Posts Tagged ‘Čuba Josef’

Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání.

Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Po roce 1948 bylo v Uherském Hradišti vykonáno pět poprav členů Světlany [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana; Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989, Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], a to 24. října 1950 (Janošík, Lenhard, Mana) a 27. dubna 1951 (Šimara, Zámečník). Další odbojáři ze Světlany byli popraveni v Brně (bratři Daňkové a Jaromír Vrba), členové Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] v Praze na Pankráci (Bakala, Čuba, Pospíšil, Rajnoch, Sacher). Pomník dále připomíná odsouzené k trestu smrti v regionálních politických procesech – ve Vsetíně (Ludvík Fajkus [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]), v Hodoníně (Jaroslav Vetejška [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]), v Kyjově (František Dvořák, viz dále) a v Uherském Hradišti (Tomáš Rumíšek, viz dále).

Odbojová činnost skupiny BOZ-38, kterou v Hodoníně a okolí zformoval bývalý strážmistr protektorátního četnictva a vojenský zběh František Dvořák (1923–1950), se soustřeďovala především na vlastní ozbrojování. Za tímto účelem plánovala (a v několika případech i realizovala) útoky na stanice Sboru národní bezpečnosti. K vrcholnému a spektakulárnímu protirežimnímu vystoupení došlo 19. června 1949 ve vesnici Archlebov, kde Dvořák a další členové skupiny vyhlásili místním rozhlasem „stanné právo“ (akce se zúčastnili v armádních uniformách) a nakrátko zajali místního předsedu KSČ, jemuž strhli stranický odznak a o akci pořídili zápis do stranické legitimace. Brzy poté byla skupina infiltrována Státní bezpečností, mj. Jaroslavem Turečkem, který stejně jako v případě Světlany sehrál úlohu agenta francouzské tajné služby, a údajně také Aloisem Dyčkou [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Při provokační akci (mělo jít o pumovou destrukci muniční továrny na Vsetínsku) byli členové skupiny zatčeni a vyšetřováni v Uherském Hradišti. Soud s 15 obviněnými proběhl v neveřejném procesu 26.–30. června 1950. Státní soud Brno v něm vynesl absolutní trest pro Františka Dvořáka, který byl vykonán 14. října 1950 v Brně.

29. března 1949 byl v obci Javorník zastřelen místní učitel, předseda KSČ a místopředseda místního národního výboru Jan Benada (1910–1949). V souvislosti s vraždou byli mj. vyšetřováni Tomáš Rumíšek (1923–1953) a Josef Švardala (*1908), kteří byli agilním funkcionářem existenčně ohrožováni. Benada měl ovšem spory i s dalšími obyvateli obce. Vykonával funkci národního správce palírny, která byla po únoru 1948 Švardalovi znárodněna, a prosazoval, aby kovárna Tomáše Rumíška byla zabrána pro opravnu traktorů, oběma živnostníkům údajně hrozil, že budou přikázáni do pracovních táborů. Všichni vyšetřovaní byli postupně pro nedostatek důkazů propuštěni. V srpnu 1950 Švardala s manželkou a dvěma syny unesli aerotaxi na lince Piešťany–Karlovy Vary do západního Německa a emigrovali. S cílem dovést vyšetřování do úspěšného konce byl v roce 1951 na stále podezřelého Rumíška nasazen tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Tomu se podařilo z Rumíška vylákat doznání k vraždě a přivést ho na myšlenku utéct za hranice. Rumíšek před fingovaným přechodem, při němž byl v červenci 1952 zatčen, sepsal svou „protistátní činnost“, aby byl „emigrací přijat“. Krajský soud v Uherském Hradišti jej v lednu 1953 odsoudil za velezradu a vraždu k trestu smrti, neboť ji posuzoval jako tzv. politickou vraždu funkcionáře, jenž v obci prosazoval socialistické hospodaření. Po zamítnutí odvolání byl trest vykonán 6. května 1953 v Praze na Pankráci.

Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pamětní místo tvoří leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic a centrální vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace vlády a parlamentu.

Na Svatém Hostýnu, tradičním katolickém poutním místě, se v roce 1960 poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Odbojová organizace Hory Hostýnské byla podobně jako známější Světlana založena na základech protinacistického odboje – partyzánské brigády Jana Žižky. Vznikla v červnu 1948 a jejím prvním velitelem se stal Josef Čuba (1893–1951) z Rajnochovic. Skupina se připravovala na případný celostátní protikomunistický převrat (včetně shromažďování zbraní, které ukrývala v lesních skrýších). Mimo to v regionu pomáhala perzekvovaným občanům, šířila informace letákovými akcemi, zastrašovala místní horlivé komunistické funkcionáře. Na jaře 1949 se Hory Hostýnské propojily s další odbojovou organizací Troják, kterou vedl bývalý partyzán Rudolf Sacher (1911–1953). Skupina usilovala o zprovoznění vysílačky a navázání spojení na Západ. V souvislosti s nezdařeným útěkem dvou mladíků přes hranice, kterým skupina pomáhala, byla však většina členů již v létě 1949 pozatýkána. Když byl září 1949 v Kelči zatčen oblíbený farář František Mikulka (1891–1971), což se mělo stát na základě oznámení místních komunistů, rozhodla se organizace k nové konfrontaci. Zúčastnili se jí nový velitel Hor Hostýnských bývalý důstojník dezertovavší z armády Vlastimil Janečka (1924–1949) a František Motal(a) (1903–1951), který byl rovněž na útěku (byl uvězněn za neúspěšný přechod hranice). Na schůzku se jim podařilo vylákat jen poštovního zřízence Jana Valíčka. Janečka i Motal se mu představili jako příslušníci Státní bezpečnosti a projevili zájem o spolupráci. Když se Valíček prozradil, byl zastřelen (podle vyšetřování měl být exekutorem Motal). Valíčkova smrt rozpoutala rozsáhlé vyšetřování a poté i zatčení více než deseti členů i podporovatelů skupiny. Situace se začala stávat neudržitelnou a vedení Hor Hostýnských se rozhodlo k odchodu do zahraničí. Na začátku prosince 1949 se členové skupiny sešli k organizační schůzce v obci Hradčany. V noci byla celá obec obklíčena příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti, které bylo o schůzce informováno. Během zásahu byl při pokusu o útěk zastřelen Vlastimil Janečka. V průběhu zásahu a bezprostředně po něm byly zatčeny tři desítky osob, uniknout zatčení se podařilo jen některým. Po neúspěšném pokusu o přechod hranic na Šumavě v únoru 1950 se Miloslav Pospíšil (1918–1951) a Vladimír Rajnoch (1925–1951) vrátili do Hostýnských hor a spolu se Sigmundem Bakalou (1925–1951) opět zamířili do ilegality. V srpnu 1950 se Státní bezpečnost pokusila zbývající členy skrývající se v lesích zatknout při setkání s Antonínem Bardinem (Bardinova dcera Olga pracovala v partyzánské brigádě Jana Žižky a byla zastřelena na konci války, její pomník byl zvolen jako místo schůzky). Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák [viz Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi]. Miloslav Pospíšil, Vladimír Rajnoch a Sigmund Bakala unikali Státní bezpečnosti až do února 1951, kdy byli postupně zatčeni. Nejasnosti panují okolo úmrtí Františka Motala v květnu 1951 (oficiální verze hovoří o sebevraždě), v každém případě již nesdílel osud zatčených odbojářů, které čekalo vyšetřování v Uherském Hradišti a soudní procesy. Hlavní proces se 23člennou skupinou Hory Hostýnské se konal 21.–26. května 1951 se Velkém kině ve Zlíně. Státní soud Brno při něm vynesl čtyři absolutní tresty a dva doživotní. Následné procesy s členy skupiny či s jejími podporovateli probíhaly až do roku 1954. Celkem bylo za účast či podporu této odbojové skupině odsouzeno přes 130 osob. Sigmund Bakala, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil a Vladimír Rajnoch byli popraveni 4. září 1951 v Praze na Pankráci, ve vězení zemřeli Rudolf Sacher a Oldřich Pajdla (1911–1954).

Pokračovatelem protirežimních aktivit v Rajnochovicích a okolí se stala skupina Libuše 23 založená z iniciativy Josefa Machů (1924–1954) z Vlachovy Lhoty v roce 1952. Skupina získávala násilným způsobem zbraně mezi lidmi v okolí a údajně připravovala narušení voleb v květnu 1954 obsazením některého z místních národních výborů. V březnu 1954 byl odhalen úkryt skupiny na statku rodiny Kovářových v Rajnochovicích. Při zatýkací akci Státní bezpečnosti 8. března byl zastřelen Lubomír Kovář (1936–1954), 10. dubna zemřel při zatýkání za nevyjasněných okolností Josef Machů. Karel Volf (1932–1955), který na konci roku 1953 dezertoval od vojenského útvaru, kde vykonával základní vojenskou službu, byl zatčen za pomoci agenta-provokatéra 30. dubna. Soud se členy skupiny se konal 10.–12. srpna 1954 v Uherském Hradišti, Karel Volf jako osoba podléhající vojenské justici byl odsouzen v lednu 1955 Vyšším vojenským soudem v Trenčíně k trestu smrti a popraven 23. března 1955 v Praze na Pankráci.

Vojtěch Rygal (1910–1948) působil po roce 1945 jako učitel katechismu v obecné a měšťanské škole v Holešově, angažoval se rovněž ve spolkovém životě (skauting, Orel). Po únoru 1948, kdy mu byla veřejná i vzdělávací činnost zakázána, se rozhodl pro odchod za hranice. Byl převáděn 27. března 1948 ve 13členné skupině, kterou vedl západní letec Karel Bednařík z Holešova. Nedaleko hranic u Aše byli uprchlíci zpozorováni hlídkou SNB, která údajně bez varování začala střílet a Vojtěcha Rygala smrtelně zranila. Pohřeb v rodném Hulíně se stal tichou demonstrací politického nesouhlasu místních farníků. Vojtěch Rygal nebyl členem skupiny Hory Hostýnské stejně jako Antonín Daněk (1927–1950) a Jaromír Vrba (1920–1950), kteří patřili ke skupině Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.