Posts Tagged ‘Pardubice’
Středa, 28 října, 2020
Mramorovou pamětní desku politické vězeňkyni Dagmar Šimkové odhalili 19. května 2018 v sídle Congregatio Jesu na zámku ve Štěkni, inicioval ji dlouholetý emigrant Václav Chyský.
Dagmar Šimková (1929–1995) vyrůstala v Písku [viz Písek. Pamětní deska Dagmar Šimkové] v rodině bankéře Jaroslava Šimka (1896–1945). Od roku 1949 pracovala jako dělnice v národním podniku Jitex a jako ošetřovatelka v nemocnici. Se svou sestrou Martou (1921–2004), která v roce 1950 emigrovala, vyráběly po únoru 1948 recesistické protirežimní letáky, v roce 1952 pomáhala ukrývat dva bývalé studenty, kteří zběhli z vojenské služby a snažili se odejít na Západ. Po jejich zatčení byla v říjnu 1952 zatčena i Dagmar Šimková a také její matka Marta (1897–1970), odsouzená v roce 1953 na 11 let. Původně osmiletý trest pro Dagmar Šimkovou, vyměřený českobudějovickým krajským soudem v únoru 1954, Nejvyšší soud na návrh krajského prokurátora zvýšil na 15 let. Dagmar Šimková prošla věznicemi v Českých Budějovicích, Písku, v Praze na Pankráci, v Želiezovcích (odkud v srpnu 1955 uprchla, druhý den však byla dopadena a následně jí byl trest prodloužen o další tři roky), v Pardubicích, v Opavě. V roce 1960 byla na amnestii propuštěna její matka, Dagmar se týkala až amnestie v roce 1965, kdy jí byla prominuta polovina zbývajícího trestu. Z vězení byla propuštěna v dubnu 1966. Po návratu do Písku se na jaře 1968 angažovala v založení pobočky K 231, po okupaci s matkou emigrovaly za sestrou do Austrálie. Její mimořádnou knihu o věznění vydali manželé Škvorečtí v Sixty-Eight Publishers. V roce 1990 byla Dagmar Šimková částečně rehabilitována, tzv. zbytkový trest jí byl vymazán v dalším rehabilitačním řízení v roce 1993. Zemřela o dva roky později v Perthu na rakovinu.
Tags: České Budějovice, Chyský Václav, Opava, Pardubice, Perth, Písek, Praha-Pankrác, Salivarová Zdena, Šimek Jaroslav, Šimková Dagmar, Šimková Marta (*1897), Šimková Marta (*1921), Škvorecký Josef, Štěkeň, Želiezovce
Posted in 50. léta, 60. léta, Jihočeský, Politické procesy | No Comments »
Čtvrtek, 4 července, 2019
Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Společnosti pro výzkum zločinů komunismu z.s. a obce Tři Sekery 8. června 2019 na budově obecního úřadu. Požehnal ji P. Řehoř Pavel Urban a odhalily příbuzné obětí akce Kámen Jitka Fárková-Koutníková a Hana Moravcová, dcera ředitele Škodových závodů Emanuela Valenty (1897–1971), zatčeného na falešné hranici v Pavlově Huti u Tachova v roce 1951. Autorkou desky je malířka Eva Cvachovcová.
Tzv. akce Kámen označuje metodu Státní bezpečnosti, jež na falešné hranici zatýkala a následně kriminalizovala osoby, které předtím vyprovokovala k útěku [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen]. Její podstatnou součástí bylo získání důležitých informací, které osoby vypovídající před falešnými vyšetřovateli americké výzvědné služby uvedly. Václava Jandečková, která patří mezi iniciátory pamětní desky, zdokumentovala dva případy, jež se odehrály u Tří Seker – zatčení odbojářů Vincence Koutníka a Rudolfa Hájka 16. září 1949 [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989] a předchozí zatčení Josefa Mísaře (*1898), spojovaného s vraždou studenta Lubomíra Krátkého v Pardubicích [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu].
Případ únosu Josefa Mísaře, na němž se podíleli hlavní strůjci akce Kámen – Evžen Abrahamovič, Emil Orovan a Amon Tomašoff, je názornou ukázkou nezákonných metod Státní bezpečnosti uplatňovaných vůči zájmovým osobám. Bývalý vlivný partyzánský a komunistický funkcionář byl 7. února 1949 v Pardubicích zatčen a převážen do Prahy. Po cestě byl vůz „přepaden“, Mísař „osvobozen“ a odvezen do pražského bytu, kde byl vyslechnut „kapitánem americké armády“. 9. února jej StB s dalšími fiktivními agenty přecházejícími hranici odvezla ke Třem Sekerám, kde byli zdejším „převaděčem“ dovedeni k falešné (předsunuté) hranici s „německou celnicí“ a „kanceláří CIC“. Zde byl Mísař opět vyslechnut dalším falešným majorem CIC, který nařídil jeho „předání“ Pohraniční stráži, následně SNB ve Třech Sekerách a poté „přivolaným“ příslušníkům StB. Josef Mísař byl vězněn do roku 1959, ale ani ve vězení, ani po propuštění Státní bezpečnost prostřednictvím nasazených agentů informace o pachatelích vraždy v Pardubicích nezískala.
Viz též Tři Sekery. Informační tabule akce Kámen.
Tags: Abrahamovič Evžen, Cvachovcová Eva, Fárková-Koutníková Jitka, Hájek Rudolf, Jandečková Václava, Koutník Vincenc, Krátký Lubomír, Mísař Josef, Moravcová Hana, Orovan Emil, Pardubice, Pavlova Huť (Tachov), Praha, Tomašoff Amon, Tři Sekery (Cheb), Urban Řehoř Pavel, Valenta Emanuel
Posted in 50. léta, Karlovarský, Železná opona | No Comments »
Úterý, 2 dubna, 2019
Deska z bílého mramoru s železnou trnovou korunou byla umístěna na hrobě manželů Kovalových z iniciativy rodiny 14. srpna 1999 za přítomnosti pozůstalých, pamětníků, P. Jana Bárty a P. Heriberta Heyberga z Kolína nad Rýnem. Desku realizoval podle návrhu rodiny Petr Máša.
Marie Kovalová (1911–1999), dominikánská terciářka, žila po válce se svým mužem JUDr. Josefem Kovalem (1910–1989) v Litoměřicích, kde se zapojila do hnutí apoštolátu laiků Katolická akce, měla na starosti kněžský dorost v litoměřickém semináři a blízce spolupracovala s biskupem Štěpánem Trochtou [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. Kvůli aktivní pastorační činnosti a kontaktům s biskupem Trochtou byla sledována Státní bezpečností, v srpnu 1952 zatčena a rozsudkem Krajského soudu v Praze 20. března 1953 odsouzena k 14 letům vězení a k propadnutí veškerého majetku. Josef Koval byl zatčen 21. března 1953, den po soudu, kam byl předvolán jako svědek, a odsouzen na sedm let vězení. M. Kovalová odpykávala trest ve věznicích Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a v Pardubicích. Jejich synové byli umístěni do dětského domova. Manželé byli propuštěni během roku 1960 a po krátkém působení v Praze se vrátili do Litoměřic, kde se opět zapojili do náboženského života podzemní církve. JUDr. Koval, před zatčením krajský soudce, pracoval jako dělník v chemičce a též se stal dominikánským terciářem. V jejich bytě se setkávali řeholníci, řeholnice a kněží, sloužily se zde mše svaté, probíhaly semináře. Po návratu biskupa Trochty do Litoměřic v roce 1968 byla obnovena jejich spolupráce. Díky kontaktům Kovalových se spirituálem semináře v Kolíně nad Rýnem přicházela během normalizace přes německou charitu finanční pomoc pro rodiny politických vězňů, náboženská literatura či bohoslužebné předměty. Manželé jsou pochováni do rodinného hrobu na hřbitově v Přibyslavi.
Tags: Bárta Jan, Heyberg Heribert, Kolín nad Rýnem, Koval Josef, Kovalová Marie, Litoměřice, Máša Petr, Pardubice, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně, Přibyslav, Trochta Štěpán
Posted in 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Vysočina | No Comments »
Čtvrtek, 7 března, 2019
U příležitosti sedmdesátého a dvacátého výročí událostí 17. listopadu 1939 a 1989 byla v parčíku u Základní školy T. G. Masaryka v pražských Modřanech zasazena Lípa svobody a k ní instalován pamětní kámen. Vzpomínkové akce se zúčastnili představitelé městské části Praha 12 Petr Hána a Zlatuše Rybářová, zástupci zájmových organizací, škol a občané. Lípa byla zasazena (po poškození nahrazena v roce 2013 novým stromem) poblíž lipové aleje, kterou v Modřanech zasadili v roce 1940 na památku studentů a studentských funkcionářů popravených 17. listopadu 1939, a později instalované desky, jež tuto událost připomíná.
Obdobně jako v Pardubicích se jedná o společnou připomínku studentských demonstrací 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989]. K tradici sázení stromů svobody viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody.
Tags: Hána Petr, Pardubice, Praha 4, Praha-Modřany, Rybářová Zlatuše
Posted in Listopad 1989, Listopad 89, Praha, Symbolická pamětní místa | No Comments »
Pondělí, 9 října, 2017
Z iniciativy signatářky Charty 77 Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou.
Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.
Tags: Buksa Pavel, Fischerová Viola, Kotyk Jiří, Pardubice, Pištora Ivan, Pištora Jiří, Řehounek Jan, Stibicová Jarmila, Švýcarsko
Posted in Normalizace, Pardubický | No Comments »
Pátek, 9 října, 2015
Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2015 na budově městského úřadu u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii. Slavnostního aktu se zúčastnili zastupitelé města a zakládající členové místního Občanského fóra v roce 1989. Připomíná obě listopadová „studentská“ výročí roku 1939 a 1989.
Obdobně jako v Pardubicích se jedná o společnou připomínku studentských demonstrací 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989].
Tags: Libčice nad Vltavou, Pardubice, Santayana George
Posted in Listopad 1989, Listopad 89, Středočeský, Symbolická pamětní místa | No Comments »
Středa, 8 února, 2012
Pomník k uctění studentských demonstrací v roce 1939 a 1989 byl odhalen 16. listopadu ve výročním roce 1999. Betonový monolit, který se nachází vedle budovy Univerzitní knihovny, nese z jedné strany nápis s názvem univerzity a z druhé její znak a text připomínaných událostí. Autorem pomníku je pardubický výtvarník Josef Procházka, bronzové písmo zhotovil a osadil výtvarník a umělecký kovář Josef Brychnáč. Pamětní místo vzniklo z iniciativy tehdejšího rektora Univerzity Pardubice Oldřicha Pytely jako součást dostavby společného objektu univerzitní knihovny a auly a označení univerzitního areálu.
Dne 28. října 1939 se v okupované Praze konala demonstrace k výročí vzniku Československa, při níž byl smrtelně postřelen student Jan Opletal (1915–1939), a veřejný průvod doprovázející jeho ostatky 15. listopadu vyústil v nové a ještě silnější protesty. 17. listopadu 1939 nacistická okupační správa v reakci na předchozí dění uzavřela všechny české vysoké školy, devět studentských vůdců bylo zatčeno a popraveno, 1 200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Na památku těchto událostí byl 17. listopad v roce 1942 v Londýně vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva.
Tento den se oficiálně připomínal i v komunistickém Československu. V roce 1989, u příležitosti 50. výročí, připravili pražští zástupci studentských kruhů pochod k uctění památky Jana Opletala. Oficiální studentská manifestace, která přilákala mnoho dalších účastníků, začala na pražském Albertově [viz Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] a postupně získala jasný protirežimní charakter. Na Národní třídě byla zastavena pořádkovými oddíly bezpečnostních složek, čelo průvodu bylo obklíčeno a účastníci surově zbiti [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989]. Brutalita zákroku vedla k celospolečenskému odporu, stávkovému hnutí a založení Občanského fóra. K pražským vysokoškolským studentům, stávkujícím od pondělního rána 20. listopadu, se ještě tentýž den odpoledne přidali pardubičtí vysokoškoláci. Následující den vstoupili do stávky i studenti pardubického gymnázia. Převážně studenti byli rovněž iniciátory demonstrací, které se v Pardubicích konaly v průběhu celého následujícího týdne před Východočeským divadlem.
Tags: Brychnáč Josef, Londýn, Opletal Jan, Pardubice, Praha-Albertov, Procházka Josef, Pytela Oldřich
Posted in Listopad 1989, Listopad 89, Pardubický, Symbolická pamětní místa | No Comments »
Čtvrtek, 21 července, 2011
Pamětní místo tvoří leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic a centrální vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace vlády a parlamentu.
Na Svatém Hostýnu, tradičním katolickém poutním místě, se v roce 1960 poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.
Odbojová organizace Hory Hostýnské byla podobně jako známější Světlana založena na základech protinacistického odboje – partyzánské brigády Jana Žižky. Vznikla v červnu 1948 a jejím prvním velitelem se stal Josef Čuba (1893–1951) z Rajnochovic. Skupina se připravovala na případný celostátní protikomunistický převrat (včetně shromažďování zbraní, které ukrývala v lesních skrýších). Mimo to v regionu pomáhala perzekvovaným občanům, šířila informace letákovými akcemi, zastrašovala místní horlivé komunistické funkcionáře. Na jaře 1949 se Hory Hostýnské propojily s další odbojovou organizací Troják, kterou vedl bývalý partyzán Rudolf Sacher (1911–1953). Skupina usilovala o zprovoznění vysílačky a navázání spojení na Západ. V souvislosti s nezdařeným útěkem dvou mladíků přes hranice, kterým skupina pomáhala, byla však většina členů již v létě 1949 pozatýkána. Když byl září 1949 v Kelči zatčen oblíbený farář František Mikulka (1891–1971), což se mělo stát na základě oznámení místních komunistů, rozhodla se organizace k nové konfrontaci. Zúčastnili se jí nový velitel Hor Hostýnských bývalý důstojník dezertovavší z armády Vlastimil Janečka (1924–1949) a František Motal(a) (1903–1951), který byl rovněž na útěku (byl uvězněn za neúspěšný přechod hranice). Na schůzku se jim podařilo vylákat jen poštovního zřízence Jana Valíčka. Janečka i Motal se mu představili jako příslušníci Státní bezpečnosti a projevili zájem o spolupráci. Když se Valíček prozradil, byl zastřelen (podle vyšetřování měl být exekutorem Motal). Valíčkova smrt rozpoutala rozsáhlé vyšetřování a poté i zatčení více než deseti členů i podporovatelů skupiny. Situace se začala stávat neudržitelnou a vedení Hor Hostýnských se rozhodlo k odchodu do zahraničí. Na začátku prosince 1949 se členové skupiny sešli k organizační schůzce v obci Hradčany. V noci byla celá obec obklíčena příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti, které bylo o schůzce informováno. Během zásahu byl při pokusu o útěk zastřelen Vlastimil Janečka. V průběhu zásahu a bezprostředně po něm byly zatčeny tři desítky osob, uniknout zatčení se podařilo jen některým. Po neúspěšném pokusu o přechod hranic na Šumavě v únoru 1950 se Miloslav Pospíšil (1918–1951) a Vladimír Rajnoch (1925–1951) vrátili do Hostýnských hor a spolu se Sigmundem Bakalou (1925–1951) opět zamířili do ilegality. V srpnu 1950 se Státní bezpečnost pokusila zbývající členy skrývající se v lesích zatknout při setkání s Antonínem Bardinem (Bardinova dcera Olga pracovala v partyzánské brigádě Jana Žižky a byla zastřelena na konci války, její pomník byl zvolen jako místo schůzky). Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák [viz Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi]. Miloslav Pospíšil, Vladimír Rajnoch a Sigmund Bakala unikali Státní bezpečnosti až do února 1951, kdy byli postupně zatčeni. Nejasnosti panují okolo úmrtí Františka Motala v květnu 1951 (oficiální verze hovoří o sebevraždě), v každém případě již nesdílel osud zatčených odbojářů, které čekalo vyšetřování v Uherském Hradišti a soudní procesy. Hlavní proces se 23člennou skupinou Hory Hostýnské se konal 21.–26. května 1951 se Velkém kině ve Zlíně. Státní soud Brno při něm vynesl čtyři absolutní tresty a dva doživotní. Následné procesy s členy skupiny či s jejími podporovateli probíhaly až do roku 1954. Celkem bylo za účast či podporu této odbojové skupině odsouzeno přes 130 osob. Sigmund Bakala, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil a Vladimír Rajnoch byli popraveni 4. září 1951 v Praze na Pankráci, ve vězení zemřeli Rudolf Sacher a Oldřich Pajdla (1911–1954).
Pokračovatelem protirežimních aktivit v Rajnochovicích a okolí se stala skupina Libuše 23 založená z iniciativy Josefa Machů (1924–1954) z Vlachovy Lhoty v roce 1952. Skupina získávala násilným způsobem zbraně mezi lidmi v okolí a údajně připravovala narušení voleb v květnu 1954 obsazením některého z místních národních výborů. V březnu 1954 byl odhalen úkryt skupiny na statku rodiny Kovářových v Rajnochovicích. Při zatýkací akci Státní bezpečnosti 8. března byl zastřelen Lubomír Kovář (1936–1954), 10. dubna zemřel při zatýkání za nevyjasněných okolností Josef Machů. Karel Volf (1932–1955), který na konci roku 1953 dezertoval od vojenského útvaru, kde vykonával základní vojenskou službu, byl zatčen za pomoci agenta-provokatéra 30. dubna. Soud se členy skupiny se konal 10.–12. srpna 1954 v Uherském Hradišti, Karel Volf jako osoba podléhající vojenské justici byl odsouzen v lednu 1955 Vyšším vojenským soudem v Trenčíně k trestu smrti a popraven 23. března 1955 v Praze na Pankráci.
Vojtěch Rygal (1910–1948) působil po roce 1945 jako učitel katechismu v obecné a měšťanské škole v Holešově, angažoval se rovněž ve spolkovém životě (skauting, Orel). Po únoru 1948, kdy mu byla veřejná i vzdělávací činnost zakázána, se rozhodl pro odchod za hranice. Byl převáděn 27. března 1948 ve 13členné skupině, kterou vedl západní letec Karel Bednařík z Holešova. Nedaleko hranic u Aše byli uprchlíci zpozorováni hlídkou SNB, která údajně bez varování začala střílet a Vojtěcha Rygala smrtelně zranila. Pohřeb v rodném Hulíně se stal tichou demonstrací politického nesouhlasu místních farníků. Vojtěch Rygal nebyl členem skupiny Hory Hostýnské stejně jako Antonín Daněk (1927–1950) a Jaromír Vrba (1920–1950), kteří patřili ke skupině Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].
Tags: Aš, Bakala Sigmund (Zikmund), Bardin Antonín, Bardinová Olga, Bednařík Karel, Brno, Bystřice pod Hostýnem, Chvalčov, Čuba Josef, Daněk Antonín (1927–1950), Holešov, Hradčany (Přerov), Hulín, Jáchymov, Janečka Vlastimil, Karolín (Kroměříž), Kelč, Kovář Lubomír, Kunovice-Loučka, Leopoldov, Lipová, Loučka-Lázy (Vsetín), Machů Josef, Malý Josef, Mikulka František, Mírov, Motal(a) František, Pajdla Oldřich, Pardubice, Plzeň-Bory, Podhradní Lhota, Pospíšil Miloslav, Praha-Pankrác, Rajnoch Vladimír, Rajnochovice, Rygal Vojtěch, Sacher Rudolf, Šimčák Vincenc, Suchdol nad Odrou, Svatý Hostýn, Trenčín, Uherské Hradiště, Valdice, Valíček Jan, Vlachova Lhota, Volf Karel, Vrba Jaromír, Zlín
Posted in 50. léta, Občanský odpor, Politické procesy, Symbolická pamětní místa, Zlínský | No Comments »
Pondělí, 18 července, 2011
Pomník, který tvoří betonový pylon s otisky prken, s železnými pruty symbolizujícími ostnaté dráty a s plastickým nápisem, je zapuštěn do vydlážděného kruhu. Byl odhalen v roce 1997 a jeho autorem je Milivoj Husák.
Tábory nucené práce (TNP), podobně jako vojenské tábory nucených prací (VTNP) a pomocné technické prapory (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly zřizovány s účelem izolace tzv. politicky nespolehlivých osob a jejich nasazení na práci v klíčových odvětvích národního hospodářství. Vznik táborů nucené práce se připisuje reakci komunistického režimu na projevy veřejného nesouhlasu společnosti s poúnorovým vývojem (Jedenáctý všesokolský slet v červnu a pohřeb prezidenta Edvarda Beneše v září 1948). Kromě politické perzekuce sledoval zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb., platný od 17. listopadu 1948) také zajištění pracovní síly v průmyslových odvětvích, která se potýkala s nedostatkem pracovní kapacity. Tábory byly zřizovány v blízkosti velkých průmyslových podniků, ale především při uhelných dolech na Ostravsku a Kladensku (kde osoby přikázané do TNP doplňovaly stavy odvedenců k PTP) a uranových na Jáchymovsku a Příbramsku (kde ovšem nejpočetnější pracovní sílu tvořili vězni). Postupně byla vytvořena síť sběrných táborů – pro muže Pardubice, Sv. Jan pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu], Všebořice, Brno [viz Brno-střed. Pamětní deska sběrného tábora nucených prací], Ostrava-Kunčice, Třinec, pro ženy Dlažkovice a Valtice. Pro důstojníky armády byl určen tábor nucené práce Mírov [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].
Představa o vytvoření táborů nucených prací s objemem 30 tisíc přikázaných osob se rozcházela s reálným stavem (údajně zejména kvůli nečinnosti nižších stupňů komisí jmenovaných národními výbory). Přikazovací komise přikázaly do července 1950 do TNP „jen“ 16 700 osob (z toho na Slovensku přes pět tisíc), nejvíce v rámci perzekuce tzv. bývalých lidí (městské buržoazie), poté se v důsledku kolektivizační kampaně naopak zvýšil podíl tzv. venkovských boháčů. Tábory nucené práce byly zrušeny novelizací některých ustanovení trestního práva (zákon č. 102/1953 Sb., platný od 31. prosince 1953).
Tags: Beneš Edvard, Brno-střed, Dlažkovice, Husák Milivoj, Jáchymov, Kladno, Mírov, Ostrava, Ostrava-Kunčice, Pardubice, Příbram, Svatý Jan pod Skalou, Třinec, Valtice, Všebořice (Ústí nad Labem)
Posted in 50. léta, Brno, Pomocné technické prapory a pracovní tábory | No Comments »
Pátek, 15 července, 2011
Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravněvýchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998.
Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz též Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). Jako zařízení výhradně pro mladistvé sloužil Zámrsk do roku 1954, než byl koncem roku 1959 definitivně zrušen. Odsouzení mladiství muži byli přemístěni do samostatné části nápravně-pracovního tábora v Libkovicích a pracovně začleněni do stavebnictví a hornictví, odsouzené mladistvé ženy (jejich počet byl velmi nízký) byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení ženské věznice v Pardubicích.
Tags: Choceň, Košumberk, Libkovice (Most), Pardubice, Zámrsk
Posted in 50. léta, Mládež a skautské hnutí, Pardubický, Věznění | No Comments »