Z iniciativy místní ODS byla v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu na Mírovém náměstí instalována plastika litoměřické akademické sochařky Alžběty Kumstátové. Znázorňuje vlající trikoloru připnutou spínacím špendlíkem. Artefakt financovaný z veřejné sbírky odhalil 17. listopadu 2019 europoslanec Alexandr Vondra společně s autorkou.

Demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Deska z bílého mramoru s železnou trnovou korunou byla umístěna na hrobě manželů Kovalových z iniciativy rodiny 14. srpna 1999 za přítomnosti pozůstalých, pamětníků, P. Jana Bárty a P. Heriberta Heyberga z Kolína nad Rýnem. Desku realizoval podle návrhu rodiny Petr Máša.

Marie Kovalová (1911–1999), dominikánská terciářka, žila po válce se svým mužem JUDr. Josefem Kovalem (1910–1989) v Litoměřicích, kde se zapojila do hnutí apoštolátu laiků Katolická akce, měla na starosti kněžský dorost v litoměřickém semináři a blízce spolupracovala s biskupem Štěpánem Trochtou [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. Kvůli aktivní pastorační činnosti a kontaktům s biskupem Trochtou byla sledována Státní bezpečností, v srpnu 1952 zatčena a rozsudkem Krajského soudu v Praze 20. března 1953 odsouzena k 14 letům vězení a k propadnutí veškerého majetku. Josef Koval byl zatčen 21. března 1953, den po soudu, kam byl předvolán jako svědek, a odsouzen na sedm let vězení. M. Kovalová odpykávala trest ve věznicích Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a v Pardubicích. Jejich synové byli umístěni do dětského domova. Manželé byli propuštěni během roku 1960 a po krátkém působení v Praze se vrátili do Litoměřic, kde se opět zapojili do náboženského života podzemní církve. JUDr. Koval, před zatčením krajský soudce, pracoval jako dělník v chemičce a též se stal dominikánským terciářem. V jejich bytě se setkávali řeholníci, řeholnice a kněží, sloužily se zde mše svaté, probíhaly semináře. Po návratu biskupa Trochty do Litoměřic v roce 1968 byla obnovena jejich spolupráce. Díky kontaktům Kovalových se spirituálem semináře v Kolíně nad Rýnem přicházela během normalizace přes německou charitu finanční pomoc pro rodiny politických vězňů, náboženská literatura či bohoslužebné předměty. Manželé jsou pochováni do rodinného hrobu na hřbitově v Přibyslavi.

Připomínka popravenému Antonínu Plichtovi a jeho synům na rodinném hrobě byla instalována z iniciativy Konfederace politických vězňů v srpnu 2018.

Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Manželka Ludmila (1910–1986) s dcerou Ludmilou (*1933) opustily již před babickými událostmi šebkovický statek a začaly se skrývat. Po odsouzení Antonína Plichty jim byl zabaven veškerý majetek, který byl vložen do zakládaného JZD v Šebkovicích. S doživotním zákazem návratu do obce byly vysídleny do Trnovan a pracovaly na státním statku v Ploskovicích u Litoměřic. V roce 1955 se Ludmila provdala a s manželem i maminkou se o rok později usadili v Klatovech. Po roce 1989 zažádala o rehabilitaci otce a bratrů, v restitucích jí byl rodinný statek vrácen, do Šebkovic se však již nevrátila. Je členkou Konfederace politických vězňů v Klatovech.

Pamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009.

Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie.

Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.

Při příležitosti nedožitých 76. narozenin Václava Havla byla 8. října 2012 v parku, který nese jeho jméno, odhalena busta autorky Alžběty Kumstátové. Bronzová busta je umístěna na kamenném podstavci s kovovým plátem na položení květin. Pořízení busty hradilo město Litoměřice, tehdejší senátor a Havlův přítel Alexandr Vondra a významnou měrou také veřejná sbírka.

Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu veslařů mělnických 1881 a města Mělník 10. července 2004 u příležitosti 100. výročí narození Josefa Straky na jeho rodném domě. Jejím autorem je Jan Brabec.

Josef Straka (1904–1976) patřil mezi světovými válkami k nejúspěšnějším evropským veslařům. Za dvacet let své aktivní činnosti získal sedmnáct titulů mistra Československa, startoval i na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Kromě vlastní závodnické kariéry působil také jako trenér v mělnickém oddíle, později v Litoměřicích. Josef Straka pocházel z rodiny mělnických podnikatelů – rodina zde po několik generací provozovala mýdlárnu. V lednu 1949 byl spolu se svým starším bratrem Bohumilem zatčen a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, v květnu firma bratří Straků zanikla na základě uvalení národní správy, rodinní příslušníci byli násilně vystěhováni do Litoměřic. Po návratu z výkonu trestu, který si odpykával v dolech na Kladně a v Jáchymově, pracoval Josef Straka manuálně v zemědělství nebo stavebnictví, resp. jako řidič v uhelných skladech.

Pomník střítežskému rodáku Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi, byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal.

Josef Zvěřina (1913–1990) byl vysvěcen na kněze v roce 1937 v Římě. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy a věnoval se práci s laiky v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z velkých procesů s představiteli Katolické akce, jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na teologickou fakultu v Litoměřicích (následujícího roku byl opět propuštěn) a působil v duchovní správě. Poté, co mu byl v roce 1974 opět odebrán státní souhlas, pokračoval v duchovní práci tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu] založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce kardinála Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi z černého leštěného mramoru byla odhalena na budově sokolovny v roce 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů a sokolské obce. Město Duchcov se ke svému rodákovi přihlásilo prvním pietním aktem u jeho hrobu na duchcovském hřbitově v březnu 1990, přejmenováním Gottwaldovy ulice na ulici Pešatovu a v roce 1996 pojmenováním školy na Základní škola Jaroslava Pešaty.

Jaroslav Pešata (1912–1954) se stal učitelem a za protektorátu se zúčastnil protinacistického odboje na Sedlčansku. Jako župní náčelník Jednoty krušnohorské byl jedním z hlavních organizátorů XI. všesokolského sletu v roce 1948. Byl zatčen 2. dubna 1953 v budově duchcovského gymnázia, kde působil jako učitel tělocviku, a obviněn z organizování protistátní skupiny z členů Sokola na Teplicku. Jaroslav Pešata zemřel 6. března 1954 ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci na následky fyzického týrání během vyšetřovací vazby v Ústí nad Labem a v Litoměřicích. V procesu s „ilegální skupinou Jaroslava Pešaty“, který se konal před Krajským soudem v Ústí nad Labem 8. a 9. března 1954, bylo odsouzeno 15 osob. Pešatova smrt byla během líčení zamlčena a úmrtí oznámeno manželce až 11. března.

Kamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí.

Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky, avšak na hranicích v Chebu byl 5. ledna 1960 zatčen, na základě skutečnosti, že převážel svou kroniku regionu (Na slunné straně Milešovky), údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.