Archive for the ‘Normalizace’ Category

Praha 7. Pamětní deska upomínající na podzemní univerzitu

Středa, 27 listopadu, 2019

Pamětní deska byla odhalena v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu a sta let česko-britských diplomatických vztahů. Její vznik iniciovalo britské velvyslanectví a 14. listopadu 2019 ji slavnostně odhalili velvyslanec Nicolas Archer a Julius Tomin.

V Keramické ulici č. 3 bydleli do vynuceného odchodu do exilu v roce 1980 chartisté Zdena Tominová a filozof Julius Tomin, který zde vedl jeden z bytových seminářů. V roce 1978 se obrátil na představitele západních univerzit, které zval k návštěvám Československa a účasti na seminářích. Dal tak podnět k systematické organizované podpoře disidentského vzdělávání, institucionalizované založením Vzdělávací nadace Jana Husa (Oxford) a dalších obdobných podpůrných organizací na Západě (Paříž, Baltimore, Toronto ad.). Západní akademici, kteří do Československa osobně přijížděli přednášet (jako první profesorka z Oxfordu, filozofka Kathleen Wilkesová v roce 1979), byli Státní bezpečností systematicky sledováni, perlustrováni a vyhošťováni.

 

Česká Skalice. Pomník Jiřímu Šimáni

Středa, 28 srpna, 2019

Pomník v blízkosti městského úřadu České Skalice připomínajícího pedagoga a skauta Jiřího Šimáně byl odhalen z iniciativy místního junáckého střediska a skautského činovníka Rudolfa Rouska 18. května 2013. Pomník s deskou a skautskou lilií odhalili dcera Dagmar a syn Milíč Šimáňovi.

Jiří Šimáně (1926–1975) působil po válce jako skautský vedoucí a do roku 1951 jako učitel na základních školách. Po propuštění pracoval v manuálních profesích. V 60. letech začal učit na základní škole pro neslyšící v Hořičkách, současně dálkově vystudoval speciální pedagogiku. Během pražského jara se podílel na obnovování Junáka v České Skalici. Po politických prověrkách (1973, resp. 1974) byl ze školství znovu propuštěn a začal opět pracovat manuálně. I přes opětovný zákaz Junáka se v 70. letech věnoval organizaci skrytého skautingu, sledován a šikanován Státní bezpečností. Jeho smrt v roce 1975 byla oficiálně vyšetřena jako ruptura aorty.

Praha 1. Expozice pozorovatelna StB Kajka

Úterý, 21 května, 2019

Expozice Muzea hl. města Prahy byla dotvořena a odhalena 7. prosince 2016. Doplňuje stálou výstavu Custos turris / Strážce města o část věnovanou historii sledovacího bodu I. správy SNB zřízeného v krovu malostranské městské zvonice v 60. letech. Pozorovatelnu Státní bezpečnosti s krycím jménem Kajka i další stanoviště v okolí přibližuje krátký film a další interaktivní pomůcky.

Kolín. Pamětní deska u sochy TGM

Neděle, 19 května, 2019

Kamenná pamětní deska připomínající pohnutou historii sochy T. G. Masaryka je umístěna u podstavce sochy a byla odhalena spolu s ní 26. října 1990. Pamětní místo bylo obnoveno podle architektonického návrhu Bohuslava Neumanna.

Bronzová socha TGM v nadživotní velikosti, jejímž autorem byl sochař Jaroslav Hruška, byla odhalena 28. října 1929. V červnu roku 1940 byla odstraněna a uschována v městském muzeu, v roce 1943 však došlo k jejímu roztavení pro vojenské účely. V roce 1946 vytvořil J. Hruška novou sochu, nepatrně odlišnou od původní, a ta byla odhalena v následujícím roce. V roce 1958 byla opět stržena, podařilo se ji však uchovat. Během pražského jara byl v rámci snahy o navrácení sochy instalován pouze pilíř, který byl v roce 1974 osazen sochou J. A. Komenského. Po roce 1989 se podařilo z iniciativy Zdeňka Mullera a Vladimíra Linharta, členů Československé strany socialistické, sochu objevit v depozitu nelahozeveského zámku. Podle sochy TGM byla v roce 1990 vytvořena forma pro odlití nové sochy v Plzni [viz Plzeň. Pamětní nápis na Památníku národního osvobození a TGM].

Plzeň. Pamětní deska Karlu Sykovi

Úterý, 16 dubna, 2019

Mosazná pamětní deska byla odhalena v červnu 2017 z iniciativy bývalých žáků výtvarníka Karla Syky. Pamětní desku umístěnou v budově základní umělecké školy navrhli akademický sochař František Bálek a Pavel Botka.

Výtvarník Karel Syka (*1949) vystudoval výtvarnou výchovu na plzeňské pedagogické fakultě, kde se v průběhu pražského jara jako studentský aktivista zapojil do činnosti studentské akademické rady. Během normalizace působil jako propagační výtvarník a zejména jako výtvarný pedagog, učil na základní umělecké škole. Za své kritické postoje vůči komunistickému režimu podpořené perzekucí rodiny v padesátých letech byl pronásledován Státní bezpečností. V listopadu 1989 se podílel na tvorbě letáků a plakátů a pod záštitou Občanského fóra pořádal různé kulturní aktivity.

Radošovice. Pomník obětem válek a komunistické totality

Úterý, 2 dubna, 2019

Pomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během  setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku.

Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.

Nápis na pomníku dále připomíná věznění Miloslava Matouška (1921–1990), ředitele školy v sousedních Bílkovicích, odsouzeného na 25 let, a jeho bratrance Jaroslava Matouška (1924–1998), ředitele školy na Hrádku, odsouzeného k 20 letům ve veřejném procesu konaném ve Vlašimi Státním soudem v roce 1950. Oba byli propuštěni na amnestii v roce 1960. Na 20 let odnětí svobody byl odsouzen místní obchodník Alois Kukla (1916–1984), z vězení byl propuštěn po 12 letech.

Radošovický rodák P. Alois Jaroslav Moc OFM (1918–1995) působil po přijetí řeholních slibů a vysvěcení ve františkánském klášteře v Hostinném. V roce 1949 byl za práci s mládeží a přečtení pastýřského listu zatčen a 10. ledna 1950 odsouzen Státním soudem za pobuřování proti republice na sedm let. Trest odpykával ve věznicích Praha-Ruzyně, Praha-Pankrác, Mladá Boleslav, Mírov a ve Valdicích. Od roku 1956 žil v Praze, kde se zapojil do činnosti podzemní církve. Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal během pražského jara a působil jako výpomocný duchovní v Praze-Michli při kostele sv. Františka. V rámci celostátní bezpečnostní akce namířené proti skrytým františkánským domům byl s dalšími řeholníky a terciáři 27. března 1983 zatčen a ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni strávil tři měsíce. Následně byl zbaven státního souhlasu, ale i nadále se věnoval duchovní péči o terciáře.

Humpolec. Pamětní deska Janu Zábranovi

Čtvrtek, 14 února, 2019

Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost.

Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem normalizace se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědné esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už od gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.

Podlešín-Drnov. Muzeum protivzdušné obrany a studené války

Pondělí, 28 ledna, 2019

Muzeum studené války a protivzdušné obrany bylo otevřeno v roce 2014 zásluhou občanského sdružení Bunkr Drnov, které bývalý podzemní vojenský objekt s původním technickým zařízením a expozicí raketové techniky zpřístupnilo veřejnosti.

Objekt sloužící v letech 1985 až 2003 armádě jako Společné velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády, jež zajišťovala bezpečnost vzdušného prostoru nad západní částí republiky, byl postaven v letech 1981 až 1984.

Sdružení Bunkr Drnov vzniklo v roce 2009 a ve spolupráci s městem Slaný a obcemi Žižice, Knovíz, Zvoleněves a Podlešín usiluje o využití netradičních prostor objektu pro vzdělávací a kulturní aktivity určené široké veřejnosti.

Praha 6. Pomník Willymu Brandtovi

Pondělí, 3 prosince, 2018

V rámci přejmenování bubenečského parku Ve Struhách na park Willyho Brandta byla za účasti zástupců města a městské části, členů německého velvyslanectví a Petera Brandta 6. října 2011 odhalena kamenná stéla připomínající tohoto německého politika. Autorem pomníku z vyvřeliny gabro s Brandtovým autografem je kameník a sochař Jiří Kubík. Během slavnosti byla odhalena také nová uliční deska a uliční pamětní deska.

Willy Brandt (1913–1992), 1949–1957 poslanec Spolkového sněmu, 1957–1966 starosta Západního Berlína, 1964–1987 spolkový předseda SPD. Jako ministr zahraničí, jímž se stal v roce 1966, a jako spolkový kancléř (1969–1974) usiloval o zlepšení vztahů SRN se státy východní Evropy, které mělo vést k uvolnění napětí v Evropě a také k novému uspořádání poměrů v rozděleném Berlíně (tzv. Ostpolitik). V jejím rámci byly v roce 1973 navázány diplomatické vztahy mezi Československem a SRN.

Karlovy Vary. Busta Václava Havla

Čtvrtek, 15 listopadu, 2018

Busta byla odhalena 9. července 2017 během Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech za účasti Dagmar Havlové, prezidenta festivalu Jiřího Bartošky a dalších hostů v hotelu Prezident, z iniciativy jeho majitelky a dřívější Havlovy lékařky Milady Sárové. Autorem busty je architekt a sochař Zdeněk Makovský.

Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].