Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce Kámen, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda.

Akce Státní bezpečnosti označovaná jako Kámen spočívala ve zřízení „předsunuté“ státní hranice u západních hranic, za níž byli uprchlíci ve falešných německých celnicích a úřadovnách CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní „vráceni“ do Československa a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim, ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Smyslem této nezákonné metody bylo vyprovokovat k útěku a následně kriminalizovat osoby, na nichž měla StB zájem. Provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.) a nemusely být motivovány jen politicky; nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce Kámen byly falešné hranice zřízeny na několika místech (u Aše, Chebu, na Tachovsku a Domažlicku [viz též Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen]). Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé záležitosti nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Za jednu z vhodných lokalit byla StB vytipována (bývalá) obec Myslív nedaleko současného hraničního přechodu Všeruby–Eschlkam [viz Všeruby. Informační tabule akce Kámen]. Pod velením příslušníků vnitřní Státní bezpečnosti (Evžen Abrahamovič, Emil Orovan, Amon Tomašoff) se na akci Kámen podíleli i členové stanice SNB ve Všerubech. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy titíž lidé, kteří pomáhali uprchlíkům, spolupracovali v jiných případech na jejich zadržení. V tomto nezáviděníhodném postavení se ocitli i zdejší velitel SNB Stanislav Liška a jeho zástupce Václav Šnaidr, kteří s vědomím oblastního velitele SNB v Klatovech Františka Havlíčka pomoc uprchlíkům koordinovali. S. Liška i Fr. Havlíček o akci Kámen pomocí svých kontaktů informovali Západ (varování pak zveřejnilo české vysílání BBC). Zatímco Stanislavu Liškovi se podařilo také uprchnout, František Havlíček a Václav Šnaidr byli zataženi do volavčí sítě StB a v roce 1951, kdy se v souvislosti s budováním železné opony akce Kámen uzavírala, byli zatčeni, odsouzeni a o rok později popraveni [viz Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle].

Současně u Všerub nadále probíhaly ilegální přechody, které s vědomím a pomocí místních příslušníků SNB organizovala převaděčská síť, v níž operoval kdyňský rodák Ota Tulačka (1913–1991) a bývalý příslušník RAF Josef Hýbler (1913–1984) s napojením na tajemníka amerického velvyslanectví Waltera Birgea (1913–2002). Po zatčení J. Hýblera v březnu 1949 v rámci akce Státní bezpečnosti Norbert [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] převáděl O. Tulačka až do srpna, kdy se převaděčská síť rozpadla také díky útěkům příslušníků SNB ve Všerubech, kromě Stanislava Lišky uprchli Václav Strouhal, František Martinů a Bohumil Mikeš. Ota Tulačka, který se také zapojil do zpravodajské organizace spolupracující s americkým velvyslanectvím, byl zatčen na počátku září, tentokrát v rámci akce StB Hansa [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], a odsouzen na doživotí (propuštěn 1964).

Oběti neúspěšných útěků na Západ připomíná nedaleké pamětní místo [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016 u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic instalovali členové Klubu českého pohraničí. Po necelém měsíci byl vrácen do lapidária v Chebu.

Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům, kteří na sklonku druhé světové války osvobodili západní Čechy. Po Listopadu 1989 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté ve dvoře františkánského kláštera, v chebském lapidáriu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

V době studené války byl na Dyleni zřízen objekt československé armády, která zde pomocí radiolokátoru monitorovala vzdušný prostor. Běžně nepřístupný objekt je nyní v soukromém vlastnictví podplukovníka někdejší ČSLA Antonína Hofmanna, jenž zde buduje soukromé muzeum radioelektronické války, a zastupitelstvo města Chebu pro vznikající expozici sochu bezplatně zapůjčilo. Po občanských protestech a peticích se socha vrátila do Chebu. Činnost Klubu českého pohraničí [viz Krásná. Památník ochráncům hranic], resp. jeho komemorační aktivity [viz např. Modrava-Březník. Pomník Václavu Horváthovi], vzbuzují dlouhodobě negativní reakce části veřejnosti.

Duralová deska s vyrytým nápisem a probarvenými československými leteckými odznaky britského Královského letectva (RAF) byla odhalena 12. září 2015 z iniciativy Bohdana Koumara a je umístěna na domě na Husově náměstí. Odhalení desky se zúčastnili zástupci armády, příbuzní a také jeden z posledních žijících českých pilotů RAF Imrich Gablech. K československé účasti v RAF odkazuje doba odhalení (obrat bitvy o Británii) i typ písma pamětní desky, jenž byl používán RAF pro tzv. zápisníky letů.

Bohumír Fürst (1909–1978) byl absolvent letecké školy pro budoucí stíhače v Chebu, působil jako letecký instruktor v Prostějově. Po vzniku protektorátu odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil nejprve do cizinecké legie, poté do řad francouzského letectva a od května se účastnil se bojů. Po kapitulaci Francie odešel do Velké Británie, kde se jako stíhací letec 310. československé perutě stal aktivním účastníkem bitvy o Británii. Za prokázané hrdinství obdržel vysoká francouzská, britská a československá vyznamenání. Po návratu do vlasti v srpnu 1945 byl zařazen k armádnímu leteckému dopravnímu pluku. V roce 1949 byl vyřazen z činné služby a záhy z armády propuštěn. V lednu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a z vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici odvezen do věznice Mírov, kam mu teprve bylo doručeno vyrozumění o dvouletém přikázání do tábora nucených prací [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po propuštění v létě 1951 odešel Bohumír Fiřt (po válce si změnil příjmení) z Prahy a usadil se s rodinou v Ledči nad Sázavou, kde až do odchodu do důchodu v roce 1968 pracoval jako skladník n. p. Kovofiniš. V roce 1965 se dočkal částečné rehabilitace a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. Plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam byl v roce 1991.

Viz též Vyškov-Opatovice. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi.

Pomník tvoří černá skleněná deska s bílým písmem upevněná na neopracovaném kameni, na jehož vrcholu je umístěna červená pěticípá hvězda.

Strážmistr Jaroslav Kysilka (1924–1949) pracoval u Sboru národní bezpečnosti od roku 1945, v roce 1949 byl přidělen k pohraničnímu útvaru roty Palič u Chebu. 21. dubna 1949 (mimo službu na hranici) perlustroval nedaleko obce dva dělníky – Jána Šponiara (1927–1949) a Karla Procházku, které se rozhodl zadržet. Ján Šponiar jej v nestřežené chvíli postřelil ukrytou zbraní a oba mladíci se dali na útěk. Po následné přestřelce Jaroslav Kysilka vykrvácel a rovněž zraněný Šponiar se zastřelil. Karel Procházka byl zatčen druhého dne v obci Loket. Zda oba civilisté chtěli utéci za hranice, je vzhledem k počínání Karla Procházky nejasné, v každém případě se však nejednalo o agenty cizí rozvědky, jak zmiňuje nápis na pomníku.

Památník stojí na mýtině a tvoří ho čtyři objekty: centrální bíle natřený kvádr s kovovou deskou, plastikou ruky v přísaze a nápisem Věrni zůstaneme, před kterým leží plochý přírodní kámen opracovaný do obdélníkového tvaru, do jeho středu je vsazený reliéf psa z bílého kamene (znak Pohraniční stráže). Doplňují ho dva symetricky umístěné kamenné obelisky s dvěma pamětními deskami. Původní pomník vznikl před rokem 1989. Vlevo je umístěna deska věnovaná Janu Novákovi, kterou věnoval Klub českého pohraničí v roce 2001 za původní, jež byla patrně poškozena. Vpravo pak deska dedikovaná Václavu Königsmarkovi, na níž jsou patrné stopy poškození pod novým nápisem.

Historik Ivo Pejčoch ironicky nazval toto pamětní místo „Obětem Pohraniční stráže“. Odkazuje tím na okolnosti komemorovaných událostí v tom smyslu, že oba tragické případy jsou úzce spojeny s přehmaty, jichž se PS ve střežení hranice dopouštěla. Smrt Václava Königsmarka [viz Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi] v rozporu s tradovaným popisem nezapříčinil „ozbrojený narušitel hranic“, ale jiný příslušník PS. Také o pravdivosti oficiální verze, kterou byla vysvětlována příčina úmrtí Jana Nováka, existují pochybnosti.

Robert (1956–1979), Milan (1957–1978) a Václav (*1958) Barešovi naplánovali útěk do Německa s použitím ozbrojeného násilí. Krádeží si opatřili zbraně a v příhraničí na parkovišti u kempu unesli 23. května 1978 autobus se studenty z gymnázia v Říčanech, který řídil Jan Novák (1952–1978). Ten autobus dovezl podle pokynů k hraničnímu přechodu Pomezí. Vyjednávání s únosci trvalo několik hodin, během té doby na místo dorazil vrtulníkem nejvyšší velitel Pohraniční stráže generál František Šádek. Únosci přistoupili na návrh ministra vnitra, který volný průjezd podmiňoval propuštěním všech studentů. S řidičem Janem Novákem jako posledním rukojmím projeli do meziprostoru mezi oběma celnicemi, kde PS mezitím položila přes silnici zastavovací pásy a zaparkovala obrněný transportér. Při přestřelce byl zabit řidič autobusu Jan Novák a jeden z únosců, Milan Bareš, zbylí dva byli postřeleni. Oficiální verze vyšetřování události vinila ze smrti Jana Nováka zastřeleného Milana Bareše (měl Nováka zastřelit ještě před přestřelkou s příslušníky PS), ale některé důkazy a neexistence kompletní dokumentace dávají důvod k pochybnostem, kdo byl skutečným pachatelem. Krajský soud v Plzni odsoudil Roberta Bareše k trestu smrti (vykonán v prosinci 1979) a Václava Bareše k 25 letům vězení (na základě revize procesu v roce 1992 mu byl trest snížen a byl z vězení propuštěn). Po roce 1989 byl vyšetřován i generál Šádek, resp. jeho míra zavinění při velení v této akci (proč nebyli k zásahu povoláni profesionální odstřelovači), ale případ byl zastaven pro jeho vysoký věk a zdravotní stav.

Památník v Krásné u Aše k uctění památky padlých ochránců československých státních hranic je situován na volném zatravněném prostranství. Tvoří jej mramorová deska spočívající na kamenném podstavci s vydlážděným obdélníkovým polem a květinovou a stromkovou výzdobou po stranách. Na mramorové desce jsou umístěny tři černé skleněné desky, z nichž jedna nese nápis a zdobení lipovými ratolestmi, další dvě zobrazují znak Pohraniční stráže a československý státní znak. Místo je obehnáno ozdobným řetězem. Součástí památníku jsou dva stožáry s českou a slovenskou vlajkou. Památník postavil a odhalil Klub českého pohraničí 2. července 2011 u příležitosti 60. výročí přijetí zákona o ochraně hranic. Vznikl mimo jiné jako reakce na pomník obětem železné opony ve Svatém Kříži u Chebu [viz Svatý Kříž. Památník obětem železné opony] a byl zřízen z finančních prostředků bývalých příslušníků PS a příznivců Klubu českého pohraničí; část finančních darů věnovali i bývalí příslušníci pohraničních vojsk NDR. Památník je situován u obce Krásná, kde sídlil 1. prapor chebské brigády Pohraniční stráže.

Klub českého pohraničí je občanské sdružení postkomunistického charakteru, k němuž se hlásí bývalí členové ostrahy státních hranic a jejich sympatizanti. Odmítá především symbolické akty česko-německého smíření (jeho program je uveden mottem „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!“) i polistopadový politický vývoj. Činnost KPČ je dlouhodobě sledována složkami ministerstva vnitra, které monitorují projevy politického extremismu. Tendenční, nostalgická a nereflektovaná interpretace násilí na hranicích v letech 1948–1989, již KPČ předkládá na svých webových stránkách, je jedním z faktorů polarizujících a radikalizujících veřejné mínění ve sporu o způsob nazírání na období komunistického režimu v Československu.

Útvary Pohraniční stráže vznikly v roce 1949 (jako pohraniční útvary Sboru národní bezpečnosti), ovšem sama Pohraniční stráž vztahuje začátek svých „dějin“ k 11. červenci 1951, kdy byl přijat zákon o ochraně státních hranic jako základní zákonná úprava vojskového strážení hranic a budování tzv. železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony]. Komunistickému režimu se záhy podařilo vytvořit obraz pohraničníků jako novodobých Chodů-Psohlavců, věrných strážců hranice (symbol psí hlavy), kteří chrání „ohrožené pohraničí“. Na pozadí hrozby rozpoutání nového válečného konfliktu měli obyvatelé u západních hranic naplňovat historický odkaz „revolučních“ husitů ve vítězném boji proti „reakční“ Evropě (oslavy 520. výročí bitvy u Domažlic v roce 1951). Literatura a film zobrazovaly statečný boj pohraničních útvarů proti „narušitelům“ a ideologicky pozměňovaly autentické legendy o nepolapitelných převaděčích přes západní hranici (Král Šumavy, 1959; Výstřely z hranice, 1972). Od roku 1956 se 11. červenec slavil jako Den Pohraniční stráže, spojený se slavnostními přehlídkami a s udělováním řádů a vyznamenání jednotlivým útvarům PS. V roce 1965 vzniklo Muzeum Pohraniční stráže (dnes Muzeum Policie ČR), které mezi exponáty zařadilo vypreparovaného služebního psa, jenž se údajně podílel na zadržení 62 „narušitelů“ hranic [viz Praha 2. Muzeum Policie České republiky]. Vytvářený propagandistický obraz Pohraniční stráže měl před veřejností zakrýt skutečnost, že železná opona byla primárně zaměřena proti vlastním občanům, jimž stát upíral právo legálně opustit jeho území [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Pohraniční stráž a jejich rodiny se měly stát trvalou součástí života u hranic, tmelící starousedlíky s novými přistěhovalci, kteří do pohraničí přicházeli v rámci osidlovací akce. K vzájemnému sblížení Pohraniční stráže a civilního obyvatelstva přispívaly brigádní výpomoci pohraničních útvarů místním výrobním podnikům a družstvům, jež pro vylidněné pohraničí představovaly skutečnou pomoc [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Kladný vztah k pohraničním útvarům podporovalo i pořádání kulturních akcí (filmové projekce, estrádní pořady), které byly jinak pro většinu obcí nedostupné. Nedílnou součástí těchto aktivit byla tzv. politická práce (mj. soutěž o titul Vzorná pohraniční obec či Vzorné pohraniční město). V 70. letech vznikaly v pohraničí specificky zaměřené pionýrské oddíly Mladých ochránců hranic; děti z těchto oddílů se učily základním dovednostem střežení hranice, včetně simulovaného „zadržení narušitele“. Dobrovolníci z řad civilistů se ovšem podíleli i na reálných (a statisticky ne nevýznamných) případech zadržení v postavení tzv. pomocníků PS. Tyto útvary byly budovány od roku 1954 (v 70. letech pak i „mládežnická“ kategorie pomocníků PS z dobrovolníků ve věku od 15 do 21 let).

Pamětní místa Pohraniční stráže komemorují méně idylickou součást služby na hranicích, kde v letech 1948–1989 zemřelo 650 (654) jejích příslušníků. Některé dobové pomníky vědomě dezinterpretovaly skutečnou povahu událostí s cílem podpořit budovaný obraz pohraničníků – ochránců míru „na hranici dvou světů“, jejichž denní i noční služba spočívá v ochraně státu před „imperialistickými agenty“ („Neprošli!“) [viz Halámky. Pomník Adamu Ruso; Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích; Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích; Palič. Pomník Jaroslavu Kysilkovi; Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi; Zadní Chalupy. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích]. V rozporu s udržovaným mýtem o desítkách či stovkách pohraničníků zastřelených nepřátelskými agenty bylo podle současného stavu poznání uprchlíky či kurýry zastřeleno deset (někdy se uvádí jedenáct) vojáků [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu; Nová Pec. Pomník Václavu Císlerovi; Zvonková. Pomník Josefu Maršálkovi]. V osmi případech došlo k usmrcení příslušníků Pohraniční stráže zběhy od těchto útvarů [viz Modrava-Březník. Pomník Václavu Horváthovi; České Hamry. Pomník Jaroslavu Soukupovi; Pastviny. Pomník Františku Vaculovi; Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi; Svatý Kříž. Pomník Josefu Ludasovi; Zadní Chodov. Pomník Miloši Kuklovi; Železná. Pomník Josefu Ulrichovi]. Asi čtyři desítky vojáků zemřely na následky postřelení, tj. při manipulaci se zbraní či byli omylem postřeleni při zásahu ve službě jiným členem ozbrojených sil, téměř padesát vojáků se stalo obětí ženijních prostředků ostrahy hranice (elektrický proud, miny, granáty, trhaviny). Zdokumentováno bylo téměř dvě stě případů sebevražd. Největší skupinu představují úmrtí na následky nejrůznějších úrazů a nehod. Tato smutná statistika se týká především vojáků základní služby odvedených k Pohraniční stráži. Ti v poměru k počtu důstojníků a poddůstojníků z povolání tvořili po dobu existence PS přibližně tři čtvrtiny celkového stavu.

Kamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí.

Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky, avšak na hranicích v Chebu byl 5. ledna 1960 zatčen, na základě skutečnosti, že převážel svou kroniku regionu (Na slunné straně Milešovky), údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.

Památník obětem železné opony věnovaný osobám, které zemřely při pokusu o přechod státní hranice z tehdejšího totalitního Československa do Německa, byl odhalen 27. června 2006 (v Den památky obětí komunistického režimu, připomínající popravu Milady Horákové) a posvětil ho vikář Filip Zdeněk Lobkowic. Vznik památníku, který dalo postavit město Cheb za finančního přispění státu a kraje, inicioval historik a spisovatel Václav Jiřík. Slavnostního odhalení se vedle představitelů chebské radnice a hejtmana Karlovarského kraje zúčastnil i první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Monumentální památník, který stojí na bývalé signální cestě, zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou.

Památník stojí na vyvýšeném kruhovém místě a tvoří jej dva železné duté sloupce a přetržený řetěz jako motiv přetržených pout, jež lidé rozlomili svým odhodláním k přechodu střežené hranice. Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří byli v letech 1948–1989 na západní hranici zastřeleni, zemřeli v elektrických drátech nebo zahynuli jiným způsobem (nejedná se o kompletní výčet osob usmrcených na hranicích) [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].