Bronzová pamětní deska byla odhalena 19. srpna 2018 na třetím zastavení staré křížové cesty u příležitosti 70. výročí pouti orlů na Svatý Hostýn v roce 1948. Desku, jejímž autorem je kamenosochař Jiří Rejda, odhalil a požehnal za přítomnosti členů a příznivců tělovýchovné organizace Orel arcibiskup Jan Graubner.

Svatý Hostýn je tradiční katolické poutní místo spojené také s aktivitami katolického Orla. Slet orlů se zde konal již v srpnu 1947, ovšem historicky významnější byla Orelská pouť na Svatý Hostýn konaná v roce 1948 (28. a 29. srpna), při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. Jednalo se o poslední veřejné vystoupení spolku s desetitisícovou účastí, po němž byla zatčena a následně odsouzena řada předních funkcionářů Orla, včetně náčelníka Bohuslava Koukala (1905–1991), který byl 10. listopadu 1950 odsouzen za velezradu na 18 let (propuštěn na amnestii v květnu 1960). V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů a po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Československý Orel (založen roku 1909) sdružující katolicky orientovanou mládež představoval po Sokolu druhou nejvýznamnější tělovýchovnou organizaci v Československu. Po únoru 1948 byl rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty začleněn do takzvané sjednocené československé tělovýchovy a 15. června 1950 úředně zrušen výnosem ministerstva národní bezpečnosti. Činnost Orla se přesunula do exilu, kde byla v listopadu 1949 v Bavorsku ustavena Svatováclavská župa Československého Orla v exilu. Pokus o obnovení činnosti v roce 1968 v době pražského jara zmařil vývoj po srpnové okupaci, obnoven byl až v roce 1990.

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016 u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic instalovali členové Klubu českého pohraničí. Po necelém měsíci byl vrácen do lapidária v Chebu.

Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům, kteří na sklonku druhé světové války osvobodili západní Čechy. Po Listopadu 1989 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté ve dvoře františkánského kláštera, v chebském lapidáriu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

V době studené války byl na Dyleni zřízen objekt československé armády, která zde pomocí radiolokátoru monitorovala vzdušný prostor. Běžně nepřístupný objekt je nyní v soukromém vlastnictví podplukovníka někdejší ČSLA Antonína Hofmanna, jenž zde buduje soukromé muzeum radioelektronické války, a zastupitelstvo města Chebu pro vznikající expozici sochu bezplatně zapůjčilo. Po občanských protestech a peticích se socha vrátila do Chebu. Činnost Klubu českého pohraničí [viz Krásná. Památník ochráncům hranic], resp. jeho komemorační aktivity [viz např. Modrava-Březník. Pomník Václavu Horváthovi], vzbuzují dlouhodobě negativní reakce části veřejnosti.

Pamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2.

Karel Bacílek (1920–1949) se narodil ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou (1883–1949), který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv]). Během následujících měsíců tak pod kontrolou vojenského obranného zpravodajství i Státní bezpečnosti vznikala početná odbojová organizace Pravda vítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Do čela hlavního procesu, který se konal 12.–14. května 1949 v Praze, byl postaven generál Karel Kutlvašr (1895–1961) [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Státní soud v něm odsoudil Karla Bacílka ml., Borise Kovaříčka a pplk. Hrušku k trestu smrti, gen. Kutlvašra na doživotí. Karel Bacílek st. byl postaven do čela jednoho z následných procesů a v červnu 1949 odsouzen na 25 let. Popravy byly vykonány 24. května 1949 v Praze na Pankráci.

Viz též Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.

Dne 6. října 2013 byla v Křenovicích nedaleko vchodu na hřbitov odhalena pamětní deska na kamenicky upraveném balvanu, doplněná o informativní tabuli. Iniciátory zřízení pamětního místa dedikovaného křenovickým bojovníkům proti totalitním režimům byly obec Křenovice a Konfederace politických vězňů.

V Křenovicích prožili dětství letci RAF Karel Mrázek (1910–1998) [viz Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví] a jeho mladší bratr Emilián (1920–1943), narodil se zde kapitán Otakar Černý.

Letec československé bombardovací perutě RAF Otakar Černý (1919–2009) byl na počátku května 1948 zatčen v souvislosti s vyprovokovaným útěkem generála Janouška [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] a až do soudu 9. února 1949 držen v tzv. hradčanském domečku. Za neoznámení pokusu o trestný čin (plánovaný útěk Josefa Brykse [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] na Západ) byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody. Z tábora nucených prací v Dolním Jiřetíně se mu podařilo 7. května utéct a překročit hranice do Bavorska. V Británii znovu vstoupil do královského letectva, odkud byl v roce 1955 vyřazen v hodnosti kapitána. V rámci rehabilitace po roce 1989 byl povýšen do hodnosti plukovníka. V roce 2009 mu byl in memoriam propůjčen Řád bílého lva.

V roce 1950 založilo v Křenovicích několik členů Junáku ilegální Skautskou organizaci demokracie a nezávislosti (SODAN). Jejími hlavními organizátory byli Mojmír Babušík, Rudolf Mrázek a Oldřich Klobas. Členové SODAN tiskli protirežimní letáky, posílali výhružné dopisy komunistickým funkcionářům a lidem aktivně spolupracujícím s režimem a žhářskými útoky na majetek JZD bojovali proti násilné kolektivizaci. V říjnu 1953 byla většina členů zatčena a 9. až 11. března 1954 Krajským soudem v Brně odsouzena za velezradu na dlouhá léta vězení. Viz též Holubice. Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989.