Posts Tagged ‘Suttý (Sutý) Alois’

Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů

Pátek, 9 října, 2015

Deska ze světlé žuly s černým písmem, městským znakem Klatov nahoře a lipovou ratolestí dole je umístěna na postranním traktu budovy Okresního soudu v Klatovech. Odhalena byla dne 20. března 2014 za účasti představitelů města, členů Svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a politického vězně Františka Wiendla.

František Wiendl (*1923) byl jedním z odsouzených v místním monstrprocesu konaném 12.–14. prosince 1950 Státním soudem Praha v hlavní síni okresního soudu před tzv. organizovanou veřejností, jehož líčení bylo přenášeno místním rozhlasem. Do čela skupiny zapojené do převádění přes hranice a spolupracující s kurýry byl postaven klatovský lékař MUDr. Jiří Krbec (1914–2004). V procesu byli odsouzeni také Václav Touš (1898–1986) a jeho syn Josef (1929–2013) z Pocinovic, u nichž se uprchlíci skrývali před převedením a kde po prozrazení skupiny byl 9. dubna 1950 Státní bezpečností zatčen kurýr a převaděč Alois Suttý (1924–1951), který v přestřelce postřelil jednoho ze zasahujících příslušníků. Alois Suttý byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti (popraven 12. dubna 1951 v Praze na Pankráci), další k dlouholetým trestům. MUDr. Krbec byl vězněn v Leopoldově, kde pracoval jako lékař, zato po propuštění na amnestii 1960 dlouho praxi provozovat nemohl. V Leopoldově byl do roku 1960 vězněn také Václav Touš. Josef Touš prošel jáchymovskými tábory a byl podmíněně propuštěn v roce 1955. Vrátil se do Pocinovic a pracoval v lesnictví (rodinné hospodářství propadlo místnímu JZD). František Wiendl, zatčený stejně jako MUDr. Krbec již v listopadu 1949, byl do roku 1956 vězněn na Jáchymovsku, poté na Pankráci, odkud byl propuštěn v roce 1960. Po propuštění pracoval v projektovém oddělení okresního stavebního podniku, v roce 1968 se podílel na založení klatovské pobočky K 231.

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.