Posts Tagged ‘Buchal Jan’
Pátek, 24 října, 2014
Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezidia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z bývalých vězněných příslušníků SNB Karel Bažant. Deska byla v roce 2016 rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR, odstraněna z původního místa a zatím není zpřístupněna.
Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, ke komunistické politice loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let stále působilo mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků policie a četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli mnohdy vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu v poúnorovém období.
Seznam osob popravených komunistickým režimem z politických důvodů v 50. letech zahrnuje tři desítky příslušníků SNB (včetně těch, kteří sloužili u pohraničních útvarů, a včetně členů Sboru vězeňské stráže, kterým zákon č. 321/1948 Sb. přiznával práva příslušníků SNB), kteří se podíleli na různých protirežimních aktivitách. První představují nejrůznější formy pomoci politicky perzekvovaným osobám, a to nejen mezi členy Sboru vězeňské stráže [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi, Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi] či speciálního útvaru SNB v jáchymovských trestních pracovních táborech [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů], ale i Veřejné bezpečnosti, jako v případě tří pražských policistů Kmínka, Strmisky (jméno na desce je uvedeno chybně) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi] a Maceje [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi]. Druhou skupinu charakterizuje zapojení příslušníků SNB do různých ilegálních skupin [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí, Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům, Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské, Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi]. Další významnou skupinu tvoří členové Sboru národní bezpečnosti, kteří se stali převaděči či kurýry [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi; Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle, Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen].
Tags: Babík Pavol (Pavel), Bažant Karel, Beneš Bohuslav, Buchal Jan, Cée Ladislav, Chmelař Miroslav, Dvořák František, Ferianc Michal, Havlíček František (1908–1952), Havlíček František (1925–1950), Hošek Jan, Karolík Josef (Jozef), Kmínek Josef, Ludvík Josef, Macej Jozef (Josef), Praha 7, Praha-Holešovice, Prouza Josef, Rajnoch Vladimír, Šnaidr (Šnajdr) Václav, Sporka Josef, Strmiska Karel, Tomášek Oldřich, Tuhý Tomáš, Votava František
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Politické procesy, Praha, Zaniklá pamětní místa | No Comments »
Středa, 26 března, 2014
Původní Památník obětem nacismu, který podle návrhu Antonína Drobníka vyrobili v roce 1988 zaměstnanci železnobrodských technických služeb a zaměstnanci výrobního družstva Znak Malá Skála, byl po roce 1989 rozšířen pamětní deskou o připomínku obětí komunistického režimu ze Železného Brodu a přejmenován na Památník obětem bezpráví z let 1939–1945 a 1948–1989.
Centrálně umístěná pamětní deska připomíná skauty Tomáše Hübnera a Jiřího Habu, zastřelené při bezpečnostní akci v roce 1949 [viz Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera], a zdejšího rodáka Ladislava Cée, popraveného v roce 1951.
Ladislav Cée (1914–1951) se krátce po absolvování povinné vojenské služby rozhodl znova vstoupit do armádní služby, odkud o několik let později přešel k policii. Usadil se v Moravské Ostravě a sloužil u protektorátní policie. Po válce byl převzat do řad Sboru národní bezpečnosti v hodnosti štábního strážmistra. V letech 1946–1948 byl organizován v národně socialistické straně, po únoru vstoupil do KSČ. Na počátku roku 1949 jej kontaktoval bývalý kolega Jan Buchal (1913–1950) s nabídkou, aby se připojil k jeho odbojové skupině [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a stal se spojkou mezi ilegální organizací a SNB. Ladislav Cée měl Buchalovi dodávat informace o členech ostravského SNB a zaměstnancích letiště Dubina, kde vykonával ostrahu (zahraniční výsadek na letišti zajištěném ilegalisty byl jedním z klíčových bodů plánu). Zda šlo o jeho faktickou činnost, nebo „doznání“ vynucené výslechy následujícími po jeho zatčení 25. října 1949, je těžké posoudit. Ladislav Cée byl odsouzen v prvním ze čtyř ostravských procesů (souhrnně označovaných „Buchal a spol.“), jenž byl uzavřen 21. července. Z 22 osob byli čtyři obvinění odsouzeni k trestu smrti a čtyři k doživotnímu vězení. Ačkoli činnost L. Cée Státní soud posoudil jako méně závažnou a senát doporučil cestou milosti zmírnit absolutní trest na doživotí, prokurátor tuto možnost s ohledem na fakt, že se na ilegální činnosti podílel jako policista v činné službě, nepodpořil. Zamítnuty byly také žádosti o milost podané matkou a manželkou. Ladislav Cée spolu s Milošem Morávkem, Josefem Polomským a Miroslavem Sýkorou byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům].
Tags: Buchal Jan, Cée Ladislav, Drobník Antonín, Dubina (Ostrava), Haba Jiří, Hübner Tomáš, Malá Skála, Morávek Miloš, Ostrava, Polomský Josef, Sýkora Miroslav, Železný Brod
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Liberecký, Mládež a skautské hnutí, Symbolická pamětní místa | No Comments »
Čtvrtek, 21 července, 2011
Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006.
Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.
Václav Fryč (1923–1951) pracoval u Sboru národní bezpečnosti v Opavě. 27. února 1948 byl postaven mimo službu, což pociťoval jako nespravedlnost, a ačkoli byl vzápětí do služby přijat zpět, začal ve svém okolí organizovat malou rezistentní skupinu. V červnu 1949 byl jedním ze členů této skupiny přizván k neoficiálnímu výslechu Antonína Šimčáka (1929–1949), kterého jako „partyzána“ ukrývala skupina osob, jež po čase pojala podezření, že se jedná o provokatéra. Na schůzce dotyčný muž přiznal, že si partyzánskou legendu vymyslel, a podle pozdějších výpovědí to měl být právě Fryč, který přítomné přesvědčil, že provokatér má být zneškodněn, a sám se také exekuce ujal. V listopadu 1949 byl strážmistr Fryč zatčen v souvislosti s jiným případem. Když se v lednu 1950 tělo mrtvého našlo, došlo k širokému zatýkání. Z vyšetřování také vyplynulo, že se Šimčák před smrtí oprávněně bránil nařčení, že by byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Osoby zapletené do tohoto případu a další, které měly s Fryčem i jen vzdálené kontakty, byly obviněny a souzeny ve dvou procesech. První se konal v Opavě 12.–16. prosince 1950, druhý v Ostravě v únoru 1951. Soud vykonstruoval na základě „politické vraždy“ skupinu souzenou pro velezradu, což ovlivnilo výši uložených trestů i pro osoby, které s případem neměly nic společného. Fryč, jenž byl odsouzen k trestu smrti, byl popraven 12. dubna 1951. Rehabilitace Václava Fryče v roce 1990 byla jen částečná, netýkala se zločinu vraždy. Toto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud ČR v roce 1999.
Tags: Buchal Jan, Cée Ladislav, Fryč Václav, Morávek Miloš, Opava, Ostrava, Polomský Josef, Šimčák Antonín, Sýkora Miroslav, Varmuža Vratislav
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Moravskoslezský, Občanský odpor, Politické procesy, Věznění | No Comments »
Úterý, 19 července, 2011
Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998.
Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).
Jan Buchal sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru, strážmistra SNB Ladislava Cée, úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského, který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka. Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národněsocialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Bezkyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil) a na obě severomoravské skupiny se jí podařilo napojit další agenty, kteří se snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty z plánování státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, je naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci. Stejně jako v procesu s Miladou Horákovou padly a byly vykonány čtyři absolutní tresty v Ostravě, vynesené v rámci čtyř veřejných procesů, souhrnně označovaných „Buchal a spol.“, jež se konaly před Státním soudem Brno od 17. do 31. července 1950 v ostravské Čapkově sokolovně a bylo v nich odsouzeno téměř devadesát osob. Ladislav Cée [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví], Josef Polomský, Miloš Morávek a Miroslav Sýkora byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům]. Vilém Vaclík a další čtyři muži byli odsouzeni na doživotí, 25 osob k trestům odnětí svobody na dvacet a více let.
Tags: Brno, Buchal Jan, Cée Ladislav, Frýdek-Místek, Horáková Milada, Masaryk Jan, Morávek Miloš, Moravská Ostrava, Ostrava, Polomský Josef, Praha-Pankrác, Přeučil František, Sibinský Jiří, Sýkora Miroslav, Vaclík Vilém, Zemínová Františka
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Moravskoslezský, Politické procesy | No Comments »
Úterý, 19 července, 2011
Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva.
Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května až 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi] odsouzeni Státním soudem v Praze k trestu smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.
Viz též Praha 1. Pamětní deska Oldřichu Pelclovi.
Tags: Bohuslavice (Hodonín), Buchal Jan, Einstein Albert, Horáková Milada, Jugoslávie, Kalandra Záviš, Kyjov, Oliva Otmar, Pecl Oldřich, Praha-Motol, Praha-Pankrác, Valašské Meziříčí
Posted in 50. léta, Jihomoravský, Politická opozice, Politické procesy | No Comments »
Středa, 13 července, 2011
Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.
Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.
Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.
Tags: Babík Pavol (Pavel), Bacílek Karel, Bajdušek Adolf, Bakala Sigmund (Zikmund), Bayer Jan, Bejček Václav, Beneš Bohumil, Bibza Samuel, Blahník Jaroslav, Bočan Jaroslav, Bodnár František, Boháč František, Borkovec Jaroslav, Broj Stanislav, Brousil Josef, Buchal Jan, Bučil František, Bula Jan, Bulín Přemysl, Bušek Karel, Čančík Emanuel, Cée Ladislav, Cerman Vladimír, Černý Gustav, Černý René, Chaloupecký Karel, Charvát Josef, Choc Miloslav, Chovan Tomáš, Číhošť, Čížek Petr, Čuba Josef, Dančák Ondrej F., Daněk Antonín (1927–1950), Daněk Karel, Danielovič Vojtěch Gejza, Dlouhý Juraj, Doležal Leopold, Drbola Václav, Dvořák František, Dvořák Jan, Dvořák Jaroslav, Dvořák Josef, Ertel Werner, Fajkus Luděk, Feixová Josefa, Ferianc Michal, Fiala Oldřich, Franc Miloslav, Frejka Antonín, Fric Josef, Frič Václav, Fuksa Rudolf, Gavenda Štěpán (Štefan), Goldšmíd Josef, Gonic Josef, Gruber (Grubner) Bohumil, Gruber Karel, Hadaš Vladislav, Hájek Karel, Harazim Antonín, Havel Václav, Havlíček František (1925–1950), Hejna Jiří, Hoche Bedřich, Hons Josef, Horáček Jan, Horáková Milada, Hořejší Josef, Hořínek Karel, Hošek Jan, Houfek Bohumil, Hubálek Bohuslav, Jakoubek Bohumil, Janata Zbyněk, Janda Vratislav, Jank Jindřich, Janošík Antonín, Janouch Jiří, Jaroš Alois, Jaško Bernard, Jebavý Miloslav, Jeřábek Alois, Judytka (Juditka) Bedřich, Junek Václav, Jurča Miroslav, Kalandra Záviš, Kalinaj Pavel, Kalitka Štěpán, Kandráč Anton, Karolík Josef (Jozef), Kauer Jiří, Kepka Josef, Klemt Bohumil, Klenovský Vlastimil, Klosová Eliška, Kmínek Josef, Knobloch Vilém, Kodet Jiří, Kopuletý František, Korb Vilém, Korbová Emilie, Kořínek Tomáš, Kořínek Vladimír, Korotvička Vratislav, Koukal Lubor, Kovaříček Boris, Kozlík Josef, Kraus Miloslav, Křeček Fr. (Václav), Krejčí Josef, Křivka Petr, Křižan Jan, Kruliš Bohumil, Kučera Josef, Kulda Antonín, Kvičera Václav, Kysela Jaroslav, Lacina Alois, Lacko Vojtěch, Lančiar Rudolf, Lazar Jaroslav, Lednický Augustin, Lehotský Alexandr, Lenhard Rudolf, Lindner Ladislav, Liška Josef, Lomič Karel, Ludvík Josef, Macej Jozef (Josef), Mana František, Mankoš M., Máša Karel, Mašínová Zdena, Maszluh Nikolaj, Matička Josef, Mayer Alexandr, Melkus Jaroslav, Mihok Michal, Mityska Antonín, Mojžíš František, Morávek Miloš, Musil Jan, Musil Josef, Nechanský Jaromír, Němeček Bernard, Németh Gustav, Nosál Ladislav, Novák Ctibor, Novák Jan, Novotný Kamil, Opasek Anastáz, Otčenášek Václav, Palkovič Viktor, Palma Vladimír, Pařil František, Pavelka Josef, Pavlovič Karel, Pecl Oldřich, Peška Jaroslav, Petelík Čeněk, Peteřík Jaroslav, Petrovský Adolf, Píka Heliodor, Plešmíd Miroslav, Plichta Antonín, Plichta Stanislav, Plocek Alfréd, Plšek Ladislav, Plzák Jaroslav, Plzák Josef, Pohl Josef, Pohl Rudolf, Pokorný Alois, Polesný Vratislav, Polomský Josef, Pošmourná Klára, Pospíšil Miloslav, Potoček Josef, Praha 8, Praha-Ďáblice, Praha-Střížkov, Prieložný Ladislav, Profous Zdeněk, Prokeš Květoslav, Prouza Josef, Púčik Albert, Rajnoch Vladimír, Rašová Anna, Rendl Emanuel, Rešetko (Řešetko) Jan (Ján), Řezáč Jiří, Řezníček Josef, Riopka Vasil, Robotka Josef, Rod František, Rousek Václav, Rufer Josef, Rumíšek Tomáš, Sabela Karel, Šádek Slavoj, Šatana Claudius, Sedláček Jan, Šíma Bohumil, Šimara Alois, Šípek Josef, Sirotek Jaroslav, Sixta Bohumil, Sklenička (Sklenčka) Oldřich, Skokan František, Škrdla Antonín, Smetana Gustav, Šnaidr (Šnajdr) Václav, Sok-Sieger Vilém, Špiriak František, Šponar Ladislav, Sporka Josef, Štěrbová Marie, Stránský Stanislav, Strmiska Karel, Suttý (Sutý) Alois, Švéda Václav, Svoboda Ladislav, Sýkora Miroslav, Tajovský Vít Bohumil, Tesár Eduard, Tibor Vrbický, Tippl Václav, Tomek Vladivoj, Toufar Josef, Trojan Josef, Tuček Jan, Tunega Anton, Uličný Bartoloměj, Urban Benjamín, Vacek František, Vacínek Václav, Valent Pavel, Valko Rudolf, Vaněk Vlastimil, Vardžik Ján, Vašek Josef, Veselý Karel, Vetejška Jaroslav, Vít Josef, Vítkovský Otakar, Vladimír Velecký, Volek Boris, Votava František, Vrba Jaromír, Vrba Václav, Wahl Veleslav, Zajíček František, Železný Vlastimil, Ženíšek Václav, Žingor Viliam, Zlesa Jaroslav
Posted in 50. léta, Praha, Symbolická pamětní místa | No Comments »
Středa, 13 července, 2011
Pamětní deska generálu Heliodoru Píkovi na budově Generálního štábu Armády České republiky byla odhalena 28. října 1991, druhá deska dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání 28. října 1998. Realizaci desek provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany.
Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému režimu. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc jich bylo vězněno. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády (pamětní deska uvádí jména podle publikace Jana Breta 22 oprátek, neuvádí mj. armádní příslušníky slovenského původu).
Že komunistický režim sáhne v rámci represí demokraticky smýšlejících armádních příslušníků až na krajní mez, ukázala poprava bývalého velitele československé vojenské mise v Sovětském svazu za druhé světové války generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Stejně jako on byli pro údajnou špionáž pro západní zpravodajské služby popraveni Josef Pohl a Miroslav Plešmíd [viz Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi], Josef Robotka [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi], Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a další, např. hrdinové dukelské operace František Skokan a Claudius Šatana. Polemické reakce veřejnosti vyvolalo uvedení jména Jaromíra Nechanského [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], neboť faktická povaha jeho zpravodajských aktivit je dosud předmětem diskusí. Někteří Nechanského považují za spolupracovníka Reicinova obranného zpravodajství, jiní za dvojitého agenta, další za spolupracovníka americké zpravodajské služby s formálním krytím u československé vojenské kontrarozvědky.
Druhou skupinu představují popravení protagonisté vojenských pokusů o zvrácení politického vývoje v roce 1949: skupiny Praha–Žatec (Josef Gonic, Vilém Sok, Karel Sabela, viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], skupiny Prokeš–Borkovec (Květoslav Prokeš, Vratislav Janda, viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi) a skupiny Jana Buchala (Miloš Morávek, viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí). Někteří příslušníci armády byli popraveni v souvislosti s politickými procesy namířenými primárně mimo armádní kruhy, např. s členy Sboru vězeňské stráže (René Černý, viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi), s odbojovou skupinou bratří Mašínů (Ctibor Novák, viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové). Na popravišti skončily vojenské osoby i po ozbrojených pokusech o útěk za hranice – František Boháč [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989] či Alois Jeřábek [viz Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi].
Tags: Boháč František, Borkovec Jaroslav, Bret Jan, Buchal Jan, Černý René, Gonic Josef, Gruber Bohumil, Hadaš Vladislav, Horní Kalná (Trutnov), Janda Vratislav, Jeřábek Alois, Kučera Josef, Kutlvašr Karel, Mašín Ctirad, Mašín Josef, Morávek Miloš, Nechanský Jaromír, Novák Ctibor, Píka Heliodor, Plešmíd Miroslav, Pohl Josef, Praha 6, Praha-Dejvice, Prokeš Květoslav, Reicin Bedřich, Robotka Josef, Sabela Karel, Šatana Klaudius, Skokan František, Sok-Sieger Vilém, Sovětský svaz, Svoboda Ladislav, Ženíšek Václav
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Praha, Zahraniční armáda | No Comments »
Středa, 13 července, 2011
Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935.
JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové; Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.
Proces s Miladou Horákovou, resp. s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, je označován za největší politický proces v komunistickém Československu a navazovaly na něj desítky dalších následných procesů po celé republice. Soudní líčení, doprovázené masivní propagandistickou kampaní, se konalo 31. května až 8. června 1950 v Praze a bylo v něm z trestných činů velezrady a vyzvědačství obžalováno 13 osob: osm bývalých národněsocialistických funkcionářů (poslankyně Milada Horáková, Františka Zemínová a Antonie Kleinerová, dále František Přeučil, Josef Nestával, Jiří Hejda, Oldřich Pecl a Jan Buchal), představitelé sociální demokracie (Zdeněk Peška, Vojtěch Dundr) a strany lidové (Bedřich Hostička, Jiří Křížek) a z komunistické strany vyloučený „trockista“, intelektuál Záviš Kalandra. Obžaloba byla vystavěna na vykonstruované existenci tzv. odbojového Direktoria (odvíjející se od Státní bezpečností zachycené schůzky ve Vinoři), které ve spojení se „zrádnou emigrací“ připravovalo nový politický převrat a kalkulovalo s novým válečným konfliktem. Státním soudem byli k smrti odsouzeni Milada Horáková, Jan Buchal [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí], Oldřich Pecl [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi] a Záviš Kalandra [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi]. Antonie Kleinerová, Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi], František Přeučil a Jiří Hejda [viz Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi] byli odsouzeni na doživotí. Zbylé tresty se pohybovaly v rozmezí od patnácti do 28 let těžkého žaláře. Popravy byly i přes protesty významných světových osobností vykonány 27. června 1950 v Praze na Pankráci.
Těla popravených byla zpopelněna ve strašnickém krematoriu a urny byly uloženy v místním depozitáři [viz Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové], odkud byly v říjnu 1953 převezeny (spolu s dalšími) do pankrácké věznice. V roce 1965 byly urny s popelem Jana Buchala a Oldřicha Pecla uloženy do tzv. společného pohřebiště na motolském hřbitově [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů], zatímco další osud ostatků Milady Horákové a Záviše Kalandry zůstává neznámý [viz též Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů]. K plné rehabilitaci všech odsouzených došlo až po listopadu 1989, kdy bylo možné otevřít i otázku soudního stíhání osob, které se na justičních nezákonnostech procesu podílely. V roce 2008 byla Senátem vrchního soudu v Praze odsouzena jediná žijící osoba, tzv. dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Společenská rehabilitace Milady Horákové byla dovršena v roce 2000 uzákoněním Dne památky obětí komunistického režimu, jenž spadá na den její justiční vraždy. Milada Horáková je vnímána jako symbol komunistické represe [viz též Česká Lípa. Pomník Miladě Horákové; Kopřivnice. Pamětní deska a reliéf Milady Horákové; Plzeň. Busta Milady Horákové; Praha 1. Busta Milady Horákové; Teplice. Pomník Miladě Horákové aj.].
Tags: Aichach, Brožová-Polednová Ludmila, Buchal Jan, Dundr Vojtěch, Hejda Jiří, Horák Bohuslav, Horáková Milada, Hostička Bedřich, Kalandra Záviš, Kánská (Horáková) Jana, Kleinerová Antonie, Křížek Jiří, Nestával Josef, Pecl Oldřich, Peška Zdeněk, Praha 5, Praha-Pankrác, Praha-Smíchov, Přeučil František, Terezín, Zemínová Františka
Posted in 50. léta, Politická opozice, Politické procesy, Praha | No Comments »
Středa, 13 července, 2011
Čestné pohřebiště politických vězňů na hřbitově v Motole bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 20. května 2000 za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, představitelů státu, zástupců hlavního města Prahy a velkého množství bývalých spoluvězňů. Jeho vybudování zajistil pohřební ústav z prostředků, které uvolnila rada zastupitelstva hlavního města Prahy. Impulzem k jeho zřízení se stalo zjištění, že na zdejším společném pohřebišti z let 1956–1995 bylo v roce 1965 tajně uloženo 78 uren s ostatky politických vězňů, do té doby uchovávaných v pankrácké věznici.
U vchodu na hřbitov upozorňuje na čestné pohřebiště pylon s nápisem a na vlastním místě pak několik pietních připomínek s centrálním památníkem obětem komunismu, jejž tvoří kovová plastika kříže na obětním stole. Symbolizuje víru, utrpení, vzkříšení a spojení s popelem uloženým v zemi. Po rekonstrukci v roce 2011 bylo čestné pohřebiště 4. listopadu předáno Konfederaci politických vězňů. Mobiliář zhotovil Vladislav Mašata, který je i autorem původního památníku, na jehož podstavec byly v roce 2011 umístěny pískovcové pamětní desky dedikované Josefu Bryksovi a Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].
V roce 2012 byly k ústřednímu památníku instalovány dvě tmavě šedé mramorové desky. Nesou jména 38 politických vězňů, jejichž ostatky (pohřbené zde v roce 1965) se společným úsilím Konfederace politických vězňů, Národního archivu Praha a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR podařilo spolehlivě identifikovat. Jedná se o 21 popravených a 17 během věznění zemřelých mužů. Poslední jméno patří Vlastě Charvátové, manželce popraveného Josefa Charváta, která byla ve stejném procesu v srpnu 1949 odsouzena na doživotí [viz též Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].
Na pohřebišti se nacházejí i další samostatné desky, jež jsou výsledkem individuálních iniciativ rodin politických vězňů.
Viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.
Tags: Blahník Jaroslav, Bryks Josef, Buchal Jan, Burian Bohuslav, Čančík Emanuel, Chadraba Josef, Charvát Josef, Charvátová Vlasta, Chmelař Miroslav, Císař Václav, Dokonal Ladislav, Esterházy János, Franc Miloslav, Hořínek Karel, Houfek Bohuslav, Jáchymov, Janda Vratislav, Kmínek Josef, Knor Jiří, Kruliš – Randa Otakar, Kyzlík Květoslav, Lančarič Rudolf, Macej Jozef (Josef), Mašata Vladislav, Mírov, Musil Jan, Nechanský Jaromír, Novotný Albert, Ostrov, Pecl Oldřich, Plocek Alfréd, Poláček Ladislav, Polesný Vratislav, Praha 5, Praha-Motol, Profous Zdeněk, Říha Václav, Sklenička (Sklenčka) Oldřich, Skřipka Jan, Sova Richard, Strmiska Karel, Šubrt Antonín, Svoboda Ladislav, Vladař Robert, Vondraš Jan, Zlámal Antonín
Posted in 50. léta, Praha, Symbolická pamětní místa | No Comments »
Úterý, 12 července, 2011
Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.
Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.
Tags: Babík Pavol (Pavel), Bacílek Karel, Bakala Sigmund (Zikmund), Bartoš Jan, Bejček Václav, Beneš Bohuslav, Bibza Samuel, Blahník Jaroslav, Bodnár František, Boháč František, Borkovec Jaroslav, Broj Stanislav, Buchal Jan, Bula Jan, Bulín Přemysl, Bušek Karel, Čančík Emanuel, Cée Ladislav, Cerman Vladimír, Černý René, Chaloupecký Karel, Charvát Josef, Chmelař Miroslav, Choc Miloslav, Čížek Petr, Čuba Josef, Daněk Antonín (1927–1950), Daněk Karel, Dlouhý Juraj, Doležal Leopold, Drbola Václav, Dvořák František, Dvořák Jaroslav, Fajkus Ludvík, Ferianc Michal, Fiala Oldřich, Franc Miloslav, Frostig Ivan Isidor, Fryč Václav, Gavenda Štěpán, Goldschmidt Josef, Gonic Josef, Gruber Bohumil, Hadaš Vladislav, Hájek Karel, Harazín Antonín, Havelka Ctibor, Havlíček František (1908–1952), Hejna Jiří, Horáček Jan, Horáková Milada, Hořejší Josef, Hořínek Karel, Hošek Jan, Houfek Bohuslav, Hubálek Bohuslav, Jakubek Bohumil, Janata Zbyněk, Janda Vratislav, Jank Jindřich, Janošík Antonín, Janouch Jiří, Jaroš-Alek Alois, Jaško Bernard, Jebavý Miloslav, Jeřábek Alois, Judytka Bedřich, Kalandra Záviš, Kalinaj Pavel, Kantůrek Jiří, Karolík Josef (Jozef), Kauer Jiří, Kepka Josef, Klempt Bohumil, Kmínek Josef, Knobloch Milan, Kodet Jiří, Kopuletý František, Koukal Lubomír, Kovaříček Boris, Kozlík Josef, Krejčí Josef, Křivka Petr, Křižan Jan, Kučera Josef, Kvičera Václav, Kysela Jaroslav, Lacko Vojtěch, Lančarič Rudolf, Lasovský Jiří, Lazar Jaroslav, Ledvinka František, Lehotský Alexandr, Lindner Ladislav, Liška Josef, Ludvík Josef, Macej Jozef (Josef), Mana František, Melkus Jaroslav, Mityska Antonín, Mojžíš František, Morávek Miloš, Musil Jan, Nechanský Jaromír, Němec Drahoslav, Nosák Ladislav, Novák Ctibor, Novák Jan, Novotný Kamil, Otčenášek Václav, Palma Vladimír, Pařil František, Pavelka Josef, Pecl Oldřich, Peške Jaroslav, Petelík Čeněk, Peteřík Jaroslav, Píka Heliodor, Plešmíd Miroslav, Plichta Antonín, Plichta Stanislav, Plocek Alfréd, Plšek Ladislav, Plzák Jaroslav, Plzák Josef, Pohl Josef, Pohl Rudolf, Pokorný Alois, Polesný Vratislav, Polomský Josef, Pospíšil Miloslav, Potoček Josef, Praha 4, Praha-Nusle, Praha-Pankrác, Profous Zdeněk, Prokeš Květoslav, Rajnoch Vladimír, Rendl Emanuel, Rešetko Jan, Řezáč Jiří, Řezníček Josef, Robotka Josef, Rod František, Sabela Karel, Šádek Slavoj, Šatana Claudius, Sedláček Jan, Šíma Bohumil, Šimara Alois, Sirotek Jaroslav, Sixta Bohumil, Sklenička (Sklenčka) Oldřich, Skokan František, Škrdla Antonín, Smetana Gustav, Šnaidr (Šnajdr) Václav, Sok-Sieger Vilém, Sporka Josef, Strmiska Karel, Suttý (Sutý) Alois, Švéda Václav, Svoboda Ladislav, Sýkora Miroslav, Tippl Václav, Tomek Vladivoj, Tuček Jan, Uličný Bartoloměj, Urban Benjamín, Vacek František, Vašek Josef, Velecký Vladimír, Veselý Karel, Vetejška Jaroslav, Vít Josef, Vítkovský Otakar, Volek Boris, Volf Karel, Votava František, Vrba Jaromír, Vrbický Tibor, Wahl Veleslav, Zajíček František, Železný Vlastimil, Ženíšek Václav, Žingor Viliam
Posted in 50. léta, Politické procesy, Praha, Symbolická pamětní místa | No Comments »