Náhrobek se nachází na hřbitově pietně obnoveném německými rodáky v zaniklé obci Pleš. Tvoří jej železný kříž ověnčený na spoji trnovou korunou z ostnatého drátu. Na svislém rameni je připevněna tabulka s nápisem a podobiznou Josefa Zíky v lesnické uniformě. Připomínka je osobní iniciativou Antonína Hofmeistera z října 2010.

V roce 1991 bylo na plešském hřbitově nalezeno řádně nepohřbené tělo; nález dal základ domněnkám, že by mohlo jít o ostatky kurýra zastřeleného příslušníky Pohraniční stráže v roce 1951.

Josef Zíka (Zika, 1920–1951) působil od roku 1945 jako hajný na Pleši v polesí Hvozd u Bělé nad Radbuzou. Výbornou znalost terénu, své styky s místními lesníky a hajnými a také s odsunutými Němci z regionu, z nichž někteří se usadili v blízkosti hranice, využíval údajně již po válce při pašování zboží, než se po únoru 1948 zapojil také do převádění politických uprchlíků. Josef Zíka byl pro podezření z převaděčství zadržen již v listopadu 1948. Při eskortování k výslechu využil poruchy auta a utekl do Německa, kde navázal spolupráci s britskou zpravodajskou službou.
Podruhé se v centru zvýšeného zájmu StB ocitl poté, co v červenci 1950 ilegálně opustili republiku dva letečtí instruktoři Svatopluk Pokorný (*1923) a Rudolf Teichmann (*1925), kteří malým civilním letadlem odletěli z Kralup nad Vltavou a přistáli v západním Německu, kde požádali o politický azyl. Vyšetřováním se zjistilo, že uprchlíci prostřednictvím Zíky začali budovat síť spolupracovníků s cílem získávat pro západní zpravodajské služby strategické informace v oblasti letectví. Brzy byli zatčeni instruktor civilního létání z Kralup n. V. Jaroslav Runt (*1922) a lesník z Karlovy Huti Oldřich Krupka (*1922), kteří působili jako Zíkovy spojky. Ohroženi byli i další Zíkovi spolupracovníci, těm se však podařilo před zatčením utéct za hranice (bratr Oldřicha Krupky František, hajní Václav Topinka a Václav Odvody).
S cílem dopadnout Zíku byla bezpečnostními orgány rozvinuta akce Šumava, v jejímž rámci byly mj. průběžně sledovány osoby podezřelé, že Zíkovi pomáhají. V případu figurovalo několik informátorů, mezi nimi také u hranic bydlící odsunutý Němec („agent Blix“), s nímž se Zíka znal. Na počátku roku 1951 spěla akce Šumava k vyvrcholení, neboť shromažďování dílčích poznatků se postupně změnilo v detailní znalost Zíkových přechodů (v té době přecházel hranice dvakrát do měsíce) a kontaktů (místní velitelství StB konstatovalo, že s ním spolupracují de facto všichni lesníci z horšovskotýnského polesí, a v síti podezření z tajného napomáhání přechodům uvízl také mjr. Josef Herián, velitel brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích). Na základě informací získaných za finanční odměnu od agenta Blixe byla 14. března pod vedením oddílu Státní bezpečnosti v Horšovském Týně v okolí osady Václav u Pleše zahájena ostraha hranice v režimu zvýšené pohotovosti.
Josef Zíka byl usmrcen v přestřelce, aniž by sám některého z příslušníků Pohraniční stráže zasáhl. Jeho tělo bylo odvezeno na útvar PS na Pleši k ohledání a dokumentaci. O dalším osudu jeho ostatků se archivní prameny nezmiňují; je možné, že byly zakopány na místním hřbitově, jak uváděli někteří vojáci vykonávající tehdy u pohraničního útvaru základní vojenskou službu. Rodina o smrti nebyla informována. Akce Šumava se následně uzavřela vyšetřováním, zatčením a odsouzením Zíkových spolupracovníků.

Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka.

Václav Antony (1904–1972) přišel do Domažlic po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V září 1940 byl ustanoven místním arciděkanem. Pracoval s mládeží jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. 9. března 1949 byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po únoru 1948 převádět ohrožené osoby přes hranice. 8. června 1949 byl odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let a odvezen do výkonu trestu do pracovních táborů na Jáchymovsku. Později byl vězněn v kněžském oddělení na Mírově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna, pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později ve farnosti Veselí nad Lužnicí. Zemřel v Soběslavi na následky infarktu a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.