Pamětní deska někdejšímu biskupovi českobudějovické diecéze Josefu Hlouchovi byla slavnostně požehnána 9. června 2012 biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Podoba bronzové desky byla navržena a realizována Josefem Svobodou z lužického Ateliéru Gravis.

Josef Hlouch (1902–1972) se narodil v Lipníku [viz Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], v červnu 1947 byl jmenován devátým českobudějovickým biskupem. Od června 1949, kdy biskup Hlouch o svátku Božího těla promluvil před katedrálou sv. Mikuláše v intencích pastýřského listu československých biskupů proti tzv. Katolické akci, byl střežen Státní bezpečností a od dubna 1950 internován. Nejdříve v budově biskupské rezidence, odkud byl 29. března 1952 převezen do zrušeného františkánského kláštera v Kadani [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], 2. září do Růžodolu u Liberce a 17. dubna 1953 do Myštěvsi [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po přechodné době léčení a rekonvalescence byl umístěn do Šebetova, odkud byl 6. listopadu 1958 převezen do Paběnic [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po propuštění z přímé internace strávil Josef Hlouch dalších pět let nucené izolace mimo diecézi v bývalém redemptoristickém klášteře v Koclířově, v charitním domě školských sester de Notre Dame [viz Koclířov. Památník Josefu Hlouchovi]. Do Českých Budějovic se vrátil na svátek Božího těla v červnu 1968 a ujal se správy biskupství (státní souhlas získal 24. května). Zemřel o čtyři roky později a je pohřben na českobudějovickém hřbitově svaté Otýlie.

Kovová deska s rytým textem byla odhalena 24. června 2013 z iniciativy historika Petra Hlaváčka a je umístěna u vchodu do kulturního zařízení Orfeum, bývalého kina Moskva, v jehož sále se v 50. letech konalo několik politických procesů.

5. září a 30. listopadu až 1. prosince 1951 zde byla Státním soudem odsouzena skupina občanů z Račetic, kteří v obci po únoru 1948 založili místní buňku spolupracující s ilegální skupinou JOPO operující na Žatecku. Před zatýkáním šest jejích členů uteklo na podzim 1948 na Západ a dva z nich – Josef Kopecký (*1920) a Miroslav Růt (*1924) – se stali kurýry zpravodajské sítě Františka Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Rodné Račetice používali jako základnu při cestách do republiky a někteří z místních, mimo jiné otec Miroslava Růta Václav (*1881) a bratr emigrovavšího Františka Pokorného Jaroslav (*1922), působili také jako spojky kurýrů. Hromadná emigrace i pohyb kurýrů v malé obci přirozeně nezůstaly dlouho utajeny a skupina začala být sledována Státní bezpečností. Josefa Kopeckého zatkla 30. října 1950 (při pokusu o útěk byl postřelen a přechodně ochrnul), byl souzen samostatně a v neveřejném líčení odsouzen v září 1951 na 25 let. Naproti tomu druhý proces byl pečlivě připravován jako veřejný a exemplární. Do čela skupiny souzené za vyzvědačství byl postaven Václav Růt, odsouzený na 19 let. V procesu byli dále odsouzeni druhý syn Václava Růta Jaroslav na 13 let (Miroslav Růt s činností kurýra skončil, když se mu naskytla možnost opustit utečenecké tábory a emigroval do Kanady), Jaroslav Pokorný na deset let a další dva rolníci z Račetic Josef Ježek a Václav Tvrdík na tři, resp. dva roky. Exemplární absolutní trest Státní soud vynesl za spolupráci s kurýry nad strážmistrem SNB z Kadaně Františkem Ondráčkem, Nejvyšší soud jej v rámci odvolání zmírnil na doživotí.

Kovová pamětní deska s rytým textem v areálu františkánského kláštera Čtrnácti sv. pomocníků připomínající internaci českobudějovického biskupa Josefa Hloucha byla odhalena 24. června 2013.

Josef Hlouch (1902–1972), v roce 1947 jmenovaný devátým českobudějovickým biskupem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], strávil léta 1950 až 1968 v internaci a v nuceném pobytu mimo diecézi. Do Kadaně byl z českobudějovické biskupské rezidence tajně převezen příslušníky Státní bezpečnosti 29. března 1952 a byl zde zadržován do září 1952. Díky sestrám Fidelis (Aloisie Hauserová) i Blance (Abína Hušková), které se zde o něj staraly, navázal kontakt s místním děkanem P. Štikarem [viz Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi].

Pamětní deska P. Janu Nepomuku Štikarovi byla odhalena 24. června 2013 na portálu děkanského kostela Povýšení svatého Kříže. Za přítomnosti zástupců města a Konfederace politických vězňů ji požehnal P. Josef Čermák.

Jan Nepomuk Štikar (1891–1960) složil řeholní sliby františkánů v roce 1913 a o rok později byl vysvěcen na kněze. Od roku 1929 působil jako farář u Panny Marie Sněžné v Praze (1929–1950) a angažoval se i v organizování duchovní hudby. Po záboru klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] strávil několik měsíců v tzv. centralizovaných klášterech v Oseku a v Bohosudově. Po propuštění musel opustit Prahu a byl ustanoven administrátorem v Kadani, kde působil v letech 1950–1960. V roce 1952 byl v tajném kontaktu s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, který zde byl internován v bývalém františkánském klášteře [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Páter Štikar zemřel 6. dubna 1960 a je pohřben v Praze na Vinohradech.

Mramorová veduta se zlatým nápisem, emblémem vojenských táborů nucených prací, lipovými listy a rytým portrétem zastřeleného příslušníka 59. PTP byla odhalena v roce 1994, kdy byla založena tradice každoročního setkávání členů Svazu PTP–VNTP. V roce 2007 byl pomník po demolici mostecké kasární zdi, u které byl umístěn, instalován na nynější místo před městským muzeem a slavnostně vysvěcen.

59. pomocný technický prapor Most-Bílina byl zřízen 15. dubna 1951 především pro osoby povolané na tzv. výjimečné vojenské cvičení. Jeho jednotlivé roty byly dislokovány po celém území severozápadních Čech, například v Žatci, Postoloprtech [viz Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu], Kadani, Teplicích, Podbořanech, Slaném, Karlových Varech, Teplé a Stříbře. Vojáci pracovali především u vojenských stavebních podniků na bytové a další výstavbě. Okolnosti tragické události, při které byl 10. května 1952 členem vojenské eskorty v mosteckých kasárnách smrtelně postřelen František Niedermertl (1930–1952), prověřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Viz též Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací.