Pomník Dům matky a Dům syna, dedikovaný Janu Palachovi a jeho matce Libuši Palachové, je dílem Johna Hejduka, amerického architekta s českými kořeny. Odhalení pomníku 16. ledna 2016 na Alšově nábřeží proběhlo za účasti velvyslance Spojených států v ČR Andrewa Shapira, kardinála Dominika Duky, pražské primátorky a dalších hostů. Modernistický pomník tvoří dvě kovové věže se symbolickými plameny. Autor jej věnoval Československu již v roce 1991 (a do roku 2000 byl v podobě dřevěných replik umístěn na Pražském hradě). Současný pomník byl zhotoven podle původního prototypu a doplněn pamětní deskou s básní Davida Shapira The Funeral of Jan Palach, jež vznikla bezprostředně po událostech v Praze v lednu 1969 a byla Johnu Hejdukovi inspirací. Tmavší věž ze speciálně upraveného železného plechu představuje matku, syna-světlonoše pak věž z broušeného nerezového plechu. Instalaci realizovala Galerie hlavního města Prahy.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Krátce po jeho smrti vyšel z konzervativních kruhů KSČ manipulativní výklad o „zneužitém studentovi“, jenž se stal obětí provokace. S účelovou konstrukcí o tzv. studeném ohni veřejně vystoupil člen ÚV KSČ Vilém Nový. Spisovatelé a publicisté Vladimír Škutina, Pavel Kohout a Luděk Pachman, studentský vůdce Lubomír Holeček a sportovec Emil Zátopek, kteří byli Novým nařčeni, že se podíleli na nezdařeném pokusu o spektakulární čin (Palach se měl domnívat, že jej použitá látka nepopálí), podali na autora výroku žalobu. Připojila se k nim i matka Jana Palacha (1913–1980) zastupovaná advokátkou Dagmar Burešovou. Soud však žalobu v roce 1970 odmítl (Emil Zátopek v jeho průběhu svůj původní postoj odvolal).

Bronzový náhrobek s reliéfem lidského těla vytvořil Olbram Zoubek. Sochař, který sejmul Palachovu posmrtnou masku, byl i autorem původního náhrobku, odstraněného úřady v červenci 1970.

Jan Palach (1948–1969) vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec do počátku 50. let provozoval cukrářství [viz Všetaty. Památník Jana Palacha; Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III]. V letech 1963–1966 studoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Mělníku [viz Mělník. Pomník Pocta Janu Palachovi]. Po maturitě se hlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat. Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou [viz Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi; Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II], v roce 1968 přestoupil na FF UK [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi]. V roce 1968 se intenzivně se zajímal o politický vývoj, navštěvoval diskusní mítinky pořádané během pražského jara.

Okupaci a zejména posrpnovou politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ odmítal, v listopadu (18.–20.) se aktivně účastnil studentské okupační stávky vyhlášené v reakci na represivní zásahy Veřejné bezpečnosti proti demonstracím 7. listopadu a zastavení vydávání časopisů Reportér a Politika. Fakt, že stávka neměla na politickou situaci v zemi větší vliv, podnítil Jana Palacha k radikálnímu návrhu, který adresoval studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Navrhoval obsadit budovu rozhlasu, informovat veřejnost o studentských požadavcích a vyhlásit generální stávku. Když na jeho návrh nepřišla žádná reakce, rozhodl se k nejvyšší oběti – k sebeupálení po vzoru buddhistických mnichů ve Vietnamu. Dne 16. ledna 1969 se upálil u rampy Národního muzea v horní části Václavského náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Zemřel na následky popálenin 19. ledna v nemocnici v Legerově ulici [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Rakev s Palachovými ostatky byla 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi II], druhý den odsud vyšel smuteční průvod. S Janem Palachem se do centra města přišly rozloučit další desetitisíce lidí. Církevní pohřeb za účasti rodiny, studentů a zástupců akademické obce vedl evangelický farář Jakub S. Trojan.

Za splnění Palachových požadavků – zrušení cenzury a zákazu distribuování Zpráv vydávaných okupačními vojsky – zahájilo 18. ledna u sochy sv. Václava několik mladých lidí protestní hladovku a podporu Palachovu politickému protestu vyjadřovali také účastníci spontánní demonstrace téhož dne. K dalším neorganizovaným demonstracím v centru Prahy došlo ještě 26. a 27. ledna; proti účastníkům první z nich, tedy den po Palachově pohřbu, již zasáhla policie.

Palachův hrob na Olšanských hřbitovech byl hojně navštěvován a stal se místem a připomínkou odporu proti okupaci. Ani takovou tichou symboliku nechtěl normalizační režim tolerovat. Záhy poté, kdy byl hrob osazen bronzovým náhrobkem s motivem ležící postavy, který vytvořil sochař Olbram Zoubek, byla Palachova matka vyrozuměna, že jej musí dát odstranit, neboť byl údajně zhotoven v rozporu s předloženou dokumentací. Když pozůstalí nereagovali, byla demontáž v létě 1970 provedena úředně. Již v té době byla paní Palachová přesvědčována, aby ostatky syna přestěhovala do Všetat. K dalšímu soustředěnému nátlaku došlo po pátém výročí intervence, kdy se Palachův neoznačený hrob stal místem tichých protiokupačních demonstrací. U hrobu monitorovaného policií byli návštěvníci legitimováni, někteří předváděni na služebnu a těm, kteří si místo fotili, byly zabavovány nebo znehodnocovány filmy. V říjnu 1973 Palachova matka po dlouhém vydírání kapitulovala a svolila k exhumaci a zpopelnění ostatků. U hrobového místa se objevil nový náhrobek se jménem Marie Jedličkové, přesto se zde lidé dál zastavovali. Na jaře 1974 uložila rodina urnu na hřbitově ve Všetatech do rodinného hrobu [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II]. I tento hrob byl zejména ve výroční dny manifestačně navštěvován odpůrci režimu. K obnovení hrobu na pražských Olšanech došlo v roce 1990. Palachovy ostatky sem byly slavnostně vráceny v říjnu 1990 za účasti prezidenta Václava Havla, který 28. října 1991 udělil Janu Palachovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Viz též Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi; Všetaty. Busta Jana Palacha; Všetaty. Expozice Jan Palach (vše škola); Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi IV (sokolovna); Všetaty. Pomník Pocta Janu Palachovi (hřbitov); Praha 1. Pomník Janu Palachovi; Brno-střed. Plastika Jan Palach; Smrk. Mohyla Jana Palacha; Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha.

Pamětní deska na rodném domě byla z iniciativy Společnosti Jana Palacha odhalena v roce 1993. Od roku 2019 je součástí památníku [viz Všetaty. Památník Jana Palacha].

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec Josef (1910–1962) do počátku 50. let provozoval cukrářství. Když byl nucen živnost zavřít a začal pracovat jako dělník, nastoupila do zaměstnání také Palachova matka Libuše (1913–1980), která v 70. letech dům prodala a odstěhovala se za svým starším synem Jiřím (*1941).