Posts Tagged ‘Šumperk’

Šumperk. Pamětní deska k 30. výročí Listopadu 1989

Středa, 27 listopadu, 2019

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Šumperského občanského klubu, z.s. a Divadla Šumperk 16. listopadu 2019 na budově divadla, u něhož se sešla desítka občanů na první protirežimní demonstraci po 17. listopadu 1989. Pamětní desku s motivem dvou klíčů vytvořili Ivo Bernard a Tomáš Wurst podle návrhu Pavla Adámka a Radoslava Sturma, odhalil ji jeden z členů tehdejšího místního Občanského fóra Jan Havlíček.

Dva dny po zásahu bezpečnostních složek proti studentské demonstraci v Praze 17. listopadu 1989 [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] bylo ustaveno Občanské fórum [viz Děčín. Pamětní deska Občanskému fóru; Jeseník. Pamětní deska Občanskému fóru], které se postavilo do čela vyjednávání s vedením státu o politických a společenských změnách, jež vyústily v pád komunistického režimu.

 

Šumperk. Pamětní deska Věře Čáslavské

Středa, 27 listopadu, 2019

Z iniciativy města Šumperk byla v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu odhalena pamětní deska Věře Čáslavské připomínající její postoje během pražského jara. Skleněnou desku upevněnou na ocelových trnech, kterou podle návrhu Bohuslava Vondrušky vytvořili Luboš a Tomáš Jandovi, odhalili 15. listopadu 2019 starosta města Tomáš Spurný (Pro Šumperk) a spoluiniciátoři Libor Dvořáček a Zdeněk Zerzáň. Byla instalována na budově sportovní haly nesoucí jméno nejúspěšnější české gymnastky, která zde trénovala na olympijské hry v Mexiku.

V roce 1968 Věra Čáslavská (1942–2016) pracovala v dokumentačním středisku Československé tělovýchovy, studovala Fakultu tělesné výchovy a sportu a připravovala se na olympiádu v Mexiku. Jako vrcholová sportovkyně a olympijská vítězka z Tokia (1964) se v rámci reprezentačních povinností zúčastňovala mnoha besed po celé republice, které měly propagovat přednosti socialistické tělovýchovy. V červnu podepsala manifest Dva tisíce slov, který publikovaly Literární listy se jmény prvních sedmi desítek signatářů, převážně veřejných osob (ze sportovců jej podepsali také Jiří Raška a manželé Zátopkovi). Text Ludvíka Vaculíka záhy po zveřejnění ostře kritizovalo vedení Sovětského svazu a mírnějším způsobem také předsednictvo Ústředního výboru KSČ, společnost mu naopak vyjadřovala podporu. Po obsazení Šumperku polskými jednotkami 21. srpna Věru Čáslavskou ukryl až do návratu vrcholných politiků z Moskvy na základě výzev Československého rozhlasu signatářům Jiří Zerzáň. Na olympijských hrách v Mexiku, po nichž ukončila aktivní sportovní kariéru, Čáslavská při ceremoniálech udílení medailí za kladinu a prostná při hymně SSSR sklonila a odvrátila hlavu od sovětské vlajky, na protest proti okupaci a „sportovní diplomacii“ (hodnocení v obou disciplínách mezi ní a sovětskými gymnastkami provázela kontroverzní rozhodnutí rozhodčích). Jako jediná ze jmenovaných sportovců (a dalších signatářů) neodvolala svůj podpis pod Dvěma tisíci slovy a normalizační režim ji vyloučil z veřejného života. Do něho se vrátila během listopadové revoluce, když 24. listopadu 1989 oslovila demonstranty z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. V letech 1990–1992 pracovala jako poradkyně prezidenta Václava Havla pro sociální politiku.

 

Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava, postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. května 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč.

Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].

Odbojová skupina Světlana vznikla na základech druhého odboje zformovaného v partyzánské brigádě Jana Žižky (Josef Vávra-Stařík), skupině Olga (Antonín Slabík) a skupině Ploština (Rudolf Lenhard). Po vzoru partyzánské činnosti byla vojensky organizována. Její vedení i většinu členů představovali pováleční komunisté, kteří na základě partyzánského statusu získali vlivná místa v politických strukturách i v poválečném hospodářství (Sdružení českých partyzánů, Partkol, správa znárodněných podniků). S politickým vývojem po únoru 1948 však nesouhlasili. Činnost partyzánského odboje představovala pro komunistický režim velké bezpečnostní i politické riziko, neboť mezi obyvateli na moravsko-slovenském pomezí se nacházelo velké množství zbraní a mezi bývalými partyzány byly známy i některé problematické aspekty partyzánské činnosti z konce války. Státní bezpečnosti, která proti Světlaně sestavila stejnojmennou operativní skupinu, se podařilo ilegální organizaci infiltrovat, rozkrýt a pomocí agentů-provokatérů později i usměrňovat její činnost. Ačkoli byla Světlana vojensky organizována, její ideový program byl nenásilný, zaměřoval se na zveřejňování a odhalování nedemokratických postupů nového režimu. Letákovými kampaněmi oslovovala různé cílové skupiny (Všem členům SNB a policejním orgánům, Všem příslušníkům armády, Všem místním národním výborům a ONV, Všem odbojářům, Zaměstnancům průmyslu znárodněného, Lide československý, Občané – Moravané). K ozbrojenému vystoupení na podporu restaurace demokratických poměrů mělo dojít v momentu krize režimu; představa, že k takovému zvratu dojde brzy, byla sdílena naprostou většinou odbojových skupin.

Podnět k založení Světlany a její program koncipoval v emigraci Josef Vávra-Stařík (1902–1953) [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], který navázal a udržoval kontakt – korespondenčně i pomocí kurýrů – s bývalými spolubojovníky. Postupně se vytvořilo několik center Světlany: v Komořanech u Vyškova kolem Antonína Slabíka (1914–1981), který byl „výkonným“ velitelem organizace (Světlana-Jarmila), ve Zlíně kolem Vávrových spolupracovníků ve výrobním družstvu Partkol (kolektiv partyzánů) a ve Valašských Kloboukách kolem Rudolfa Lenharda, jenž byl funkcionářem Sdružení českých partyzánů Ploština (Světlana-Makyta). Přes Lenharda byla založena odnož Světlany v Božicích u Znojma kolem tamního hostinského Antonína Daňka (1922–1949) [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] a na Šumpersku kolem Aloise Šimary (Lidečko 1921–1951), označovanou jako Světlana-Jeseník. Také Slabík do ilegální struktury zapojoval další osoby a skupiny, mj. bratry Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku, brněnskou skupinu ve Škodových závodech Brno a zprostředkovaně také skupinu ve Vranovicích, označovanou jako Světlana-Ludmila [viz Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce]. Státní bezpečnost měla o existenci Světlany povědomí již na konci roku 1948. Do rozsáhlé zatýkací akce, jíž bylo pověřeno krajské velitelství v Uherském Hradišti a která se uskutečnila 11. března 1949 na několika místech působení Světlany současně, se činnost Světlany de facto soustředila především na vlastní organizování, včetně pomoci osobám, které byly kvůli zapojení do organizace již pronásledovány, či shromažďování zbraní. Ačkoli zatýkací akce neproběhla příliš úspěšně, členům Světlany, kterým se povedlo se zatčení vyhnout, nezbývalo v zásadě nic jiného než se pokusit přejít hranice (velitel Světlany Antonín Slabík údajně takový povel vydal a sám jej také úspěšně naplnil). Většina členů Světlany však byla při útěcích, které Státní bezpečnost pomocí podvržených zpráv a agentů-provokatérů sama zrežírovala, zatčena, mj. také Rudolf Lenhard, Jaromír Vrba (1920–1950), Alois Šimara ad. V letech 1950 a 1951 byli členové Světlany, ale i desítky osob, které s organizací neměly nic společného, odsouzeni v mnoha procesech [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].

Vítkov. Hrob Jana Zajíce

Čtvrtek, 21 července, 2011

Náhrobek, který tvoří kamenná horizontální hrobka stojící na čtyřech bronzových koulích a bronzová deska s reliéfem lidského těla, vytvořil (stejně jako náhrobek Jana Palacha na Olšanských hřbitovech v Praze) sochař Olbram Zoubek. Byl instalován 25. února 1990 během vzpomínkové akce iniciované místním Občanským fórem. Dnešní podobu náhrobku úřady před rokem 1989 nepovolily.

Jan Zajíc (1950–1969) po vyjití základní školy ve Vítkově [viz Vítkov. Pamětní deska a busta Jana Zajíce] studoval Střední průmyslovou školu železniční v Šumperku [viz Šumperk. Pamětní deska Janu Zajíci], projevoval literární nadání (psal básně) a zájem o humanitní vědy. Po upálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky a tryzny studentů u sochy sv. Václava v Praze. Jako pochodeň č. 2 se měsíc po Palachově pohřbu 25. února upálil v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Za účasti tisíců lidí byl pohřben 2. března v rodném Vítkově, hřbitov až do roku 1989 hlídala Státní bezpečnost. Přesto byl Zajícův hrob navštěvován jako projev tiché demonstrace v den jeho upálení a ve výročí okupace.

Šumperk. Pamětní deska Janu Zajíci

Úterý, 19 července, 2011

Vertikální bronzová deska s reliéfem českého lva a bustou Jana Zajíce byla odhalena 25. února 1991. Jejím autorem je akademický sochař Olbram Zoubek.

Jan Zajíc (1950–1969) se jako pochodeň č. 2 upálil v Praze 25. února 1969 [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce].

Šumperk. Pamětní deska Miroslawu Horčičkovi a učitelům postiženým z politických důvodů v letech 1948–1989

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska byla odhalena v roce 1991 z iniciativy Vladimíra Věrného, předsedy okresního sdružení Svazu učitelů postižených z politických a náboženských důvodů v letech 1948–1989.

Miroslaw Horčička (1913–1983) byl učitel a tělovýchovný pracovník. V roce 1941 byl jako sokolský funkcionář a příslušník domácího odboje zatčen a až do května 1945 vězněn v Mauthausenu a Dachau. Po válce působil jako učitel a později ředitel na 1. základní škole v Šumperku, kterou musel z politických důvodů po roce 1968 opustit.

Šumperk. Pamětní deska obětem komunismu

Úterý, 19 července, 2011

Mramorová deska se zlatým nápisem a dvěma lipovými ratolestmi, kterou zhotovila šumperská kamenická firma Karla Rutara, byla instalována 7. května 1998 při příležitosti vyznamenání bývalých politických vězňů ze Šumperka a okolí pamětními medailemi. Převzali je Jaromír Novák (19362013), Fritz Höger (19312012) a Miroslav Hampl (*1932). Desku umístěnou v budově městského úřadu iniciovalo místní sdružení Konfederace politických vězňů.

Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci

Úterý, 12 července, 2011

Z dlažby chodníku vystupují dvě nízké kruhové mohyly propojené bronzovým křížem – pomník má současně symbolizovat lidskou postavu jako pochodeň. Poloha kříže naznačuje směr, kterým zapálený Jan Palach běžel. Pomník, jehož autory jsou výtvarnice Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý, byl odhalen 16. ledna 2000 starostou Prahy 1 Janem Bürgermeistrem, zástupci Společnosti Jana Palacha ve Všetatech a společnosti Thimm se sídlem ve Všetatech, která uhradila část nákladů na jeho výrobu.

Jan Palach (1948–1969) [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] odjel 16. ledna ze Všetat do Prahy. Na koleji napsal dopisy určené dvěma představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, na hlavní poště hodil dopisy do schránky (čtvrtý si ponechal v aktovce), v Opletalově ulici u čerpací stanice koupil několik litrů benzinu. Na rampě Národního muzea se polil a zapálil. Hořící běžel směrem k nárožnímu domu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice, kde upadl a několik lidí se jej pokusilo uhasit kabáty. Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici, kde 19. ledna 1969 zemřel [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Dopis nalezený v aktovce byl 17. ledna zveřejněn: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování ,Zpráv’. Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1.“

Vzhledem k tomu, že se Jan Palach označil za „pochodeň č. 1“ – ačkoli jeho sebeupálení bylo individuálním činem –, nastalo rozsáhlé pátrání po případných dalších studentech, kteří by jej chtěli následovat. 20. ledna vystoupil prezident Ludvík Svoboda v televizi s projevem, ve kterém zrazoval od následování činu Jana Palacha, jejž označil za projev osobní statečnosti. Emotivní výzvu k Palachovým následovníkům uveřejnil básník Jaroslav Seifert („Nechcete-li, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se.“). Přesto v tu dobu už se pod sochou sv. Václava mezi studenty držícími tryznu za Jana Palacha spojenou s protestní hladovkou za splnění jeho požadavků nacházel Jan Zajíc, student střední školy, který se rozhodl být pochodní č. 2. Jan Zajíc (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] přijel 25. února, měsíc po pohřbu Jana Palacha do Prahy ze Šumperka v doprovodu tří spolužáků. Těm odevzdal dopisy a provolání veřejnosti a rozloučil se s nimi. Opatřil si kyselinu, benzinový čistič a pastu na leštění parket, kterou si potřel tělo. V průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí vypil kyselinu, polil se čisticím prostředkem a zapálil se. Z průjezdu se mu nepodařilo vyběhnout – údajně v důsledku zásahu příslušníka Sboru národní bezpečnosti, jehož identitu se nepodařilo určit. Zemřel namístě.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru