Posts Tagged ‘Tigrid Pavel’

Semily. Busta Pavla Tigrida

Sobota, 22 září, 2018

Bronzová busta byla odhalena 27. října 2017 v rámci několikadenní akce, kterou uspořádalo město Semily Pavlu Tigridovi u příležitosti 100. výročí jeho narození (jeho rodina pocházela ze Semil). Plastika akademické sochařky Terezy Pecinové-Salabové je umístěna v přízemní výstavní síni Muzea a Pojizerské galerie.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, byl jednou z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Ostrava. Pomník a busta Pavla Tigrida

Úterý, 1 října, 2013

Bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Miroslav Rybička. Je umístěna ve vstupní chodbě Jazykového gymnázia Pavla Tigrida (dedikaci nese od září 2005, kdy školu navštívila paní Ivana Tigridová). Na zahradě gymnázia je pak instalován pomník s kopií stejné busty ukotvené v nice žulového kvádru (který byl do roku 1990 podstavcem pro sochu Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti umístěnou na Hlavní třídě v Ostravě-Porubě), s rytým mottem ve francouzském a českém jazyce. Autorem pomníku je také Miroslav Rybička. Busta i pomník vznikly díky iniciativě a veřejné sbírce studentů a učitelů gymnázia a podpoře Městského úřadu Ostrava-Poruba a byly odhaleny 14. května 2010 za účasti příbuzných Pavla Tigrida, jeho spolupracovníků z Rádia Svobodná Evropa a dalších osobností kulturního i veřejného života.

Pavel Tigrid (1917–2003) byl spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi

Pondělí, 19 srpna, 2013

Pamětní deska novináři Jiřímu Slavíčkovi byla odhalena 28. února 2012 v budově základní školy, dřívější jedenáctileté střední školy. Zřízení desky iniciovala bývalá spolužačka Jana Tláskalová, stejně jako desku Janu Lopatkovi [viz Vimperk. Deska Janu Lopatkovi].

Jiří Slavíček (1943–2011), novinář a publicista, odešel v roce 1968 do emigrace. Pod psedonymem Adolf Bašta pracoval v Paříži v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa a v mezinárodním vysílání francouzského rozhlasu. Spolupracoval také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana.

Členové ilegální organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], ale i desítky osob, které se skupinou neměly nic společného, byli v letech 1950 a 1951 odsouzeni v mnoha procesech k dlouholetým trestům. V propagandisticky využitých procesech padlo také několik absolutních trestů. První tresty smrti pro Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob ze Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo značný rozruch. Další následné soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem či s Vávrovou milenkou Aloisií Doležalovou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, byla jejich účast nakonec odvolána. Posledním popraveným se stal sám „zakladatel“ Světlany Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], na základě trestu vyneseného nad ním v nepřítomnosti v listopadu 1948 v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“

O absolutních trestech se rozhodovalo v tzv. bezpečnostních pětkách; v rozhodování o výši trestu pro jednotlivé členy Světlany nelze hledat jasnou logiku, v každém případě však za přitěžující okolnost byly považovány ozbrojený odpor při zatýkání, významnost postavení v odbojové organizaci, třídní původ, chování při soudním přelíčení (nevypovídání podle vyšetřovacích protokolů, neprojevení lítosti). Přitěžující okolností se paradoxně mohla stát i spolupráce se Státní bezpečností (případ Karla Zámečníka [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]). Ačkoli Světlana disponovala množstvím zbraní, používala je téměř výhradně v případech individuální obrany při zatýkání. Výjimku v tomto ohledu tvoří tzv. Šimarova skupina (označovaná také jako Světlana-Jeseník), která se rozhodla po odchodu do ilegality v souvislosti se zatýkací akcí v březnu 1949 vykonávat „partyzánskou spravedlnost“ na agilních komunistech. Strážmistr SNB Bohumil Hýl, kterého při pokusu o zatčení zastřelil Jaromír Vrba, se stal jedinou obětí na straně režimu. Použití zbraně při zatýkání přispělo v mnoha případech k vynesení absolutního trestu (týkalo se i bratrů Daňků či Karla Zámečníka).

Praha 5. Pamětní kámen obětem komunismu

Středa, 13 července, 2011

Pamětní místo obětem komunismu tvoří bronzová obdélná deska s rytým textem na přírodním kameni. Návrh na umístění a realizaci památníku předložil 7. června 1993 Petr Dimitrov. Vedení městské části Praha – Jihozápadní Město rozhodlo o jeho stávající podobě a dalo zhotovit desku, kámen dodal místní lom v Řeporyjích. Památník byl slavnostně odhalen a posvěcen P. Stanislavem Gorou v květnu 1994 za přítomnosti tehdejšího ministra kultury Pavla Tigrida a zástupců radnice městské části. Financován byl z veřejné sbírky a darů sponzorů.

Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi

Pondělí, 11 července, 2011

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

V roce 1948 se Tigrid nevrátil z reportážní cesty do britské zóny v Německu a zůstal v emigraci. Ve Frankfurtu inicioval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a stál u počátku vysílání Rádia Svobodná Evropa, jehož byl do roku 1952 programovým ředitelem. Poté odešel do USA. Zde v roce 1956 začal vydávat čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval od roku 1960 v Paříži. Svědectví se stalo jednou z nejdůležitějších platforem československého exilu a liberální protikomunistické opozice. Významná část nákladu časopisu byla ilegálně posílána do Československa. V sedmdesátých a osmdesátých letech zde dostával prostor jak poúnorový, tak posrpnový exil. Tigrid byl v kontaktu s disentem, inicioval řadu polemických diskuzí na důležitá témata poválečné československé společnosti, zabýval se analýzou komunistického režimu. Jeho neúnavná organizátorská a publikační aktivita vedla k tomu, že byl československou propagandou označován za úhlavního nepřítele státu. V roce 1989 se vrátil do Československa a stal se poradcem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 zastával funkci ministra kultury.

Viz též Ostrava. Pomník a busta Pavla TigridaSemily. Busta Pavla Tigrida.

Karlovy Vary. Pamětní deska Jindřichu Konečnému

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska disidentu Jindřichu Konečnému byla odhalena na pěší zóně v Karlových Varech u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu v Československu 17. listopadu 2009 za přítomnosti přátel a primátora města. Bronzová pamětní deska se nachází v místech, kde Jindřich Konečný v období října a listopadu 1989 inicioval protirežimní shromáždění.

Básník a prozaik Jindřich Konečný (1940–2009) patřil mezi známé disidenty na Karlovarsku. Podílel se na samizdatovém časopisu Stres vydávaném Nezávislou skupinou občanů západočeského kraje, spolupracoval i s exilovými časopisy – Listy Jiřího Pelikána a Tigridovým Svědectvím. Za pašování zakázané literatury byl na počátku 80. let odsouzen ke dvěma letům vězení. Jako člen nezávislých občanských iniciativ býval pravidelně zadržován před očekávanými protirežimními vystoupeními (výročí okupace, 28. října apod.). V říjnu a listopadu 1989 organizoval v Karlových Varech opoziční demonstrace a stal se jedním z prvních členů místního Občanského fóra. V roce 1990 byl kooptován do parlamentu.