Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach.
Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.
Na přelomu let 1948/1949 se na výzvu majora Květoslava Prokeše (po únoru byl propuštěn z armády) zapojil do protikomunistického odboje. Borkovec se stal členem užšího vedení vznikající skupiny a pro plán státního převratu rozpracovával otázku politického převzetí moci a nového politického uspořádání; major Prokeš pro skupinu získával spolupracovníky, v první řadě z armádních kruhů, s nimiž připravoval plán vojenského obsazení strategických objektů, zejména rozhlasu, odkud měla zaznít výzva k připojení se k povstání. Od konce roku 1948 se do činnosti ve skupině zapojili kriminální rada ve výslužbě JUDr. Rudolf Hrbek, štábní kpt. Vratislav Janda z posádky v Pelhřimově [viz Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi], příslušník zahraničního odboje Oldřich Vodička [viz Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii], v Brně působící pplk. Václav Kopečný a další. Postupně se také specifikovaly plány na zahájení akce, jež byla stanovena na 17. května 1949 a počítala s vojenským výsadkem posádky v Pelhřimově pod velením V. Jandy, osvobozením politických vězňů na Pankráci ad.
Účast v takto značně nereálně znějícím plánu historici vysvětlují kombinací několika faktorů: jednotliví zúčastnění se mohli domnívat, že okruh zasvěcenců chráněných konspirací je mnohem větší, mohli uvádět ústřední „štáb“ v omyl, když přeháněli rozsah příprav a zapojení jednotlivých podskupin, a možná také spoléhali na to, že k úspěšnosti akce postačí iniciační moment a lidé se k vyhlášenému povstání přidají spontánně. Činnost ilegalistů se podle všeho prozradila až 14. května, kdy pplk. Václav Kopečný informoval obranné zpravodajství v Brně o tom, že jej kontaktovala neznámá osoba se vzkazem a žádostí o schůzku s další (jednalo se o spojky Květoslava Prokeše). Zda tak učinil vědomě, nebo z obavy, že se jedná o provokaci, není jasné. Do jaké míry byl tzv. květnový puč reálně připravovaným pokusem o zvrácení poúnorového politického vývoje a do jaké míry aktéři svůj podíl v něm „doznávali“ pod tlakem brutálních vyšetřovacích metod, nelze zcela spolehlivě rekonstruovat. Nové poznatky zpochybňují, že by skupina, podle ústředních aktérů nazývaná Prokeš–Borkovec, byla větší měrou agenturně řízena.
15. a zejména 16. května se rozběhlo rozsáhlé zatýkání. Státní prokuratura obžalovala 72 osob, v hlavním procesu konaném již 25.–30. července 1949 padly tři rozsudky trestu smrti – pro mjr. Květoslava Prokeše, JUDr. Jaroslava Borkovce a škpt. Vratislava Jandu, JUDr. Hrbek byl odsouzen na doživotí, Oldřich Vodička zemřel 26. května ve vyšetřovací vazbě. Popravy byly vykonány 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byli oba popravení důstojníci rehabilitováni a o rok později povýšeni in memoriam do hodnosti plukovníka.
