Pamětní deska politickým vězňům na vstupním objektu do věznice byla odhalena ke Dni lidských práv 9. prosince 1994 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu.

Věznice Mírov byla v období komunistického režimu místem výkonu trestu odnětí svobody mužů odsouzených za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb., zák. č. 140/1961 Sb.).

Od dubna 1949 do července 1951 v areálu věznice fungoval tábor nucených prací [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací] určený k internaci osob propuštěných z armády. Přikazování vojenských osob řídilo 5. oddělení hlavního štábu (obranné zpravodajství), jejich zadržení probíhalo v několika fázích od dubna 1949 do září 1950 v rámci tzv. akce D (důstojnické). V táboře se ocitli zejména ti, kteří byli po propuštění z armády bez práce nebo u nichž panovalo podezření z možného útěku za hranice nebo byli spojováni s „podezřelými“ (protirežimními) aktivitami. Přikazování mělo probíhat na základě slyšení před krajskými vojenskými komisemi, v praxi však byli většinou zadržení odvezeni rovnou do internace a vyrozumění o přikázání jim bylo doručeno zpětně. Za dobu existence TNP zde bylo internováno asi 270 důstojníků československé armády s různou vojenskou kariérou (legionáři, účastníci domácího i zahraničního odboje, příslušníci prvorepublikové armády bez odbojové zkušenosti i příslušníci vstoupivší do armády po válce). Po zatčení Bedřicha Reicina a vyšetřování praktik obranného zpravodajství byli postupně všichni internovaní propuštěni a tábor uzavřen.

Pamětní deska architektů Evy Špačkové a Marka Sibinského se symbolem mříží byla odhalena 5. května 2007 za účasti předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděždy Kavalírové a zástupců města. Je věnována obětem politické perzekuce v letech 1948–1989 z karvinského okresu a připomínkou nucené práce v místních černouhelných dolech v 50. letech.

Pomník, jehož autorem je výtvarník a sochař Ctibor Bayer, byl odhalen 23. května 1998 a vysvěcen biskupem Františkem Václavem Lobkoviczem. Připomíná existenci vojenských pracovních táborů v 50. letech.

Vojenské tábory nucené práce (VTNP, 1948–1950) a pomocné technické prapory (PTP, 1950–1954) představují formu mimosoudní represe komunistického režimu v 50. letech analogickou k civilním táborům nucených prací (TNP) [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací]. Smyslem VTNP a PTP byla izolace politicky nespolehlivých osob mimo běžné armádní útvary a využití jejich pracovní síly na těžké fyzické práce pro armádu (stavba vojenských objektů, práce ve vojenských lesích a kamenolomech) a pro národní hospodářství. Vznik PTP v roce 1950 souvisel s prosazováním sovětského modelu řízení armády, akcelerovaném po nástupu Alexeje Čepičky na post ministra národní obrany. VTNP, které vznikem PTP zanikly, izolovaly od října 1948 nespolehlivé brance soustředěním u tzv. silničních praporů. Oba typy těchto vojenských jednotek neměly oporu v právních předpisech a jednalo se o zneužití zákona o branné povinnosti.

Před nástupem k vojenské službě na podzim 1950 byla připravena rozsáhlá prověrka, v níž jednotlivé útvarové komise podle jednotného systému kritérií „politické nespolehlivosti“ měly z celkového počtu 90 000 branců naplnit předem rozhodnutý objem 10 000 určených pro PTP. K 1. září 1950 vznikly reorganizací tzv. silničních praporů první čtyři tzv. lehké pomocné technické prapory (51.–54. PTP), určené zejména pro stavební práce (Mimoň, Svatá Dobrotivá, Libavá, Lešť [viz Zaječov-Kvaň. Pomník příslušníkům 52. pomocného technického praporu; Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu; Libavá. Pomník 53. pomocnému technickému praporu]). K 1. říjnu 1950 vznikly tzv. těžké PTP, určené pro práci v dolech – 55. PTP Ostrava (Radvanice), 56. PTP Karviná (Horní Suchá), 57. PTP Kladno (Libušín), 58. PTP Most [viz Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP; Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP – důl Ludvík; Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu]. Těžké (či hornické nebo důlní) prapory nahrazovaly dosavadní vojenské báňské oddíly sestavované z vojáků základní služby pro pomoc při těžbě uhlí. V roce 1951 vznikly další lehké prapory 59. PTP Most-Bílina, 60. PTP Děčín, 61. PTP Rumburk, 62. PTP Děčín, 63. PTP Komárno (Slovensko), 64. PTP Varnsdorf, 65. PTP Dolní Životice [viz Most. Pamětní deska vojenským obětem komunismu; Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu; Děčín. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů; Hradec Králové. Pamětní deska příslušníkům 61. pomocného technického praporu]. Dvojité izolaci byli podrobeni povolaní kněží, řeholníci a seminaristé, odloučení od „běžných politicky nespolehlivých“ příslušníků PTP v tzv. farářských či kněžských rotách [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží].

Systém PTP prošel v letech 1950–1954 několika reorganizacemi. Po politických změnách v roce 1953 a na nátlak mezinárodních organizací byly PTP od podzimu téhož roku do jara 1954 postupně rušeny či měněny na vojenské pracovní jednotky. V době politického uvolnění během pražského jara byl v květnu 1968 založen Svaz PTP s cílem prosadit rehabilitaci a odškodnění svých členů. Jeho činnost ukončila srpnová okupace. V roce 1990 byl obnoven pod názvem Svaz PTP–VTNP. Příslušníci PTP byli rehabilitováni na základě zákonů o mimosoudních rehabilitacích.

Viz též Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Expozice Pomocné technické prapory; České Budějovice. Pamětní deska pomocným technickým praporům; Chrudim. Pamětní deska pomocným technickým praporům; Kroměříž. Pomník internovaným ve vojenských táborech nucených prací; Kroměříž. Strom milénia příslušníkům pomocných technických praporů; Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů; Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů II.

Pamětní černá mramorová deska s rytým nápisem a portrétem, kterou podle návrhu F. J. Teistera realizoval kameník Martin Vrožyna, vznikla z iniciativy Františka Jana Teistera OSB a občanského sdružení Přátel bohumínské historie. Dne 4. října 2008 ji odhalil a požehnal olomoucký kanovník Mons. Miloslav Klisz za účasti místních a těrlických farníků, jejich duchovních a příbuzných a přátel Antonína Dudy. Deska byla financována sdružením Přátel bohumínské historie, dary pedagogického sboru ZŠ Masarykova z Bohumína-Pudlova a farníky z obce Těrlicko.

Antonín Duda (1910–1974) po vysvěcení na kněze (1940) působil jako duchovní správce farností olomoucké arcidiecéze, v letech 1947–1953 pak ve Starém Bohumíně. Zde byl 13. března 1953 zatčen a převezen do ostravské vazební věznice. V zinscenovaném politickém procesu vedeném krajským ostravským soudem byl 15. října 1953 za velezradu a vyzvědačství odsouzen k pěti letům žaláře, který odpykával ve Valdicích a od září 1954 v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. K jeho zatčení přispěla výpověď bývalého spolužáka zadrženého při pokusu o přechod hranice s finančním obnosem, jenž mu Duda poskytl. Po propuštění v roce 1958 pracoval jako závozník a později na přímluvu P. Klisze získal místo údržbáře v Ústavu sociální péče v Komorní Lhotce, který spravovaly sestry svatého Karla Boromejského. Souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal P. Duda v roce 1966 a stal se administrátorem v Dobraticích. Plně rehabilitován byl v roce 1991.

Mohyla nedaleko vrcholu Smrk v Moravskoslezských Beskydech byla vybudována dva roky po tragické smrti zpěváka a básníka Johna Lennona (1940–1980) jako místo setkávání jeho příznivců.

Lennonova hudba, revolta proti establishmentu a angažovanost v mírovém hnutí představovaly v Československu symboly (západního) životního stylu, s nímž se část mladé generace identifikovala a který minimálně vnějškovými znaky (dlouhé vlasy, džíny) napodobovala, vyjadřujíc tak distanci od oficiálně prosazovaných a obsahově vyprázdněných hodnot socialistické kultury.

Viz též Česká Skalice. Pomník Johnu Lennonovi; Praha 1. Lennonova zeď.

Spontánně založené pamětní místo tvoří vršená kamenná mohyla, která byla založena nedaleko vrcholu Smrk v Moravskoslezských Beskydech v roce 1970. V současné době ji identifikuje dřevěný kříž, portrét a nápis na dřevěných deskách.

Pamětní místo je věnováno památce studenta Jana Palacha (1948–1969), který se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Viz též Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha.

Dřevěný kříž s kovovou trnovou korunou a pamětní deskou je symbolickou připomínkou obětí komunismu. Byl odhalen 24. září 1994 u kostela Všech Svatých, jenž je obklopen historickým hřbitovem, z iniciativy člena Konfederace politických vězňů Milo Komínka a obce. Kříž za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, Svazu VTNP-PTP a obyvatel obce posvětil Mons. ThDr. Antonín Huvar. Kříž navrhl Milo Komínek, vytvořil Věroslav Pánek ze Sedliště.

Bronzová pamětní deska obětem komunismu, financovaná z rozpočtu obce, byla odhalena v listopadu 1993 na bludném balvanu před budovou základní školy. Po brzkém odcizení desky došlo k jejímu obnovení z příspěvku některých místních občanů.

Pomník obětem komunismu v okrese Frýdek-Místek byl odhalen a posvěcen opatem B. V. Tajovským 15. května 1993. Jeho iniciátorem a autorem návrhu byl tehdejší starosta obce Pržno Miroslav Herot a Konfederace politických vězňů. Pamětní místo tvoří kamenný sokl s tmavou pamětní deskou a zlatým rytým nápisem a nad ním vztyčený železný kříž s trnovou korunou.

Nápis odkazuje k popraveným politickým vězňům, kteří byli odsouzeni v ostravských procesech označovaných jako „Buchal a spol.“ [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí].

Bronzová pamětní deska s nápisem a lipovými ratolestmi byla odhalena u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii 16. listopadu 2006 z iniciativy městského zastupitelstva. Jejím autorem je Vilém Kocych.

Obdobně jako v Pardubicích se jedná o společnou připomínku studentských demonstrací 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989].