Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce. Na pomník z roku 1923 po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase. Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.
Prohlédnout detailKamenná deska s ozdobnými bronzovými hřeby v rozích připomíná brněnský sběrný tábor nucených prací. Jejím autorem je výtvarník Milivoj Husák a byla odhalena v roce 1995. Nenachází se přímo na autentickém místě, neboť budova v Lidické ulici č. 63, v níž od roku 1841 sídlila donucovací pracovna, byla v roce 1960 zbořena a majitel nové budovy s instalací desky nesouhlasil. Ve zdejším sběrném táboře byli soustřeďováni muži přikázaní k nucené práci z brněnského a jihlavského kraje a z části okresů olomouckého a zlínského (gottwaldovského) kraje a poté odesíláni do jednotlivých táborů [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska byla odhalena 8. května 1995 a kromě nápisu má ve svém středu skautský znak – lilii. Je umístěna na domě, ve kterém žil Velen Fanderlik, jeden z čelných představitelů českého skautingu. Velen Fanderlik (1907–1985) vyrůstal v Brně, kde se pod vlivem otce začal věnovat skautingu jako člen a později vedoucí, s bratrem pro skautské vedoucí organizovali Lesní školu. V roce 1929 vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a v Brně si otevřel advokátní praxi. V roce 1939 emigroval do Francie a vstoupil do československé zahraniční armády. Po příchodu do Anglie pracoval v právním oddělení exilového ministerstva obrany a i při této práci se věnoval skautingu – pořádal besedy a výstavy pro veřejnost, pomáhal vytvářet skautské oddíly mezi dětmi emigrantů. Po válce jako člen mezinárodní vyšetřovací komise zastupoval Československo během procesů v Norimberku. V roce 1946 se stal starostou Junáka a byl také členem mezinárodních skautských organizací. V roce 1948 znovu emigroval do Anglie a poté do Kanady, kde žil až do své smrti v roce 1985. I po odchodu z Československa organizoval, reprezentoval a vedl československé skautské hnutí [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám], mj. v pořadech Rádia Svobodná Evropa, při mezinárodních setkáních, v korespondenci s exilovými organizacemi.
Prohlédnout detailPamětní místo je věnováno básníku a novináři Janu Zahradníčkovi a dalším obětem nesvobody v letech 1948–1989, jeho autorem je Jan Šimek. Pomník Znamení byl odhalen z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 17. ledna 1995, v den 90. výročí narození a 35. výročí smrti básníka. Nachází se v rohu terasy, kde je v oblouku z přírodních kamenů ležících na zemi vztyčen symbolický kříž z kamenů, na jednom z nich je tmavý rytý nápis. K pomníku patří dvě kamenné desky s nápisy, které jsou zasazeny nad sebou do zdi. Jan Zahradníček (1905–1960) se narodil v Mastníku u Třebíče [viz Mastník. Busta Jana Zahradníčka]. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Třebíči začal v roce 1926 studovat germanistiku na Filozofické fakultě UK, pak změnil obor a absolvoval knihovnictví. Věnoval se básnické tvorbě, překládal, své texty uveřejňoval v mnoha literárních časopisech. V roce 1945 se přestěhoval s rodinou do Brna a pracoval jako redaktor v nakladatelství, redigoval křesťansky orientovaný časopis Akord [viz Brno-střed. Pamětní deska redakci revue Akord a Janu Zahradníčkovi]. Po únorovém převratu v roce 1948 byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů, v roce 1951 zatčen [viz Znojmo. Pamětní deska Janu Zahradníčkovi]. Spolu s dalšími patnácti katolickými intelektuály (ze spisovatelů např. Ladislav Jehlička, František Křelina, Bedřich Fučík, Václav Prokůpek, Zdeněk Kalista) byl souzen v Brně 2. až 4. července 1952 v procesu, který byl pokračováním vykonstruovaných procesů s představiteli tzv. Zelené internacionály [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi; Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]. Jan Zahradníček byl odsouzen na třináct let těžkého žaláře, který odpykával na Mírově a v Leopoldově. Po účasti na pohřbu svých dvou dětí (1956) se musel do věznice vrátit, byl propuštěn na amnestii v roce 1960. Zemřel při převozu do nemocnice téhož roku 7. října u obce Vlčatín [viz Vlčatín. Pamětní deska Jana Zahradníčka a boží muka]. Jan Zahradníček byl pohřben v Uhřínově, kam byla rodina po jeho odsouzení nuceně vystěhována. V roce 1966 byl rehabilitován, v roce 1991 mu byl udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailPamětní deska na budově místní školy byla z iniciativy místního zastupitelstva odhalena 24. března 1995 u příležitosti 90. výročí narození Václava Černého. Odhalení provedla dcera prof. Černého, Miloslava Pavlíková. Bronzovou čtvercovou desku s reliéfním portrétem vytvořil Jan Hásek. Český literární vědec, pedagog a veřejný kulturní činitel Václav Černý (1905–1987) byl politicky perzekvován v 50. a 70. letech [viz Praha 6. Pamětní deska Václavu Černému].
Prohlédnout detailPomník byl odhalen 24. června 1995 z iniciativy Vítězslava Evermoda Vaňka, Konfederace politických vězňů a Nadace JUDr. Milady Horákové s podporou zastupitelstva města. Tvoří jej dvoumetrový žulový podstavec s bustou, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a v trávě položená pamětní deska. V noci z 27. na 28. června 1995 došlo k poškození desky pomníku i desky s textem Park dr. Milady Horákové, které bylo označeno za incident politického charakteru. Pamětní místo bylo následně opraveno. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].
Prohlédnout detailKamenná pamětní deska s reliéfem zamřížovaného okna, jejímž autorem je sochař Ivan Tlášek, byla odhalena předsedou pobočky Konfederace politických vězňů Františkem Poulou 5. května 1995 na ohradní zdi vazební věznice, bývalého justičního paláce.
Prohlédnout detailPamětní desku zhotovila Dělnická tělocvičná jednota Hradec Králové v září 1995. Slavnostního odhalení se zúčastnili tehdejší čestný předseda sociální demokracie Jiří Horák a staří členové DTJ. Dělnická tělocvičná jednota v Hradci Králové byla založena roku 1910, organizovali se v ní především sociální demokraté. V roce 1942 byl celý její výbor zatčen. V poválečném období se členové jednoty zúčastnili sokolských sletových slavností. Po únoru 1948 dělnické tělocvičné jednoty násilným začleněním do jednotného tělovýchovného svazu zanikly. K obnovení činnosti místní DTJ došlo v roce 1990, k majetkové restituci 1992.
Prohlédnout detailPamětní deska obětem kolektivizace zemědělství po roce 1948 byla odhalena na statku v Kutlířích, rodišti a působišti Jana A. Prokůpka, národního a hospodářského buditele rolnického lidu. Jeho syn Adolf Prokůpek byl jedním ze spoluzakladatelů agrární strany. Desku slavnostně odhalil místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux v září 1995 z iniciativy Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků České republiky. Kolektivizace československého venkova představovala pro soukromé rolnictvo zásadní hospodářskou i sociální změnu. V průběhu jednoho desetiletí došlo k téměř úplné transformaci soukromé formy obhospodařování půdy na kolektivní a k převodu soukromého pozemkového vlastnictví do užívání jednotných zemědělských družstev, resp. do majetku státu. Hlavní fáze násilného združstevňování probíhala v letech 1949–1960, doznívala však i v období následujícím. Kolektivizace byla ve většině případů nedobrovolným procesem spojeným s nevybíravým nátlakem vůči odpůrcům, kteří byli ze strany totalitní moci nejrůznějšími způsoby perzekvováni.
Prohlédnout detailŽulová deska byla na rodném domě básníka Josefa Kostohryze odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice. Josef Kostohryz (1907–1987) byl český katolický spisovatel a překladatel. V letech 1945–1949 pracoval na ministerstvu informací a od roku 1949 v Národní galerii v Praze. Na podzim 1948 zformuloval Memorandum českých spisovatelů, kde líčil nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, a spolu s básníkem a překladatelem Václavem Renčem (1911–1973) jej zaslali předním světovým politikům a také papeži Piu XII. (text memoranda se nedochoval). Kostohryz i Renč byli za tuto iniciativu zatčeni a v roce 1952 odsouzeni. J. Kostohryz, odsouzený na doživotí, prošel věznicemi Praha-Ruzyně, Leopoldov, Valdice a byl propuštěn v roce 1963. Václav Renč, odsouzený na 25 let, byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruované procesy s katolickými spisovateli souvisely s kampaní proti tzv. Zelené internacionále [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Josef Kostohryz a Václav Renč byli plně rehabilitováni v roce 1990.
Prohlédnout detailPamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale školy, dali svému třídnímu učiteli zhotovit bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi z roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem. Jaroslav Vlk (1907–1959), středoškolský učitel matematiky a fyziky, působil na strojní průmyslové škole v Liberci od roku 1945. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen libereckého národního výboru. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit a po zatčení 19. října 1952 byl odsouzen Okresním soudem v Liberci na deset let. Při výkonu trestu v jáchymovských uranových dolech zemřel krátce před svým propuštěním 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.
Prohlédnout detailMramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.
Prohlédnout detailBronzová deska s rytým nápisem spočívající na přivráceném žulovém kvádru je umístěna na kraji parkové úpravy náměstí. Byla odhalena 17. listopadu 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů.
Prohlédnout detailMramorová pamětní deska básníku a písničkáři Karlu Krylovi byla odhalena 3. června 1995 z iniciativy Klubu Karla Kryla. Autorem desky s rytým písmem, vystupující z dlažby, je Vladimír Vystyd. Rodina Krylových pochází z Nového Jičína, kde vybudovala knihtiskařskou firmu Kryl a Scotti. Po anexi Sudet se přestěhovala do Kroměříže, kde Karel Kryl st. tiskárnu obnovil a provozoval až do roku 1950 a kde se budoucí básník a písničkář Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] narodil. Znárodnění podniku znamenalo pro rodinu i nucené přestěhování. Do Nového Jičína se Krylovi vrátili v roce 1957.
Prohlédnout detailBronzová deska byla z iniciativy Václava Sirotka a Vladimíra Bohuslava 10. února 1995 přidána na obděnický pomník padlým v první světové válce, který stojí před vchodem na hřbitov a ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic, Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic a Bohumil Šíma (1928–1955) z Kojetína byli popraveni v souvislosti s činností protikomunistické skupiny Černý lev 777 [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu].
Prohlédnout detailPomník tvoří pravidelný čtyřboký jehlan. Na vrcholu je držen pařátem dravce a na konci z něj klesá k zemi několik utržených článků řetězu. Stěny jehlanu nesou nápisy dedikované Obcí legionářskou, Českým svazem bojovníků za svobodu, Židovskou obcí a Konfederací politických vězňů. Pomník vytvořený ak. sochařem Jiřím Klímou podle návrhu Draga Adžiji byl odhalen 17. listopadu 1995 jako výsledek společné iniciativy výše jmenovaných sdružení.
Prohlédnout detailPamětní deska podle návrhu Vladimíra Havlice a busta od akademické sochařky Marie Uchytilové je instalována na domě v Křížkově ulici v Plzni. Bustu sochařka vytvořila ještě jako studentka v roce 1950. Slavnostního odhalení 17. května 1995 se zúčastnili plzeňský biskup František Radkovský, primátor města a další hosté. Kardinál Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] se narodil v Plzni, kde se po absolvování místního klasického gymnázia (1907) rozhodl pro kněžskou dráhu a studium v Římě. Zde byl v roce 1911 vysvěcen na kněze a rok později získal doktorát teologie.
Prohlédnout detailPamětní deska se nachází u vchodu do administrativní budovy uvnitř věznice. Byla odhalena u příležitosti Dne lidských práv v prosinci 1995 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. Věznice v Plzni-Borech byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody mužů odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 pro trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).
Prohlédnout detailDvě bronzové pamětní desky umístěné na fasádě někdejšího profesorského domu v Bubenči připomínají v češtině a ruštině nezákonné odvlékání příslušníků porevoluční emigrace ze sovětského Ruska do SSSR. Byly odhaleny s podporou ministerstva kultury Výborem Oni byli první v květnu 1995, u příležitosti 50. výročí těchto událostí. Zdejší tzv. profesorský dům patří k připomínkám významné ruské a ukrajinské meziválečné emigrace v Československu. Její představitelé, v mnoha případech již českoslovenští státní příslušníci, byli v roce 1945 zatčeni sovětskými bezpečnostními orgány a odvlečeni do Sovětského svazu. Ze stovek těchto odvlečených emigrantů se po roce 1955 vrátila necelá pětina, většina v sovětském gulagu zemřela, jako např. gen. Vojcechovský [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému, Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení, v němž uznala příslušníky protibolševické emigrace za první oběti komunistických nezákonností v Československu. Perzekuce emigrantů ze sovětského Ruska, jež započala již v roce 1945, pokračovala – jinými prostředky – i po nastolení komunistického režimu v Československu.
Prohlédnout detailZ iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995. Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerquu a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.
Prohlédnout detailPamětní deska páteru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka 15. prosince 1995. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem. František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. František Bučil byl znovu obviněn a 2. února 1951 v novém procesu před Státním soudem, jenž se konal v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností a byl přenášen místním rozhlasem, odsouzen za hospodářskou sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl přemístěn do věznice Plzeň-Bory, později byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi a Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].
Prohlédnout detailDeska z červené žuly s rytým textem a fotografií byla posvěcena olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem 27. srpna 1995 a nachází se v předsíni kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štramberku. Iniciátorem zřízení desky byl Bohuslav Kresta. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] po propuštění z internačního kláštera v Želivě pracoval v letech 1955 až 1962 v cementárně a vápence ve Štramberku.
Prohlédnout detailPomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana. Členové ilegální organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], ale i desítky osob, které se skupinou neměly nic společného, byli v letech 1950 a 1951 odsouzeni v mnoha procesech k dlouholetým trestům. V propagandisticky využitých procesech padlo také několik absolutních trestů. První tresty smrti pro Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob ze Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo značný rozruch. Další následné soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem či s Vávrovou milenkou Aloisií Doležalovou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, byla jejich účast nakonec odvolána. Posledním popraveným se stal sám „zakladatel“ Světlany Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], na základě trestu vyneseného nad ním v nepřítomnosti v listopadu 1948 v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“
Prohlédnout detailPamětní deska, kterou zhotovil Karel Bouška, je věnována odpůrci komunistického režimu Janu Musilovi a v roce 1995 byla doplněna na zaječický pomník obětem první a druhé světové války z roku 1920. Autodopravce Jan Musil (1904–1951) spolu s Jindřichem Jankem (1925–1951) a Zdeňkem Profousem (1925–1951), živnostníky z Chrudimi, se po únoru 1948 podíleli na rozšiřování letáků a zastrašování místních agilních podporovatelů nového režimu. S cílem získat pro činnost v ilegalitě finance se rozhodli přepadnout služební auto převážející podnikové peníze do spořitelny a při nezdařené akci byli 18. března 1950 zatčeni (přestože byli ozbrojeni, rozhodli se zbraň nepoužít). Byli odsouzeni Státním soudem Praha ve veřejném přelíčení v Chrudimi 14. února 1951 k trestu smrti a společně popraveni 28. července téhož roku v Praze na Pankráci. V procesu bylo souzeno dalších sedm osob. Rodina Jana Musila byla vystěhována, její majetek zkonfiskován, přestože vlastníkem koncese autodopravy byla Musilova manželka, jež nebyla vyslýchána ani obviněna.
Prohlédnout detail