Časová osa

Pamětní deska na budově základní školy věnovaná příslušníku prvního, druhého a třetího odboje Petru Křivkovi byla z iniciativy jeho syna Vladimíra odhalena 28. října 1997. Autorem desky z leštěné žuly a s plasticky vystupující bronzovou bustou je architekt a sochař Karel Volavý. Tzv. akce Tábor, v jejímž rámci byl Petr Křivka (1897–1951) zatčen a odsouzen [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi], byla v roce 1956 přešetřována inspekcí ministerstva vnitra a generální prokuraturou na základě podezření o nezákonnosti některých postupů Státní bezpečnosti. Vyšetřování zjistilo, že Státní bezpečnost infiltrovala skupinu kolem Křivky již ve fázi hledání kontaktů, tj. dříve, než začala vyvíjet jakoukoli faktickou protirežimní činnost. Pak z ilegální skupiny cíleně vytvořila rozsáhlou volavčí síť, a to prostřednictvím agenta-provokatéra, jímž byl sám řídící důstojník StB Vlastimil Procházka alias „kapitán Willy“. On a jeho podřízení rozšiřovali skupinu o další desítky osob, vyzývali ke shromažďování zbraní (v některých případech je i sami dodávali) a ke zpravodajské činnosti pro zahraničí (zprávy, které nikdy nebyly předány), a to do té míry, že bez jejich intervencí skupina víceméně žádné aktivity nevyvíjela. Výsledkem „vyšetřování“ případu Státní bezpečností, která od srpna 1949 přistoupila k zatýkání, bylo přes sto odsouzených. Zpráva generálního prokurátora konstatovala, že pokud by soud zohlednil podíl StB na jejich aktivitách, nemohli by obžalovaní být odsouzeni za velezradu a vyzvědačství, nýbrž jen za spolčení (či „nedokonaný“ čin velezrady a vyzvědačství) s výrazně nižšími tresty. Obnovení řízení však prokurátor vzhledem k již vykonaným trestům smrti v případě Petra Křivky a Rudolfa Pohla [viz Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] označil za „neúnosné“ a navrhl, aby z 62 odsouzených, kteří byli v té době stále vězněni, bylo 18 podmínečně propuštěno na svobodu a 36 navrženo k prezidentské milosti. Trestní postih příslušníků Státní bezpečnosti nenavrhl s odůvodněním, že tito příslušníci byli již odsouzeni v souvislosti s vyšetřováním nezákonných postupů v jiné kauze v roce 1953. Žádný postih se nedotkl ani tehdejšího prokurátora a soudců – podle zprávy prokurátor žalující v případu Křivka a spol. sice o zapojení StB věděl, ne však ve smyslu provokace (o této skutečnosti se měl dozvědět v roce 1952) a soudci o „operativním pozadí“ nevěděli vůbec.

Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi byla odhalena v roce 1997 ve vstupní hale Zemského domu, dnes sídla Ústavního soudu. Bronzová deska půlená reliéfem ostnatého drátu s plastickým nápisem je věnována poslanci Národního shromáždění a tajemníku Svazu lidových zemědělců. Rostislav Sochorec (1900–1948) se stal jednou z prvních obětí únorových událostí spojených s politickou perzekucí nekomunistických představitelů. Byl zatčen Státní bezpečností 23. února 1948 na zasedání Jednotného svazu českých zemědělců v Praze. Z vyšetřovací vazby byl převezen do uzavřené části psychiatrické léčebny v Brně, kde za nevyjasněných okolností zemřel. Podle oficiální verze se tak stalo 13. května 1948, kdy se měl Rostislav Sochorec oběsit. Pohřeb se konal ve Starém Městě u Uherského Hradiště, odkud pocházela jeho rodina. Pohřební průvod se stal tichou protikomunistickou demonstrací. Úmrtí bylo předmětem vyšetřování v roce 1968 a po roce 1990 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, avšak pro nedostatek důkazních materiálů a svědectví vyšetřovatelé nedospěli k jednoznačným závěrům.

Pomník, který tvoří betonový pylon s otisky prken, s železnými pruty symbolizujícími ostnaté dráty a s plastickým nápisem, je zapuštěn do vydlážděného kruhu. Byl odhalen v roce 1997 a jeho autorem je Milivoj Husák. Tábory nucené práce (TNP), podobně jako vojenské tábory nucených prací (VTNP) a pomocné technické prapory (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly zřizovány s účelem izolace tzv. politicky nespolehlivých osob a jejich nasazení na práci v klíčových odvětvích národního hospodářství. Vznik táborů nucené práce se připisuje reakci komunistického režimu na projevy veřejného nesouhlasu společnosti s poúnorovým vývojem (Jedenáctý všesokolský slet v červnu a pohřeb prezidenta Edvarda Beneše v září 1948). Kromě politické perzekuce sledoval zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb., platný od 17. listopadu 1948) také zajištění pracovní síly v průmyslových odvětvích, která se potýkala s nedostatkem pracovní kapacity. Tábory byly zřizovány v blízkosti velkých průmyslových podniků, ale především při uhelných dolech na Ostravsku a Kladensku (kde osoby přikázané do TNP doplňovaly stavy odvedenců k PTP) a uranových na Jáchymovsku a Příbramsku (kde ovšem nejpočetnější pracovní sílu tvořili vězni). Postupně byla vytvořena síť sběrných táborů – pro muže Pardubice, Sv. Jan pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu], Všebořice, Brno [viz Brno-střed. Pamětní deska sběrného tábora nucených prací], Ostrava-Kunčice, Třinec, pro ženy Dlažkovice a Valtice. Pro důstojníky armády byl určen tábor nucené práce Mírov [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Pomník s terrazzovou deskou s rytým nápisem na žulovém kameni je věnován všem obětem bezpráví – českým občanům vyhnaným ze Sudet v roce 1938, německým po roce 1945 a důsledkům zacházení s pohraničním územím v období komunistického režimu. Byl odhalen v roce 1997 v rámci česko-německé příhraniční spolupráce po roce 1989.

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo. V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

Autorem pomníku, který byl odhalen 10. května 1997 z iniciativy Konfederace politických vězňů, je sochař Jindřich Roubíček. Pomník tvoří neopracovaný kámen ve tvaru stély s centrálně umístěným nápisem z litých písmen, jenž je ověnčen trnovou korunou. V horní části je usazena plastika ruky v přísaze.

Pamětní deska je umístěna ve vestibulu budovy Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a byla odhalena 10. prosince 1997. Požehnal ji apoštolský nuncius J. E. Giovanni Coppa. Autorem desky je akademický sochař Zdeněk Kolářský a byla financována z prostředků Univerzity Palackého. František Tomášek (1899–1992) se narodil ve Studénce v rodině učitele [viz Studénka. Pamětní deska Františku Tomáškovi], vzdělání získal v Olomouci (Slovanské gymnázium, Arcibiskupský seminář, Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta). Na kněze byl vysvěcen v roce 1922, poté sloužil jako katecheta v Olomouci a v Kelči [viz Kelč. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Na bohoslovecké fakultě působil před druhou světovou válkou i po ní. V říjnu 1949 byl papežem Piem XII. jmenován světícím biskupem olomouckým, biskupské svěcení přijal tajně z rukou tehdy internovaného olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy [viz Ostrava. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V letech 1951–1954 byl internován v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], po propuštění nastoupil jako administrátor v Moravské Huzové [viz Moravská Huzová. Pamětní deska Františku Tomáškovi], kde strávil jedenáct let. V letech 1963–1965 se účastnil Druhého vatikánského koncilu a v roce 1965 byl jmenován papežem Pavlem VI. apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, v dubnu 1976 kardinálem „in pectore“ (jmenování zveřejněno v červnu 1977) a v prosinci 1977 pražským arcibiskupem.

Pomník výtvarníka Jaromíra Brabence věnovaný obětem komunistického režimu byl odhalen 3. dubna 1997 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Tvoří jej prostřelená ocelová deska na žulovém soklu.

Pomník tvoří zděný hranol s bronzovou deskou, jeho autorem je malíř a sochař Ctibor Bayer, sám bývalý příslušník PTP. Deska zpodobňuje symboly nucené práce v dolech: emblém vojenských hornických praporů, hornický kahan i paži s okovy s přetrženým okem řetězu. Pomník byl odhalen 3. dubna 1997 před budovou bývalého ředitelství Ostravsko-karvinských dolů. V moravskoslezském regionu byli příslušníci pomocných technických praporů [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] využíváni také v místních uhelných revírech. V Ostravě byly k 1. říjnu 1950 vytvořeny dva důlní pomocné technické prapory (55. a 56. PTP), po reorganizaci v roce 1951 pět praporů v rámci 55. pomocné technické skupiny (I. a V. Orlová, II. a III. Karviná a IV. Radvanice).

Autorkou portrétního reliéfu a desky k poctě Růženě Pelantové a Miladě Horákové je Jaroslava Lukešová. Odhaleny  byly v roce 1997 z iniciativy Magistrátu hlavního města Prahy. Růženu Pelantovou (1886–1959) i o generaci mladší Miladu Horákovou (1901–1950) spojoval zájem o sociální péči a o postavení žen ve společnosti. Obě pracovaly v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu, v Ženské národní radě i v národně socialistické straně. Stejně jako Milada Horáková [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla i Růžena Pelantová během nacistické okupace za pomoc odboji zatčena a vězněna. V roce 1946 se stala první zástupkyní primátora Prahy. Již březnu 1948 byla této funkce zbavena a v roce 1949 se jí podařilo odejít do exilu, kde působila jako předsedkyně Národní rady žen svobodného Československa. Zemřela v New Yorku, urna s jejím popelem byla v roce 1995 uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Pomník s fontánou připomínající tok času, zasazený ve svahu náměstí Generála Karla Kutlvašra, tvoří dvě nad sebou umístěné nádrže. Voda z horní nádrže přepadává přes kolmou desku s nápisem s daty 1914–1918, 1939–1945 a 1948–1989. Po obou stranách fontány je umístěno schodiště. Autory pomníku jsou František Novotný a Jaroslav Suchan a byl odhalen 26. června 1997. Za první republiky zde od roku 1927 stával památník padlým v první světové válce, v němž byla uložena schránka s prstí z bojiště od Zborova. V 80. letech 20. století byl pomník přestavěn na památník prvního a druhého odboje se sousoším Osvobození, které bylo po roce 1990 odstraněno.

Pamětní desku profesorům Obchodní akademie v Teplicích, kteří se stali obětmi nacistického a komunistického režimu, odhalili v roce 1997 absolventi studující tuto školu v letech 1936–1940. Na realizaci desky se rovněž podílely Konfederace politických vězňů a Český svaz bojovníků za svobodu. Profesor Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na Obchodní akademii v Teplicích do zabrání Sudet. V květnu 1945 se z pověření ministerstva školství do regionu vrátil a organizoval v Teplicích, Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně přebírání a ochranu majetku místních obchodních škol.

Pomník, jehož autorem je Olbram Zoubek, tvoří bronzová figurální plastika a deska s nápisem. Byl zřízen městem Ústí nad Labem a odhalen v Městských sadech 22. června 1997 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů.