Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímž autorem je Josef Matyáš, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea.

Veřejný proces v nymburském divadle, komunistickou justicí označovaný jako „Antonín Maruška a spol.“, se konal 12.–14 prosince 1950 a byla v něm souzena skupina soukromých rolníků ze Všejan a Vanovic, kteří se bránili násilné kolektivizaci. Odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva ve Všejanech (to se podařilo ustavit až na třetí pokus) a letákovými akcemi požadovali konání svobodných voleb pod patronací OSN či se kriticky vyjadřovali k politickému vývoji v zemi. Aby bylo možné rolníky exemplárně potrestat za nedovolené ozbrojování, byl podniknut pokus podstrčit v domě Antonína Marušky zbraně jako důkazní materiál. Za svědectví o této provokační akci byla manželka Antonína Marušky následně odsouzena pro křivé obvinění komunistického funkcionáře. Proces byl anulován v rámci rehabilitačního řízení v roce 1969, rehabilitace potvrdil v roce 1992 Krajský soud v Praze.

Pamětní deska obětem kolektivizace zemědělství po roce 1948 byla odhalena na statku v Kutlířích, rodišti a působišti Jana A. Prokůpka, národního a hospodářského buditele rolnického lidu. Jeho syn Adolf Prokůpek byl jedním ze spoluzakladatelů agrární strany. Desku slavnostně odhalil místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux v září 1995 z iniciativy Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků České republiky.

Kolektivizace československého venkova představovala pro soukromé rolnictvo zásadní hospodářskou i sociální změnu. V průběhu jednoho desetiletí došlo k téměř úplné transformaci soukromé formy obhospodařování půdy na kolektivní a k převodu soukromého pozemkového vlastnictví do užívání jednotných zemědělských družstev, resp. do majetku státu. Hlavní fáze násilného združstevňování probíhala v letech 1949–1960, doznívala však i v období následujícím. Kolektivizace byla ve většině případů nedobrovolným procesem spojeným s nevybíravým nátlakem vůči odpůrcům, kteří byli ze strany totalitní moci nejrůznějšími způsoby perzekvováni.

Nejrozšířenější formu nátlaku představoval způsob stanovování výše povinných dodávek a jejich vymáhání. Výši zemědělských dodávek určovaly místní národní výbory (podle vládního nařízení 7/1949 Sb.), od roku 1952 (novým zákonem o dodávkové povinnosti, 56/1952 Sb.) byly již sice normovány ministerstvem výkupu, nicméně místní národní výbory zůstávaly nadále klíčovými články systému – zodpovídaly za evidenci, průběžné plnění atp. Tomu odpovídala i pravomoc (místních a okresních) národních výborů, resp. jimi ustanovovaných trestních komisí, které mohly za neplnění dodávek ukládat peněžité pokuty, uvalit na jednotlivá hospodářství dočasnou správu i rozhodovat o vystěhování rodin sedláků (zpravidla v rámci okresu). V takto nastaveném rámci byli tedy soukromě hospodařící rolníci dlouhodobě vystavováni nejen systémovému tlaku, ale i možné (a různě motivované) libovůli místních funkcionářů.

Nejtvrdší politický, ekonomický a ideologický tlak spojený se soudní i mimosoudní represí směřoval v průběhu kolektivizace vůči majetnějším rolníkům, sedlákům – v dobové terminologii kulakům. Tvrdý postup vůči nim a jejich rodinám měl sloužit jako odstrašující příklad pro malé a střední rolníky, kteří také v naprosté většině nevstupovali do nově zakládaných JZD s velkým nadšením. Proklamovaná politika „omezování a zatlačování kapitalistických elementů na vesnici“ byla zaměřena právě proti velkým sedlákům, kteří se úspěšně vyrovnávali s dodávkovými povinnostmi státu, nepatřili však zpravidla k sympatizantům režimu. Byli účelově kriminalizováni, jejich majetek konfiskován, oni sami i jejich rodiny museli opustit obce, kde žili a hospodařili po generace. Odhaduje se, že v rámci centrálně řízené tzv. akce kulak bylo v období 1951–1953 násilně přestěhováno (zpravidla do jiného okresu či kraje) tři až čtyři tisíce rodin tzv. vesnických boháčů.

Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla na zvěstovský pomník obětem první světové války doplněna 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952.

Alois Jaroš (1923–1952) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh ze základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal, byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny rovněž Jarošova matka a sestra k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let, za poskytnutí úkrytu agentu západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl). Celkem bylo odsouzeno 36 osob, které Slepičku ukrývaly či jiným způsobem podporovaly. Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, byl rehabilitován v roce 1995.

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo 19. května 2001 Sdružení bývalých politických vězňů České republiky.

Josef Hons (1913–1951) se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu s „teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví nebyl po několika dnech vyšetřování schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 byl J. Hons označen za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými, justice jeho úmrtí využila i k manipulaci s výpověďmi, které obviněné „usvědčovaly“ [viz též Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Za dohledu Státní bezpečnosti byly ostatky Josefa Honse uloženy na hřbitově v Šebířově.

Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu v Milevsku a okolí. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948 a 1949 Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (1928–1955), syn majitelů zanedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Skupina, do níž dále také patřili Jiří Dolista a Josef Novák z Porešína, Karel Kothera z Hrejkovic a Ladislav Šimek z Milevska, začala shromažďovat zbraně a prováděla drobné sabotáže. Na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, jindy se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech, z 13. na 14. května 1950 zdemolovali sekretariát KSČ v Milevsku, kde byl smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu, která se také odchodem většiny členů na základní vojenskou službu prakticky rozpadla, odhalit. Na přelomu dubna a května 1954 napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi protirežimní hesla (Poslední komunistický 1. máj; Ať žije USA; Den odplaty se blíží; Víme o všech komunistech). K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954 (nahlásila ji přítelkyně jednoho z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl). Ve veřejném procesu konaném 25. a 26. října 1954 v Milevsku byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti, ostatní členové skupiny dostali doživotní nebo více než dvacetileté tresty. Popravy byly provedeny 10. února 1955 v Praze na Pankráci.

Viz též Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu.