Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu v Milevsku a okolí. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948 a 1949 Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (1928–1955), syn majitelů zanedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Skupina, do níž dále také patřili Jiří Dolista a Josef Novák z Porešína, Karel Kothera z Hrejkovic a Ladislav Šimek z Milevska, začala shromažďovat zbraně a prováděla drobné sabotáže. Na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, jindy se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech, z 13. na 14. května 1950 zdemolovali sekretariát KSČ v Milevsku, kde byl smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu, která se také odchodem většiny členů na základní vojenskou službu prakticky rozpadla, odhalit. Na přelomu dubna a května 1954 napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi protirežimní hesla (Poslední komunistický 1. máj; Ať žije USA; Den odplaty se blíží; Víme o všech komunistech). K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954 (nahlásila ji přítelkyně jednoho z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl). Ve veřejném procesu konaném 25. a 26. října 1954 v Milevsku byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti, ostatní členové skupiny dostali doživotní nebo více než dvacetileté tresty. Popravy byly provedeny 10. února 1955 v Praze na Pankráci.

Viz též Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu.

Pamětní deska prvnímu protikomunistickému povstání v Plzni, jejímž autorem je výtvarník Vladimír Havlic, byla odhalena v roce 1993.

Ani velmi přísné utajení nezabránilo, aby v polovině května 1953 pronikly na veřejnost informace o přípravě měnové reformy a lidé začali houfně skupovat zboží. Nepomohlo ani lživé prohlášení prezidenta Antonína Zápotockého, že československá měna je pevná a žádná reforma nebude. 30. května 1953 byl ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k bojové pohotovosti za prosazení reformy a v podvečer seznámil předseda vlády veřejnost v rozhlasovém projevu s rozhodnutím vlády. Měnovou reformu označil za velký úspěch pracujícího lidu. Kurz nové koruny bude nyní pevně vázán na sovětský rubl – nejpevnější měnu na světě. Ceny, mzdy a důchody se sníží v poměru 5:1. Po vyhlášení měnové reformy vypukly občanské nepokoje na více místech republiky, ale k nejmasovějšímu protestu došlo v Plzni, kde dělníci ze Škodových závodů (v té době Závody V. I. Lenina) a elektrických závodů v Plzni-Doudlevcích vyšli do ulic. Demonstranti v počtu několika tisíc osob se soustředili na náměstí Republiky u budovy radnice. Po zatčení části delegace z řad demonstrantů byly demonstrujícími občany obsazeny některé budovy ve městě – mimo radnici také budovy rozhlasu a soudu. Odpoledne, kdy vlna odporu začala postupně opadávat, dorazily do města ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armády, Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Nastaly pouliční potyčky, zatýkání a represe. První spontánní povstání proti komunistickému režimu ve východním bloku skončilo. Součástí odvetných opatření byla také „spontánní“ demolice pomníku TGM v centru Plzně [viz Plzeň. Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození se sochou TGM]. Viz též Plzeň. Pamětní deska povstání 1. června 1953.

Pamětní deska z tmavého granitu s portrétem Františka Zajíčka byla odhalena 26. února 2006 z iniciativy města Ústí nad Labem a Českých drah. Západní nádraží bylo jeho posledním pracovištěm před zatčením.

Ústecký rodák František Zajíček (1896–1954) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistického odboje a zformoval skupinu železničních zaměstnanců. Stejně jako za války, kdy v partyzánském oddílu pomocí náloží trhavin poškozovali německé železniční vojenské transporty, se cílem odbojové skupiny staly sabotážní akce na železnici. Skupina se také podílela na shromažďování informací pro exil a na organizaci útěků do zahraničí. 28. května 1949, v době konání 9. sjezdu KSČ, Fr. Zajíček společně se dvěma členy demonstračně poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí. Byl zatčen v březnu 1953 a po nalezení úkrytů zbraní a trhavin a odhalení pachatelů destrukce na dráze v roce 1949 postaven do čela veřejného soudního procesu, který se konal v kulturním sále chemických závodů 29. a 30. dubna 1954. Krajský soud v něm vinil 11člennou skupinu z plánování bombového útoku na budovu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem a ozbrojeného útoku na předsedu vlády Antonína Zápotockého. František Zajíček byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, další členové skupiny na doživotí (František Klepal, Václav Prejza), na 25 let (Václav Lukavský) a k dalším dlouholetým trestům. V následných procesech pak byli odsouzeni i někteří rodinní příslušníci a přátelé odsouzených. V roce 1990 byli všichni Krajským soudem v Ústí nad Labem rehabilitováni. František Zajíček, popravený 7. července 1954 v Praze na Pankráci, byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města.

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel archivu v Lounech a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny.

Skupina označovaná jako Mělník–Louny či MAPAŽ (Masaryk–Palacký–Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese kolem dvou ústředních postav – Josefa Hořejšího (1910–1950), bývalého majitele mělnické továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky [viz též Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], a Kamila Novotného (1893–1950), majitele řeznictví v Lounech. Hořejší, který po znárodnění továrny přechodně pobýval v zahraničí, se rozhodl vrátit do republiky a od ledna 1949 se začal skrývat u Novotného. Postupně se kolem nich začal soustřeďovat poněkud nesourodý okruh osob nespokojených s poúnorovými poměry. Skupina vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky, pomáhala při ilegálních přechodech hranic a zastrašovala místní komunistické představitele. Aniž by někoho smrtelně zranila, uskutečnila několik ozbrojených útoků, včetně bombových, na funkcionáře okresních národních výborů v Mělníce a v Lounech. K zatčení jejích členů došlo během srpna a září 1949. Během veřejného procesu v lounské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností byla tato násilná část aktivit náležitě zdůrazňována stejně jako výbušná informace o kontaktech některých členů skupiny v zahraničí na Miloslava Choce [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Během líčení Státního soudu Praha 22.–24. října 1949 padly celkem čtyři tresty smrti, čtyři doživotní tresty a vysoké tresty i pro ostatní členy skupiny (v průměru 18 let na osobu). Kromě již zmíněných Josefa Hořejšího a Kamila Novotného byl k trestu smrti odsouzen Bohumil Klempt (1920–1950), a to zejména za dřívější protistátní činnost (sabotáže na železnici), které se dopustil jako vedoucí ilegální skupiny v Ústí nad Labem. Poslední absolutní trest byl vynesen nad kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950), který během pokusu o zatčení zastřelil (patrně nechtěně) zasahujícího příslušníka SNB a který byl zatčen náhodně při návratu z další mise na konci září v Žandově. V procesu byli dále odsouzeni Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravy byly vykonány 7. ledna 1950 v Praze na Pankráci.