Bronzovou pamětní desku obětem totalitních režimů a druhé světové války k výročí 17. listopadu odhalil v roce 1999 v budově Karolina rektor Univerzity Karlovy prof. Karel Malý. Autory vítězného návrhu jsou studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Silvie Vondřejcová a Michal Motyčka. Pamětní deska je umístěna před vstupem do Velké auly.
Pomník znázorňující trs rašícího osení spoutaného ostnatým drátem je symbolickou připomínkou obětí násilné kolektivizace v Československu. Vznikl z iniciativy valné hromady Asociace soukromého zemědělství ČR, která vyzvala k jeho vybudování s pomocí veřejné sbírky v červnu 2001. Autory pomníku odhaleného 23. května 2004 před budovou ministerstva zemědělství jsou akademický sochař Jiří Plieštik, architekti Tomáš Novotný a Zuzana Mezerová, kovářské práce provedl Petr Podzemský.
Kolektivizace prosazovaná komunistickou stranou po roce 1948 podle sovětského vzoru přinesla radikální proměnu venkova, včetně narušení historických, sociálních a kulturních vazeb venkovského prostředí, které se nejviditelněji projevilo takřka úplnou likvidací selského stavu [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].
Muzeum představuje komunismus jako fenomén 20. století. Bylo otevřeno v roce 2001 jako soukromá instituce z iniciativy amerického, v Praze žijícího podnikatele Glenna Spickera (do roku 2017 sídlilo ve Slovanském domě Na Příkopech). Přináší pohled na československý komunistický režim z různých úhlů pohledů, nejen perzekučního (bezpečnostní složky, justice, procesy, pracovní tábory), ale i každodenního života, politiky, historie, sportu, ekonomiky, vzdělání, umění, mediální propagandy, cenzury, ad.
Pomník situovaný ve svahu Petřína v ose mostu Legií se po odhalení 22. května 2002 stal ústřední pražskou připomínkou obětí komunistického režimu. Autory pomníku, který tvoří bronzové stylizované lidské postavy kráčející po betonových schodech, jsou ak. sochař Olbram Zoubek a architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel. Realizaci soch provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Sedm soch, které se postupně stávají torzem, symbolizuje dehumanizaci a destrukci perzekvovaných politických odpůrců režimu. Na prvním schodu jsou čtyři symetricky umístěné kovové desky zapuštěné do úrovně schodu s nápisem. V ose schodů se vine zapuštěný kovový pásek s nápisem opakujícím nápis na deskách. Vlevo u horní části schodů stojí podstavec s dvěma deskami. Jedna ze soch byla v roce 2003 poškozena výbuchem, který způsobil neznámý pachatel.
Bronzová deska s rytým nápisem spočívající na přivráceném žulovém kvádru je umístěna na kraji parkové úpravy náměstí. Byla odhalena 17. listopadu 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů.
Pamětní deska obětem komunismu ve vstupní hale Masarykova kulturního domu byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 6. ledna 1996.
Josef Hořejší (1910–1950), bývalý majitel mělnické továrny Liberta, byl souzen se skupinou označovanou jako Mělník–Louny či MAPAŽ v říjnu 1949 v Lounech [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje].
Pamětní deska obětem komunismu vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře. Zhotovení a umístění desky na budově městského úřadu bylo financováno městem. Deska ze světlého kamene nese nápis, emblém Konfederace politických vězňů a kovovou plastiku ruky v přísaze. Byla odhalena v roce 1993.
Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena 16. listopadu 2009 z iniciativy Konfederace politických vězňů, resp. městského zastupitelstva.
Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla na zvěstovský pomník obětem první světové války doplněna 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952.
Alois Jaroš (1923–1952) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh ze základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal, byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny rovněž Jarošova matka a sestra k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let, za poskytnutí úkrytu agentu západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl). Celkem bylo odsouzeno 36 osob, které Slepičku ukrývaly či jiným způsobem podporovaly. Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, byl rehabilitován v roce 1995.
Mramorový kámen k uctění památky obětí komunismu byl odhalen 17. listopadu 2001 z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva za KDU-ČSL a ODS. Realizaci pamětního místa provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa. Podle usnesení městského zastupitelstva je památník otevřen postupnému doplňování jmen obětí komunistického režimu z Vodňanska. První připomínanou osobností se stal Mons. Tomáš Beránek, v roce 2003 zastupitelstvo schválilo uvedení jména politického vězně Aloise Rádla.
Tomáš Beránek (1897–1954) působil ve Vodňanech od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950 [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi a viz též Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi].
Alois Rádl (1906–1957), úředník ministerstva zemědělství, pracoval po válce ve Fondu národní obnovy, odkud byl po únoru 1948 na základě rozhodnutí akčního výboru propuštěn. Za napomáhání k útěkům za hranice byl 5. prosince 1951 zatčen a Státním soudem v procesu konaném 17.–19. června 1952 uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu dvaceti let odnětí svobody, propadnutí majetku a ztrátě čestných občanských práv na deset let. Trest si odpykával ve věznicích Valdice, Mírov a Leopoldov. Zde ve vězeňské nemocnici 22. prosince 1957 zemřel na následky útrap věznění a pobytu v izolaci.
