Beřovice
Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Společný hrob, kterému dominuje pískovcová socha truchlící ženské postavy, byl zbudován na přelomu 60. a 70. let, kdy byly rodinám na základě rehabilitačního procesu předány ostatky popravených. Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) byli popraveni za tzv. politickou vraždu předsedy Místního národního výboru v Koubalově Lhotě Vladimíra Mandíka [viz Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi], který je pohřben také na tomto hřbitově.

Z iniciativy signatářky Charty 77 Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou. Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.

Pamětní deska literárnímu kritikovi a pedagogovi Zdeňku Kožmínovi byla odhalena 3. října 2015 v budově gymnázia v Zastávce u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin z iniciativy ředitele školy Petra Kroutila. Autorem desky je sochař Nikos Armutidis. Zdeněk Kožmín (1925–2007) působil od roku 1965 jako pedagog na brněnské univerzitě a spolupracoval s významnými literárními časopisy (Host do domu, Plamen ad.). Pro své postoje v roce 1968, především za neodvolaný podpis pod manifestem Dva tisíce slov, byl podobně jako dalších více než sto vysokoškolských pracovníků z univerzity propuštěn, stihl ho i publikační zákaz. Od roku 1970 až do poloviny 80. let, kdy odešel do důchodu, učil na místním gymnáziu. V roce 1990 se na Masarykovu univerzitu vrátil.