Kvilda-Bučina
Replika železné opony

Replika železné opony byla vybudována nákladem JUDr. Františka Taliána v roce 2008, tvoří ji zrekonstruovaný hraniční zátaras a další prvky tzv. železné opony. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Bučina–Finsterau a je doplněna informační tabulí. František Talián je také iniciátorem pomníku převaděčům přes hranice v nedaleké Kvildě [viz Kvilda-Františkov. Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici]. Bučina patří mezi mnohá pohraniční sídla, která v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a s budováním železné opony po roce 1948 zanikla (bylo zde mj. sídlo Finanční stráže). V současné době je místo spojeno s politizovanou kampaní o přístup ke spravování šumavského přírodního a kulturního dědictví. V areálu hotelu byla vybudována mohyla šumavským lesům jako oběti „násilí“ politických rozhodnutí po roce 1989.

Státní hranice začala být střežena proti uprchlíkům z Československa bezprostředně po únoru 1948, nicméně v prvních letech komunistického režimu nebyla ještě neprostupnou. Legální vycestování bylo omezeno již 23. února 1948 nařízením ministerstva vnitra, jímž pozbyly platnost všechny cestovní pasy, k nimž nebylo vydáno zvláštní výjezdní povolení, a v říjnu téhož roku bylo „neoprávněné opuštění území republiky“ definováno jako trestný čin (§ 40 zákona „na ochranu lidově demokratické republiky“ č. 231/1948 Sb.). Od 1. ledna 1949 vznikla sloučením prvorepublikové Finanční stráže a Pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti (ustavených v roce 1946) tzv. Pohraniční stráž sboru národní bezpečnosti, která – jak vyplývalo z nové geopolitické situace – plnila na hranicích s Německem, Rakouskem a v části hranic s Maďarskem vojenské úkoly a byla vojensky organizována. Reorganizace střežení hranic byla dobudována zákonem o ochraně státní hranice z 11. července 1951 (č. 69/1951 Sb.), jenž mj. opravňoval členy Pohraniční stráže použít zbraň proti civilním osobám k jejich zastavení v hraničním prostoru.

Systém tzv. železné opony, která se stala jedním ze symbolů totalitního komunistického režimu namířené proti vlastním občanům, začala být budována v roce 1951 na základě tzv. nové sestavy Pohraniční stráže. Hranice byly nově stráženy také vojáky základní vojenské služby. V příhraničním prostoru byly budovány zóny nepřístupných pásem s různými stupni omezení pohybu pro civilní obyvatelstvo [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Na hranicích byl vybudován systém ženijně technického zabezpečení, který měl ztížit možnost jejího přechodu. Na lesních průsecích byly postaveny drátěné zátarasy, většinou třístěnné, jejichž střední stěna byla pod vysokým napětím. Prostor uvnitř zátarasů byl zaminován, a to především v místech často používaných přechodových tras. Zátarasy doplňoval kontrolní orný pás usnadňující detekci pohybu u hranic. Narušení hraničních bariér bylo indikováno akustickým a světelným signálem. Hranice střežily pěší hlídky Pohraniční stráže, ozbrojené samopaly a doprovázené služebními psy, další hlídky prováděly ostrahu hranice pozorováním ze strážních věží. Na mezinárodních železničních přejezdech byl vybudován systém tří železobetonových závor, které se vysunovaly přes trať. Pro velký počet vážných zranění, i smrtelných, mezi příslušníky PS byly miny od konce 50. let opět demontovány [viz Krásná. Památník ochráncům hranic]. V roce 1965 byla zrušena i elektrifikace zátarasů, které byly postupně vyměňovány za unifikované signální stěny. Podle současných znalostí bylo na hranicích v letech 1948–1989 zadrženo přes padesát tisíc občanů, jimž komunistický režim upíral právo na svobodný pohyb přes hranice. Po dobudování železné opony největší vlna uprchlictví z přelomu 40. a 50. let postupně opadávala, nicméně k útěkům – a také k obětem na životech – docházelo až do pádu komunistického režimu [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].