Pamětní deska byla z rodinné iniciativy odhalena 4. dubna 1992, u příležitosti stého výročí narození Alberta Havlíka, na budově školy, kde působil. Albert Havlík (1892–1952) působil jako učitel a později ředitel obecné školy v Brně-Černovicích, kde v roce 1919 spoluzakládal sokolskou jednotu a stal se jejím prvním předsedou. Po druhé světové válce vstoupil do Československé strany národně socialistické a stal se zastupitelem brněnského magistrátu. Po zatčení v roce 1950 se ve vyšetřovací vazbě nervově zhroutil, byl převezen do psychiatrické léčebny, kde v srpnu 1952 zemřel.
Prohlédnout detailPomník Memento sochaře Vratislava Varmuži byl odhalen v roce 1992. Plastika v podobě ruky s trnem na dlani má připomínat oběti násilí 20. století, jež bylo ve městě a okolí napácháno v česko-německých vztazích a v době komunismu. Je také připomínkou intervence v srpnu 1968 a období, kdy byla v Bruntále umístěna sovětská posádka.
Prohlédnout detailSymbolický hrob u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěný vedle pomníku Josefa Toufara iniciovali příbuzní, číhošťští farníci a P. Josef Pokorný v roce 1992. U příležitosti 90. výročí jeho narození byla z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů] vyzvednuta prsť, umístěna do kovové urny a 18. července 1992 pietně uložena do hrobového místa, které posvětil želivský opat Vít Tajovský. Po uložení exhumovaných ostatků do hrobu v číhošťském kostele, ke kterému došlo 12. července 2015, byl v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti symbolický hrob zrušen a původní pamětní deska přenesena do číhošťské fary [viz Číhošť. Expozice Josef Toufar]. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailSedmimetrový dřevěný kříž se skautskou lilií a nápisem a postupně vršenou kamennou mohylou byl na paměť vězňů komunistického režimu vztyčen 30. května 1992. Vysvětil jej P. František Krásenský za přítomnosti oldskautů z Karlových Varů a skautů z Jáchymova. Iniciátorem stavby prvního kříže byl Kamil Růžička, kromě něho se na realizaci podíleli další členové karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů I. Slavíček, V. Sedláček, S. Jirčík, A. Růžičková, J. Goldmann, L. Blann. O připomínku pečuje skautské středisko Arnika Jáchymov. Aktuální kříž, vztyčený v září 2013, je v pořadí již třetí. Pamětní místo je součástí naučné stezky Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka Jáchymovské peklo]. Pamětní místo stojí ve středu území, na kterém se nacházely dva trestanecké pracovní tábory – Eliáš I, který byl zřízen z bývalého tábora pro německé válečné zajatce v červenci 1949 a uzavřen o rok později, a Eliáš II (zřízen 1950, uzavřen 1959).
Prohlédnout detailDřevěný kříž s mramorovou deskou s nápisem připomíná zaniklou obec Knížecí Pláně. Pietně zrestaurovaný hřbitov byl odhalen 28. června 1992, pamětní deska osazena později. Okolo kříže se nacházejí zbytky kostelního kamenného zdiva, původní portály a schody. Místo bylo obnoveno péčí bývalých německých obyvatel obce a jejich potomků. Hraniční obec Knížecí Pláně, sídlo inspektorátu Finanční stráže, byla v důsledku odsunu německých obyvatel po roce 1945 téměř opuštěná. Z bývalé místní hájovny byly po únoru 1948 organizovány přechody přes hranici do Bavorska. Po uzavření hranic železnou oponou se obec ocitla v nepřístupném hraničním pásmu a kostel, přilehlý hřbitov a usedlosti byly zdemolovány Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].
Prohlédnout detailDeska, jejímž autorem je sochař Otmar Oliva, byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození ThDr. Josefa Holubníčka zásluhou rodiny Stanislava Indráka a obce Kyselovice na jeho rodném domě 21. června 1992. Požehnal ji P. Vavřinec Mitáček. Josef Holubníček (1892–1976) působil po roce 1948 u Církevního soudu v Olomouci. V roce 1952 byl zatčen Státní bezpečností a za rozmnožování a rozšiřování náboženských textů odsouzen na osm let. Vězněn byl ve Valdicích a Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a žil bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby v rodných Kyselovicích. V roce 1966 se odstěhoval do Rokytnice u Přerova, kde působil u Dcer sv. Františka z Assisi. V roce 1970 obdržel finanční odškodnění od Mezinárodního červeného kříže (celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, kde na něm byly prováděny lékařské pokusy). Tuto částku věnoval na zhotovení nových zvonů pro kostel sv. Andělů strážných v Kyselovicích, které v roce 1970 posvětil. Zemřel 5. června 1976 v Rokytnici a byl pohřben do kněžského hrobu v Kyselovicích.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 13. června 1992, čtyřicet let po vynesení rozsudku smrti nad Vladimírem Cermanem v soudním procesu, který se odehrál v hotelu Central. Instalaci desky iniciovala pobočka Konfederace politických vězňů v Nové Pace a její předseda Vratislav Číla. Vladimír Cerman (1925–1952) se narodil v sedlácké rodině v Čisté. Na protest proti politickému i existenčnímu tlaku vyvíjenému na samostatně hospodařící rodiny se 29. prosince 1951 rozhodl k demonstračnímu aktu, když z ulice sestřelil žárovku v hostinci, kde právě jednala místní organizace KSČ. Několik dní po tomto incidentu se v Čisté objevil agent-provokatér, který Vladimíra Cermana a jeho přítele Stanislava Ježka nabádal k zastřelení veřejného činitele za slib převedení za hranice. To oba odmítli. Poté, co byl Vladimír Cerman předvolán k výslechu zahájeného vyšetřování, se na agenta obrátil, aby mu pomohl utéci. Při fingovaném pokusu o překročení hranic byli oba zadrženi. Následovalo zatčení otce a bratra Vladimíra Cermana, Stanislava Ježka a jeho otce a souseda Jiřího Zaplatílka. Ve veřejném procesu, který se konal 12. a 13. června 1952 v Nové Pace v hotelu Central, Státní soud odsoudil Vladimíra Cermana za pokus o vraždu, velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, který byl vykonán 11. října 1952 na Pankráci. Stanislav Ježek byl odsouzen na 20 let. František Cerman st. a Stanislav Ježek st. na 12 let, Jiří Zaplatílek na pět let, František Cerman ml. na tři roky. Dále byli všichni odsouzeni k propadnutí celého jmění a k peněžitým trestům, rodiny odsouzených byly násilně vystěhovány ze svých domovů. Iniciativu obyvatel obce – návrh na udělení milosti Vladimíru Cermanovi a žádosti o zmírnění trestu pro ostatní odsouzené – zmařil postoj místní stranické organizace, a naopak přinesla postihy jejím organizátorům. Rozsudky, které měly zastrašit samostatně hospodařící rolníky a zlomit jejich odpor proti vstupu do JZD [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], byly 29. května 1992 v celém rozsahu zrušeny a odsouzení byli rehabilitováni.
Prohlédnout detailČerná pamětní deska byla z iniciativy rodiny odhalena v roce 1992 u příležitosti šedesátého výročí postavení domu.
Prohlédnout detailPamětní deska připomínající revoltu plzeňských občanů byla odhalena z iniciativy zastupitelstva města v roce 1992 v přízemí budovy plzeňské radnice. Radnice na ústředním plzeňském náměstí byla 1. června 1953 dočasně obsazena demonstranty protestujícími proti měnové reformě [viz Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953].
Prohlédnout detailBronzovou bustu JUDr. Milady Horákové, jejíž autorkou je akademická sochařka Věra Růžičková-Bejrová, odhalil 27. října 1992 v přízemí Karolina tehdejší rektor Karlovy univerzity prof. Radim Palouš za účasti Jany Kánské, dcery Milady Horákové, ministra mezinárodních vztahů Josefa Zieleniece, ministra kultury Jindřicha Kabáta a dalších zástupců univerzity. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Studia práv na Karlově univerzitě ukončila v roce 1926.
Prohlédnout detailMramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935. JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové; Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1992 z iniciativy JUDr. Zdeňka Karabce, náčelníka správy SNV ČSR (od 1993 generálního ředitele Vězeňské služby ČR), Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. V roce 1949 objekt Zemské donucovací pracovny převzalo velitelství Státní bezpečnosti a bylo zde zřízeno vězeňské oddělení oblastní úřadovny Státní bezpečnosti Praha. Po roce 1953 ve věznici sídlila Správa vyšetřování ministerstva vnitra a Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, StB a vojenská kontrarozvědka využívaly vyčleněné prostory i v 70. letech a 80. letech. Věznice v Praze-Ruzyni sloužila také jako místo vyšetřovací vazby a vazby mužů a žen za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.), resp. proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).
Prohlédnout detailČestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001. Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.
Prohlédnout detailKamenná deska s textem je umístěna na fasádě hlavní lodi kostela sv. Ludmily. Odhalena byla 15. června 1992 zásluhou farníků, přátel a rodiny. František Štverák (1909–1956) působil ve Chvalech v letech 1937–1949 [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi].
Prohlédnout detailMuzeum třetího odboje je vědeckým a kulturně osvětovým ústavem Konfederace politických vězňů založeným v únoru 1991 a zpřístupněným v květnu 1992. Muzejní expozice je věnována osudům politických vězňů v uranových dolech v letech 1948–1968, žen odsouzených z politických důvodů ve věznicích v období 1948–1968 a československých občanů odvlečených na sklonku druhé světové války do sovětských gulagů. Muzeum spravuje detašovanou expozici v klášteře premonstrátů v Teplé [viz Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989], iniciovalo expozici o práci politických vězňů v uranových dolech na Jáchymovsku, kterou nyní spravuje Muzeum Karlovy Vary [viz Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961]. V letech 1999–2005 se také podílelo na vzniku stálé expozice o komunistické perzekuci v letech 1948–1968 v bývalém vězeňském táboře Vojna [viz Lešetice. Památník Vojna].
Prohlédnout detailPamětní deska a boží muka postavená v roce 1992 podle návrhu architekta Jana Konečného připomínají místo, kde při převozu do třebíčské nemocnice zemřel básník Jan Zahradníček. Pamětní místo vzniklo z iniciativy rodinné přítelkyně Hedviky Ševčíkové a Laického sdružení bratří a sester sv. Dominika v Brně. Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k třinácti letům vězení a krátce po propuštění zemřel [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].
Prohlédnout detailHrob tvoří dvě horizontální kamenné desky, na nichž leží trnová koruna z ostnatých drátů. Byl upraven z iniciativy přátel Pavla Wonky z disentu pod záštitou malíře Kryštofa Trubáčka a podle návrhu akademického sochaře Daniela Trubače v roce 1992. Trnovou korunu v roce 2016 poškodil neznámý pachatel. Pohřeb Pavla Wonky (1953–1988) [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi], který je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu, se konal 6. května 1988.
Prohlédnout detailDočasné místo uložení ostatků Jana Palacha připomíná v urnovém háji všetatského hřbitova pamětní deska na kamenném kvádru, která byla odhalena v roce 1992 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Nachází se nad hrobem rodiny Palachových v jedné z horních řad. Hrob Palachovy rodiny, kam byly na jaře 1974 uloženy ostatky Jana Palacha (1948–1969) po demontáži jeho hrobu v Praze na Olšanských hřbitovech [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha], byl stejně jako hrob Jana Zajíce (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] manifestačně navštěvován. Ke dvacátému výročí Palachovy smrti zveřejnily nezávislé iniciativy výzvu k celonárodní pouti na všetatský hřbitov. 21. ledna 1989, tedy již po několikadenních demonstracích v Praze na Václavském náměstí, byly Všetaty obsazeny bezpečnostními orgány, které všechny účastníky poutě perlustrovaly, zadržovaly a poté autobusy odvážely pryč. Patrně jediným, kterým se podařilo překonat všechna bezpečnostní opatření, byli Ondřej Bartošek a mluvčí Charty 77 (1988) Stanislav Devátý. Ti přes zeď urnového háje hodili směrem k hrobu kytici a trnovou korunu. O jejich úspěchu informovala zahraniční média.
Prohlédnout detail