Archive for the ‘50. léta’ Category

Smečno. Pamětní deska hornickým učňům

Úterý, 9 listopadu, 2021

Připomínku inicioval Klub přátel hornických tradic Kladno a byla odhalena 3. září 2010 v bráně zámku ve Smečně za účasti starostky města Pavly Štrobachové v rámci setkání k výročí Lánské akce. Jedná se o zarámovanou kresbu s ručně psaným nápisem, jejímž autorem je Antonín Dvořák. Vznikla v reakci na zde dříve odhalenou pamětní desku příslušníkům 57. pomocného technického praporu, s níž polemicky komunikuje.

Lánská akce byla celostátní náborovou kampaní do hornického povolání, kterou v letním prezidentském sídle vyhlásil v červenci 1949 prezident Klement Gottwald a o rok později zde prezentoval její první výsledky. K práci v důlním průmyslu trpícímu nedostatkem pracovních sil se přihlásilo přes 10 tisíc nových učňů. Propagandistickému úspěchu se podřizovaly praktické roviny akce, zejména reálné možnosti jejího sociálního zabezpečení. To se záhy negativně – ale již bez referování v médiích – odrazilo na značném počtu mladých lidí, kteří hornická učiliště opustili nevyučení (více než pět tisíc v letech 1949 až 1951). Ve smečenském zámku žili horničtí učni od září 1950 do prosince 1952, po nich zde bydleli branci a záložníci 57. pomocného technického praporu, kteří jako „politicky nespolehliví“ pracovali v kladenských dolech v rámci výkonu vojenské služby [viz Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu].

Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi

Úterý, 19 října, 2021

Pamětní desku inicioval místní spolek Nezapomínejme!, finančně ji podpořilo město Roudnice nad Labem. Autorkou je sochařka Paulina Skavová. Byla odhalena 26. srpna 2016, k 120. výročí narození podplukovníka Josefa Mašína, za účasti vicepremiéra Pavla Bělobrádka a předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka. K 30. výročí pádu komunistického režimu v listopadu 2019 připevnil neznámý iniciátor na desku štítek doplňující původní nápis o dedikaci jeho synům Ctiradovi a Josefovi.

Generál in memoriam Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje [viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové a Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Náhled na počínání jeho synů dlouhodobě rozděluje českou společnost: část ozbrojené akce Ctirada Mašína (1930–2011) a Josefa Mašína (*1932) považuje za legitimní a oceněníhodný odpor proti komunistickému režimu, část je odsuzuje – kvůli násilnému charakteru a přímým obětem nebo také z hlediska zmařených osudů lidí, kteří byli následně odsouzeni. Viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji.

Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi

Úterý, 19 října, 2021

Pamětní deska byla odhalena 11. září 2017 na budově obecního úřadu v Lošanech z iniciativy Společnosti Václava Morávka. Ta se spolu s dalšími dárci zasloužila o vyrobení repliky původní desky, odhalené v roce 1947 a odstraněné a zničené v roce 1956. Podle dochované dokumentace (a s novým nápisem) ji vytvořil kolínský akademický sochař Jaroslav Hylas a odhalili starosta obce Miroslav Jelínek a předseda společnosti Pavel Pobříslo.

Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím. V 50. letech pak byl odkaz Josefa Mašína dále zproblematizován osudy jeho rodiny: ozbrojenými akcemi synů Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) a jejich následným úspěšným odchodem na Západ, odsouzením manželky Zdeny Mašínové (1907–1956, zemřela ve vězení) a švagra Ctibora Nováka (1902–1955, popraven).

V rodném statku Josefa Mašína v Lošanech, který byl po značných průtazích vrácen dceři Zdeně (*1933), vzniká pod její patronací Památník tří odbojů.

Viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi.

Moravské Budějovice. Pamětní deska Janu Bulovi

Pátek, 10 září, 2021

Pamětní deska u vstupu do gymnázia byla odhalena 8. října 2018 v rámci studentského projektu připraveného pod vedením profesorek Aleny Ziny Janáčkové a Květy Bretšnajdrové ke stoletému výročí vzniku Československa. Je věnována zdejšímu absolventu Janu Bulovi a dalším učitelům a studentům školy perzekvovaným nedemokratickými režimy 20. století.

Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi

Sobota, 7 srpna, 2021

Pamětní deska, jejímž autorem je Josef Svoboda z ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy zastupitelstva druhého plzeňského obvodu Slovany 25. března 2017 u příležitosti stého výročí narození Ladislava Stehlíka.

Ladislav Světlík (1917–2008) po vyučení pracoval ve Škodových závodech a v Plzni také získal základní letecký výcvik. V roce 1937 absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a působil na leteckých základnách na Slovensku. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde se od prosince 1939 do června 1940 účastnil bojů v řadách francouzského letectva. V řadách Britského královského letectva pak bojoval od září 1940 do konce války. V Československu v roce 1946 přešel do civilu a začal létat jako pilot Československých aerolinií. 24. března 1950 pilotoval Ladislav Světlík letadlo na lince z Ostravy do Prahy [viz též Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi] a přistál na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Jednalo se o část úspěšného plánu několika bývalých příslušníků RAF, kteří se i s rodinnými příslušníky rozhodli odejít znovu do exilu. Letadlo na lince z Bratislavy řídil Oldřich Doležal (1912–1983) [viz Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi], letadlo z Brna Vít Angetter (1921–2009). Ladislav Světlík poté až do roku 1966 znovu působil v RAF. V 70. letech se odstěhoval na Nový Zéland.

Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi

Sobota, 7 srpna, 2021

Pamětní deska na budově školy, kterou Viktor Popelka navštěvoval, byla odhalena z iniciativy Marie Dočkalové a obce Laškov 8. května 2015 u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války. Desku odhalil Victor Marshall, syn Viktora Popelky, a starosta obce Ladislav Jedlička, žehnání provedl P. Janusz Lomzik.

Viktor Popelka (1918–1971) byl jako amatérský letec v roce 1938 odveden do československého letectva. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde také působil u letectva, a po pádu Francie byl evakuován do Británie. V řadách Britského královského letectva bojoval od roku 1940 až do konce války. V Československu po demobilizaci na jaře 1946 nastoupil k Československým aeroliniím. Po komunistickém převratu se spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF zúčastnil koordinovaného únosu tří civilních letadel na vnitrostátních linkách, která 24. března 1950 startovala z Bratislavy, Brna a Ostravy a přistála na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Viktor Popelka s manželkou cestovali letadlem z Ostravy, které pilotoval Ladislav Světlík [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi], během letu ozbrojení piloti pacifikovali zbytek posádky. V. Popelka pak v letech 1952 až 1957 znovu sloužil v britském letectvu.

Viz též Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi.

Praha 7. Pamětní deska Ladislavu Wintersteinovi

Čtvrtek, 22 července, 2021

Mramorovou pamětní desku umístěnou na kamenném opracovaném bloku zasazeném do trávy inicioval generální ředitel společnosti Lighthouse Vltava Waterfront Towers Tamir Winterstein. Slavnostního aktu odhalení v červnu 2005 se zúčastnili izraelský velvyslanec Artur Avnon, pražský primátor Pavel Bém a další hosté.

Ladislav Winterstein (1913–2000) se narodil v Bánovcích nad Bebravou, v prvních letech druhé světové války pracoval v Ústředně židů, v jejímž širším vedení a současně v tzv. stínové vládě (Nebenregierung) ilegálně pomáhající zmírnit dopady protižidovských opatření Slovenského štátu působil jeho bratr Vojtech Winterstein (1903–1970). S jeho pomocí získal falešné doklady a skrýval se, Vojtech přežil deportace do Terezína a Osvětimi. Oba bratři jako sionisté pokračovali po válce v pomoci přeživším slovenským Židům s majetkovými restitucemi a s vystěhováním do Palestiny, resp. po vzniku židovského státu do Izraele – Vojtech jako předseda Sdružení fašistickým režimem rasově pronásledovaných, Ladislav jako právník ministerstva (povereníctva) vnitra, kde vedl agendu restitucí, resp. vyřizování státního občanství. Zatímco Vojtech po únorovém převratu emigroval, Ladislav Winterstein byl v říjnu 1951 zatčen a vyšetřován hlavní správou Státní bezpečnosti v souvislosti s kampaněmi proti sionismu a tzv. slovenskému buržoaznímu nacionalismu. V únoru 1954 byl bratislavským krajským soudem osvobozen, nejvyšší soud jej v odvolacím řízení na základě překvalifikování trestného činu odsoudil na 30 měsíců; do vězení vzhledem k délce vazby a amnestii již nemusel nastoupit. V roce 1964 byl L. Winterstein rehabilitován, o dva roky později s rodinou emigroval přes Jugoslávii do Izraele. Zde působil ve Sdružení Židů pocházejících z Československa a po pádu komunistického režimu a obnovení diplomatických vztahů s Izraelem se stal honorárním konzulem ČSFR a posléze ČR v Haifě.

Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům

Čtvrtek, 22 července, 2021

Bronzovou pamětní desku odhalili její autor, akademický sochař Zdeněk Tománek, a politická vězeňkyně dr. Vlasta Černá. Slavnostní akt se uskutečnil 4. října 2019 v rámci oslav 80. výročí založení Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, která dnes v budově tzv. Franklovky sídlí.

Krajská velitelství Státní bezpečnosti vznikla na základě nového krajského územního členění od 1. 1. 1949. Velitelství pro gottwaldovský (dnes zlínský) kraj dočasně sídlilo v Uherském Hradišti, kde také výjimkou ze zákona nadále působil krajský soud s věznicí. Krajské velitelství StB se reorganizovalo ze zdejší oblastní úřadovny StB (1945–1948). Po jeho přemístění do Gottwaldova v roce 1952 zůstalo v Uherském Hradišti oddělení StB pro vyšetřování protistátních trestních činů s příslušným vězeňským strážným oddílem, které sídlilo v justičním paláci. V budově se odehrávalo nezákonné trýznění, jímž je uherskohradišťská Státní bezpečnost neblaze proslulá, používáním tzv. elektrických bot [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Úterý, 8 prosince, 2020

Pamětní deska v kostele Nanebevzetí Panny Marie byla odhalena 15. listopadu 2014 za účasti křtinského faráře Mons. Jana Peňáze v rámci pouti farníků z Dolních Bojanovic do Křtin a do Bukovinky k 50. výročí smrti zdejšího rodáka P. Pořízka.

Farář Jaromír Pořízek (1902–1964) byl politický vězeň, odsouzený v roce 1950 v procesu Vetejška a spol. [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Viz též Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.

Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi

Pátek, 20 listopadu, 2020

Soukromou rodinnou připomínku popravenému Janu Křižanovi zbudovali v roce 2011 v lese nad obcí Branky manželka Dagmar a syn Ondřej.

Jan Křižan (1915–1951) pocházel z rodiny průmyslníka. Dřevozpracující podniky, které po smrti svého otce zdědil, mu byly po válce znárodněny a J. Křižan v nich vykonával nejdříve funkci národního správce a poté pozici technického vedoucího. Po únoru 1948 zde z rozhodnutí akčního výboru nemohl již pracovat ani jako řadový zaměstnanec. Odešel z Valašského Meziříčí do Branek soukromě hospodařit v zemědělství a pokoušel se pro svoji rodinu – manželku Dagmar (1919–2015) a syny Jana (*1940), Jiřího (1941–2010) a Ondřeje (*1944) – získat povolení k legálnímu vystěhování. V rozjitřené atmosféře „třídního boje“ chodila na bývalého továrníka udání, o něž se po SNB začala zajímat i Státní bezpečnost. Za této situace se Jan Křižan rozhodl odejít ze země ilegálně a později zorganizovat převedení rodiny. Poslední prosincový den roku 1949 společně s bývalým armádním důstojníkem Františkem Boháčem (1914–1951) vyrazili k hranicím, kam je vezl obchodník Vladimír Krejčiřík (1910–1963). Když jejich automobil po půlnoci 1. ledna 1950 u Mikulova zastavila pohraniční hlídka SNB, rozhodli se uprchlíci pro ozbrojený odpor. V přestřelce smrtelně zranili strážmistra Václava Anschlaga (Anšlága, *1911) a těžce desátníka Edmunda Sziklaie (*1925). Poté se jim – včetně V. Krejčiříka, který emigraci neplánoval – podařilo překročit hranici, kde však byli záhy zadrženi rakouskou policií, předáni sovětským orgánům a vydáni zpět do Československa. Po měsících vyšetřování v brněnské věznici na Cejlu byli odsouzeni Státním soudem Brno ve veřejném líčení, které se za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti konalo v Mikulově 12.–14. prosince 1950. V. Krejčiřík na 22 let, J. Křižan a F. Boháč za přímý podíl na usmrcení a zranění členů SNB k trestu smrti. Ty byly vykonány 14. června 1951 v Brně. Odsouzeno bylo i dalších šest osob za různou pomoc při útěku. Po roce 1989 byl Jan Křižan částečně rehabilitován, soud mu vyměřil tzv. zbytkový trest (ve věci odsouzení za vraždu). Případem se také zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, aniž by se mu podařilo shromáždit nové zásadnější poznatky, které by vedly k úplné rehabilitaci.