Archive for the ‘Zlínský’ Category

Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům

Čtvrtek, 22 července, 2021

Bronzovou pamětní desku odhalili její autor, akademický sochař Zdeněk Tománek, a politická vězeňkyně dr. Vlasta Černá. Slavnostní akt se uskutečnil 4. října 2019 v rámci oslav 80. výročí založení Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, která dnes v budově tzv. Franklovky sídlí.

Krajská velitelství Státní bezpečnosti vznikla na základě nového krajského územního členění od 1. 1. 1949. Velitelství pro gottwaldovský (dnes zlínský) kraj dočasně sídlilo v Uherském Hradišti, kde také výjimkou ze zákona nadále působil krajský soud s věznicí. Krajské velitelství StB se reorganizovalo ze zdejší oblastní úřadovny StB (1945–1948). Po jeho přemístění do Gottwaldova v roce 1952 zůstalo v Uherském Hradišti oddělení StB pro vyšetřování protistátních trestních činů s příslušným vězeňským strážným oddílem, které sídlilo v justičním paláci. V budově se odehrávalo nezákonné trýznění, jímž je uherskohradišťská Státní bezpečnost neblaze proslulá, používáním tzv. elektrických bot [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi

Pátek, 20 listopadu, 2020

Soukromou rodinnou připomínku popravenému Janu Křižanovi zbudovali v roce 2011 v lese nad obcí Branky manželka Dagmar a syn Ondřej.

Jan Křižan (1915–1951) pocházel z rodiny průmyslníka. Dřevozpracující podniky, které po smrti svého otce zdědil, mu byly po válce znárodněny a J. Křižan v nich vykonával nejdříve funkci národního správce a poté pozici technického vedoucího. Po únoru 1948 zde z rozhodnutí akčního výboru nemohl již pracovat ani jako řadový zaměstnanec. Odešel z Valašského Meziříčí do Branek soukromě hospodařit v zemědělství a pokoušel se pro svoji rodinu – manželku Dagmar (1919–2015) a syny Jana (*1940), Jiřího (1941–2010) a Ondřeje (*1944) – získat povolení k legálnímu vystěhování. V rozjitřené atmosféře „třídního boje“ chodila na bývalého továrníka udání, o něž se po SNB začala zajímat i Státní bezpečnost. Za této situace se Jan Křižan rozhodl odejít ze země ilegálně a později zorganizovat převedení rodiny. Poslední prosincový den roku 1949 společně s bývalým armádním důstojníkem Františkem Boháčem (1914–1951) vyrazili k hranicím, kam je vezl obchodník Vladimír Krejčiřík (1910–1963). Když jejich automobil po půlnoci 1. ledna 1950 u Mikulova zastavila pohraniční hlídka SNB, rozhodli se uprchlíci pro ozbrojený odpor. V přestřelce smrtelně zranili strážmistra Václava Anschlaga (Anšlága, *1911) a těžce desátníka Edmunda Sziklaie (*1925). Poté se jim – včetně V. Krejčiříka, který emigraci neplánoval – podařilo překročit hranici, kde však byli záhy zadrženi rakouskou policií, předáni sovětským orgánům a vydáni zpět do Československa. Po měsících vyšetřování v brněnské věznici na Cejlu byli odsouzeni Státním soudem Brno ve veřejném líčení, které se za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti konalo v Mikulově 12.–14. prosince 1950. V. Krejčiřík na 22 let, J. Křižan a F. Boháč za přímý podíl na usmrcení a zranění členů SNB k trestu smrti. Ty byly vykonány 14. června 1951 v Brně. Odsouzeno bylo i dalších šest osob za různou pomoc při útěku. Po roce 1989 byl Jan Křižan částečně rehabilitován, soud mu vyměřil tzv. zbytkový trest (ve věci odsouzení za vraždu). Případem se také zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, aniž by se mu podařilo shromáždit nové zásadnější poznatky, které by vedly k úplné rehabilitaci.

Bystřice pod Hostýnem. Pamětní deska u Lípy republiky

Středa, 27 listopadu, 2019

Pamětní desku připomínající zasazení Lípy republiky inicioval člen rady města Jiří Vašina (ODS) a byla odhalena 17. listopadu 2019 současně s deskou upomínající 30. výročí událostí v listopadu 1989 [viz Bystřice pod Hostýnem. Pamětní deska k 30. výročí Listopadu 1989]. Lípu republiky zasadili 28. října 1990 členové tehdejšího Občanského fóra, mosazná pamětní deska se symbolem ostnatého drátu a lipového listu nahradila dříve instalovanou a nese identický nápis.

Po roce 1989 se do posloupnosti významných státních politických událostí, které jsou připomínány vysazováním stromů svobody, zařadil také 17. listopad jako symbolické datum spojené s pádem komunistického režimu v Československu. Tradice sázení stromů svobody se odvozuje od připomínání revoluce 1789 ve Francii a přijal ji za své také československý stát v roce 1918. Viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody a Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody.

Bystřice pod Hostýnem. Pamětní deska k 30. výročí Listopadu 1989

Středa, 27 listopadu, 2019

Pamětní desku iniciovalo zastupitelstvo města a 17. listopadu 2019 ji u Lípy republiky [viz Bystřice pod Hostýnem. Pamětní deska u Lípy republiky] odhalili starosta Zdeněk Pánek (Starostové a nezávislí) a místostarosta Jiří Ott (ČSDS). Mosazná deska se symboly ostnatého drátu a vítězství usazená na kameni připomíná třicet let demokratického vývoje po pádu komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Ořechov. Pomník Jaroslavu Němcovi

Čtvrtek, 4 července, 2019

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu.

Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Uherský Brod. Památník 17. listopadu 1989

Neděle, 30 června, 2019

Pamětní místo upomínající na listopadové události roku 1989 v Uherském Brodu odhalili radní Petr Vrána a Jan Hrdý 16. listopadu 2018 před budovou Muzea Jana Amose Komenského. Autorem díla je Marek Vráblík, jenž artefakt v podobě stylizované státní vlajky zhotovil ze symbolu „sametové revoluce“ – asi šesti tisíc klíčů. Jejich tříměsíční veřejná sbírka byla zahájena na vzpomínkovém shromáždění 21. listopadu 2017 spojeném s odhalením dočasné pamětní desky, o rok později instalované k památníku.

Symbolem listopadové revoluce 1989, odstartované zásahem bezpečnostních složek proti studentské demonstraci 17. listopadu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989], se stalo zvonění klíči („poslední zvonění“ režimu a jeho představitelům) na demonstracích organizovaných Občanským fórem od 21. listopadu. Tuto symboliku nese také připomínka v Jihlavě [viz Jihlava. Památník 17. listopadu 1989].

Svatý Hostýn. Pamětní deska orlům

Neděle, 5 května, 2019

Bronzová pamětní deska byla odhalena 19. srpna 2018 na třetím zastavení staré křížové cesty u příležitosti 70. výročí pouti orlů na Svatý Hostýn v roce 1948. Desku, jejímž autorem je kamenosochař Jiří Rejda, odhalil a požehnal za přítomnosti členů a příznivců tělovýchovné organizace Orel arcibiskup Jan Graubner.

Svatý Hostýn je tradiční katolické poutní místo spojené také s aktivitami katolického Orla. Slet orlů se zde konal již v srpnu 1947, ovšem historicky významnější byla Orelská pouť na Svatý Hostýn konaná v roce 1948 (28. a 29. srpna), při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. Jednalo se o poslední veřejné vystoupení spolku s desetitisícovou účastí, po němž byla zatčena a následně odsouzena řada předních funkcionářů Orla, včetně náčelníka Bohuslava Koukala (1905–1991), který byl 10. listopadu 1950 odsouzen za velezradu na 18 let (propuštěn na amnestii v květnu 1960). V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů a po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Československý Orel (založen roku 1909) sdružující katolicky orientovanou mládež představoval po Sokolu druhou nejvýznamnější tělovýchovnou organizaci v Československu. Po únoru 1948 byl rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty začleněn do takzvané sjednocené československé tělovýchovy a 15. června 1950 úředně zrušen výnosem ministerstva národní bezpečnosti. Činnost Orla se přesunula do exilu, kde byla v listopadu 1949 v Bavorsku ustavena Svatováclavská župa Československého Orla v exilu. Pokus o obnovení činnosti v roce 1968 v době pražského jara zmařil vývoj po srpnové okupaci, obnoven byl až v roce 1990.

Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým

Úterý, 19 února, 2019

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní základní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela.

Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.

Vsetín. Pamětní deska Bohumilu Peroutkovi

Pondělí, 4 února, 2019

Měděná pamětní deska s reliéfem plamenů, jejími autoremy jsou sochař Ambrož Špetík a grafik Josef Válek, byla z iniciativy Okresního vlastivědného muzea Vsetín odhalena 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí sebeupálení Bohumila Peroutky. Desku na nádvoří vsetínského zámku odhalili tehdejší ředitel muzea (nyní Muzeum regionu Valašsko) Tomáš Mikulaštík a Jiřina Kašparová, vedoucí kulturního odboru Okresního úřadu Vsetín. V roce 2010 doplnila pamětní desku instalace ze skla a kovu, kterou B. Peroutkovi dedikoval akad. sochař Václav Cigler.

RNDr. Bohumil Peroutka (1926–1969) se po studiích na Masarykově univerzitě v Brně a krátkém působení jako učitel (Hošťálková) a středoškolský profesor (Valašské Klobouky) natrvalo vrátil do Vsetína. V letech 1955–1961 působil jako ředitel vsetínského okresního archivu, odkud přešel do vedení zdejšího okresního vlastivědného muzea (dnes Muzeum regionu Valašsko). V roce 1967 byl z funkce ředitele na vlastní žádost uvolněn, v muzeu nadále působil jako řadový pracovník. Redigoval muzejní vlastivědný časopis Valašsko a byl také městským kronikářem. Jako stoupenec reformního a liberalizačního vývoje se ve Vsetíně stal i jedním z jeho mluvčích, např. když v červenci 1968 vystoupil s veřejným proslovem u příležitosti znovuodhalení Masarykova pomníku.

S postupnou demontáží politiky pražského jara se těžko smiřoval. K 28. říjnu 1969 napsal do okresních novin Nové Valašsko podle všeho záměrně otevřeně kritický článek obsahující v době nastupující normalizace již opět značně odvážné formulace (např. „Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu. … Porušování zákonnosti a základních lidských práv byly jen průvodními jevy tohoto procesu.“). Text, který vyšel 22. října, nezůstal bez povšimnutí. Peroutka byl pozván na okresní výbor KSČ, kde mu přítomní funkcionáři hrozili ztrátou zaměstnání a obdobnými postihy vůči redakci novin. Skutečnost, že článek existenčně ohrozí nejen jeho, ale i další spolupracovníky (Peroutka byl členem redakční rady Nového Valašska), jej dovedla k protestnímu činu. Ve výroční den 28. října se na svém pracovišti ve vsetínském zámku obalil térovým papírem, polil petrolejem a zapálil. Z nádvoří jej odvezla sanitka do zdejší nemocnice, kde po dvou dnech zemřel. V dopise na rozloučenou, který se po letech našel v archivu ministerstva vnitra, vsetínský intelektuál napsal: „Umírám s myšlenkou, že všechno to krásné a dobré, co bylo v našem státě započato v minulém roce, bude dovedeno ke zdárnému konci. I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, snad postačí pomoci věci, které jsem nemohl pomoci svým životem.“

Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Pátek, 5 října, 2018

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci.

Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru