Region
Královéhradecký

Pamětní místo v parku uprostřed obce tvoří dva pískovcové bloky – z většího vystupují články mohutného kovového řetězu, na menším je vyrytá dedikace. Autorem návrhu a realizace je arch. Tomáš Vondruška, iniciátorem Jaroslav Hrubý, bratr jednoho z odsouzených občanů. Pomník financovala obec Běleč nad Orlicí a byl instalován v rámci úpravy místní návsi v květnu 2013. V roce 1951 byli Státním soudem v Praze odsouzeni za velezradu na dlouhá léta do vězení tři mladíci z Bělče – Miroslav Hrubý, Tomáš Kroupa a Jaromír Pírko. Jejich provinění spočívalo v tom, že psali na veřejných místech protirežimní nápisy. Miroslav Hrubý (*1928) byl odsouzen na patnáct let (vězněn ve Valdicích, v Jáchymově a v táboře Vojna, propuštěn v květnu 1962), Tomáš Kroupa rovněž na patnáct let, Jaromír Pírko na jedenáct let.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy zastupitelstva obce 16. listopadu 2019 za účasti starosty Boba Švihy a senátora Tomáše Czernina (TOP 09). Desku z ortoruly se státním znakem vytvořilo kamenictví Bohuslava Mana z Hořic v Podkrkonoší. Její instalace na fasádě hasičské zbrojnice souvisí se snětím předchozí desky upomínající s faktografickými chybami na osvobození obce Rudou armádou, k němuž došlo v roce 2018 kvůli rekonstrukci budovy. Nová deska odhalená u příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] je dedikována všem bojovníkům a ochráncům svobody a demokracie.

V Den boje za svobodu a demokracii v roce 2018 byla na budově Základní školy Václava Hejny v Červeném Kostelci odhalena pamětní deska za účasti pamětníků a představitelů města. Kamennou desku s reliéfem ostnatého drátu vytvořil ateliér Chmelař. Prostor před základní školou u pomníku legionáře (Pomník padlých) byl místem prvních protirežimních akcí v roce 1989 i každoročních připomínek v následujících letech. Za opozičními aktivitami na sklonku komunistického režimu stála v Červeném Kostelci skupina mladých lidí, která v létě 1989 zorganizovala petici za opětovné pojmenování náměstí po prvním československém prezidentu a vzpomínkové setkání u pomníku legionáře, které k výročí úmrtí TGM (14. září) uspořádala i přes to, že jej úřady nepovolily. Další nepovolené shromáždění u pomníku se konalo 28. října, již jako akce Sdružení T. G. Masaryka, které v září 1989 založili Milan Hruška, Tomáš Kulda, Jiřina Hašková a Zdeněk Kinzl. Po 17. listopadu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] se členové sdružení angažovali ve spontánních demonstracích a také v místním Občanském fóru.

Současně s odhalením pamětní desky připomínající pád komunistického režimu [viz Červený Kostelec. Pamětní deska 17. listopadu 1989] byl 17. listopadu 2018 v Červeném Kostelci odhalen pomník obětem a odpůrcům komunismu. Autorem pomníku je výtvarník Jaromír E. Brabenec, který dílo daroval obci. Na pískovcovém podstavci zasazená železná stéla s proraženým otvorem symbolizuje nezacelené rány společnosti způsobené komunistickým režimem.

Pamětní deska na budově místní školy byla z iniciativy místního zastupitelstva odhalena 24. března 1995 u příležitosti 90. výročí narození Václava Černého. Odhalení provedla dcera prof. Černého, Miloslava Pavlíková. Bronzovou čtvercovou desku s reliéfním portrétem vytvořil Jan Hásek. Český literární vědec, pedagog a veřejný kulturní činitel Václav Černý (1905–1987) byl politicky perzekvován v 50. a 70. letech [viz Praha 6. Pamětní deska Václavu Černému].

Pamětní deska, která je umístěna na jednom z pískovcových soklů kašny na Husově náměstí, byla odhalena k 25. výročí listopadové revoluce 17. listopadu 2014 z iniciativy Petra Fejfara. Desku navrhl i realizoval akademický malíř Michal Fejfar. Umístění desky symbolicky připomíná listopadové události roku 1989 v České Skalici. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pomník v blízkosti městského úřadu České Skalice připomínajícího pedagoga a skauta Jiřího Šimáně byl odhalen z iniciativy místního junáckého střediska a skautského činovníka Rudolfa Rouska 18. května 2013. Pomník s deskou a skautskou lilií odhalili dcera Dagmar a syn Milíč Šimáňovi. Jiří Šimáně (1926–1975) působil po válce jako skautský vedoucí a do roku 1951 jako učitel na základních školách. Po propuštění pracoval v manuálních profesích. V 60. letech začal učit na základní škole pro neslyšící v Hořičkách, současně dálkově vystudoval speciální pedagogiku. Během pražského jara se podílel na obnovování Junáka v České Skalici. Po politických prověrkách (1973, resp. 1974) byl ze školství znovu propuštěn a začal opět pracovat manuálně. I přes opětovný zákaz Junáka se v 70. letech věnoval organizaci skrytého skautingu, sledován a šikanován Státní bezpečností. Jeho smrt v roce 1975 byla oficiálně vyšetřena jako ruptura aorty.

Památka Johna Lennona v lese nad Řezníčkovou roklí u České Skalice je připomínána už od roku 1986. V roce 2012, v den výročí zpěvákovy tragické smrti, zde byl instalován nový kovový kříž se znakem hippies a s vyřezaným jménem hudebníka, jehož autorem je Miloš Kvaššay. Nachází se na Stezce Johna Lennona, opatřené informačními tabulemi. Původní připomínka vznikla zásluhou Miroslava Zvonaře a Jiřího Mervarta, kteří se inspirovali zdí Johna Lennona na pražské Kampě [viz Praha 1. Lennonova zeď]. Viz též Smrk. Mohyla Johna Lennona.

Černá mramorová pamětní deska strážmistru Kašíkovi byla na domě, kde v 50. letech sídlila služebna Sboru národní bezpečnosti, odhalena 26. června 1970, k 25. výročí vzniku SNB. Na konci 90. let doporučila kulturní komise města desku odstranit, ale městské zastupitelstvo se k návrhu nepřiklonilo. Zatím neúspěšná je snaha místní občanské iniciativy z roku 2011 umístit v sousedství novou připomínku, jež by událost vztahující se k činnosti skupiny bratrů Mašínů popsala nestranným způsobem a zasadila ji do historického kontextu. Bratři Mašínové, synové pplk. Mašína (1896–1942), hrdiny protinacistického odboje, se po nástupu komunistického režimu rozhodli pro ozbrojený odpor. S cílem získat zbraně podnikla skupina v září 1951 dvě přepadení stanic Sboru národní bezpečnosti [viz Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. Při prvním, neúspěšném pokusu v Chlumci nad Cidlinou zastřelil Josef Mašín při potyčce službu konajícího Oldřicha Kašíka (1914–1951). V říjnu 1953 bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny překročili hranice s cílem dojít do amerického sektoru Berlína a zde se přihlásit do armády [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji].

Měděná pamětní deska s reliéfním portrétem byla odhalena z iniciativy města 2. října 2018 u příležitosti stého výročí narození na domě, kde generál Štandera v dětství žil se svou rodinou. Desku odhalila jeho dcera Miroslava Vojtová a veterán druhé světové války genmjr. Emil Boček. Autorem desky je sochař Petr Kolářský, na realizaci se podílel grafik Petr Vlček a kovolijec Jindřich Janeček. Miroslav Štandera (1918–2014), pilot 312. stíhací perutě Royal Air Force, byl v roce 1949 propuštěn z armády a odešel do exilu do Velké Británie [viz Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi].

Měděná pamětní deska s reliéfní bustou Aloise Hlavatého byla odhalena 27. září 2006 u příležitosti nedožitých stých narozenin čestného občana Hořic a Miletína na Domě s pečovatelskou službou, kde A. Hlavatý žil poslední léta svého života. Alois Hlavatý (1906–2001) byl zatčen za vydávání ilegálního časopisu Nástup. Po propuštění z vyšetřovací vazby přešel na podzim 1948 státní hranice do Německa. V létě 1949 se do republiky vrátil pro manželku a syna. Po zatčení na hranicích byl v březnu 1950 odsouzen za vlastizradu a vyzvědačství na deset let. Trest odpykával v Praze na Pankráci, na Borech, na Mírově a na Slovensku v Ilavě a v Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn a v letech 1967–1989 pracoval ve výstavnictví, celoživotně se věnoval básnické tvorbě. V roce 1990 byl rehabilitován.

Busta JUDr. Milady Horákové byla odhalena 25. června 1999. Sádrovou kopii akad. sochařky Jaroslavy Lukešové základní škole věnoval Klub Milady Horákové. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Památník byl odhalen z iniciativy Konfederace politických vězňů 23. května 1998. Hrubě opracovaná pískovcová stéla s rytou mříží a do ní vepsanou dedikaci z litých písmen je dílem akad. sochaře Jana Wagnera.

Památník byl odhalen 28. října 1999 z iniciativy Sokola, Čs. obce legionářské, Svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů Hradec Králové. Stojí před budovou sokolovny na místě původního pomníku obětem první světové války z roku 1937, jenž byl odstraněn za okupace v roce 1941. V památníku jsou uloženy prsti z míst, kde položili své životy za svobodu účastníci všech tří odbojů: v případě třetího odboje jde o místa věznic, sídel pracovních táborů a ústředního pohřebiště politických vězňů v pražských Ďáblicích.

Z iniciativy Univerzity Hradec Králové a s podporou vedení města bylo 16. listopadu 2019 v univerzitním kampusu Na Soutoku slavnostně pojmenováno náměstí po Václavu Havlovi. Při této příležitosti konané v předvečer Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodního dne studentstva zde odhalena pamětní deska s jeho citátem dedikovaná všem odpůrcům totalitních režimů. Mramorovou desku realizovalo kamenosochařství Františka Pleskota z Heřmanova Městce.

Pamětní desku zhotovila Dělnická tělocvičná jednota Hradec Králové v září 1995. Slavnostního odhalení se zúčastnili tehdejší čestný předseda sociální demokracie Jiří Horák a staří členové DTJ. Dělnická tělocvičná jednota v Hradci Králové byla založena roku 1910, organizovali se v ní především sociální demokraté. V roce 1942 byl celý její výbor zatčen. V poválečném období se členové jednoty zúčastnili sokolských sletových slavností. Po únoru 1948 dělnické tělocvičné jednoty násilným začleněním do jednotného tělovýchovného svazu zanikly. K obnovení činnosti místní DTJ došlo v roce 1990, k majetkové restituci 1992.

Bronzová pamětní deska Pavlu Wonkovi byla odhalena z iniciativy Vladimíra Dernera, tehdejšího náměstka hejtmana Královéhradeckého kraje (KDU-ČSL) 14. listopadu 2003. Jejím autorem je sochař Jiří Škopek. Odhalení byl přítomen Jiří Wonka. Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, který zemřel ve vězení v době komunistického režimu. Od mládí se zajímal o právo, kterému se po opakovaných neúspěšných pokusech o přijetí na právnickou fakultu věnoval jako laik. V roce 1986 se rozhodl k dosud bezprecedentnímu občanskému aktu – kandidovat do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Ve svém volebním programu, který spolu s bratrem Jiřím (*1950) rozšiřoval, kritizoval současný stav společnosti i porušování právních norem. Přestože nezávislou kandidaturu zaručovala ústava, byli oba bratři v květnu 1986 zatčeni, drženi téměř rok ve vazbě v Hradci Králové a v dubnu 1987 v neveřejném procesu odsouzeni za pobuřování – Pavel k odnětí svobody na 21 měsíců a ke třem letům následného ochranného dohledu, Jiří ke 12 měsícům. Pavel Wonka rozsudek jako protizákonný nerespektoval, na protest proti brutálnímu zacházení držel ve vězení protestní hladovky a odmítl ve výkonu trestu pracovat; v důsledku toho byl znovu obžalován (maření výkonu úředního rozhodnutí). Wonkův případ vzbudil velkou pozornost a vlnu solidárních protestních akcí mezi disidenty, jeho kriminalizaci sledoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných i širší československá a mezinárodní veřejnost prostřednictvím zahraničních médií. V únoru 1988 byl ze zdravotních důvodů z vězení propuštěn, avšak po dvou měsících opět zatčen a 20. dubna odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí (odmítání ochranného dohledu) k dalšímu trestu odnětí svobody na pět měsíců. Vážně nemocný Wonka se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Hradci Králové, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Autorem pamětní desky politickým vězňům totalitních režimů, která byla odhalena 8. května 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů na budově Krajského soudu a vazební věznice v Hradci Králové, je akademický sochař Jaroslav Bartoš.

Pamětní desku příslušníkům pomocných technických praporů posvětil arcibiskup Karel Otčenášek 5. října 2006 za přítomnosti zástupců města, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP–VTNP. Autorem černé žulové desky se zlatým písmem a lipovými květy je Petr Polívka. Branci označení za „politicky nespolehlivé“ osoby byli často využíváni ke stavebním pracím [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. V Hradci Králové se na výstavbě města podíleli příslušníci detašovaného 61. lehkého praporu PTP Rumburk, zřízeného 15. dubna 1951.

Pamětní deska, jejímž autorem je akademický malíř Ivan Krejčí, byla odhalena 28. října 2008 u příležitosti stého výročí narození Egona Hostovského. Slavnostní odhalení desky na jeho rodném domě zorganizovalo hronovské občanské sdružení Kruh a jeho spoluzakladatel Miroslav Houštěk. Egon Hostovský (1908–1973), spisovatel a diplomat, pracoval za druhé světové války jako úředník československého konzulátu v New Yorku. V květnu 1948 byl jmenován do diplomatické funkce na velvyslanectví v Norsku, o rok později rezignoval a zůstal v zahraničí. Od roku 1950 žil převážně ve Spojených státech, kde pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa.

Pomník byl odhalen 16. listopadu 2004 a tvoří jej kamenný monolit s bronzovou deskou vyrobenou podle návrhu akad. malíře Ivana Krejčího. Deska s nápisem z litých plastických písmen nese v záhlaví znak s českým lvem a ve spodní části znak města Hronov. Na pomník byla vyhlášena veřejná sbírka, kterou iniciovala místní pobočka KDU-ČSL, a na instalaci se sponzorsky podílely firmy z regionu.

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach. Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.

Pamětní deska umístěná na kameni se nachází na místě původního pomníku prvního československého prezidenta, strženého v roce 1953. Byla vytvořena z iniciativy a nákladem politického vězně Jana Šrámka (1922–2008), který se finančním darem zasloužil také o vznik nové sochy TGM. Autorem desky i nového pomníku, který byl odhalen 28. října 2003 na okraji jaroměřských Masarykových sadů v blízkosti základní školy, je akademický sochař Petr Novák.

Zasazení Lípy demokracie v Libosadu pod Valdštejnskou lodžií k 30. výročí pádu komunistického režimu 17. listopadu 2019 iniciovala nezisková organizace Valdštejnské imaginárium ve spolupráci s osadou Sedličky. Po roce 1989 se do posloupnosti významných státních politických událostí, které jsou připomínány vysazováním stromů svobody, zařadil také 17. listopad jako symbolické datum spojené s pádem komunistického režimu v Československu. Tradice sázení stromů svobody se odvozuje od připomínání revoluce 1789 ve Francii a přijal ji za své také československý stát v roce 1918. Viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody a Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody.

První pietní místo, kam lidé přinášeli květiny, vzniklo bezprostředně po tragické události a po dobu normalizace bylo monitorováno Státní bezpečností. Po listopadu 1989 byly oběti veřejně připomenuty iniciativou studentů jičínského gymnázia, kteří k místu neštěstí, kde zapálili svíčky a položili květiny, zorganizovali 11. prosince živý řetěz. Původní kamenný pomník z roku 1990 stál v místech později vybudovaného kruhového objezdu. Nový pomník, odhalený 21. srpna 2013 při příležitosti 45. výročí události, vznikl z iniciativy města Jičína. Jeho autorem je architekt Radek Jiránek. Pomník je věnován jičínským občanům Zdeně Klimešové (1912–1968) a Jaroslavu Veselému (1944–1968), které na tomto místě 7. září 1968 zastřelil z dosud nejasných důvodů opilý příslušník polské okupační armády Stefan Dorna. Střelbou ze samopalu zasáhl dalších pět osob (včetně dvou polských vojáků), které přežily s různě těžkými zraněními. Pohřeb obětí 12. září 1968 se stal manifestací odporu proti srpnové intervenci, zúčastnilo se ho několik tisíc občanů. Původní polská posádka, umístěná od 22. srpna 1968 ve městě, byla po tomto incidentu nahrazena posádkou sovětských vojsk, která až do roku 1991 sídlila v objektu bývalé jezuitské koleje. Dorna byl v Polsku odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na trest doživotí, a po 15 letech byl propuštěn.

Pamětní deska na bývalém domě politika Ing. Jana Dostálka byla odhalena 13. září 2018 v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, zástupci města, Dostálkova vnučka Zdislava Kasalová a veřejnost. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jan Dostálek (1883–1955) byl prvorepublikový politik a představitel Československé strany lidové. Po vyhlášení protektorátu odešel z politického života a uchýlil se do ústraní v Kostelci nad Orlicí. Neúspěšný návrat do vysoké politiky po válce bývalého poslance a ministra pravděpodobně negativně ovlivnilo vyšetřování činnosti za okupace, které zahájil podnět Místního národního výboru v Kostelci z července 1945 (předmětem posuzování se staly dva jeho články otištěné v regionálním tisku v květnu 1939). Jan Dostálek se před trestnou komisí obhájil, mj. poukazem na svou pomoc domácímu odboji. Krátce po únoru 1948 vystoupil z lidové strany, pochopitelně se však dále stýkal s některými příznivci lidovecké politiky, kteří poúnorovou „obrodu“ ČSL vnímali kriticky a kteří byli (stejně jako Dostálek sám) sledováni. Z teoretických debat o nové křesťanskodemokratické straně, která by v budoucnu mohla nahradit zdiskreditovanou ČSL, vystavěla Státní bezpečnost konstrukt budování ilegální strany usilující o „rozvrácení a odstranění lidově-demokratického zřízení“ a převzetí moci. Na jeho základě začalo zatýkání a vyšetřování již na přelomu let 1948 a 1949 a poprvé byl plně „odhalen“ v samostatném procesu s Ing. arch. Jaroslavem Cuhrou v roce 1950, odsouzeném na 12 let. Účelově vystavěná protistátní činnost související s idejí křesťanskodemokratické strany se stala součástí kriminalizace mnoha dalších lidoveckých politiků a křesťanských intelektuálů, např. JUDr. Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], Ing. Aloise Janečka a Františka Štambachera [viz Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi] či katolického básníka Josefa Kostohryze [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi].

Pamětní deska na kameni z hladkého pískovce byla odhalena 23. dubna 2011 za účasti zástupců poboček Konfederace politických vězňů Náchod, Trutnov, Rychnov nad Kněžnou a představitelů obce. Doplňuje pietní místo u pomníku padlým v první světové válce, jež bylo roku 2002 obnoveno a rozšířeno o připomínku padlým v druhé světové válce.

Pomník iniciovali potomci obětí událostí 50. let v Litoboři, zejména Josef Vít ml., člen náchodské pobočky Konfederace politických vězňů. Realizaci schválilo a zajistilo zastupitelstvo obce Litoboř za finančního přispění Královéhradeckého kraje. Pomník byl odhalen 16. srpna 2008 za účasti hejtmana Královéhradeckého kraje, jeho autorem je Miroslav Kubala. Tvoří jej pískovcový hranol s deskou z leštěné mosazi, k němuž vede pět obdélných pískovcových dlaždic zasazených do trávníku. Na sklonku roku 1951 se v obci Litoboř objevil ozbrojený muž, který se prohlašoval za příslušníka zahraničního protikomunistického odboje, jehož úkolem je pomáhat zemědělcům proti násilné kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Někteří místní občané jeho poslání přivítali, ale pro konfliktní jednání dotyčného muže se postupně začali obávat, zda se nejedná o cílenou provokaci. Po ozbrojeném útoku na zemědělského referenta Antonína Hodovala v Náchodě uskutečnily bezpečnostní složky 28. prosince v obci a okolí rozsáhlou razii, při níž byl rozstřílen statek Josefa Řezníčka, ve kterém se ukrýval ozbrojený muž, ten byl během zásahu zastřelen. Následovalo zatýkání, vyšetřování a obvinění dvou desítek osob. V monstrprocesech v Náchodě (26. a 27. ledna 1952) a v Hradci Králové (25. a 26. července 1952) pak padly čtyři tresty smrti (jeden změněn a na doživotí) a další mnohaleté tresty vězení spojené s nucenými pracemi v uranových dolech. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který události v Litoboři z podnětu Konfederace politických vězňů v polovině 90. let přešetřoval, došel k závěru, že se nejednalo o řízenou provokační akci Státní bezpečnosti, ta ale počínání uprchlého vězně z jáchymovských táborů Miloslava Stejskala využila k represi zemědělců.

Pamětní desky, první s nápisem a druhá s portréty vězněných církevních hodnostářů, jejichž autorkou je ak. sochařka Dagmar Štěpánková-Černá, byly slavnostně odhaleny 28. května 2011 zásluhou Petra Piťhy, kněze a bývalého ministra školství. Čestnou stráž zajišťovali příslušníci Hradní stráže a Vězeňské služby ČR. Současně s pamětními deskami internovaným kněžím byla přítomným arcibiskupem Dominikem Dukou posvěcena i socha sv. Anežky Přemyslovny, na připomínku díla Blahoslavená Anežka Česká, které zde sepsal kardinál Beran. Zámeček Myštěves vlastnila do roku 1945, kdy byl znárodněn, rodina známého porodníka Václava Piťhy. V 50. letech byli v Myštěvsi internováni arcibiskup pražský Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], českobudějovický biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) a rožňavský biskup Róbert Pobožný (1890–1972). Pro jejich obsluhu zde s nimi byly uvězněny také řeholnice Zdislava Marie Benešová, sestra Felicitas Aloisie Bařínková z Kongregace Nejsvětější svátosti a Fides Karolína Dostálová z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Arcibiskup Beran a biskup Hlouch byli do Myštěvsi převezeni v dubnu 1953 z Růžodolu u Liberce, záhy sem přibyli i biskupové Skoupý a Pobožný, dosud internovaní ve svých rezidencích v Brně a Rožňavě. S výjimkou biskupa Pobožného, který byl z další internace v Roželově u Rožmitálu propuštěn v roce 1956, se ostatní církevní hodnostáři později opět ocitli ve společné internaci v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům].

Litinová lavička se sochou Josefa Škvoreckého, místního rodáka, byla odhalena u příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin 11. května 2014 z iniciativy města Náchod. Jejím autorem je sochař Josef Faltus. Lavička nabízí kolemjdoucím dvě místa k sezení, její podstavce připomínají hřbety Škvoreckého knih. Spisovatel Josef Škvorecký (1924–2012) [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému] a jeho žena Zdena Salivarová (*1933) založili v Torontu exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů.

Autorem pomníku, který byl odhalen 10. května 1997 z iniciativy Konfederace politických vězňů, je sochař Jindřich Roubíček. Pomník tvoří neopracovaný kámen ve tvaru stély s centrálně umístěným nápisem z litých písmen, jenž je ověnčen trnovou korunou. V horní části je usazena plastika ruky v přísaze.

Bronzová deska s portrétem, znaky československých leteckých útvarů a textem byla za účasti představitelů města Nová Paka, zástupců armády a veřejnosti odhalena 1. listopadu 2013. Je věnována místnímu rodáku Otakaru Hrubému, od roku 1990 čestnému občanu Nové Paky. Otakar Hrubý (1913–1993) sloužil až do roku 1939 v československém vojenském letectvu, za války sloužil postupně u 111. britské stíhací perutě, 313. československé stíhací perutě a 310. československé stíhací perutě RAF. Po návratu působil až do února 1949 jako vojenský pilot. Po propuštění z armády se s rodinou vrátil do Nové Paky, kde byl 11. ledna 1950 přímo na pracovišti zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a internován v táboře nucených prací na Mírově [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po návratu v červnu 1951 pracoval až do pozdního věku v manuálních profesích. V září 1969 byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě, plné rehabilitace s povýšením do hodnosti plukovníka se dočkal až po pádu komunismu. V roce 1991 byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Pamětní deska byla odhalena 13. června 1992, čtyřicet let po vynesení rozsudku smrti nad Vladimírem Cermanem v soudním procesu, který se odehrál v hotelu Central. Instalaci desky iniciovala pobočka Konfederace politických vězňů v Nové Pace a její předseda Vratislav Číla. Vladimír Cerman (1925–1952) se narodil v sedlácké rodině v Čisté. Na protest proti politickému i existenčnímu tlaku vyvíjenému na samostatně hospodařící rodiny se 29. prosince 1951 rozhodl k demonstračnímu aktu, když z ulice sestřelil  žárovku v hostinci, kde právě jednala místní organizace KSČ. Několik dní po tomto incidentu se v Čisté objevil agent-provokatér, který Vladimíra Cermana a jeho přítele Stanislava Ježka nabádal k zastřelení veřejného činitele za slib převedení za hranice. To oba odmítli. Poté, co byl Vladimír Cerman předvolán k výslechu zahájeného vyšetřování, se na agenta obrátil, aby mu pomohl utéci. Při fingovaném pokusu o překročení hranic byli oba zadrženi. Následovalo zatčení otce a bratra Vladimíra Cermana, Stanislava Ježka a jeho otce a souseda Jiřího Zaplatílka. Ve veřejném procesu, který se konal 12. a 13. června 1952 v Nové Pace v hotelu Central, Státní soud odsoudil Vladimíra Cermana za pokus o vraždu, velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, který byl vykonán 11. října 1952 na Pankráci. Stanislav Ježek byl odsouzen na 20 let. František Cerman st. a Stanislav Ježek st. na 12 let, Jiří Zaplatílek na pět let, František Cerman ml. na tři roky. Dále byli všichni odsouzeni k propadnutí celého jmění a k peněžitým trestům, rodiny odsouzených byly násilně vystěhovány ze svých domovů. Iniciativu obyvatel obce – návrh na udělení milosti Vladimíru Cermanovi a žádosti o zmírnění trestu pro ostatní odsouzené – zmařil postoj místní stranické organizace, a naopak přinesla postihy jejím organizátorům. Rozsudky, které měly zastrašit samostatně hospodařící rolníky a zlomit jejich odpor proti vstupu do JZD [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], byly 29. května 1992 v celém rozsahu zrušeny a odsouzení byli rehabilitováni.

Památník tvoří centrální obelisk z pískovcových bloků, jenž nese dvě desky – s dedikačním nápisem a se státním znakem. Na kamenném stupni za obeliskem stojí zrcadlově od osy dvě sousoší. Jedno zobrazuje dívku a chlapce, druhé dva vojáky. Na podstavcích soch jsou desky s letopočty. Původní pomník Rudé armády byl upraven kameníky a sochaři Střední průmyslové školy kamenické v Hořicích v Podkrkonoší pod vedením Leoše Valehracha. K odhalení revitalizovaného pomníku, z něhož byly sňaty komunistické symboly, došlo z iniciativy města Nový Bydžov 28. října 1993.

Pamětní kámen u Lípy svobody, zasazené 28. října 1968, byl slavnostně odhalen 28. října 1993. Kámen na objednávku města Nový Bydžov vytvořili ve Střední průmyslové škole kamenické v Hořicích v Podkrkonoší. Stromy svobody byly z podnětu Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea k 50. výročí vzniku republiky sázeny po celém Československu. Tato festivita navazovala na tradici z roku 1918, kdy se pamětní stromy (nejčastěji lípy, spojované s národní symbolikou) sázely jako připomínky vzniku Československé republiky. Invaze vojsk Varšavské smlouvy však kontext této společenské vzpomínkové akce, do níž se zapojily obce a města, školy, obnovené skautské organizace i veřejnost a která měla vyvrcholit 28. října, zásadně změnila. Po 21. srpnu 1968 se stal akt sázení pamětních stromů také symbolem protestu proti okupaci země (politický podtón mělo otupit přejmenování na lípy či stromy republiky). Počátkem normalizace byly některé odstraňovány, nebo alespoň desky a kameny, které na jejich existenci upozorňovaly. Naopak po roce 1989 byla k již vzrostlým stromům instalována nová označení (do databáze zařazujeme jen taková, která nějakým způsobem reflektují dobový společenský kontext) a současně se začaly sázet nové stromy k připomenutí pádu komunistického režimu [viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody].

Pamětní deska byla v roce 2013 z iniciativy obecního úřadu umístěna u Lípy republiky vysazené místními skauty 28. října 1968. Nahradila původní desku, která byla odstraněna za normalizace. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody] byla na mnoha místech iniciována a realizována členy obnovené skautské organizace Junák [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968].

Pamětní deska umístěná na žulovém obelisku věnovaná plukovníku Jaroslavu Mikuláši Novákovi byla odhalena 28. října 2017 z iniciativy města Rokytnice v Orlických horách u pevnosti Hanička. Deska, jejímž autorem je sochař Petr Kolářský, byla odhalena za přítomnosti zástupců armády, zastupitelů města, historiků, pamětníků a veřejnosti Jaroslav Mikuláš Novák (1897–1985), legionář a důstojník československé armády byl od května do října 1938 velitelem pevnosti Hanička. Za války působil ve Velké Británii jako zástupce velitele prvního československého praporu, od léta 1944 do jara 1946 pak vykonával funkci velitele československého administrativního štábu pro Střední východ v Jeruzalémě. Po návratu do vlasti pracoval na ministerstvu národní obrany, v říjnu 1948 byl odeslán na nucenou dovolenou a ke konci roku penzionován. V dubnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a krátce držen ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové (pravděpodobně v souvislosti s vyšetřováním plukovníka Karla Lukase [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi]). Plk. Novák byl znovu zatčen  12. května 1953, a to v souvislosti se zatčením rovněž z armády propuštěného majora Josefa Jonáka, který uvažoval o odchodu za hranice a J. Nováka žádal o pomoc. Oba důstojníci byli souzeni Krajským soudem v Praze 25. května 1953 v neveřejném procesu. Jaroslav Mikuláš Novák, odsouzený na deset let za velezradu, dosáhl v odvolacím řízení u Nejvyššího soudu nové kvalifikace (neoznámení trestného činu) a snížení trestu na čtyři roky. Propuštěn byl na základě prezidentské amnestie z května 1955. V září 1969 se spolu s dalšími veterány zúčastnil vzniku filmového dokumentu Pozůstalost 38 o mobilizaci v září 1938 natáčeného u pevnosti Hanička. Jaroslav Mikuláš Novák se několikrát neúspěšně pokoušel o soudní rehabilitaci (poprvé 1965, naposledy 1983). Plně rehabilitován byl až posmrtně v roce 1992.

Expozice Z historie věznice Valdice, 1857–2007 byla slavnostně otevřena 30. června 2008. Na jejím vzniku se podíleli pracovníci Věznice Valdice a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské stráže ČR, scénář stálé výstavy připravili Aleš Kýr, Alena Kafková a Roman John. Prostory klášterního kostela sv. Josefa, kde je expozice umístěna, jsou otevřeny veřejnosti jen při mimořádných výročích. Období let 1948–1989 jsou věnovány tři výstavní části: Obnova čs. vězeňství (1945–1952), Československé vězeňství podle sovětského vzoru (1953–1965) a Reforma československého vězeňství (1965–1989). Tematizují např. osud faráře Josefa Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], či věznění duchovních izolovaných v tzv. kněžském oddělení. Z normalizačního období přibližují podmínky zdejšího věznění disidentů, kteří byli umísťováni na tzv. třetí oddělení s nejpřísnějším režimem.

Pamětní deska upomínající na kněze Josefa Toufara a další politické vězně komunistického režimu byla odhalena z iniciativy zaměstnanců Věznice Valdice Pavla Kuřátka a Pavla Zvolánka 19. září 2018 za účasti královehradeckého biskupa Josefa Kajneka, předsedy Ekumenické rady církví Daniela Ženatého, senátorů, zástupců Vězeňské služby a města Jičín. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Pamětní deska z černého granitu byla zřízena z iniciativy předsedy Sdružení bývalých politických vězňů Stanislava Stránského. Zhotovila ji firma Františka Hausdorfa a úhradu zajistilo Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. Slavnostního odhalení, které proběhlo 10. prosince 1996 u příležitosti Dne lidských práv, se zúčastnili bývalí političtí vězni, vedení Generálního ředitelství VS ČR a Věznice Valdice. Věznice ve Valdicích, bývalém kartuziánském klášteře, byla v letech 1948–1950 místem výkonu vazby za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.), výkonu vyšetřovací vazby Státní bezpečnosti v letech 1950–1968 a výkonu vazby mužů odsouzených pro trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.).

Pamětní deska byla zřízena z podnětu dvou bývalých zaměstnanců Národní banky československé a politických vězňů Ladislava Novotného a Františka Vránka. Desku z černého granitu vyrobila firma Františka Hausdorfa, finanční prostředky poskytla České národní banka. Deska byla odhalena za přítomnosti viceguvernéra ČNB Pavla Kysilky, vrchního ředitele ČNB Romana Leszcynského, generálního ředitele Vězeňské služby ČR Jiřího Malého, ředitele Věznice Valdice Karla Kocourka a zástupců Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu 11. září 1996, u příležitosti 70. výročí založení NBČS a k uctění památky tří desítek odsouzených zaměstnanců banky, z nichž více než deset bylo vězněno ve Valdicích. Politická perzekuce komunistického režimu vůči tzv. buržoazním odborníkům zasáhla také československé národohospodáře v řídících pozicích československé ekonomiky, postihla i řadu ekonomů-komunistů a marxistů nebo těch, kteří se k marxistickým principům hospodářského řízení státu přihlásili. Jejich odsouzením – zpravidla za velezradu a špionáž – byly vysvětlovány hospodářské obtíže státu v poúnorovém období.

Pomník obětem komunismu a politickým vězňům od malíře Jiřího Sozanského byl v prostoru před vstupem do věznice slavnostně odhalen 27. června 2009 u příležitosti Dne obětí komunistického režimu za přítomnosti zástupců Ministerstva kultury ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bývalých politických vězňů. Expresivně pojatý pomník znázorňující spoutaného vězně a na něj útočícího psa realizovala umělecká slévárna HVH v Horní Kalné a Kovovýroba Evžena Hrubého. První připomínkou politických vězňů z valdické věznice byl Památník obětem totality v podobě osmi železobetonových plastik, které uvnitř objektu v segmentových vycházkových dvorcích bývalého třetího oddělení instaloval 19. října 1990 ve spolupráci s vězni akademický malíř Jiří Sozanský. Tento soubor byl v roce 2007 kvůli rozšiřování nápravného zařízení demontován a část artefaktů reinstalována v Památníku Vojna u Příbrami [viz Lešetice. Památník Vojna]. Stávající pomník je výsledkem spolupráce autora s Generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR k uctění památky všech politických vězňů komunistického režimu.

Hrob tvoří dvě horizontální kamenné desky, na nichž leží trnová koruna z ostnatých drátů. Byl upraven z iniciativy přátel Pavla Wonky z disentu pod záštitou malíře Kryštofa Trubáčka a podle návrhu akademického sochaře Daniela Trubače v roce 1992. Trnovou korunu v roce 2016 poškodil neznámý pachatel. Pohřeb Pavla Wonky (1953–1988) [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi], který je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu, se konal 6. května 1988.

Pomník v podobě neopracovaného pískovcového kamene s tmavou mramorovou deskou s nápisem připomíná pět místních rodin násilně vystěhovaných během kolektivizace v 50. letech. Byl odhalen z iniciativy obce starostou Jiřím Horákem 31. srpna 2013 za účasti potomků perzekvovaných rodin a dalších občanů. V polovině 50. let došlo ve Vysoké nad Labem k účelové kriminalizaci místních soukromě hospodařících zemědělců, kvůli jejichž odporu se v obci nedařilo založit jednotné zemědělské družstvo. Pět místních sedláků bylo v letech 1955 a 1956 odsouzeno do vězení: kromě majitele 30hektarových polností Josefa Altera, odsouzeného na sedm měsíců, se jednalo o šesti- až osmileté tresty za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] pro Františka Kobližka, Josefa Vraného, Josefa Červinku a Františka Karla, který zemřel ve vyšetřovací vazbě. Rodiny byly vystěhovány s doživotním zákazem návratu do obce a zkonfiskovaný majetek byl vložen do JZD, založeného v březnu 1956. Zdevastované statky byly rodinám navráceny v 90. letech v rámci restitučního řízení.