Pamětních míst, která připomínají jednotlivé fáze perzekuce katolické církve, osudy zavražděných, odsouzených, internovaných kněží, řeholníků a řeholnic, vězněných katolických spisovatelů, stále přibývá – mj. s ohledem na současnou snahu o blahořečení obětí politických procesů 50. let. Symbol krajní perzekuce představitelů církve představuje osoba umučeného kněze Josefa Toufara a s ním spojená vrcholně spektakulární protináboženská propagandistická kampaň komunistického režimu založená na „odhalení číhošťského zázraku“. Toufarův život i skon připomíná řada pamětních míst (Arnolec, Číhošť, Ledeč nad Sázavou, Polná, Praha 2, Příbram).

Další pamětní místa odkazují k procesům s představiteli řeholních řádů (Kolín, Mladá Vožice, Praha 2), připomínají obsazení či likvidaci mužských klášterů a kongregací a ženských klášterů (Bílá Voda, Hradec nad Moravicí, Králíky, Teplá, Želiv), komemorují internaci a věznění biskupů (Paběnice, České Budějovice, Lipník, Mystěves, Olomouc, Pitín, Plzeň), opatů (Klanečná, Krásná Hora, Praha, Želiv), teologů (Kelč, Moravská Huzová, Střítež, Studénka) i prostých kněží či řeholníků (Blatnice pod Svatým Antonínkem, Bohumín, Bořislav, Domažlice, Hrádek u Vlašimi, Kyselovice, Litomyšl, Sušice, Vilémov). Ojedinělé nejsou ani pietní připomínky na kněze a řeholníky, kteří nuceně nastoupili do Pomocných technických praporů – PTP (Praha 2, Praha 6).

Další připomínky odkazují k cílené kriminalizaci katolických duchovních v souvislosti s babickými událostmi (Babice, Bučovice, Starovičky, Heřmanov, Kuřimská Nová Ves, Letonice, Lukov, Třebíč, Jihlava). Výčet pamětních míst by nebyl úplný bez připomínek vězněných katolických spisovatelů a intelektuálů (Brno, Znojmo, Křenovice, Fryšták) a nelze opominout ani způsobem provedení výjimečnou Meditační zahradu Luboše Hrušky v Plzni. Perzekuci katolické církve jsou věnovány muzejní expozice v Bílé Vodě (Historie internace, izolace a integrace), v klášteře v Teplé (Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989) nebo v Králíkách (Památník obětem internace).

Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi

Arnolec Pamětní deska Josefu Toufarovi

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým, zlaceným písmem je umístěna na rodném domě Josefa Toufara a byla odhalena 20. října 1991. Josef Toufar (Arnolec 14.7.1902 – 25.2.1950 Praha) byl český římskokatolický kněz, oběť komunistického pronásledování katolické církve v Československu. V roce 1950 byl zatčen a obviněn z vykonstruování tzv. číhošťského zázraku. Zemřel na následky věznění a krutého zacházení v Praze roku 1950 [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara, Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi, Příbram. Kříž Josefa Toufara, Ledeč nad Sázavou. Park a pomník pátera Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Babice. Busta Václava Drboly

Babice Busta Václava Drboly

V sobotu 3. srpna 2013 proběhl v Babicích Den smíření, během něhož byla před místní farou odhalena a požehnána bronzová busta kněze Václava Drboly, jejímž autorem je sochař Stanislav Müller. Iniciátory umístění kopie busty instalované v roce 2012 ve Starovičkách byl P. Petr Piler a místní farnost. Václav Drbola se narodil se 16. října 1912 ve Starovičkách [viz Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Starovičky. Busta Václava Drboly] a po studiu na gymnáziu v Hustopečích a v kněžském semináři v Brně byl v červnu 1938 vysvěcen. V kněžské službě působil na několika místech, nedéle v letech 1943–1950 v Bučovicích [viz  Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II]. Po zatčení babického faráře Arnošta Poláčka byl Drbola v únoru 1950 ustanoven administrátorem farnosti v Babicích. Na počátku května 1951 se P. Drbola dozvěděl od farníků o ukrývání Ladislava Malého a po zatýkání na konci dubna, kdy byl zatčen i rokytnický farář Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], rovněž o ukrývání Antonína Plichty st. [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Přes varování jaroměřického faráře Podveského [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] se P. Drbola rozhodl Ladislava Malého navštívit a prozradil mu i místo pobytu Plichty. Zkontaktováním obou mužů osudově zasáhl do dalšího vývoje, jenž vyústil v babickou tragédii [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. P. Drbola se do svého zatčení v polovině června s oběma aktéry setkal ještě v Cidlině, kde se ukrýval Antonín Plichta st., i na své faře. Tehdy již Malý tvrdil, že akce na převedení internovaného arcibiskupa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], kvůli níž jako příslušník západního odboje přišel a která mu otevřela dveře mnoha místních far, byla již uskutečněna. Václav Drbola byl odsouzen Státním soudem Brno v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951 v Jihlavě) k trestu smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě. Podobný osud sdílel i farář v Horním Újezdu František Pařil [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Den po vynesení rozsudku byli Drbola i Pařil – na základě nátlaku na internovaného brněnského biskupa – potrestáni také církevní degradací. Václav Drbola byl spolu s dalšími šesti odsouzenými popraven 3. srpna 1951 ve dvoře jihlavské krajské věznice [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. Ostatky popravených byly převezeny do brněnského krematoria ke zpopelnění a uložení [viz Brno. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V roce 1968 byla urna vydána příbuzným a později uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách. P. Václav Drbola byl soudně rehabilitován v roce 1996 a v roce 2001 byl prohlášen za neplatný i výrok o církevní degradaci. V roce 2011 byl zahájen proces jeho blahořečení, resp. připojení blahořečení P. Drboly k beatifikačnímu procesu P. Jana Buly.

Prohlédnout detail
Babice. Zvony smíření

Babice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry, navzdory babickým událostem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Prohlédnout detail
Baška. Pamětní deska Otto Furchovi

Baška Pamětní deska Otto Furchovi

Pamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval JUDr. Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur. Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností života katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně, kdy byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.

Prohlédnout detail
Bělotín. Pamětní síň Jaroslava Studeného

Bělotín Pamětní síň Jaroslava Studeného

Stálá expozice na faře v Bělotíně byla odhalena 6. května 2011. Je založena na kombinaci dokumentů, fotografií a osobních předmětů. Busta P. Studeného je dílem sochaře Ondřeje Gavlase. Jaroslav Studený se narodil 6. května 1923 v Kozově u Litovle. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži v roce 1942 tři roky studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a poté čtyři roky na Lateránské univerzitě v Římě (1945–1949), kde získal doktorát teologie. Kněžské svěcení přijal v Římě 13. července 1947. Od září 1949 začal působit v různých farnostech na severní Moravě, tříletou vojenskou službu sloužil u PTP. Od roku 1967 působil jako administrátor v Bělotíně, zasloužil se o opravu řady církevních staveb, od roku 1969 organizoval výrobu různých tiskovin náboženského obsahu. Tato činnost se stala záminkou pro jeho zatčení 5. dubna 1972. P. Studený byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě 12. prosince 1972 za trestný čin spekulace ke čtyřem a půl roku odnětí svobody, který odpykával v Plzni na Borech, v Olomouci a v Praze na Pankráci. Po předčasném návratu z vězení v roce 1975 pracoval Jaroslav Studený v různých dělnických profesích. Koncem roku 1983 mohl znovu nastoupit do duchovní správy jako administrátor v Újezdu u Valašských Klobouků, v letech 1990–2006 byl farářem v Olomouci – Klášterním Hradisku. Na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci působil na katedře liturgiky a pastorální teologie v letech 1990–1996, v roce 1993 byl jmenován docentem, o dva roky později papežským prelátem. Je autorem řady publikací s náboženskou tematikou. Zemřel v nemocnici ve Šternberku 5. června 2008 a pohřben byl 14. června v Cholině. Obecní úřad v Bělotíně udělil v roce 1991 P. Studenému čestné občanství a 21. září 1992 byl Nejvyšším soudem ČR plně rehabilitován.

Prohlédnout detail
Beroun. Pamětní deska Ladislavu Královi

Beroun Pamětní deska Ladislavu Královi

Skleněná pamětní deska upomínající Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře církve evangelické a Ladislava Krále (1902–1970), faráře církve husitské, byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních. Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě působil jako farář na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do zahraničí dva dopisy o postavení církví v Československu. Po odhalení skupiny Státní bezpečností byl 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.

Prohlédnout detail
Bílá Voda. Hřbitov

Bílá Voda Hřbitov

Hřbitov v Bílé Vodě připomíná památku asi 750 řádových sester, které zde dožívaly v internaci po násilném vystěhování z klášterů [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda]. Hřbitov byl roku 2000 prohlášen kulturní památkou.

Prohlédnout detail
Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda

Bílá Voda Muzeum Bílá Voda

Expozice městského muzea s podtitulem Historie internace, izolace a integrace byla zásluhou starosty obce Miroslava Kociána otevřena 7. září 2012 za přítomnosti zástupkyň řeholí a kongregací, kardinála Dominika Duky a biskupa Františka Lobkowicze. Vedle představení regionální historie a historie obce je významná část expozice věnována internovaným řeholním sestrám, které byly umístěny v místních piaristických kolejích. Postupně zde nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově [viz Bílá Voda. Hřbitov]. Likvidace ženských řeholních domů probíhala ve dvou vlnách od července do září 1950 v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), které předcházela od dubna 1950 likvidace mužských řeholních domů uskutečněná v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Polovina ze čtyř tisíc řeholnic svezených z 339 objektů musela nuceně nastoupit práci v průmyslových podnicích či zemědělství v blízkosti 33 internačních klášterů, kam byly soustředěny, např. v klášterech v Bohosudově, Broumově, Hejnicích a v Oseku, v domech v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], Krnově, Bílé Vodě či Vidnavě. Likvidace postihla především kontemplativní a školské řády, přes devět tisíc řeholnic působících v nemocnicích či sociálních zařízeních zůstalo na svých místech z nedostatku kvalifikovaných civilních pracovnic. K úplnému zrušení všech ženských řádů a kongregací v rámci (plánovanému v rámci tzv. akce B) nedošlo, nicméně režim různými opatřeními (zákazem přijímání nových členek či internací představených jednotlivých ženských řeholí v roce 1952 v Hejnicích ad.) dosáhl postupné izolace řeholních sester od společnosti či k jejich odchodu do civilního života. Mnohé se staly oběťmi politických procesů.

Prohlédnout detail
Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Blatnice pod Svatým Antonínkem Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Mramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská. Antonín Šuránek se narodil 29. května 1902 v Ostrožské Lhotě a po maturitě na klasickém gymnáziu v Uherském Hradišti v roce 1922 začal studovat bohosloví na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1926. Po tříletém kaplanském působení ve Slatinicích u Olomouce byl v roce 1929 povolán do kněžského semináře v Olomouci a ustanoven spirituálem (vychovatelem kněžského dorostu). Od roku 1940 o prázdninách veřejně působil na Sv. Antonínku. Zde založil v říjnu 1946 Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1946 získal P. Šuránek doktorát teologie a o dva roky později se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci v Olomouci. Po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově u Uherského Brodu [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány. Počátkem července 1951 jej v kroměřížské nemocnici, kde se léčil se zápalem plic, zatkla Státní bezpečnost. Po výslechu do věznice v Uherském Hradišti byl převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 P. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace. V letech 1970 až 1975 vedl duchovní správu v Blatničce, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Se svým synovcem P. Antonínem Dominikem pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Zemřel 3. listopadu 1982 a byl pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka]. Od roku 2001 probíhá proces jeho blahořečení.

Prohlédnout detail
Bohumilice. Pamětní deska Antonínu Liškovi

Bohumilice Pamětní deska Antonínu Liškovi

Pamětní deska je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci s textem P. Pavla Lišky provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009. Antonín Liška se narodil 17. září 1924 v Bohumilicích v domě č. 51. Studoval na redemptoristickém gymnáziu a poté, co v roce 1944 do řádu redemtoristů vstoupil, studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 internován v Králíkách [viz Králíky. Památník obětem internace]. Během vojenské služby u pracovních jednotek PTP byl 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal od 15. května 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích získal doktorát teologie. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. Dne 1. června 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a 19. května 1988 titulárním biskupem z Vergi a pomocným biskupem pražským. Biskupské svěcení přijal z rukou kardinála Františka Tomáška 11. června 1988. Biskupem českobudějovickým byl jmenován papežem Janem Pavlem II. 28. srpna 1991 a úřadu se ujal 9. listopadu téhož roku. V roce 1999 v souladu s kanonickým právem nabídl při dovršení 75 let rezignaci na svou funkci. Antonín Liška  zemřel 15. října 2003 v Českých Budějovicích, pohřben je na hřbitově sv. Otýlie.

Prohlédnout detail
Bohumín. Pamětní deska Antonínu Dudovi

Bohumín Pamětní deska Antonínu Dudovi

Pamětní černá mramorová deska s rytým nápisem a portrétem, kterou podle návrhu F. J. Teistera realizoval kameník Martin Vrožyna, vznikla z iniciativy Františka Jana Teistera OSB a občanského sdružení Přátel bohumínské historie. Dne 4. října 2008 ji odhalil a požehnal olomoucký kanovník Mons. Miloslav Klisz za účasti místních a těrlických farníků, jejich duchovních a příbuzných a přátel P. Dudy. Deska byla financována OS Přátel bohumínské historie, dary pedagogického sboru ZŠ Masarykova z Bohumína-Pudlova a farníky z obce Těrlicko. Antonín Duda (1910 Těrlicko-Kostelec – 1974 Komorní Lhotka) byl po studiu bohosloví v Olomouci v roce 1940 vysvěcen na kněze. Působil jako duchovní správce farností olomoucké arcidiecéze, v letech 1947–1953 pak ve Starém Bohumíně. Zde byl 13. března 1953 zatčen a převezen do ostravské vazební věznice.  V zinscenovaném politickém procesu vedeném krajským ostravským soudem byl 15. října 1953 za velezradu a vyzvědačství odsouzen k pěti letům žaláře, který odpykával ve Valdicích a od září 1954 v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. K jeho zatčení přispěla výpověď bývalého spolužáka, který byl zadržen při přechodu hranic s finančním obnosem, jež mu páter Duda poskytl. Po propuštění v roce 1958 pracoval jako závozník a později na přímluvu P. Klisze získal místo údržbáře v Ústavu sociální péče v Komorní Lhotce, který spravovaly sestry svatého Karla Boromejského. Souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal P. Duda v roce 1966 a stal se administrátorem v Dobraticích. Plně rehabilitován byl v roce 1991.

Prohlédnout detail
Bořislav. Pamětní deska Franzi Sittemu

Bořislav Pamětní deska Franzi Sittemu

Kamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí. Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi] i po roce 1948. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů v roce 1960 mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky. Dne 5. ledna 1960 však byl na hranicích v Chebu zatčen na základě skutečnosti, že převážel dva výtisky kroniky regionu Na slunné straně Milešovky, údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů StB, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska Jaroslavu Albínu Kvitovi

Brno Pamětní deska Jaroslavu Albínu Kvitovi

Pamětní deska je věnována knězi a oběti komunistického režimu P. Jaroslavu Albínu Kvitovi a zhotovila ji  firma Kamenictví Menhir a Dolmen a.s. Deska je obdélná na šířku, z leštěné žuly, se sekaným zlaceným písmem a byla odhalena 9. září 2001. P. Jaroslav Albín Kvita se narodil 15. května 1915 v Rybí u Nového Jičína. V roce 1926 nastoupil do juvenátu salvatoriánů ve Valašském Meziříčí, kde se rozhodl pro vstup do kongregace, zároveň zde studoval na gymnáziu. První sliby složil 8. září 1933 v Heinzendorfu a přijal řeholní jméno Albín. Po maturitě studoval filozofii a teologii na řádových školách v Německu. Věčné sliby složil 8. září 1936 a kněžské svěcení přijal v pasovské katedrále 29. června 1938. Do komunity salvatoriánů byl začleněn v Brně-Husovicích v létě 1939 a po dokončení teologie v brněnském kněžském semináři v roce 1939 začal působit ve farnosti v Husovicích jako kaplan, vyučoval náboženství, věnoval se mládeži. Po válce se stal členem Orla a orelskou mládež formoval a vedl. V letech 1945–1948 byl členem lidové strany a pracoval i v místním zastupitelstvu. Po likvidaci mužských klášterů Státní bezpečností v dubnu 1950 byl P. Albín převezen se spolubratry do soustřeďovacího kláštera v Oseku a v roce 1951 přemístěn do internačního tábora v Želivu [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům; Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Po propuštění v roce 1955 nesměl vykonávat kněžské povolání. I bez státního souhlasu tajně organizoval jako kněz náboženský život. V souvislosti s celorepublikovou razií StB proti salvatoriánům byl 28. června 1961 s dalšími bratry zatčen a vyšetřován ve vazbě v Ostravě. Během vyšetřování se vážně zhoršil jeho zdravotní stav a propukla u něj leukémie. Dne 23. srpna jej převezli už v kritickém stavu do vojenské nemocnice sv. Anny v Brně. V důsledku tříměsíčního vězení a mnohahodinových výslechů po převozu do nemocnice 10. září 1961 zemřel, pohřben byl v rodném Rybí.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska Josefu Korbelovi

Brno Pamětní deska Josefu Korbelovi

Obdélná akrylátová deska s černými rytými písmeny, s mapou České republiky a vloženým znakem Armády spásy, od níž je vlevo umístěn zlatě rámovaný barevný fotografický portrét J. Korbela byla odhalena 27. října 1997 u příležitosti 5. výročí otevření azylového domu ve vstupní hale budovy Armády spásy, která nese jeho jméno. Josef Korbel se narodil 17. ledna 1907 v Praze. Vyrůstal v Přelouči, kde jeho otec vlastnil továrnu na zemědělské stroje. Do Armády spásy vstoupil v roce 1925. Práci v ní se věnoval celý svůj život. V Československu působil v Kladně, Praze, Plzni, Ostravě a Brně.  Na konci 40. let se s celou rodinou chystal k odjezdu na misii do Jižní Afriky. V říjnu 1949 krátce před odjezdem byl Josef Korbel zatčen a uvězněn. Byl obviněn z šíření nepřátelské náboženské propagandy. V zinscenovaném procesu byl odsouzen na dvanáct let vězení. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako řidič tramvaje. V roce 1968 odešel do exilu. Od roku 1969 společně s manželkou Ernou působili v různých funkcích v Armádě spásy ve Švýcarsku, ve Spojených státech amerických, v Austrálii, na Novém Zélandu, na Karibských ostrovech a na Havaji. Po smrti své ženy žil Josef Korbel v USA. V 80. letech mohl krátce navštívit Československo. Po sametové revoluci žil v Praze. V roce 1992 bylo v Brně v rámci projektů Armády spásy založeno Centrum sociálních služeb Josefa Korbela. Josef Korbel zemřel roku 2002.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska redakci revue Akord a Janu Zahradníčkovi

Brno Pamětní deska redakci revue Akord a Janu Zahradníčkovi

Pamětní deska je věnována redakci revue Akord a českému básníku, novináři a redaktoru Janu Zahradníčkovi (1905–1960), který v ní působil. Pamětní bronzová deska, jejímž autorem je Otmar Oliva, je obdélná na výšku, a byla odhalena z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 6. října 2000. Nápis je uprostřed rozčleněn středovým plastickým reliéfním pásem s motivem přírody, provazců a ostnatého drátu. V dolní hraně desky je plastický znak Brna vystupující mimo desku. Revue Akord, měsíčník pro literaturu, umění a život, katolicky orientovaný časopis založený v roce 1928 redigoval Jan Zahradníček během 40. let. Poslední číslo revue Akord vyšlo v únoru 1948 a poté bylo vydávání z politických důvodů zastaveno. Na předúnorové ročníky navázal stejnojmenný časopis, jehož dvě čísla vyšla ještě jako samizdat v roce 1989 pod redakcí Zdeňka Rotrekla.

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Bučovice Pamětní deska Václavu Drbolovi

Pamětní deska páteru Václavu Drbolovi byla odhalena 4. května 2005 spolu s pamětní deskou páteru Janu Číhalovi, oběti nacistické okupace. Pamětní desky z tmavého kamene s rytým stříbrným nápisem jsou umístěny na průčelí Katolického domu. Páter Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil od roku 1943 jako kaplan v Bučovicích a byl členem místní Orelské jednoty, kde pracoval aktivně s mládeží. Do Babic byl ustanoven jako administrátor farnosti roku 1950. Byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II

Bučovice Pamětní deska Václavu Drbolovi II

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým portrétem a textem byla na budově fary odhalena 2. září 2011, u příležitosti 60. výročí popravy kněze Václava Drboly. Požehnal ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Páter Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Cakov. Pamětní deska Heřmanu Josefu Tylovi

Cakov Pamětní deska Heřmanu Josefu Tylovi

Z iniciativy P. Josefa Pejře a farností Vilémov a Bohuslavice u Konice byla 12. října 2014 na rodném domě premonstrátského opata P. Josefa Heřmana Tyla v Cakově u příležitosti stého výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Za účasti věřících, hostů a kněží ji posvětili pražský světící biskup Karel Herbst a tepelský opat P. Zdeněk Lobkowicz. Autorem bronzové pamětní desky je sochař Otmar Oliva. Heřman Josef Tyl (1914–1993) vstoupil po maturitě do kláštera premonstrátů v Nové Říši a v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Během války byl s ostatními novoříšskými řeholníky vězněn v koncentračních táborech. V roce 1946 jej strahovský opat Bohuslav Jarolímek jmenoval převorem kláštera v Teplé, odkud muselo odejít mnoho řeholníků německé národnosti. V souvislosti s přípravou politických procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl 14. února 1950 zatčen i Heřman Tyl a téměř rok držen v samovazbě. Souzen byl až 24. ledna 1951 v procesu „Pícha a spol.“, společně například s P. Františkem Štverákem [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Za velezradu, spolčování proti státu a ohrožení obrany republiky byl odsouzen na dvanáct let. Trest odpykával ve vězeních Valdice, Praha Ruzyně a Pankrác, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V létě 1956 zažádal Tyl o revizi svého procesu, jež byla shledána důvodnou, ale generální prokuratura záležitost po průtazích vyřešila podmínečným propuštěním v prosinci 1958. Po propuštění pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově. V roce 1964 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a působil v nedaleké farnosti Bohuslavice u Konice, v letech 1969 až 1974 pak ve farnosti v Mariánských Lázních. Po nuceném odchodu do důchodu žil na faře v Bítově u Znojma, koncem 80. let se mohl vrátit ke kněžské službě jako výpomocný duchovní. V prosinci 1989 se P. Tyl vrátil do tepelského kláštera, který byl premonstrátům vrácen 1. ledna 1991. Úřad opata vykonával do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel o rok později a byl pohřben v tepelském klášteře.

Prohlédnout detail
České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi

České Budějovice Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Pamětní deska někdejšímu biskupovi českobudějovické diecéze Mons. ThDr. Josefu Hlouchovi byla slavnostně požehnána 9. června 2012 biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Podoba bronzové desky byla navržena a realizována Josefem Svobodou z lužického Ateliéru Gravis. Josef Hlouch se narodil 26. března 1902 v Lipníku [viz Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži studoval v kněžském semináři v Olomouci, vysvěcen byl 5. července 1926. V roce 1934 se habilitoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a v roce 1945 se stal profesorem pastorální teologie. 25. června 1947 byl jmenován devátým českobudějovickým biskupem. Po únoru 1948 vystupoval proti církevní politice komunistického režimu, zejména v souvislosti s tzv. katolickou akcí. Od léta 1949 byl biskup Hlouch střežen Státní bezpečností a od dubna následujícího roku trvale internován v budově biskupské rezidence, izolován od okolí. Od jara 1952 byl internován na různých místech mimo diecézi, nejdříve v bývalém františkánském klášteře v Kadani [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], později v Růžodole u Liberce, kde se setkal s arcibiskupem Beranem. V roce 1953 byli biskup Hlouch a arcibiskup Beran přemístěni do zámečku v Myštěvsi [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po léčení v Praze v roce 1954 byl umístěn v Šebetově u Boskovic a v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], kde se opět setkal se spoluvězni biskupy Josefem Beranem a Karlem Skoupým. Z internace byl Josef Hlouch propuštěn v dubnu 1963. Do června 1968 pobýval v nuceném ústraní v bývalém redemptoristickém klášteře v Koclířově u Svitav, v charitním domě školských sester de Notre Dame, odkud odjel ujmout se svého úřadu českobudějovického biskupa. Přechodné uvolnění církevního života však záhy zastavila okupace Československa a proces tzv. normalizace poměrů. Opětovné restrikce režimu a nátlak krajského církevního tajemníka nemocný biskup již nevydržel. Zemřel čtyři roky poté, co se vrátil do Českých Budějovic, je pohřben na českobudějovickém hřbitově svaté Otýlie.

Prohlédnout detail
Číhošť. Cesta Josefa Toufara

Číhošť Cesta Josefa Toufara

Turistická stezka s názvem Cesta P. Josefa Toufara [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara] byla slavnostně vyhlášena 18. dubna 2009 za účasti představitelů státní správy, katolické církve, Klubu českých turistů a Konfederace politických vězňů České republiky. Cesta značená modrou značkou je dlouhá celkem 18,5 km a doplňuje stávající síť turistických cest. Spojuje místa: Smrčná – Benetice – Dubice (rozcestí) – Opatovice – Nezdínská studánka – Nezdín – Prosíčky – Číhošť – Kynice – Dobrnice – Leština u Světlé. V Číhošti je vedena také přes místní pamětihodnost – památník středu České republiky.

Prohlédnout detail
Číhošť. Hrob Josefa Toufara

Číhošť Hrob Josefa Toufara

Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze na hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev [viz Praha 8. Čestné pohřebiště popravených a umučených z 50. let – třetí odboj a Pomník obětem komunismu]. Josef Toufar se narodil v Arnolci 14. července 1902 [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý složil v roce 1935 maturitu na reálce v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Ve svých 38 letech byl 29. července 1940 vysvěcen na kněze. Od roku 1940 působil jako kaplan a od roku 1946 jako farář v Zahrádce [viz Ledeč nad Sázavou. Park a pomník pátera Josefa Toufara], kde po roce 1945 založil Sdružení katolické mládeže, které shromažďovalo 250 mladých lidí z celého kraje. Roku 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů přeložen do Číhošti na Havlíčkobrodsku. V roce 1950 byl zatčen a obviněn z vykonstruování tzv. číhošťského zázraku. Podle svědků se 11. prosince 1949 během mše v tamním kostele Nanebevzetí Panny Marie pohnul půlmetrový dřevěný kříž na hlavním oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Sám farář pohyb neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku přitáhla pozornost StB. Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivi, Augustin Antonín Machalka [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově] a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému], na kterého se páter Toufar obrátil o radu ohledně události. Plánovaný monstrproces, ve kterém byly události číhošťského zázraku komunistickým režimem zneužity k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal s čelními představiteli mužských řeholních řádů od 31. března do 5. dubna 1950 a dostal název „Machalka a spol.“ [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. P. Josef Toufar totiž zemřel 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] na následky mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pomník obětem komunismu a politickým vězňům]. 28. února 1950 byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.

Prohlédnout detail
Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi

Číhošť Pomník Josefu Toufarovi

Dominantou obce je kostel a fara, místa spojená s působením a zatčením faráře Josefa Toufara (1902–1950) v roce 1950 Státní bezpečností. Od 22. září 1990 připomíná jeho památku pomník Ecce homo, jehož autorem je sochař Roman Podrázský. Posvětil ho královéhradecký biskup Karel Otčenášek a opat želivského kláštera Vít Tajovský za účasti více než sedmdesáti kněží a deseti tisíc lidí [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Číhošť. Symbolický hrob Josefa Toufara

Číhošť Symbolický hrob Josefa Toufara

Symbolický hrob u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěný vedle Pomníku Josefa Toufara [viz Číhošť. Pomník Josefu Toufarovi] obsahoval prsť půdy z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)], kde byl umučený kněz pod cizím jménem pohřben. Vznik symbolického hrobu iniciovali příbuzní patera Toufara, číhošťští farníci a P. Josef Pokorný. U příležitosti 90. výročí narození Josefa Toufara byla prsť hlíny umístěna do kovové urny a 18. července 1992 pietně uložena do hrobového místa, které posvětil želivský opat Vít Tajovský. Toto pamětní místo bylo u příležitosti uložení exhumovaných ostatků Josefa Toufara 12. července 2015 zrušeno a pamětní deska se stala součástí stálé výstavy o životě P. Toufara, která je umístěna v prvním patře číhošťské fary.

Prohlédnout detail
Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi

Dobrš Pomník Martinu Františku Víchovi

Na dobršském hřbitově byl 11. června 2011 z iniciativy Sdružení pro obnovu Dobrše odhalen pomník P. Martinu Františku Víchovi u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin za účasti členů Konfederace politických vězňů, historika Martina Putny, zástupců Kanceláře prezidenta republiky, přátel a farníků. Autorem sochy je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Kněz, skaut a politický vězeň P. Martin František Vích (1921–2008) působil od roku 1967 ve farnosti Dobrš jako farář přes čtyřicet let. V posledních letech života žil v Němčicích, zemřel ve strakonické nemocnici a byl pohřben v Mladém u Českých Budějovic, kde v 60. letech pracoval u Komunálních služeb v zahradnictví [viz Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi].

Prohlédnout detail
Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Dolní Bojanovice Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 1994 z iniciativy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Farář v Dolních Bojanovicích Jaromír Pořízek (1902–1964) byl odsouzen k 15 letům věznění [viz Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Státní soud Praha ve veřejném procesu se skupinou mladých odbojářů, jehož líčení se konalo 20.–22. března 1950 v hodonínské sokolovně, jej označil za intelektuálního vůdce skupiny. V pozadí vykonstruovaného obvinění proti faráři Pořízkovi, který s akcemi skupiny neměl nic společného, a katolické církvi obecně stála odveta komunistického režimu proti vesnici, kde v květnových volbách v roce 1948 hlasovaly dvě třetiny občanů bílými lístky proti jednotné kandidátce Národní fronty. Podle svědectví po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. V procesu vystupovala „dělnická“ prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi

Dolní Újezd Pamětní deska Martinu Františku Víchovi

Pamětní desku pořídila ve spolupráci s obcí na fasádu presbytáře kostela sv. Martina dolnoújezdská farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení se uskutečnilo 11. června 2016 u příležitosti nedožitých devadesátých pátých narozenin patera Vícha, rodáka z nedalekého Jiříkova. František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích a v prosinci 1949 byl biskupem Josefem Hlouchem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] předčasně vysvěcen na kněze. V rámci akce K (likvidace klášterů) v roce 1950 nebyl s ostatními bratry internován, ale zůstal sloužit v petrinském klášteře v Českých Budějovicích. Díky opakovaným intervencím věřících nebyl přeložen do Pošumaví. V srpnu 1953 byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován v Praze-Ruzyni kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. Nejvyšší soud v Praze ho v prosinci téhož roku odsoudil za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu na deset let. Byl vězněn na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a na Mírově se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví. Během uvolnění politických poměrů v období pražského jara začal působit jako farář ve farnostech v Pošumaví. Na faru do Dobrše, kde působil téměř až do konce života, za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi]. Pater Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Prohlédnout detail
Domažlice. Pamětní deska Václavu Antonymu

Domažlice Pamětní deska Václavu Antonymu

Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka. Václav Antony se narodil 6. srpna 1904 v Blatné. Do Domažlic přišel po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan na arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V letech 1937–1940 působil jako profesor němčiny a latiny na domažlickém gymnáziu. Pracoval s mládeží, jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. Od 1. září 1940 do svého zatčení 9. března 1949 vykonával funkci arciděkana. Václav Antony byl 8. června 1949 odsouzen podle zák. č. 231/1948 Sb., pro zločin velezrady k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě 100 000 Kč, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na dobu 10 let. Byl obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po roce 1948 převádět osoby přes hranice. Páter Antony byl po zatčení nejprve ve vyšetřovací vazbě na Pankráci, od 8. června 1949 vězněn na Jáchymovsku, později odpykával trest v kněžské izolaci na Mírově, odkud byl propuštěn po 11 letech věznění v roce 1960 v rámci všeobecné amnestie. Po propuštění bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna. Nedostal státní souhlas k výkonu kněžské činnosti, proto pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a později byl administrátorem farnosti ve Veselí nad Lužnicí. Zemřel na následky infarktu v Soběslavi 7. září 1972 a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.

Prohlédnout detail
Fryšták. Pamětní deska Václavu Renčovi

Fryšták Pamětní deska Václavu Renčovi

Pamětní bronzová deska s litými písmeny a plastickým portrétem, jejímž autorem je akademický sochař Miroslav Boroš, byla odhalena za účasti básníkovy rodiny na budově městské knihovny 3. prosince 1995 z iniciativy Společnosti Václava Renče, manželů Anny a Česlava Zapletalových a starosty Fryštáku Vladimíra Chudárka. Posvětil ji P. Pavel Uhřík. Václav Renč byl český katolický básník, dramatik a překladatel. Narodil se 18. listopadu 1911 ve Vodochodech v okrese Litoměřice [viz Straškov-Vodochody. Pamětní deska Václavu Renčovi]. Po maturitě v roce 1930 na klasickém gymnáziu v Praze absolvoval v roce 1936 doktorátem Filozofickou fakultu UK, obory filozofie a jazykověda. Pracoval jako redaktor časopisů, nakladatelský redaktor a spisovatel. Po válce působil jako dramaturg Městského divadla v Olomouci a poté jako režisér Národního divadla v Brně. V roce 1948 dostal od akčního výboru ND výpověď a musel divadlo opustit. Od 1949 byl z politických důvodů nucen živit se pouze příležitostnými pracemi. V květnu 1951 byl zatčen za spolupráci na textu s názvem Memorandum českých spisovatelů, popisující nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, který sestavil Josef Kostohryz [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi] a zaslal papeži Piu XII. a dalším čelním představitelům západní politiky. Ve vykonstruovaném procesu nazvaném „Kepka a spol.“ [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi] s tzv. Zelenou internacionálou, který probíhal v Praze 23.–26. dubna 1952 byl Václav Renč odsouzen na 25 let vězení. I ve velmi ztížených podmínkách věznění, například v Leopoldově, Valdicích, Praze-Pankráci, pokračoval ve své básnické tvorbě. Manželka Alena se třemi dětmi byla poslána do pohraničí, nakonec však našla útočiště u P. Ladislava Simajchla na faře v Kloboukách u Brna. Václav Renč byl propuštěn až v roce 1962. Pracoval jako dramaturg operety v Olomouci a po přestěhování rodiny do Brna v roce 1967 se věnoval literatuře a překládání. Zemřel 30. dubna 1973 v Brně. Rehabilitován v plném rozsahu byl až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Grygov. Pomník Janu Šrámkovi

Grygov Pomník Janu Šrámkovi

Poprvé byla busta Mons. Jana Šrámka odhalena 11. srpna 1990 k jeho nedožitým 120. narozeninám. Autorem busty z vračanského mramoru je akademický sochař Karel Hořínek. Byla umístěna na Šrámkově rodném domě, dnešním obecním úřadu, z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Z důvodu rekonstrukce budovy obecního úřadu byla busta podruhé odhalena za přítomnosti zástupců kraje i obce 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov. Jan Šrámek vystudoval gymnázium v Kroměříži a bohosloveckou fakultu v Olomouci. V roce 1892 byl vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi]. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády. V první Gottwaldově vládě působil jako náměstek předsedy vlády, 20. února 1948 podal spolu s dalšími 11 členy vlády a třemi za stranu lidovou – včetně ministra a tajemníka strany Františka Hály – demisi, kterou prezident Beneš přijal 25. února. V březnu 1948 byli Jan Šrámek (* 1870) i František Hála (* 1893) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde v srpnu 1952 zemřel František Hála. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat do pražské nemocnice Na Bulovce, kde později zemřel, pod fiktivním jménem. Utajovaný byl i jeho pohřeb 25. dubna 1956 ve Velkém Týnci do matčina hrobu. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Mons. Janu Šrámkovi in memoriam Řád TGM.

Prohlédnout detail
Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi

Heřmanov Pamětní deska Františku Pařilovi

Deska z černé leštěné žuly s rytým zlaceným nápisem byla odhalena 18. září 2011 na hřbitově v Heřmanově při příležitosti uložení urny s ostatky P. Františka Pařila odsouzeného k trestu smrti v babických procesech. Pohřeb po šedesáti letech iniciovali jeho příbuzní spolu s paterem Tomášem Holcnerem, který desku u paty hlavního kříže posvětil. František Pařil se narodil v roce 1911 ve Vidoníně. Od roku 1937, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v několika farnostech (Boskovice, Deblín, Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic); v červenci 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdu. Již po zatčení dvou místních farářů v Rokytnici nad Rokytnou [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] a v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] se na P. Pařila obrátil s prosbou o pomoc farník Antonín Mityska, jehož Ladislav Malý stejně jako Antonína Plichtu st. získal pro organizování ilegální skupiny; Plichta, účastník místního odboje za nacistické okupace, patřil k rozhodným odpůrcům kolektivizace a po komunistickém převratu se zapojil do organizování nového odboje [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Skupina se u P. Pařila na faře skrývala 24.–26. června 1951, nedbajíc jeho varování, že je sledován. Antonín Plichta se zde setkal se svou manželkou a instruoval ji, aby opustila šebkovický statek a i s dětmi se rovněž ukryla. Tato skutečnost byla stěžejním důvodem, proč byl farář Pařil tři dny po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] zatčen. Byl souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě v červenci, v němž padlo sedm rozsudků smrti, kromě pro P. Pařila také pro P. Drbolu. Těžištěm Pařilova obvinění se stalo údajně připravované (a bezpečností odvrácené) vraždění komunistických funkcionářů v Šebkovicích. Spolu s ostatními byl 3. srpna 1951 popraven v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. Nad oběma duchovními byly také na nátlak režimu vyneseny církevní tresty. Brněnský biskup Karel Skoupý, v té době již ve faktické internaci, tak učinil pod dojmem vynucených veřejných přiznání (byly od počátku kanonicko-právně neplatné). Urna s farářovými ostatky byla díky ochotnému zaměstnanci brněnského krematoria předána rodině, léta uchovávaná v soukromí a v 70. letech v tichosti uložena P. Josefem Vágnerem do rodinného hrobu na hřbitově v Heřmanově [viz Brno. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. Soudní i církevní rehabilitace proběhly až v 90. letech.

Prohlédnout detail
Hluk. Pamětní deska Ignáci Černíkovi

Hluk Pamětní deska Ignáci Černíkovi

Pamětní desku z leštěné černé žuly se zlaceným písmem a fotografií P. Ignáce Černíka v levém horním rohu nechal vyrobit při příležitosti 100. výročí narození patera Černíka hlucký občan Josef Dohnal za finanční podpory dalších místních donátorů. Od roku 2005 byla deska umístěna na místním hřbitově na soklu kříže, který zhotovil v poslední čtvrtině 19. století Ernst Melnitzký. Po rekonstrukci kříže v roce 2015 byla deska přemístěna na náhrobek hluckých kněží. Ignác Černík se narodil 5. ledna 1905 v Buchlovicích, studoval jezuitské gymnázium na Velehradě, roku 1924 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a v roce 1929 byl vysvěcen na kněze. V Hluku jako kaplan a farář působil od roku 1933 do roku 1950. O svou farnost pečoval nejen v rámci kostelních aktivit, podílel se na místním kulturním dění, spolupracoval s katolickým spolkem Orel a Junák, s mládeží připravoval besídky a loutková divadelní představení. V roce 1949 přečetl z kazatelny pastýřský list, v němž čeští a moravští biskupové odsoudili tehdejší politické poměry v zemi. Před zatčením Státní bezpečností 25. července 1950 se mu podařilo uniknout. Asi půl roku se ukrýval u příbuzných v Uherském Brodě a v Buchlovicích. Za pomoci přátel v únoru 1951 tajně odešel do Rakouska a odtud do Argentiny, kde žil jeho bratr. Působil jako kaplan v Buenos Aires, od roku 1961 jako nemocniční kněz v La Platě, kde 19. února 1982 zemřel. Byl pohřben v kryptě tamní hřbitovní kaple.

Prohlédnout detail
Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím

Hradec nad Moravicí Pamětní deska internovaným řeholnicím

Pamětní deska internovaným řeholnicím byla odhalena 9. srpna 2007 z iniciativy Anny Skřivánkové a Jiřího Heidera, příbuzných jedné z internovaných sester Korduly Heiderové, a ve spolupráci s Městským úřadem Hradec nad Moravicí, který desku financoval. Posvětil ji P. Antonín Kolář za přítomnosti zástupců Německého řádu z Německa a Rakouska, školy, farnosti, místostarosty města Karla Hanáka, přímých účastnic internace z řad řeholnic a jejich příbuzných. Podle grafického návrhu Ivy Přibylové, břidlicovou pamětní desku s textem sestry Korduly Heiderové realizoval Pavel Strakoš. Byla umístěna na levé straně od vchodu do budovy Církevní základní školy sv. Ludmily, kde býval klášter Řádu Panny Marie Jeruzalémské, v němž řádové sestry nedobrovolně strávily jedenáct měsíců svého života v letech 1951 až 1952. V září 1950 byly v českých zemích v rámci tzv. akce Ř (řeholnice) likvidovány ženské kláštery, řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].

Prohlédnout detail
Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi

Hrádek u Vlašimi Pamětní deska Františku Štverákovi

Deska z červené žuly je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži, byla odhalena 3. července 2011 a požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý. Rytý text je tvořen úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci. František Štverák se narodil 5. března 1909 do rodiny vesnického učitele Antonína Štveráka z Hrádku u Vlašimi. Po dokončení obecné školy studoval na gymnáziu v Benešově, kde maturoval v roce 1928. Poté vstoupil do bohosloveckého semináře v Praze – Dejvicích a absolvoval teologická studia na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na kněze byl vysvěcen 29. června 1933. Jako kaplan vystřídal několik farností na Rokycansku a v Polabí a v roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se František Štverák aktivně zapojil do odboje proti nacistickému režimu. Vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně pro domácí odboj a podílel se na rozšiřování ilegálního odbojového časopisu V boj. Zatčen gestapem byl 22. května 1940 a odsouzen na pět let, vězněn byl v koncentračních táborech Sachsenhausen a Dachau. Po návratu do Chval u Prahy v roce 1945 se pustil do přerušené práce a v lednu 1946 byl ustanoven vikářem okolních farností.

Prohlédnout detail
Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi

Kadaň Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi

24. června 2013 byla odhalena na fasádě portálu děkanského kostela Povýšení svatého Kříže na kadaňském náměstí pamětní deska františkána P. Jana Nepomuka Štikara, který zde v 50. letech sloužil jako farní administrátor. Za přítomnosti zástupců města a KPV ji požehnal P. Josef Čermák. Jan Nepomuk Štikar se narodil 12. listopadu 1891 v Újezdu u Žďáru nad Sázavou. Od svých jedenácti let byl v péči svého strýce v Plzni, kde chodil do gymnázia a později už jako františkán studoval teologii. Řeholní sliby složil 28. září 1913 a na kněze byl vysvěcen 12. července 1914. Kromě dvou let v Trutnově působil až do roku 1950 v Praze. Byl prvním františkánským farářem u Panny Marie Sněžné (1929–1950), a zároveň i posledním před záborem klášterů v roce 1950. P. Štikar se angažoval i v organizování duchovní hudby – byl redaktorem časopisu Cyril a předsedou Obecné Jednoty Cyrilské, která sdružovala chrámové sbory a zájemce o duchovní hudbu z celé republiky. Byl žákem a zároveň zpovědníkem skladatele Josefa Bohumila Foerstera. Po přepadení klášterů komunistickou mocí v dubnu 1950 byl P. Štikar asi čtyři měsíce se svými spolubratry internován v klášteře v Oseku a v Bohosudově. Po skončení internace byl pro svůj nekompromisní postoj k tehdejšímu režimu vypuzen z Prahy a byl ustanoven administrátorem v Kadani, kde působil v letech 1950–1960.  V roce 1952 byl v tajném kontaktu s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, který zde byl internován v bývalém františkánském klášteře [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Páter Štikar zemřel 6. dubna 1960 v Chomutově a je pohřben v Praze na Vinohradech.

Prohlédnout detail
Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Kadaň Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Kovová pamětní deska s rytým textem v areálu františkánského kláštera Čtrnácti sv. Pomocníků připomíná internaci českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, byla odhalena 24. června 2013. Mons. ThDr. Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] patřil k nejvýznamnějším církevním představitelům katolické církve, kteří byli drženi v 50. a 60. letech v internaci. Prvním místem jeho nucené internace byl bývalý františkánský klášter v Kadani, kam byl příslušníky StB unesen z českobudějovické církevní rezidence v noci 29. března 1952. Byl zde zadržován do září 1952. Tuto dobu využil k sepsání duchovního rozjímání Cyklus rozjímání o mši svaté. Biskup Hlouch díky sestrám Fidelis (Aloisie Hauserová) i Blance (Abína Hušková), které se zde o něj staraly, navázal kontakt s místním děkanem P. Štikarem [viz Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi]. Z Kadaně byl biskup Hlouch převezen 2. září 1952 do Růžodolu u Liberce, do vily bývalého majitele slévárny a pak na další místa [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům].

Prohlédnout detail
Kelč. Pamětní deska Františku Tomáškovi

Kelč Pamětní deska Františku Tomáškovi

Pamětní deska s reliéfem a nápisem je umístěna na kostele svaté Kateřiny a byla odhalena v roce 1994. Jejím autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. P. František Tomášek (1899 Studénka – 1992 Praha) působil po svém vysvěcení v roce 1922 jako katecheta na několika místech, v kelčské farnosti od 1. září 1927 do 12. ledna 1934. Odtud byl povolán na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci, kde se stal asistentem katechetiky a pedagogiky [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

Prohlédnout detail
Klanečná. Deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Klanečná Deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Plastová tabule s životopisem a fotografiemi ze života Víta Bohumila Tajovského je umístěna před jeho rodným domem a byla odhalena 1. září 2012 u příležitosti 100. výročí narození. Havlíčkobrodský odbor KČT vyznačil nově turistickou trasu přímo s odbočkou k rodnému domu opata Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Prohlédnout detail
Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi

Kolín Pomník Anastázi Opaskovi

Pomník s bustou Jana Nepomuckého Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat Strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína. Jan Opasek se narodil 20. dubna1913 ve Vídni, ale v roce 1919 se rodina přestěhovala do Kolína. Po maturitě na kolínském reálném gymnáziu v roce 1932 odešel do kláštera v Břevnově, vstoupil do benediktinského řádu a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu. V červenci 1938 byl vysvěcen na kněze a téhož roku získal v Římě doktorát teologie. Když se v roce 1939 vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera. Během 2. světové války spolu se svými spolubratry pomáhal pronásledovaným a jejich rodinám. V roce 1947 obdržel Řád za zásluhy v boji proti nacismu a byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB, po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl 27. listopadu – 2. prosince 1950 souzen v rámci velkého proticírkevního procesu „Zela a spol.“ [viz Mladá Vožice Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově] a odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství k doživotnímu těžkému žaláři, peněžitému trestu ve výši 100 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina a Praha. Podmínečně propuštěn byl na amnestii prezidenta republiky v květnu 1960 a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 mohl působit jako správce depozitáře grafických sbírek Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do Rakouska a posléze NSR, kde žil až do roku 1990 v benediktinském klášteře v Rohru. V roce 1972 spoluzakládal katolicky orientované sdružení Opus bonum, které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů, v roce 1977 sdružení podpořilo Chartu 77. V roce 1990 se vrátil do Československa, byl jmenován opatem břevnovského kláštera a v roce 1993 arciopatem. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě kláštera v Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik. V exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Prohlédnout detail
Kozlovice. Pamětní deska Stanislavu Dubinovi

Kozlovice Pamětní deska Stanislavu Dubinovi

Černou náhrobní desku upomínající věznění P. Stanislava Dubiny za komunistického režimu vytvořil místní kameník Jan Pustka. Byla umístěna v roce 1990 zásluhou místních farníků a přátel na kozlovickém hřbitově, kde byl v roce 1986 P. Dubina pochován. Stanislav Dubina (1906–1986) studoval bohosloví v Olomouci a v roce 1929 přijal kněžské svěcení. Působil ve farnostech olomoucké diecéze, především v Kozlovicích, kde sloužil od roku 1936 až do svého zatčení v květnu 1950. P. Dubina byl oblíbený, činorodý a aktivní nejen v pastorační práci, ale podílel se na činnosti katolických spolků, jednoty Orel, charity, pořádal lidové misie a náboženské poutě. Záminkou k jeho zatčení bylo posunutí pomníčku padlých vojáků sovětské armády na místním hřbitově, které bylo klasifikováno jako hanobení spojeneckého státu. Státní soud v Praze odsoudil P. Dubinu v září 1950 k devíti letům vězení, která odpykával v Praze-Pankráci, na Mírově, ve Valdicích a v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako zemědělský dělník v jednotném zemědělském družstvu, po třech letech nejprve obdržel částečný státní souhlas k výkonu kněžské služby, tzn. bez nároku na plat a s omezeními duchovenské činnosti, plný souhlas získal v roce 1958 a nastoupil do farnosti Želechovice nad Dřevnicí, od roku 1965 byl devět let administrátorem vizovické farnosti, kde během uvolnění pražského jara podporoval např. znovuobnovení skautské organizace. P. Dubina dožil v Charitním domově na Moravci. Plně soudně rehabilitován byl v roce 1992.

Prohlédnout detail
Králíky. Památník obětem internace Králíky

Králíky Památník obětem internace Králíky

Památník obětem internace, jehož zřizovatelem je Muzeum československého opevnění, byl otevřen 27. dubna 2012 a nachází se v klášteře redemptoristů na Hoře Matky Boží v Králíkách – Dolní Hedeči. Autory scénáře muzejní expozice věnované historii represí církevních představitelů v Československu po roce 1948 jsou Petra Gabrielová a Richard Maxmilián Sicha. Památník připomíná více než pět set řeholníků z různých řádů a kongregací, kteří zde byli centralizováni či internování pod dozorem bezpečnostních složek v letech 1950–1961. Expozice umístěná ve třech sálech mapuje nejen historii zdejšího kláštera po roce 1948, věnuje se i perzekuci řeholníků ve věznicích, v táborech nucených prací a vězeňských táborech. [viz též Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989]

Prohlédnout detail
Králíky. Pamětní deska internovaným řeholnicím a řeholníkům

Králíky Pamětní deska internovaným řeholnicím a řeholníkům

Pamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky MUDr. Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je Ing. arch. Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec. Likvidace mužských klášterů uskutečněná komunistickým režimem v dubnu 1950 v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Králíky. Památník obětem internace] následovala po skončení jednoho z prvních velkých proticírkevních procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Likvidace ženských řeholních domů, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), probíhala od července do září 1950 [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].

Prohlédnout detail
Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Krásná Hora Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Černá mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena 25. listopadu 2006 v kostele sv. Jana Křtitele, kde byl pozdější opat želivského kláštera Vít Bohumil Tajovský pokřtěn [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Prohlédnout detail
Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi

Křenovice Pamětní deska Josefu Kostohryzovi

Žulová deska s nápisem na rodném domě básníka Josefa Kostohryze (1907–1987), odsouzeného za velezradu na doživotí, byla odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice. V roce 1952 proběhly v Praze a Brně dva vykonstruované procesy s představiteli nekomunistické (zejména katolické) inteligence a kultury jako důsledek ideologické kampaně proti katolické církvi bránící tradiční postoje venkovského obyvatelstva proti násilné kolektivizaci. Procesy proti ruralistům a umělecky jim blízkým autorům, „obžalovaným ze spiklenecké a diversantské činnosti v rámci Američany organizované Zelené internacionály“ [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], probíhaly v Praze 23.–26. dubna a v Brně 2.–4. července. V pražském procesu byl odsouzen k doživotnímu žaláři básník a překladatel Josef Kostohryz a dramatik a básník Václav Renč [viz  Fryšták. Pamětní deska Václavu Renčovi] k 25 letům vězení. V brněnském procesu bylo odsouzeno 15 intelektuálů, údajně též členů Zelené internacionály, z nichž 13 patřilo k představitelům moderní české literatury a literární kritiky (mj. František Křelina na 12 let, Jan Zahradníček [viz Brno. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] na 13 let, Václav Prokůpek na 22 let, Zdeněk Kalista na 15 let, Bedřich Fučík na 15 let, Ladislav Jehlička na 14 let). Obžaloba jim kladla za vinu spolčování s úmyslem poškozovat zájmy republiky – na základě společného setkání pražských a moravských intelektuálů ve Starovičkách na Moravě, ze kterého měl vzejít pokus o založení nové pravicové křesťanské politické strany slučující přívržence strany agrární a lidové a sestavení memoranda o nedodržování lidských práv v komunistickém Československu adresované papeži Piu XII. a politickým představitelům západních demokracií. Spisovatelé z brněnského procesu byli na základě žádostí o obnovení procesu v 60. letech rehabilitováni, Josef Kostohryz a Václav Renč (zemřel 1973) až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Křižanovice. Pamětní deska obětem zla a nesvobody

Křižanovice Pamětní deska obětem zla a nesvobody

Deska věnovaná dvěma obětem totalitních režimů z řad duchovenstva, Janu Číhalovi, kaplanu v Bučovicích, a Metoději Nebojsovi, byla odhalena 19. června 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místní římskokatolické farnosti. Deska z červeného terazza je obdélná na výšku, se zlatým rytým písmem, nad nápisem je zlatý rytý rovnoramenný kříž, pod nápisem znak obce Křižanovice. Metoděj Nebojsa (1906–1982) se narodil v Pavlovicích u Bohdalic. Po studiích se v roce 1933 stal knězem a působil jako duchovní a katecheta ve farnostech jihomoravského kraje, od února 1942 jako farář v Křižanovicích, kde byl v květnu 1945 zvolen předsedou městského národního výboru. Po roce 1948 se stal nepohodlným a nežádoucím, 12. května 1951 byl zatčen Státní bezpečností, uvězněn a odsouzen státním soudem k trestu odnětí svobody na 5 let, ke ztrátě čestných občanských práv a k propadnutí celého jmění. Po propuštění z vězení 12. září 1954 pracoval jako pomocný dělník v Brně. Od konce 60. let mohl jako kněz vypomáhat ve farnosti Blažovice a od roku 1974 v kostele sv. Maří Magdalény v Brně. Zemřel 8. října 1982 a byl pochován na brněnském Ústředním hřbitově. V roce 2016 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na křižanovickém hřbitově.

Prohlédnout detail
Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Křtiny Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Pamětní deska P. Jaromíru Pořízkovi se nachází v ambitu kostela Jména Panny Marie ve Křtinách a byla odhalena v roce 2014 k 50. výročí jeho úmrtí z iniciativy kněží, křtinských rodáků a farníků z Dolních Bojanovic. Jaromír Pořízek se narodil 13. dubna 1902 v obci Bukovinka ve farnosti Křtiny v chudé zemědělské rodině. Dětství prožil u svého strýce Františka Pořízka, faráře v Dolních Bojanovicích. Po maturitě na gymnáziu v Brně vystudoval bohoslovectví a v roce 1926 byl vysvěcen na kněze. Působil nejprve v Čejkovicích, v roce 1932 byl ustanoven kaplanem v Dolních Bojanovicích a po strýcově smrti v roce 1939 byl jmenován farářem. Dne 9. března 1950 byl zatčen Státní bezpečností a 22. března téhož roku jej ve veřejném procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů, nazvaném Vetejška a spol., označil Státní soud v Hodoníně za intelektuálního vůdce skupiny a odsoudil k patnácti letům vězení za údajné napomáhání v protistátní a teroristické činnosti [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Vězněn byl v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Zemřel 14. listopadu 1964 v brněnské nemocnici a je pochován v Bukovince. P. Jaromír Pořízek byl 15. ledna 1991 rehabilitován rozhodnutím Krajského soudu v Brně.

Prohlédnout detail
Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému

Kuřimská Nová Ves Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943. P. Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích. Po kněžském svěcení (roku 1934) působil až do roku 1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na podzim 1948 byl ustanoven jaroměřickým farářem. Na jaře 1951 sdělil P. Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi]. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci, a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Odmítl se zapojit i do protirežimních aktivit Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] a Antonína Plichty st., kterého Podveský znal ještě z doby odboje, stejně jako zprostředkovatele Ladislava Malého. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši a místo zatčeného Drboly zde páter Podveský také 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany v Moravských Budějovicích v květnu 1952, v němž padly dva tresty smrti (pro Gustava Smetanu a Jaroslava Melkuse). Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud (po zrušení rehabilitačních senátů v roce 1969) pátera Podveského sice rehabilitoval, ale nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas a po přechodném administrátorském působení v Brně-Obřanech odešel páter Podveský roku 1975 do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí nezákonně odsouzených v babických procesech, soudní rehabilitace probíhala až do roku 1997. V roce 1991 se páter Podveský zúčastnil Dne smíření v Babicích, o rok později mu papež udělil titul monsignore. Je pohřben na místním hřbitově.

Prohlédnout detail
Kyselovice. Pamětní deska Josefu Holubníčkovi

Kyselovice Pamětní deska Josefu Holubníčkovi

Deska, jejímž autorem je sochař Otmar Oliva, byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození patera Josefa Holubníčka zásluhou Stanislava Indráka a celé rodiny a obce Kyselovice na jeho rodném domě 21. června 1992. Požehnal ji P. Vavřinec Mitáček. timberland soldes ThDr. Josef Holubníček (1892 Kyselovice –1976 Rokytnice u Přerova) po absolvování kroměřížského arcibiskupského gymnázia v roce 1912 odešel na bohosloveckou fakultu do Olomouce. Dne 5. července 1916 byl vysvěcen na kněze. Působil jako učitel náboženství na školách na Moravě, naposledy na Slovanském gymnáziu v Olomouci. V září 1939 byl zatčen gestapem a celou válku vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. puma homme Po roce 1948 působil u Církevního soudu v Olomouci, který z části fungoval i v době internace biskupa Matochy a po zatčení jeho nejbližších spolupracovníků v roce 1950. V roce 1952 byl P. Holubníček zatčen Státní bezpečností a za rozmnožování a rozšiřování náboženských textů jako „údajný agent Vatikánu“ odsouzen na 8 let. Vězněn byl ve Valdicích a Leopoldově. V roce 1960 byl po sedmi letech na amnestii propuštěn, žil v Kyselovicích, ovšem bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby. V roce 1966 se odstěhoval do Rokytnice u Přerova, kde působil u Dcer sv. Františka z Assisi. puma en ligne V roce 1970 obdržel finanční odškodnění od Mezinárodního červeného kříže za na něm prováděné lékařské pokusy v koncentračním táboře. bottes timberland Tuto částku věnoval na zhotovení tří nových zvonů pro kostel sv. Andělů strážných v Kyselovicích, které v roce 1970 posvětil. Zemřel 5. timberland pas cher června 1976 v Rokytnici a do kněžského hrobu byl uložen 10.

Prohlédnout detail
Lanškroun. Pamětní deska Josefu Kacálkovi

Lanškroun Pamětní deska Josefu Kacálkovi

Pamětní desku svému dlouholetému duchovnímu správci P. Josefu Kacálkovi nechali vytvořit farníci jako poděkování za jeho dvaceti pěti letou kněžskou službu. Odhalena byla v kostele svatého Václava 27. září 2002, v den 5. výročí úmrtí tohoto kněze, a posvětil ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. Autorem pamětní desky s reliéfem a nápisem je sochař Zdeněk Kolářský. Bronzová deska je umístěna v zadní části hlavní chrámové lodi na levém sloupu. Josef Kacálek se narodil 29. ledna 1922 ve Výprachticích v tehdejším okrese Lanškroun. Maturoval na gymnáziu  v České Třebové v roce 1941 a po roce nastoupil  do semináře v Hradci Králové, vysvěcen na kněze byl v roce 1947. První kaplanské místo vykonával v Nové Pace v letech 1947–1949, zde pracoval mezi křesťanskou dělnickou mládeží (JOC). Za rozšiřování oběžníků a pastýřských listů kardinála Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] byl odsouzen 28. prosince 1948 k podmínečnému trestu. Od 12. září 1949 do 12. září 1950 působil jako administrátor v Horní a Dolní Branné. Před zatčením 12. září 1950 uprchl a devět let 1950–1959 se skrýval před komunistickým režimem na půdě domu manželů Pacholíkových na samotě Zabylí u Poniklé. Ač chtěl pohlednicemi s podpisem Josef Fouk vyvolat dojem, že je už dávno za hranicemi, zatčení 29. dubna 1959 neunikl a 12.–13. srpna 1959 byl v Hradci Králové souzen a odsouzen za podvracení republiky k pěti letům vězení. Z věznice ve Valdicích byl propuštěn na amnestii 11. května 1960. Až do roku 1968, kdy získal státní souhlas k výkonu kněžské služby, vykonával manuální práce v cihelně a na pile. V roce 1968 krátce působil v Dolním Újezdě u Chocně a od června 1968 byl až do září 1993 administrátor a později děkan v Lanškrouně. Od října 1993 pak sloužil jako duchovní správce v Černožicích nad Labem a po abdikaci ještě vypomáhal až do své smrti v Lanškrouně a Rudolticích jako zpovědník.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Park a pomník Josefu Toufarovi

Ledeč nad Sázavou Park a pomník Josefu Toufarovi

Zastupitelstvo města Ledeč nad Sázavou ve svém usnesení z 13. září 2010 vyhovělo petici místních občanů na přejmenování parčíku před kostelem sv. Petra a Pavla na Park patera Josefa Toufara, kde mu byl dne 31. března 2013 odhalen pomník. Požehnal ho ledečský děkan P. Jan Bárta, autor textu desky, za účasti starosty města Petra Vaňka a Miloše Doležala, autora knih o P. Toufarovi. Pomník je tvořený žulovým blokem s kovovou deskou a vedle něj adjustovanou deskou s Toufarovým portrétem a životopisem v češtině a angličtině. S pastoračním působením P. Toufara v Číhošti u Ledče nad Sázavou je spjat tzv. číhošťský zázrak v adventním čase roku 1949, kdy došlo při mši svaté k pohybu dřevěného křížku na oltáři tamního kostela. V důsledku těchto událostí byl P. Toufar v lednu 1950 nezákonně zadržen tehdejší tajnou policií a v únoru téhož roku zemřel v Praze na následky vyslýchání ve vyšetřovací vazbě ve Valdicích.

Prohlédnout detail
Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému

Letonice Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté. P. Jan Podveský (1909–1994) byl v srpnu 1951 zatčen v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a v květnu 1952 odsouzen na 16 let. Po podmínečném propuštění v roce 1963 mu bylo v roce 1966 dovoleno zastupovat nemocného kněze v Letonicích, o rok později zde byl ustanoven farářem. V roce 1974 byl z fary vypovězen a přišel jako zdejší oblíbený duchovní o státní souhlas. Poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému].

Prohlédnout detail
Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Lipník Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Pamětní deska z červeného mramoru byla odhalena 24. června 2012 a posvěcena českobudějovickým biskupem Mons. Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Nachází se v kostele, kde byl pozdější biskup pokřtěn. Biskup Josef Hlouch nemohl v letech 1950 až 1968, která strávil v internaci a v nedobrovolném ústraní, vykonávat svůj úřad [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi].

Prohlédnout detail
Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi

Litoměřice Pamětní deska Štěpánu Trochtovi

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu (jmenován v roce 1947) byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (česky: Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie. Štěpán Trochta se narodil 26. března 1905 ve Francově Lhotě, okres Vsetín. V letech 1917–1921 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, byl však nucen studia přerušit. Na podzim 1923 odjel do Itálie, vstoupil do noviciátu salesiánského řádu a roku 1925 složil řeholní sliby. Od roku 1928 studoval teologii na Papežské teologické fakultě v Turíně, kde roku 1932 získal doktorát teologie a byl vysvěcen na kněze. Po návratu do Československa řídil postupně stavby řádových domů a kostelů. Za nacistické okupace se zapojil do odboje v ilegálních organizacích Obrana národa a Politické ústředí. Po prvním výslechu gestapem v roce 1940 byl propuštěn, po druhém v roce 1942 však postupně deportován do koncentračních táborů Terezín, Mauthausen a Dachau. V roce 1947 byl P. Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od počátku 50. let byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v roce 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Propuštěn byl v květnu 1960 na amnestii. Po propuštění pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od roku 1962 žil v církevních charitních ústavech v Květově domě v Táboře u sester premonstrátek a pak v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově], kde pobýval pod dohledem StB. Soudně rehabilitován byl 19. červene 1968 a opět se ujal biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore. K zveřejnění jmenování došlo až roku 1973. Zemřel 6. dubna 1974 po jednání s krajským církevním tajemníkem. Trochtova pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła (papež Jan Pavel II.). Dne 28. října 1992 propůjčil prezident Václav Havel Štěpánu Trochtovi řád T. G. Masaryka III. třídy in memoriam. Beatifikační proces kardinála Štěpána Trochty se nachází ve fázi sbírání materiálů.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému

Litomyšl Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému

Pamětní deska pateru Františku Ambroži Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena 20. června 2006 za účasti zástupců Litomyšle, místní KPV a farnosti. Uctění památky rektora Stříteského osazením pamětní desky, jejímž autorem je výtvarník Jiří Věneček, inicioval Jaroslav Láznička z Osíka, myšlenku dále propagoval Martin Boštík z Regionálního muzea. František Stříteský se narodil 9. prosince 1912 v Horním Újezdě, od roku 1928 studoval na litomyšlském gymnáziu. Po uzavření Teologické fakulty Karlovy univerzity nacisty pokračoval na bohosloveckém semináři. V roce 1940 složil slavné řádové sliby u piaristů a po skončení studií byl 28. června 1942 vysvěcen na kněze. Pater Stříteský od roku 1945 kromě vedení piaristické koleje působil také na litomyšlském gymnáziu jako profesor náboženství a vykonával funkci oblastního duchovního rádce Junáka. Veden snahou pomoci studentům zatčeným Státní bezpečností, ukryl zbraně, které se mezi nimi nacházely [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. V rámci rozsáhlého vyšetřování byl pater Stříteský 1. dubna 1950 zatčen a po 11 dnech na vyšetřovně StB v Pardubicích, kde podepsal zatýkací listinu, převezen do Chrudimi. Byl postaven do čela procesu s litomyšlskými studenty organizace „ATA“ (v únoru 1949 založena studenty Miloslavem Kohoutem, Václavem Novotným a Blankou Zachovou), který proběhl ve Smetanově domě v Litomyšli 9. až 11. října 1950 a odsouzen spolu s dalšími 23 obviněnými, přičemž devatenáct z nich bylo aktivními či bývalými členy Junáka, devět odsouzených bylo v době konání soudu mladistvých [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům]. Původně navržený trest smrti za zločin velezrady byl pateru Stříteskému změněn na 25 let vězení. Byl vězněn mj. na Mírově, Praze-Pankráci, Pardubicích, Valdicích, Borech, v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Od září 1954 do října 1955 pobýval na StB v Pardubicích, kde se jej vyšetřovatelé snažili učinit zodpovědným za smrt studenta Lubomíra Krátkého zastřeleného v Pardubicích v lednu 1949 [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu]. Ve vězeních strávil pater Stříteský víc než 10 let, z toho rok a půl v naprosté izolaci. Byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960, poté pracoval v zahradnictví. V roce 1969 byl jmenován provinciálem českomoravské piaristické provincie. Zemřel 16. prosince 1989 v Litomyšli, kde od svého penzionování v roce 1972 vypomáhal v duchovní službě v Janově a Mikulči. Je pohřben na litomyšlském hřbitově u zdi kostela sv. Anny, na hrobě je umístěna deska s růží a trnovou korunou, dílem sochaře Olbrama Zoubka.

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Lukov Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (*1887) a Alois Melkus (*1897) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však zasáhly zejména tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti, v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej v souvislosti s Babicemi neminul. Alois Melkus i jeho mladší bratr Jaroslav (*1901) se zapojili do činnosti ilegální zpravodajské skupiny, kterou kolem sebe zformoval Gustav Smetana (*1907, Litohoř). Patřily do ní i osoby, které vázala společná minulost v partyzánské skupině Lenka-Jih, kromě J. Melkuse také jeho švagr Josef Černohous (*1903) a později jeden z klíčových aktérů babického případu Antonín Plichta st. (*1894). Povědomost o existenci skupiny měl i bývalý odbojář Jan Podveský (*1909), farář v Jaroměřicích nad Rokytnou [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému]. Jako v mnoha jiných případech činnost skupiny nezůstala utajena Státní bezpečnosti a od podzimu 1950 byla kontrolována a cíleně rozšiřována agentem-provokatérem „majorem Vaškem“ (nadporučíkem StB Františkem Marečkem). Na přelomu dubna a května 1951, poté, co v regionu začal v ilegalitě působit Ladislav Malý, byla skupina zatčena, včetně kněze Jana Buly [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci], od něhož se větvily Malého kontakty s místními občany (Bula a Malý byli bývalí spolužáci). Zatčení unikl naopak Antonín Plichta st., jehož pozdější osudové propojení s Malým prostřednictvím babického faráře Drboly [viz Babice. Busta Václava Drboly] vedlo až k babické tragédii. Po vraždách v Babicích byli členové Smetanovy skupiny i páter Jan Bula účelově vtaženi do procesů s „babickými teroristy“. Jan Bula byl z rozhodnutí politického sekretariátu ÚV KSČ vyňat z prvního babického procesu (12.–14. července 1951, Jihlava) a odsouzen jako hlavní osoba druhého babického procesu (13.–15. listopadu 1951, Třebíč) k trestu smrti. V třetím nejvýznamnějším babickém procesu, jenž se konal 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, byli souzeni členové Smetanovy skupiny, včetně dvou duchovních (pátera Podveského a faráře v Moravských Budějovicích Josefa Opletala), kteří oba nabídku na odbojovou spolupráci odmítli. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus byli odsouzeni k trestu smrti, Josef Černohous na doživotí. Páter Bula byl popraven 20. května 1952 v Jihlavě, G. Smetana a J. Melkus 28. března 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci

Lukov Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci

V září 2016 byla v prostorách lukovské fary otevřena pamětní síň věnovaná místnímu rodáku, knězi Janu Bulovi a stálá expozice o násilném vystěhování místních rodin v padesátých letech minulého století. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara (Občanské sdružení Paměť). Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů KPV, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a pater Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení. Jan Bula (1920–1952) byl popraven v souvislosti s babickými událostmi v roce 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Jeho osobnost připomíná i pamětní deska v místě jeho kněžského působení [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. V rodném Lukově je připomínán společně s dalšími místními občany, oběťmi násilné kolektivizace [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi].

Prohlédnout detail
Mastník. Busta Jana Zahradníčka

Mastník Busta Jana Zahradníčka

Busta básníka Jana Zahradníčka (1905–1960) s nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Miloš Vlček, byla odhalena 17. ledna 1991 na básníkově rodném domě v Mastníku z iniciativy tehdejšího Okresního úřadu v Třebíči. Významný katolický básník Jan Zahradníček byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k třinácti letům vězení a krátce po propuštění zemřel [viz Brno. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Prohlédnout detail
Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově

Mladá Vožice Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově

Žulová deska se zlatým písmem je umístěna na kostele sv. Martina. Deska se jmény pěti významných katolických hodnostářů, kteří byli internováni v nedalekém Radvanově, byla posvěcena dne 10. června 2012 při slavnosti Těla a Krve Páně v Šebířově českobudějovickým biskupem Mons. Jiřím Paďourem. Odhalena byla ThDr. Jiřím Svobodou, kanovníkem katedrály sv. Víta v Praze, za přítomnosti praneteře kardinála Josefa Berana, paní Drahuše Brabcové a široké veřejnosti, včetně vedení města 18. srpna 2012. Iniciátory a donátory pamětní desky jsou Zdeňka Zemanová s manželem. Do Charitního domova řeholnic a kněží (CHDŘ) v Radvanově byly v roce 1963 přesunuty sestry Kongregace sester premonstrátek z Květova domu v Táboře, kde byl Útulek pro trpící. Spolu se sestrami se do Radvanova museli stěhovat i biskupové dr. Štěpán Trochta, dr. Stanislav Zela a novoříšský opat Augustin Machalka. Později v Radvanově prožíval část své internace pražský arcibiskup kardinál Josef Beran a tehdejší provinciál jezuitů František Šilhan. Postupně se do Radvanova stěhovaly sestry i z ostatních komunit.

Prohlédnout detail
Moravská Huzová. Pamětní deska  Františku Tomáškovi

Moravská Huzová Pamětní deska Františku Tomáškovi

Pamětní deska s bustou je umístěna vedle vchodu do bývalé fary a jejím autorem je akademický sochař Otmar Oliva. Byla posvěcena 18. září 1994 P. Janem Chromečkem a P. Stanislavem Vaňkem. Profesor František kardinál Tomášek (1899 Studénka – 1992 Praha) byl katolický kněz, pedagog, teolog a 34. arcibiskup pražský a primas český (1977–1991). V roce 1949 přijal tajné biskupské svěcení a stal se součástí podzemní církve. V roce 1951 byl zatčen a následně internován v klášteře v Želivi [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění působil v letech 1954–1965 jako administrátor v Moravské Huzové a to až do svého jmenování roku 1965 apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze. Spoluinicioval hnutí Dílo koncilové obnovy i vznik programu Desetiletí duchovní obnovy a zasadil se o svatořečení Anežky České. V listopadu 1989, kdy se svatořečení uskutečnilo, podpořil sametovou revoluci a přispěl ke svržení komunistického režimu [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

Prohlédnout detail
Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi

Mukařov Pamětní deska Josefu Beranovi

Pamětní desku v Domově pro seniory v Mukařově odhalil a požehnal 19. června 2015 kardinál Dominik Duka. Arcidiecézní charita Praha u této příležitosti Domov přejmenovala, nese jméno kardinála Berana jako upomínku na jeho internaci v tomto domě v letech 1963–1964. Pražský arcibiskup Josef Beran [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi] byl od roku 1949 internován či pod dohledem StB na několika místech republiky [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově].

Prohlédnout detail
Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům

Myštěves Pamětní deska internovaným biskupům

Pamětní desky, první s nápisem a druhá s portréty vězněných církevních hodnostářů, jejichž autorkou je ak. sochařka Dagmar Štěpánková-Černá, byly slavnostně odhaleny 28. května 2011 zásluhou prof. Petra Piťhy a za účasti pražského arcibiskupa Mons. Dominika Duky a zástupců ředitelství Vězeňské služby ČR a Věznice Valdice. Čestnou stráž zajišťovali příslušníci Hradní stráže a Vězeňské služby ČR. Současně s pamětními deskami intervenovaným kněžím byla přítomným arcibiskupem posvěcena socha sv. Anežky Přemyslovny (dílo studentky sochařské školy v Hořicích Aleny Kubcové), na připomínku díla Blahoslavená Anežka Česká, které zde během své internace sepsal kardinál Beran. V zámečku v Myštěvsi byli v 50. letech internováni arcibiskup pražský Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], českobudějovický biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) a rožňavský biskup Róbert Pobožný (1890–1972). Pro jejich obsluhu zde s nimi byly uvězněny také řeholnice Zdislava Marie Benešová, sestra Felicitas Aloisie Bařínková, z Kongregace Nejsvětější svátosti, a Fides Karolína Dostálová, z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Arcibiskup Beran a biskup Hlouch byli do Myštěvsi převezeni 17. dubna 1953 z Růžodolu u Liberce, dva týdny poté také biskup Skoupý a o další týden později biskup Pobožný. Vězni v místě trpěli zimou a nedostatkem vody. Měli zakázaný jakýkoli styk s okolím, vyjma balíků a korespondence. S příbuznými se mohli stýkat na půdě ministerstva vnitra v Praze po dvou až třech měsících. Biskupu Josefu Hlouchovi se v této době zhoršil zdravotní stav, a proto musel být v září 1954 odvezen na léčení do Prahy. Biskupové Skoupý a Pobožný byli přemístěni na zámeček v Roželově u Rožmitálu a kardinál Beran v prosinci 1957 do Paběnic [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. Zámeček Myštěves vlastnila od roku 1913 rodina Piťhova (MUDr. Václav Piťha byl mj. spoluzakladatel porodnického oddělení v Pražském sanatoriu, dnes Ústav pro péči o matku a dítě), roku 1950 byl majetek rodině zabaven a zámeček sloužil až do poloviny 70. let jako vězení pro zvláštní osoby.

Prohlédnout detail
Návojná. Kříž na památku událostí z 21. ledna 1949 v Nedašově

Návojná Kříž na památku událostí z 21. ledna 1949 v Nedašově

Tři metry vysoký dřevěný kříž s vězeňskou mříží a puklým kamenným srdcem z pískovce vytvořil restaurátor a malíř Petr Káňa (nar. 1959 v Návojné). Kříž stojí na podstavci z pískovcových kvádrů, které pocházejí ze starého oltáře nedašovského kostela. Je věnován památce události ze dne 21. ledna 1949, kdy farníci z Nedašova zabránili výslechu svého kněze P. Františka Půčka příslušníky Státní bezpečnosti. Ještě téhož dne ve večerních hodinách se sjely do obce jednotky StB a SNB z okolních okresů. Při nočním vyšetřování byli zadržení občané v místní škole a později ve vazbě ve Valašských Kloboukách a v Uherském Hradišti surově mláceni [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům]. Farář a další muži byli postaveni před soud a odsouzeni. Kříž byl odhalen a posvěcen 8. září 2010. František Půček (1895–1968) se narodil v obci Hýsle patřící do tehdejšího okresu Kyjov. Vystudoval gymnázium v Kyjově, které ukončil roku 1914 maturitou s vyznamenáním. Poté nastoupil na bohosloveckou fakultu do Olomouce, kde byl po čtyřech letech 5. července 1918 vysvěcen kardinálem Lvem Skrbenským na kněze. Působil jako kaplan na mnoha místech, např. ve Veselí, v Ježově u Kyjova, v Osvětimanech, v Trnavě, na Velehradě, v Mnichově na jezuitském učilišti, ve Šternberku na Moravě, v Karlovicích či Halenkově. Od 1. listopadu 1934 byl ustanoven expositou ve farnosti Nedašov v tehdejším okrese Valašské Klobouky. Zde působil pětadvacet let, založil tělovýchovnou jednotu Orel a dechovou kapelu Nedašov. Za jeho působení byly pořízeny nové zvony, varhany, odvodněn hřbitov, postaveny nové schody ke kostelu, kaple v Nedašově Lhotě, pomníky, sochy. V souvislosti s událostmi z ledna 1949 byl pater Půček odsouzen v tzv. procesu „Půček a spol.“ Čtyři dny před jeho propuštěním z vězení 17. ledna 1951 vydalo StB nařízení o zákazu pobytu v Nedašově. Do nedašovské farnosti se vrátil již v roce 1951 a působil zde až do roku 1959, kdy se sám rozhodl odejít do penze. Dožil v charitním domově v Lukově, kde 21. září 1968 zemřel. Pochován byl na místním hřbitově v Nedašově.

Prohlédnout detail
Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi

Nový Jičín Pamětní deska Janu Šrámkovi

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař a řezbář Jan Zemánek, byla odhalena z iniciativy Klubu rodáků a přátel města Nový Jičín na budově fary 7. září 2018. Za účasti zástupců města, římskokatolické farnosti a veřejnosti ji posvětil P. Alois Peroutka. Nový Jičín byl prvním kněžským působištěm Msgre Jana Šrámka (1870–1956), kněze a politika, jenž byl od března 1948 až do konce života držen komunistickým režimem v internaci [viz Grygov. Pomník Janu Šrámkovi].

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi

Olešnice Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi

Pamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu – Orlovně byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky. Leopold Benáček se narodil se 14. listopadu 1901 v Martinkově u Moravských Budějovic, bohosloví vystudoval v Brně, kde byl roku 1924 biskupem Norbertem Kleinem vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil v Dolních Loučkách u Tišnova, pak trvale v Olešnici jako kooperátor, od roku 1934 jako farář a v roce 1947 byl jmenován bystřickým děkanem se sídlem v Olešnici. P. Leopold Benáček se ihned po příchodu do Olešnice zapojil do práce v Orlu, kde vykonával v letech 1925–1931 funkci starosty a v následujících letech pak funkce pokladníka a vzdělavatele. Byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. Jeho zásluhou byl Orel v Olešnici zachován i po okupaci až do konce roku 1941, po jeho rozpuštění pracovali členové Orla pod hlavičkou Společnosti Katolického domu. P. Benáček byl v září 1950 v rámci akce K (kláštery) internován v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1951 byl spolu s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy, z nichž někteří byli následně odsouzeni okresním soudem v Kladně, Leopold Benáček na šest měsíců nepodmíněně. Trest odpykával v Kutné Hoře, odkud byl po amnestii 4. května 1953 propuštěn a musel nastoupit na Státní statek Andělka u Frýdlantu v Čechách. V dalších letech pracoval v Brně jako skladník či průvodčí tramvaje. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic. Do Olešnice, kam zavítal na krátkou návštěvu až v roce 1968 v době pražského jara, se vrátit nesměl. Po smrti 19. července 1977 mu bylo splněno jeho přání a byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.

Prohlédnout detail
Olomouc. Kříž obětem víry v totalitních režimech

Olomouc Kříž obětem víry v totalitních režimech

Dřevěný vyřezávaný kříž s ukřižovaným Kristem vyrobil a městu Olomouc věnoval dětvanský řezbář Štefan Melich. Kříž byl odhalen a posvěcen arcibiskupem Janem Graubnerem v roce 2000. Před 9,5 metrů vysokým křížem je na kamenném soklu umístěna skleněná deska s nápisem.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi

Olomouc Pamětní deska Františku Tomáškovi

Pamětní deska s reliéfem a nápisem je umístěna ve vestibulu budovy Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a byla odhalena 10. prosince 1997. Požehnal ji apoštolský nuncius J. E. Giovanni Coppa. Autorem desky je akademický sochař Zdeněk Kolářský a byla financována z prostředků Univerzity Palackého. František Tomášek se narodil 30. června 1899 ve Studénce v rodině učitele [viz Studénka. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci a po maturitě a vojenské službě vstoupil v roce 1918 do arcibiskupského semináře v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen arcibiskupem Antonínem Cyrilem Stojanem 5. července 1922. Až do roku 1934 působil jako katecheta v Olomouci a v Kelči [viz Kelč. Pamětní deska Františku Tomáškovi], poté se stal asistentem pro pedagogiku a katechetiku na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Zde byl 15. prosince 1938 promován na doktora teologie. V době okupace působil jako katecheta v Olomouci-Hodolanech, později jako školní inspektor náboženství. Po skončení druhé světové války se vrátil na fakultu a byl jmenován mimořádným profesorem pedagogiky a katechetiky. V říjnu 1949 byl jmenován papežem Piem XII. titulárním biskupem butským a světícím biskupem olomouckým. Biskupské svěcení přijal tajně v Olomouci z rukou tehdy internovaného olomouckého arcibiskupa J. K. Matochy [viz Pitín. Pamětní deska Josefu Karlu Matochovi] 14. října 1949 [viz Ostrava. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Na bohoslovecké fakultě přednášel do konce školního roku 1950, během roku 1951 působil jako administrátor farnosti Bohušov u Krnova. Zde byl zatčen a dopraven do internačního pracovního tábora v Želivi [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Z internace byl propuštěn 28. května 1954 a 1. července nastoupil jako administrátor v Moravské Huzové [viz Moravská Huzová. Pamětní deska Františku Tomáškovi], kde strávil jedenáct let. V letech 1963–1965 se František Tomášek účastnil II. vatikánského koncilu a v roce 1965 byl jmenován papežem Pavlem VI. apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, v květnu 1976 kardinálem „in pectore“ (jmenování zveřejněno 30. prosince 1977) a v roce 1977 pražským arcibiskupem. Roku 1987 vyhlásil kardinál Tomášek Desetiletí duchovní obnovy národa, v listopadu 1989 vedl pouť věřících z Československa do Říma na svatořečení Anežky České. Kardinál a arcibiskup pražský František Tomášek zemřel 4. srpna 1992 v Praze, když rok předtím na vlastní žádost opustil úřad pražského arcibiskupa. Je pochován v chrámu sv. Víta v Praze.

Prohlédnout detail
Ostrava. Pamětní deska Františku Tomáškovi

Ostrava Pamětní deska Františku Tomáškovi

Měděná pamětní deska s reliéfem a nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský, byla odhalena 22. listopadu 2009 na kostele Krista Krále v Ostravě-Svinově. Iniciátorem připomínky osobnosti kardinála Františka Tomáška byl Jan Paláček. Deska byla instalována při příležitosti 60. výročí první veřejné biskupské mše svaté, kterou sloužil na Krista Krále 30. října roku 1949 ve svinovském kostele kardinál Tomášek [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

Prohlédnout detail
Ostrožská Lhota. Pamětní síň Antonína Šuránka

Ostrožská Lhota Pamětní síň Antonína Šuránka

Pamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození P. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová. Zdejší rodák Mons. ThDr. Antonín Šuránek (1902–1982) byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, kazatel na Blatnické hoře u sv. Antonínka vězněný v padesátých letech vězněn v internačním klášteře v Želivi [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. Od roku 2001 probíhá proces jeho blahořečení.

Prohlédnout detail
Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům

Paběnice Pamětní deska internovaným biskupům

Pamětní deska byla odhalena 21. července 2012 spolu se svěcením nového zvonu při slavnostní mši v kostele sv. Jakuba v rámci oslav 800. výročí první písemné zmínky o obci. Iniciátorem zhotovení desky je P. Jan Uhlíř, který ji spolu s biskupem Josefem Kajinkem posvětil. Zhotovení desky financovala katolická církev. Kardinál Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] byl od roku 1949 protiprávně internován či pod dohledem StB na různých místech Československa, nejprve v arcibiskupském paláci v Praze a posléze na dalších místech [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově]. Během internace byl neustále sledován a StB se na něj pokoušela opatřit či vyrobit kompromitující materiály. Ve vile v lese nedaleko Paběnic, v bývalém letním sídle stavitele Viktory, byl arcibiskup internován od 20. prosince 1957 do 3. října 1963. Zde se opět sešel s biskupy Karlem Skoupým (1886–1972) a Josefem Hlouchem (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], sestrami dominikánkami, Alenou (Marií) Chromčákovou, Konrádou Czepegyovou, Bernardou (Vincencií) Klementovou, a na krátký čas také se slovenským biskupem Jánem Vojtaššákem (1877–1965). Izolace byla velmi přísná, styk se světem mimo vykázaný objekt minimální a žádný osobní finanční příjem.

Prohlédnout detail
Pitín. Pamětní deska Josefu Karlu Matochovi

Pitín Pamětní deska Josefu Karlu Matochovi

Bronzovou pamětní desku v kostele sv. Stanislava Krakovského v Pitíně při mši svaté požehnal 11. května 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Autorkou návrhu a realizace bronzového reliéfu je Kristina Veronika Vesková. Arcibiskup Josef Karel Matocha se narodil 14. května 1888 v Pitíně na Uherskobrodsku, po absolvování Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži studoval v Římě, kde dosáhl dvojího doktorátu (filozofie a teologie). Kněžské svěcení přijal v roce 1914. Jeho prvním kaplanským místem byl Sobotín u Šumperka. Během roku 1919 působil jako vojenský kaplan v oddílech čs. armády na Slovensku, poté byl profesorem bohosloveckého ústavu v Nitře. V roce 1924 byl jmenován řádným profesorem křesťanské filozofie a dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde v letech 1938–1939 působil jako děkan, roku 1940 byl zproštěn služby, na fakultu byl znovu povolán v roce 1945. Zde setrval až do svého nečekaného jmenování arcibiskupem 22. března 1948. Arcibiskup Matocha po nucené internaci arcibiskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] předsedal Biskupské konferenci, podporoval pravou Katolickou akci, roku 1949 zahájil informační řízení za blahořečení arcibiskupa Stojana, v témže roce tajně vysvětil na biskupa Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi] a přes 30 jáhnů na kněze. Od Velikonoc 1950 až do své smrti byl internován ve svém bytě v arcibiskupské rezidenci v Olomouci, postupná izolace se od roku 1954 proměnila v ostrou samovazbu. Arcibiskup Matocha zemřel po jedenáctileté samovazbě ve vlastní rezidenci bez lékařského ošetřování 2. listopadu 1961 na srdeční infarkt. Pohřeb, stanovený na 6. listopadu, se konal v uzavřené arcibiskupské rezidenci za účasti rožňavského biskupa Róberta Pobožného, pohřben byl v rodném Pitíně. Za rok po jeho smrti byl na hrobě instalován důstojný náhrobek. V roce 1999 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Prohlédnout detail
Plzeň. Památník obětem zla. Meditační zahrada Luboše Hrušky

Plzeň Památník obětem zla. Meditační zahrada Luboše Hrušky

Památník obětem zla, který se nachází na jižním okraji Plzně, poblíž řeky Radbuzy, vznikl jako soukromá iniciativa Luboše Hrušky, původně důstojníka Československé armády, poté politického vězně. Budoval jej už od 60. let a pravého naplnění a veřejného zájmu se místu dostalo až po roce 1989. Od roku 1995 je v majetku plzeňského biskupství. Luboš Hruška (1927–2007) byl zatčen v roce 1949 při pokusu o překročení státní hranice, kde sloužil jako absolvent Vojenské akademie v Hranicích, a byl odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře. Během vězeňských let na Špilberku, Pankráci, Borech, v Opavě, Leopoldově, Ruzyni a v pracovním táboru Bytíz u Příbrami se setkal s desítkami vězněných křesťanů, kněží a biskupů, díky jejichž vlivu přijal katolickou víru a nechal se tajně pokřtít. Ve věznění si také přísahal, že pokud přežije, vybuduje z ovocného sadu svého otce památník obětem komunismu. Po svém propuštění při amnestii v roce 1960 začal Hruška v roce 1963 budovat Památník obětem zla v podobě meditační zahrady. Na návrh františkána P. Michala Pometla začlenil do parkové úpravy zahrady dvanáct pískovcových zastavení křížové cesty, jež vytesal sochař Roman Podrázský [viz Přibyslav. Náhrobek Romana Podrázského], a instalovány zde byly v letech 1987–1991. Posvěcení zahrady proběhlo 18. května 1991 za přítomnosti opata Víta Tajovského. K dotvoření meditační zahrady došlo po roce 1989, kdy se prostřednictvím nově založené Nadace Památníku obětem zla podařilo realizovat stavbu kaple podle návrhu architektů Ing. Jana Soukupa a Ing. Jiřího Opla. Vnitřní výzdobu tvoří obrazy sochaře Romana Podrázského. Kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbemu a slavnostně vysvěcena 13. května 1995. Dne 14. srpna 2009 byla v zahradě při slavnostní mši celebrované biskupem Františkem Radkovským a synem zakladatele P. Petrem Hruškou umístěna informační tabule odkazující na život a dílo plukovníka Luboše Hrušky.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi

Plzeň Pamětní deska Josefu Beranovi

Pamětní deska kardinála Berana dle návrhu Vladimíra Havlici a busta od akademické sochařky Marie Uchytilové je instalována na domě číslo 1 v Křižíkově ulici v Plzni. Bustu sochařka vytvořila ještě jako studentka v roce 1950 před kardinálovou internací. Slavnostního odhalení desky dne 17. května 1995 při příležitosti 26. výročí úmrtí kardinála Berana se zúčastnili plzeňský biskup František Radkovský, primátor města a další hosté. Josef Beran (29. 12. 1888 Plzeň – 17. 5. 1969 Řím), politický vězeň nacismu i komunismu, 33. pražský arcibiskup a kardinál [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] se narodil v rodině učitele Josefa a Marie Beranových v Plzni. Při křtu dostal jména Josef Jaroslav, za kmotry mu byli školník Josef Beneš a Rozálie Benešová. V Plzni vystudoval gymnázium. Po únoru 1948 se postavil tlaku komunistického režimu odloučit katolickou církev od Vatikánu a byl perzekvován [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům, Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům, Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově, Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi]. Zemřel v roce 1969 v Římě.

Prohlédnout detail
Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi

Polná Pamětní deska Josefu Toufarovi

Železná pamětní deska s nápisem a trnovou korunou umístěnou v pravém dolním rohu, která symbolizuje Toufarovo utrpení, byla instalována 6. září 2014 u budovy někdejší hospodářské školy v Palackého ulici. Desku požehnal arcibiskup kardinál Dominik Duka, biskup Josef Kajnek a postulátor procesu blahořečení P. Tomáš Petráček. Vytvoření desky iniciovala Marie Fišerová z Polné a její realizace se ujal umělecký kovář Adam Dočekal. Josef Toufar (1902 Arnolec – 1950 Praha) navštěvoval místní odbornou hospodářskou školu v roce 1927. Ke studiu se rozhodl teprve po otcově smrti ve svých 26 letech, kdy v něm dozrálo rozhodnutí stát se knězem. Studia dokončil v chotěbořském gymnáziu a v královéhradeckém biskupském semináři. P. Toufar byl umučen ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara, Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi, Příbram. Kříž Josefa Toufara, Ledeč nad Sázavou. Park a pomník pátera Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska obětem nacismu a komunismu z řad kněží a řeholnic

Praha 2 Pamětní deska obětem nacismu a komunismu z řad kněží a řeholnic

Deska byla instalovaná 18. června 2013 z iniciativy Karla Šťávy a dalších bývalých příslušníků vojenských táborů nucených prací – PTP, kteří se scházeli ve farnosti při kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí v Praze. Zhotovila ji firma Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic. Deska připomínající perzekuci katolické církve během obou totalit, odkazuje i k nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských a ženských katolických řeholních řádů na počátku 50. let 20. století [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi

Praha 2 Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi

Moderní streetartové připomínky umístil na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze designér Otakar Dušek k 45. výročí Palachovy smrti 19. ledna 2014. V roce 1950 zde po převozu z valdické věznice zemřel farář Josef Toufar [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], v roce 1969 student Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Prohlédnout detail
Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Praha 2 Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková. V roce 1950 přistoupil komunistický režim k nezákonné násilné likvidaci klášterů a řeholních řádů. V rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 bylo v českých zemích a na Slovensku uzavřeno přes dvě stě mužských řeholních domů a přes dva tisíce řeholníků svezeno do centralizačních, resp. internačních klášterů [viz Králíky. Památník obětem internace Králíky]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řeholní domy a přes čtyři tisíce řeholnic [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda]. Represe řeholních řádů předznamenal monstrproces s jejich představiteli, označovaný jako Machalka a spol. Jednalo se o jeden z prvních politických procesů vedený režimem v rámci proticírkevní kampaně. V procesu byli souzeni premonstráti Augustin Antonín Machalka, opat kláštera v Nové Říši [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově], Vít Bohumil Tajovský, opat kláštera v Želivi [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému], kteří byli zatčeni již v souvislosti s tzv. „číhošťským zázrakem“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara] a Stanislav Barták, dále jezuité František Šilhan (představený jezuitů) [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově], Adolf Kajpr a František Mikulášek, františkán Jan Evangelista Urban, dominikán Silvestr Braito a redemptoristé Jan Blesík a Ján Ivan Mastiliak. Soudní jednání probíhalo za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti od 31. března do 5. dubna 1950, kdy byl vynesen rozsudek. Původně navrhované tři tresty smrti byly zmírněny. Další velký proces proběhl ve dnech 27. listopadu 1950 – 2. prosince 1950 v Praze s devíti vyššími představiteli církve pod názvem Zela a spol., ve kterém byli k vysokým trestům odsouzeni olomoucký světící biskup Stanislav Zela, břevnovský opat Anastáz Opasek [viz Kolín. Pomník Anastáze Opaska], opat strahovského premonstrátského kláštera Stanislav Jarolímek, sekretář pražského arcibiskupa Jan Boukal, tajemník Katolické akce Antonín Mandl, překladatel salesián Václav Mrtvý, kanovníci Jaroslav Kulač, Otakar Švec a Josef Čihák.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska příslušníkům Pomocných technických praporů z řad kněží

Praha 6 Pamětní deska příslušníkům Pomocných technických praporů z řad kněží

Deska z červené švédské žuly na výšku s rytým zlaceným textem byla instalována dne 14. června 2010. Iniciátorem a autorem textu byl pan Karel Šťáva, sám bývalý příslušník PTP. Desku vyrobilo Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic. V rámci opatření proti církvi bylo v červnu 1950 rozhodnuto o povolání bohoslovců, řeholníků a kněží k výkonu prezenční vojenské služby, a to bez ohledu na jejich zdravotní stav nebo jiné formy odkladů. První branci rukovali 5. září 1950 a byli zařazováni do speciálních odloučených rot (dobově nazývaných „kněžských“ či „farářských“), aby nemohli duchovně působit na ostatní vojáky. Po složení přísahy a bez jakéhokoliv výcviku byli odesíláni do stavebnictví a průmyslu stavebních hmot. Jejich pobyt u jednotek PTP výrazně překračoval dvouletý vojenský výcvik [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Josefu Beranovi

Praha 6 Pomník Josefu Beranovi

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana. Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni v rodině učitele [Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi]. Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal v letech 1907–1912 alumnem České koleje v Římě. Po vysvěcení na kněze v roce 1911 pokračoval ve studiu teologie. V letech 1912–1917 působil jako kaplan například ve farnostech Chyše u Žlutic či v Praze, učitel a posléze ředitel ženského učitelského ústavu sv. Anny v Praze. Od roku 1928 vyučoval už jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, kde se v roce 1932 stal mimořádným profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře. Josef Beran byl veřejně znám svými protinacistickými postoji. Zatčen byl 6. června 1942 v době heydrichiády a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračním táboře Dachau. Do Prahy se vrátil koncem května 1945 a navázal na své působení na teologické fakultě, kde byl v dubnu 1946 potvrzen řádným profesorem. 8. prosince 1946 se stal pražským arcibiskupem. Po komunistickém převratu v roce 1948 Josef Beran jako nejvyšší hlava katolické církve v Československu odmítnul podřídit katolickou církev komunistickému režimu. 19. června 1949 o slavnosti Božího Těla, kdy měl být věřícím čten pastýřský list československých biskupů „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, zinscenovala Státní bezpečnost v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti. Arcibiskupu Beranovi byl z důvodu ochrany jeho osoby přidělen ochranný dohled ministerstva vnitra. Tím začala jeho internace, nejprve v pražském arcibiskupském paláci v letech 1949–1951 a posléze v Roželově u Rožmitálu, Růžodolu u Liberce, Myštěvsi, Paběnicích, Mukařově [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. V roce 1963 došlo z podnětu Svatého stolce k navázání jednání s Československem. Kardinál Beran byl po podepsání slibu věrnosti republice státní mocí penzionován s vyhrazeným pobytem v Mukařově u Říčan [viz Mukařov], odtud byl v roce 1964 převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově]. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní ceremoniál. V Římě se kardinál Beran zapojil do práce 2. vatikánského koncilu. Založil zde také České náboženské středisko Velehrad. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti, a papež Pavel VI. proto rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. Je jediným Čechem, kterému se této pocty dostalo. 2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana. Postulátorem se stal P. Jaroslav V. Polc, po jeho smrti v roce 2004 jej nahradil P. Jan Matějka.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi

Praha 9 Pamětní deska Františku Štverákovi

Kamenná deska s textem je umístěna na boční stěně hlavní lodi kostela sv. Ludmily. Odhalena byla 15. června 1992 zásluhou farníků, přátel a rodiny. Římskokatolický kněz František Štverák (1909–1956) působil ve Chvalech v letech 1937–1949 [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Po válce pracoval jako arcibiskupský vikář a notář arcibiskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Po Labi nechal dopravit 670 zvonů do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Dva zvony také získal pro kostel sv. Ludmily na Chvalech. Jednání o dalších téměř dvou tisícovkách zvonů a dvanácti stech tunách zvonoviny vázla na byrokratických přístupech úřadů, kterým udělal definitivní konec únorový převrat v roce 1948. Pater Štverák byl poté obviněn, že chtěl v souvislosti s touto akcí emigrovat do Německa, v roce 1949 byl zatčen Státní bezpečností, odsouzen a uvězněn.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Praha 9 Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka za stranu lidovou, jenž měl kontakty na vinořskou faru. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran – návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že každá strana bude i nadále vyvíjet politickou činnost samostatně a vzájemné informování bude probíhat v individuální rovině. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška). Vojtěch Jandečka byl zatčen i souzen se skupinou funkcionářů spolku Orel, Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 do exilu.

Prohlédnout detail
Příbram. Kříž Josefa Toufara

Příbram Kříž Josefa Toufara

Iniciátorem kříže P. Toufara, umístěného na Svaté Hoře poblíž Březnické brány, je bývalý politický vězeň Jaroslav Hanuš, který na jeho zhotovení věnoval finance obdržené v rámci rehabilitací. Zlacenou korunu navrhl sochař Karel Stádník. Kříž, jenž měl být původně vztyčen v Praze, vysvětil v první polovině 90. let P. Josef Břicháček, tehdejší představený komunity redemptoristů na Svaté Hoře. Pamětní kříž je nejen připomínkou oběti P. Toufara [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], ale i připomínkou toho, že jeho postoje byly vzorem lidské statečnosti pro vězněné politické odpůrce komunistického režimu.

Prohlédnout detail
Raná. Pamětní deska Františka Xavera Mimry

Raná Pamětní deska Františka Xavera Mimry

Žulová deska s fotografií faráře Mimry a pozlaceným textem byla vysvěcena 17. října 1998. Obřady vedl královehradecký světící biskup Mons. Josef Kajnek s administrátorem farnosti P. Bohumilem Šitavancem. Na financování pamětní desky se podíleli především místní farníci. František X. Mimra (1886–1952) se narodil 2. prosince 1886 v rolnické rodině v Plchůvkách u Chocně. Gymnázium vystudoval v Hradci Králové a na doporučení strýčka kněze nastoupil v roce 1908 do královéhradeckého bohosloveckého semináře, který s úspěchem absolvoval v roce 1912, a 14. července téhož roku byl vysvěcen na kněze. Jeho prvním kaplanským místem byla Raná, po dvou letech se stal správcem farnosti Dolní Újezd u Litomyšle a 31. srpna 1921 byl ustanoven farářem opět v Rané. Věnoval se pastorační činnosti, výuce náboženství, zasloužil se o založení místní jednoty Orla a Sdružení katolické mládeže. P. Mimra byl křivě obviněn, 7. ledna 1949 zatčen a vězněn v Chrudimi. První soud v Havlíčkově Brodě 12. května 1949 byl odročen i díky přímluvě ranských věřících, ale další vykonstruované soudní řízení na příkaz vyšších orgánů převzal lidový soud v Praze-Pankráci, jímž byl P. Mimra odsouzen pro trestný čin pobuřování proti republice, bránění záboru církevních pozemků, hanobení republiky atd. k odnětí svobody na 3 roky. Šestašedesátiletý kněz si odpykával trest v Kutné Hoře, uranových dolech a na Mírově. Po propuštění byl 29. července 1952 ustanoven, již jako nemocný, administrátorem v Cerekvici u Litomyšle, kde po několika měsících na následky věznění zemřel.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi

Pamětní deska připomínající P. Janu Bulu, který ve farnosti působil až do svého zatčení v roce 1951, byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl P. Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů. Dva zvony pro kostel Narození Jana Křtitele v Rokytnici a dva zvony pro kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově byly posvěceny Mons. Jiřím Mikuláškem (vždy větší z nich je dedikován P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století). Páter Bula byl odsouzen k trestu smrti v babických procesech. Jan Bula se narodil 24. června 1920 v obci Lukov [viz Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci; Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. V letech 1931–1939 studoval na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích, po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Brně a 29. července 1945 byl olomouckým biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze. Již v srpnu nastoupil jako kaplan do farnosti v Rokytnici nad Rokytnou a od roku 1949 zde pak působil jako administrátor. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života organizací ochotnického divadla, sportovních aktivit Orla. Za čtení a komentování zakázaného pastýřského listu mu byla udělena pokuta a zahájeno trestní řízení, které bylo na základě prezidentské milosti zrušeno. Od roku 1950 neveřejně pokračoval ve vedení mládeže a začal s opravou rokytnického kostela. V únoru 1951 jej na faře v Rokytnici navštívil jeho spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, v té době v internaci, do zahraničí [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi]. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit. P. Bula byl zatčen již 30. dubna a podrobován ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě krutým výslechům. Po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], dalším zatýkání a mimořádně rychlé přípravě procesů rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ 10. července o tom, že páter Bula nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], ale bude souzen odděleně a bude mu uložen trest smrti. Byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči. Ohledně absolutního trestu sice panovaly pochybnosti i v justičních kruzích, které však politické rozhodnutí nezvrátily, a P. Bula byl popraven 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. P. Bula byl rehabilitován po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení, k němuž byl v roce 2011 připojen také beatifikační proces P. Václava Drboly.

Prohlédnout detail
Šebkovice. Zvony smíření

Šebkovice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry, navzdory babickým událostem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Prohlédnout detail
Sedlčany. Pamětní deska Františku Bučilovi

Sedlčany Pamětní deska Františku Bučilovi

Pamětní deska pateru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miroslava Vlka 15. prosince 2005. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem. František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. Tento nález byl propagandisticky zneužit vůči místním občanům a P. Bučil byl na jeho základě znovu obžalován. Státní soud zasedal již 2. února 1951 v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností vybranou církevními tajemníky. Líčení před senátem Státního soudu přenášel místní rozhlas. P. Bučil byl odsouzen za sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl děkan Bučil přemístěn do věznice Plzeň-Bory. Později byl vězněn v Mírově, Mladé Boleslavi, Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)].

Prohlédnout detail
Spálené Poříčí. Pamětní deska Františku Ferdovi

Spálené Poříčí Pamětní deska Františku Ferdovi

Bronzová deska s reliéfem kytice v horní části a textem byla P. Františku Ferdovi odhalena 9. září 2000 na nově opravené budově děkanství ve Spáleném Poříčí. Odhalení provedli společně starosta Pavel Čížek, Ferdův spolužák ze semináře kanovník Václav Kořínek a Ferdova hospodyně a pomocnice Jiřina Konarovská. Autorem pamětní desky je akademický sochař František Bálek. Ve městě se nachází Dům s pečovatelskou službou nesoucí jméno P. Františka Ferdy. P. František Ferda (1915 Spálené Poříčí –  1991 Sušice), kněz a léčitel se narodil na statku v Dražkovicích nedaleko Spáleného Poříčí. Od dětství se zajímal o přírodu a byl aktivním hudebníkem. Vystudoval arcibiskupské gymnázium v Praze a poté absolvoval bohosloveckou fakultu v Praze-Bubenči, v roce roce 1939 byl vysvěcen na kněze. Za války působil jako kaplan v Mýtě a Petrovicích u Sedlčan. Dne 16. února 1951 byl zatčen na farnosti v Nechvalicích a uvězněn. Vystřídal vězeňské cely v Ostravě, Opavě, Mírově, Jáchymově, Leopoldově, Valdicích i na Borech. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako dělník v plzeňských pivovarech. K pastorační činnosti se mohl vrátit až o osmnáct let později. Působil jako duchovní správce u řeholních sester v domově důchodců v Újezdci u Klatov. Ve  vězení objevil své mimořádné schopnosti – měl jasnovidné schopnosti, které využíval k léčení nemocných. V roce 1980 se přestěhoval do Sušice [viz Sušice. Pamětní deska Františku Ferdovi]. Páter František Ferda zemřel v roce 1991 a byl pochován na sušickém hřbitově za masové účasti vděčných pacientů. Jeho mimořádnou obětavou činnost vysoce ocenil v kondolenčním dopise kardinál František Tomášek.

Prohlédnout detail
Starovičky. Busta Václava Drboly

Starovičky Busta Václava Drboly

Bronzová busta, jejímž autorem je Stanislav Müller, je umístěna u kostela sv. Kateřiny ve Starovičkách. Byla odhalena 30. září 2012 při příležitosti 100. výročí narození kněze Václava Drboly. Požehnal ji generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek. Páter Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Starovičky Pamětní deska Václavu Drbolovi

Deska z černé žuly s fotografií Václava Drboly a rytým textem je umístěna na nízkém podstavci u pomníku obětem první světové války. Byla odhalena 27. července 1994 a vysvětil ji brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle za přítomnosti dalších církevních představitelů, zástupců obce i kraje a místních občanů. Páter Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Stínava. Pomník obětem první a druhé světové války a obětem komunismu

Stínava Pomník obětem první a druhé světové války a obětem komunismu

Pomník je tvořen deskou z červeného mramoru umístěnou vlevo na podstavci ze stejného materiálu. Na ní jsou vyryta jména padlých ve světových válkách, umučených nacisty a jméno kněze P. Theodora Funka, vězněného v letech 1949–1960. Vpravo je velký kámen, na něm mramorová deska s rytým českým lvem. Byl odhalen roku 2000. Stínavský rodák P. Theodor Funk (1896–1968), syn zdejšího řezníka a také hostinského se stal knězem, doktorem teologie a posléze konzistorním radou olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy [viz Pitín. Pamětní deska Josefu Karlu Matochovi]. Věrná služba v této funkci se mu stala osudnou v době komunistického pronásledování církve po roce 1948. Biskupové se v prvních fázích bránili nátlaku a falešným informacím vydáváním pastýřských listů pro věřící. P. Funk byl zatčen za rozšiřování exkomunikačních dekretů, které rozdával kněžím v klášteře na Svatém Kopečku u Olomouce na schůzi svolané olomouckým arcibiskupem a odsouzen v září 1949 státním soudem v Praze na deset let do vězení. Po propuštění na amnestii roku 1960 trávil poslední léta svého života v soukromí ve své rodné obci. Je pochován v rodinném hrobě na stínavském hřbitově. Jeho mladší bratr František (1900–1987) se stal také knězem.

Prohlédnout detail
Strakonice. Pamětní deska Antonínu Voráčkovi

Strakonice Pamětní deska Antonínu Voráčkovi

Pamětní deska P. Antonínu Voráčkovi, strakonickému děkanovi a předposlednímu převorovi maltézského řádu, byla odhalena dne 19. dubna 2008 na druhém nádvoří strakonického hradu z iniciativy básníka Ondřeje Fibicha za přítomnosti delegace řádu, včetně velkopřevora knížete Karla Paara. Antonín Voráček se narodil v roce 1889 ve Švihově v rodině pekaře. Po řádném ukončení klatovského gymnázia chtěl studovat zpěv, ale nakonec se rozhodl pro bohosloví. Do maltézského řádu vstoupil 30. ledna 1916 a na kněze byl vysvěcen 18. června téhož roku. Poté působil v řádových sídlech v Praze a Strakonicích, kde byl kaplanem a katechetou na různých školách včetně strakonického gymnázia. Později převzal funkci děkana při chrámu sv. Prokopa ve Strakonicích. V roce 1939 obdržel titul konventuálního kaplana a 15. července 1948 jej velmistr v Římě jmenoval převorem pro České země. Do funkce byl uveden tajně 1. ledna 1950 na strakonickém hradě. V meziválečném období se ve Strakonicích účastnil veškerého společenského života. Členství i předsednictví přijal v mnoha spolcích: tenisovém, lyžařském, mysliveckém, fotografickém, dirigoval i zpíval ve sboru Zvon a podporoval dobročinné organizace. Za 2. světové války byl krátce internován a poté se zapojil do protifašistického odboje spolu s později popraveným paterem Josefem Jílkem (falšování listin a pašování zbraní z továrny ČZ). Po válce spolupracoval s vedením americké armády a zapojil se do protikomunistické koalice. V roce 1949 byl penzionován a zbaven děkanské funkce. Vykonával ji pak provizorně až do roku 1952. To už byl konfrontován s provokací StB a koncem roku 1953 zatčen. Dne 27. března 1954 byl odsouzen za vyzvědačství na osm let vězení. Propuštěn byl po amnestii roku 1960. Směl pobývat ve Švihově, kde i bez státního souhlasu vedl tajné mše a organizoval ilegální činnost svého řádu. Zemřel ve Švihově roku 1978.

Prohlédnout detail
Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Štramberk Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Deska z červené žuly s rytým textem a fotografií byla posvěcena olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem 27. srpna 1995 a nachází se v předsíni kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štramberku. Iniciátorem zřízení desky byl Bohuslav Kresta. P. Antonín Šuránek [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] pracoval v letech 1955 až 1962 ve Štramberku v cementárně a vápence po propuštění z internačního kláštera v Želivě.

Prohlédnout detail
Straškov-Vodochody. Pamětní deska Václavu Renčovi

Straškov-Vodochody Pamětní deska Václavu Renčovi

Pamětní deska rodáku Václavu Renčovi byla odhalena 23. listopadu 1991 u příležitosti 80. výročí jeho narození na rodném domě čp. 5. Inicioval ji František Lácha, obec Vodochody a Obec spisovatelů. Autorem desky je sochař Jan Bradna. Václav Renč (18. listopadu 1911, Vodochody – 30. dubna 1973, Brno), český katolický básník, dramatik a překladatel [viz Fryšták. Pamětní deska Václavu Renčovi] byl společně s básníkem Josefem Kostohryzem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi] odsouzen v roce 1952 za velezradu ve vykonstruovaném procesu k 25 letům vězení [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi].

Prohlédnout detail
Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi

Střítež Pomník Josefu Zvěřinovi

Pomník Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal. ThDr. Josef Zvěřina (1913 Střítež – 1990 Nettuno, Itálie) byl v roce 1937 v Římě vysvěcen na kněze. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze a věnoval se práci s kroužky katolických kněží, laiků a mládeže v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u Pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z největších procesů s představiteli Katolické akce Praze [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi], jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře „L“ Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965) . Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na Katolickou teologickou fakultu v Litoměřicích, následujícího roku byl opět propuštěn. Působil v duchovní správě až do roku 1974, kdy mu byl odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby. V duchovní práci pokračoval tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce Františka kardinála Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Po listopadu 1989 byl jmenován čestným děkanem litoměřické bohoslovecké fakulty, v roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Studénka. Pamětní deska Františku Tomáškovi

Studénka Pamětní deska Františku Tomáškovi

V roce 1990 byl kardinál Tomášek jmenován čestným občanem města a 29. srpna 1993 mu byla na budově školy, která dnes nese jeho jméno, odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem a nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Modely do bronzu odlil Karel Mráz. Iniciátorkou instalace desky byla Marie Langerová, která spolupracovala i na textové části pamětní desky. Realizaci podpořil tehdejší starosta Lubomír Šobich. Kardinál František Tomášek se narodil 30. června 1899 jako druhý nejstarší syn. Celá rodina bydlela ve Studénce v budově tehdejší nové školy, která se stala rodným domem všech šesti dětí. Františkův otec zemřel v 41 letech 9. února 1906, a tak se František v šesti letech stává polovičním sirotkem. Po otcově smrti vychovávala sourozence pouze matka, která ovdověla ve svých dvaatřiceti letech [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

Prohlédnout detail
Sušice. Pamětní deska Františku Ferdovi

Sušice Pamětní deska Františku Ferdovi

Z iniciativy zastupitelstva města Sušice a místní římskokatolické farnosti byla na průčelí u vchodu do kapucínského kostela sv. Felixe umístěna bronzová pamětní deska pateru Františku Ferdovi, jejímž autorem je akademický sochař František Bálek. Byla odhalena 1. dubna 2005 u příležitosti paterových nedožitých 90. narozenin za přítomnosti zástupců města a českobudějovického biskupa Mons. Jiřího Paďoura, který při průvodní mši zdůraznil, že se jednalo o autentického kněze, který ctil eucharistii a o jehož hodnověrnosti a pravosti není pochyb. P. František Ferda (1915–1991), kněz a politický vězeň žil od konce 70. let až do své smrti ve svém domku v Sušici. Práci duchovního nesměl po většinu svého života vykonávat, a tak se věnoval přírodní medicíně. Byl známým léčitelem [viz Spálené Poříčí. Pamětní deska Františku Ferdovi].

Prohlédnout detail
Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Sušice Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Pamětní deska Mons. Tomáši Beránkovi byla odhalena u příležitosti jeho 100. výročí narození 14. srpna 1997 z iniciativy České křesťanské akademie v Sušici na paterově rodném domě v Kostelní ulici. Tomáš Beránek se narodil 15. srpna 1897 v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze, byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem místního národního výboru, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Dne 8. února 1950 byl zatčen Státní bezpečností na vodňanské faře, neboť patřil mezi spolupracovníky českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], vystupoval proti státem organizované Katolické akci, veřejně četl zakázané pastýřské listy. Po téměř roční vazbě v Písku a Praze byl 31. ledna 1951 Státním soudem ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi za velezradu na jedenáct let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl Mons. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.

Prohlédnout detail
Svídnice. Pamětní deska Marii Elišce Pretschnerové

Svídnice Pamětní deska Marii Elišce Pretschnerové

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Jitky Benešové a svídnického osadního výboru 11. listopadu 2017 na budově školy, kterou sestra Pretschnerová navštěvovala. Kamennou desku z dílny Josefa Dobrkovského posvětil P. Ryszard Boćkowski za přítomnosti zástupců obcí Dymokury, Rožďalovice, sestry M. Zdislavy Noskové a dalších členek Kongregace Školských sester sv. Františka a členů místního osadního výboru. Marie Eliška Pretschnerová, křestním jménem Anna (1911–1993), vstoupila do Kongregace Školských sester sv. Františka (OSF) a v roce 1932 složila řeholní sliby. Po válce dokončila studium fyziky a matematiky na Karlově univerzitě a učila na gymnáziu Kongregace v Praze-Vinohradech až do roku 1948, kdy byla škola zrušena.

Prohlédnout detail
Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989

Teplá Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989

Premonstrátský klášter v Teplé je místem tradičních muklovských poutí pořádaných Konfederací politických vězňů [viz též Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. V roce 1999 zde byla jako součást prohlídky klášterního památkového areálu otevřena stálá výstava Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989, jež je expoziturou Muzea třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. Expozice zaměřená na perzekuci církví, kněží, řeholníků a řeholnic byla v roce 2002 podstatně přebudována, nachází se v chodbě těsně přiléhající ke klášternímu kostelu Zvěstování Panny Marie. Od roku 2012 připomíná perzekuci církví také Památník obětem internace v klášteře redemptoristů na Hoře Matky Boží v Králíkách [viz Králíky. Památník obětem internace Králíky] a expozice o internaci řeholnic v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda]. Vliv církve na věřící, zejména na venkově, přestavoval významnou překážku ateizační a kolektivizační politice prosazované komunistickým režimem. Perzekuce představitelů církve nastolená záhy po uchopení moci komunisty probíhala proto obzvláště krutým způsobem. V 50. letech byly likvidovány kláštery, příslušníci řeholních řádů byli na léta internováni. Kněží nesměli vykonávat pastorační činnost a ve vykonstruovaných proticírkevních procesech byli odsuzováni k mnohaletým trestům, jako například tepelský opat P. Heřman Tyl [viz Cakov. Deska Heřmanu Josefu Tylovi].

Prohlédnout detail
Tišnov. Pomník obětem komunismu

Tišnov Pomník obětem komunismu

Památku obětí komunistického režimu připomíná velký kámen s železnými okovy a s kovovou deskou s nápisem. Pomník instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. V 50. letech se v tišnovském gymnáziu zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před zásahy místních komunistických orgánů v rámci prosazované kolektivizace. Skupina bývalých tišnovských studentů – Alois Pokorný (*3. 4. 1928), Vlastimil Železný (*18. 4. 1928) a Zdeněk Čačka (* 1928) – se podle obžaloby účastnila činnosti ilegální skupiny pod vedením Jana Simandla, která šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 Alois Pokorný a Vlastimil Železný odešli do ilegality. V jednom z poskytnutých úkrytů se nějaký čas skrývali společně s Františkem Mrkvou, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice. Postupně narůstající neshody mezi Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, a Pokorným a Železným vyvrcholily 12. května 1951, kdy byl Mrkva v potyčce usmrcen. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení jednali v sebeobraně, neboť František Mrkva ohrožoval oba střelnou zbraní, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Prohlédnout detail
Třebenice. Pamětní deska a busta Ladislava Kubíčka

Třebenice Pamětní deska a busta Ladislava Kubíčka

Pamětní desku s bustou 11. září 2005 odhalil na třebenické faře v den prvního výročí tragické smrti zavražděného faráře MUDr. Ladislava Kubíčka starosta města Václav Vobořil, posvětil ji arcibiskup Karel Otčenášek a biskup Josef Koukl. Autorem pamětní desky s bronzovou bustou je litoměřický akademický sochař Libor Piskálek, výrobu zaplatila třebenická radnice. Ladislav Kubíček se narodil 3. ledna 1926 v Rachově na Zakarpatské Ukrajině. V roce 1945 maturoval na gymnáziu v Brně a roku 1950 dokončil studia medicíny na Masarykově univerzitě v Brně. Vojenskou službu vykonával i u útvarů PTP na šachtě na Kladensku. Během 50. let 20. století působil jako lékař na různých místech na Moravě, dokud nebyl nucen z politických důvodů v roce 1959 nastoupit brigádu na šachtě v Karviné. Zde byl zatčen pro své náboženské aktivity a odsouzen za podvracení republiky. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pokračoval v práci na šachtě a později v Kamenoprůmyslu v Letovicích. Externě studoval teologii a 7. února 1967 byl tajně vysvěcen biskupem Štěpánem Trochtou na katolického kněze. Do duchovní správy nastoupil až od 1. srpna 1969, kdy dostal státní souhlas k výkonu kněžské služby a působil na různých místech litoměřické diecéze a ve farnostech v Jizerských horách, od roku 1999 v Třebenicích. Od počátku 90. let se podílel na vzniku hospiců v ČR, napsal několik knih s duchovní tematikou, působil jako duchovní ve věznici, v roce 2000 byl jmenován sídelním kanovníkem litoměřické kapituly a prezidentem litoměřické diecézní charity. 11. září 2004 byl na faře v Třebenicích zavražděn. Litoměřický biskup Pavel Posád označil Kubíčka za mučedníka, v roce 2011 začalo sbírání dokumentů, na jejichž základě by mohl být blahořečen.

Prohlédnout detail
Třebíč. Památník obětem komunismu

Třebíč Památník obětem komunismu

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Pomník připomíná zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a jedenáct popravených po babických procesech, z toho tří duchovních [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Prohlédnout detail
Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích

Valdice Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích

Pamětní deska upomínající kněze Josefa Toufara a další politické vězně komunistického režimu byla odhalena z iniciativy zaměstnanců Věznice Valdice Pavla Kuřátka a Pavla Zvolánka 19. září 2018 za účasti královehradeckého biskupa Josefa Kajneka, předsedy Ekumenické rady církví Daniela Ženatého, senátorů, zástupců Vězeňské služby a města Jičín. P. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem podroben ve valdické věznici krutému mučení vyšetřovatelů a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Velký Ořechov Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Památku P. Antonína Šuránka se zastupitelstvo obce Velký Ořechov rozhodlo uctít a trvale připomínat zhotovením reliéfu, který je umístěn při vstupu do kostela svatého Václava, jenž byl působištěm P. Šuránka. Autorem návrhu a realizace je akademický sochař Vojtěch Malaník, ořechovský rodák. Pamětní desku požehnal 14. září 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Krátké působení P. Antonína Šuránka [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] ve farnosti ve Velkém Ořechově ukončilo zatčení Státní bezpečností a několikaletá internace.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Josefu Chadrabovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky inicioval bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994. Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. Oblíbený P. Chadraba byl v roce 1950 informován místním učitelem Václavem Paplhámem o vytvoření odbojové protikomunistické skupiny na Vilémovsku, kterou však od počátku monitorovala Státní bezpečnost. V procesu konaném 8.–12. října 1951 v Praze byla Státním soudem souzena velká skupina téměř 30 osob, které skrývaly či jen neoznámily „protistátní činnost“ Karla Hořínka [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]; Václav Paplhám byl jako jeden z hlavních aktérů odsouzen na 20 let. Na základě výpovědí byl 11. září 1951 zatčen P. Chadraba, obviněn z údajného ukrývání zbraní a v procesu, který se konal 17.–18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, odsouzen za velezradu ke dvaceti letům. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi], v jednom z dalších František Mojžíš [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi]. Trest odpykával těžce nemocný P. Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.

Prohlédnout detail
Vlčatín. Pamětní deska Jana Zahradníčka a Boží muka

Vlčatín Pamětní deska Jana Zahradníčka a Boží muka

Pamětní deska a Boží muka postavená v roce 1992 podle návrhu architekta Jana Konečného připomínají místo, kde při převozu do třebíčské nemocnice zemřel básník Jan Zahradníček (1905–1960) [viz Brno. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody]. Pamětní místo vzniklo z iniciativy rodinné přítelkyně Hedviky Ševčíkové a Laického sdružení bratří a sester sv. Dominika v Brně.

Prohlédnout detail
Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Vodňany Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva byla 9. září 2016 na budově fary odhalena žulová pamětní deska místnímu knězi Tomáši Beránkovi. Realizaci provedlo prachatické kamenictví Františka Kölbla a desku posvětil P. Tomáš Hajda. Mons. Tomáš Beránek (1897–1954) sloužil ve vodňanské farnosti od roku 1930 nejprve jako kaplan, od roku 1935 až do svého zatčení v roce 1950 ve funkci děkana. Zemřel v roce 1954 ve věznici Mírov [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989].

Prohlédnout detail
Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara

Zahrádka Pamětní deska a socha Josefa Toufara

V zákristii kostela sv. Víta v zaniklém městečku Zahrádka nedaleko Ledče nad Sázavou byla 25. února 2017 za účasti církevních představitelů, členů Konfederace politických vězňů, politických a kulturních osobností odhalena socha faráře Josefa Toufara. Autorem dvoumetrové bronzové figurativní plastiky je sochař Olbram Zoubek, který svou poslední velkou sochu věnoval Národnímu památkovému ústavu, jenž zahrádecký kostel spravuje. Doprovodná měděná pamětní deska podle návrhu Luboše Drtiny vznikla z iniciativy Nezávislého Podmelechovského spolku a zhotovila ji umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. P. Josef Toufar (*1902) působil v letech 1940 až 1948 v Zahrádce, odkud byl pro svou oblíbenost nejen mezi farníky přeložen na nátlak místních členů komunistické strany do Číhošti. Byl zatčen v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, zemřel 25. února 1950 na následky výslechů [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara, Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi, Ledeč nad Sázavou. Park a pomník pátera Josefa Toufara].

Prohlédnout detail
Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům

Želiv Památník internovaným kněžím a řeholníkům

V ambitech želivského premonstrátského kláštera byla 13. srpna 2011 arcibiskupem Dominikem Dukou slavnostně odhalena pamětní stěna s ručně napsanými jmény 464 řeholníků a diecézních kněží, kteří zde byli za komunistického režimu vězněni v internačním táboře. Jména internovaných kněží a řeholníků v abecedním pořadí hustě pokryla několik metrů vysokou zeď, před níž je umístěn mohutný kříž. Desku podle návrhu architekta Mikoláše Vavřína realizovala Monika Bolechová. Součástí pamětního místa je v ambitu instalovaná výstava fotografií a dokumentů, nachází se zde i pamětní deska připomínající opata Víta Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která v rámci tzv. akce K (kláštery) proběhla v dubnu 1950 [viz Králíky. Památník obětem internace Králíky], sloužil zrušený klášter v Želivě do února 1956 jako internační tábor pro politicky nepohodlné kněží a řeholníky, kterých tu žilo více než čtyři sta. Mezi nimi byli např. kardinál František Tomášek [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi], arcibiskup Karel Otčenášek, pater Šuránek [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi], salvatorián pater Kvita [viz Brno. Pamětní deska Jaroslavu Albínu Kvitovi], pater Štverák [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi] či pater Benáček [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi]. Internovaní duchovní podléhali nucenému pracovnímu režimu, bez nároku na mzdu pracovali v klášteře nebo v nejbližším okolí v zemědělství či lehkém průmyslu. Klášter od roku 1957 sloužil jako pobočka Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě, v roce 1991 byl vrácen premonstrátskému řádu.

Prohlédnout detail
Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Želiv Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému

Pamětní deska opatu želivského kláštera Vítu Tajovskému byla odhalena 11. prosince 2004 k pátému výročí jeho smrti z iniciativy opata Bronislava Ignáce Kramára a celého řeholního společenství. Požehnal ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. Vít Bohumil Tajovský (1912–1999) [viz též Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému, Klanečná. Deska Vítu Bohumilu Tajovskému] po studiu bohosloví byl již jako premonstrát vysvěcen v roce 1937 na kněze a působil v klášteře v Želivi, kde byl v lednu 1948 zvolen opatem. Po únoru 1948 vystupoval proti politice komunistického režimu a byl nucen odejít z humpoleckého gymnázia, kde od roku 1942 vyučoval. Již v roce 1949 byl krátce zatčen Státní bezpečností, podruhé 30. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], neboť se přátelil s P. Josefem Toufarem, a ten ho po událostech s vychýlením křížku v číhošťském kostele navštívil. Opat Tajovský byl vyšetřován ve Valdicích a v Praze-Ruzyni. Ve velkém vykonstruovaném procesu s představiteli řádů v dubnu 1950 byl odsouzen [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] za „velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu“ k 20 rokům odnětí svobody. Prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Valdice, Jihlava a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Po propuštění nesměl vykonávat kněžské povolání, žil v Havlíčkově Brodě pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti a až do odchodu do penze mohl pracovat pouze jako nekvalifikovaný dělník. Během pražského jara v roce 1968 krátce působil v duchovní správě a společensky se angažoval (byl předsedou K 231 v Havlíčkově Brodě). V roce 1991 se vrátil se svou komunitou do želivského kláštera, kde byl po likvidaci řeholních řádů v roce 1950 zřízen internační tábor pro kněze a řeholníky [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1996 byl opatu Tajovskému udělen prezidentem republiky Řád T. G. Masaryka. Zemřel 11. prosince 1999 v Želivi, kde je pochován na místním hřbitově.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru