Pamětních míst, která připomínají jednotlivé fáze perzekuce církví, osudy zavražděných, odsouzených, internovaných kněží, řeholníků a řeholnic, vězněných katolických spisovatelů, stále přibývá – mj. s ohledem na současnou snahu o blahořečení obětí politických procesů 50. let. Symbol krajní perzekuce představitelů církve představuje osoba umučeného kněze Josefa Toufara a s ním spojená vrcholně spektakulární protináboženská propagandistická kampaň komunistického režimu založená na „odhalení číhošťského zázraku“. Toufarův život i skon připomíná řada pamětních míst (Arnolec, Číhošť, Ledeč nad Sázavou, Polná, Praha 2, Příbram, Zahrádka).
Další pamětní místa odkazují k procesům s představiteli řeholních řádů (Kolín, Mladá Vožice, Praha 2), připomínají obsazení či likvidaci mužských klášterů a kongregací a ženských klášterů (Bílá Voda, Hradec nad Moravicí, Králíky, Teplá, Želiv), komemorují internaci a věznění biskupů (Paběnice, České Budějovice, Lipník, Mystěves, Olomouc, Pitín, Plzeň), opatů (Klanečná, Krásná Hora, Praha, Želiv), teologů (Kelč, Moravská Huzová, Střítež, Studénka), či kněží a řeholníků (Blatnice pod Svatým Antonínkem, Bohumín, Bořislav, Domažlice, Hrádek u Vlašimi, Kyselovice, Litomyšl, Sušice, Vilémov). Ojedinělé nejsou ani pietní připomínky na kněze a řeholníky, kteří nuceně nastoupili do Pomocných technických praporů (Praha 2, Praha 6).
Další připomínky odkazují k cílené kriminalizaci katolických duchovních v souvislosti s babickými událostmi (Babice, Bučovice, Starovičky, Heřmanov, Kuřimská Nová Ves, Letonice, Lukov, Třebíč, Jihlava). Výčet pamětních míst by nebyl úplný bez připomínek vězněných katolických spisovatelů a intelektuálů (Brno, Křenovice, Znojmo). Perzekuci katolické církve jsou věnovány muzejní expozice v Bílé Vodě (Historie internace, izolace a integrace), v klášteře v Teplé (Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989) nebo v Králíkách (Památník obětem internace).
Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým, zlaceným písmem umístěná na rodném domě Josefa Toufara byla odhalena 20. října 1991. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailV sobotu 3. srpna 2013 proběhl v Babicích Den smíření, během něhož byla před místní farou odhalena a požehnána bronzová busta kněze Václava Drboly, jejímž autorem je sochař Stanislav Müller. Iniciátory umístění kopie busty instalované v roce 2012 ve Starovičkách byl P. Petr Piler a místní farnost. Václav Drbola (1912–1951) se narodil se ve Starovičkách [viz Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Starovičky. Busta Václava Drboly] a po studiu na gymnáziu v Hustopečích a v kněžském semináři v Brně byl v červnu 1938 vysvěcen. V kněžské službě působil na několika místech, nejdéle v letech 1943–1950 v Bučovicích [viz Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II]. Po zatčení babického faráře Arnošta Poláčka byl Drbola v únoru 1950 ustanoven administrátorem farnosti v Babicích. Na počátku května 1951 se Václav Drbola dozvěděl od farníků o ukrývání Ladislava Malého a po zatýkání na konci dubna, kdy byl zatčen i rokytnický farář Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], rovněž o ukrývání Antonína Plichty st. [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Přes varování jaroměřického faráře Podveského [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] se Drbola rozhodl Ladislava Malého navštívit a prozradil mu i místo pobytu Plichty. Zkontaktováním obou mužů osudově zasáhl do dalšího vývoje, jenž vyústil v babickou tragédii [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. P. Drbola se do svého zatčení v polovině června s oběma aktéry setkal ještě v Cidlině, kde se ukrýval Antonín Plichta st., i na své faře. Tehdy již Malý tvrdil, že akce na převedení internovaného arcibiskupa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], kvůli níž jako příslušník západního odboje přišel a která mu otevřela dveře mnoha místních far, byla již uskutečněna. Václav Drbola byl odsouzen Státním soudem Brno v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951 v Jihlavě) k trestu smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě. Podobný osud sdílel i farář v Horním Újezdu František Pařil [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Den po vynesení rozsudku byli Drbola i Pařil – na základě nátlaku na internovaného brněnského biskupa – potrestáni také církevní degradací. Václav Drbola byl spolu s dalšími šesti odsouzenými popraven 3. srpna 1951 ve dvoře jihlavské krajské věznice [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Ostatky popravených byly převezeny do brněnského krematoria ke zpopelnění a uložení [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V roce 1968 byla urna vydána příbuzným a později uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách. P. Václav Drbola byl soudně rehabilitován v roce 1996 a v roce 2001 byl prohlášen za neplatný i výrok o církevní degradaci. V roce 2011 byl zahájen proces jeho blahořečení, resp. připojení blahořečení P. Drboly k beatifikačnímu procesu P. Jana Buly.
Prohlédnout detailPamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailPamětní deska na budově fary v Babicích byla pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky odhalena 27. června 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Lubomír Řihák, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].
Prohlédnout detailTříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].
Prohlédnout detailTzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry. Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].
Prohlédnout detailPamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající na Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur. Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně. Pak byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.
Prohlédnout detailStálá expozice na faře v Bělotíně byla odhalena 6. května 2011. Busta P. Studeného je dílem sochaře Ondřeje Gavlase. Jaroslav Studený (1923–2008) byl vysvěcen na kněze v Římě v červenci 1947, od září 1949 začal působit v různých farnostech na severní Moravě, tříletou vojenskou službu sloužil u PTP. Od roku 1967 působil jako administrátor v Bělotíně, kde na začátku normalizace organizoval výrobu různých tiskovin náboženského obsahu. Tato činnost se stala záminkou pro jeho zatčení 5. dubna 1972. Studený byl Krajským soudem v Ostravě 12. prosince 1972 za trestný čin spekulace odsouzen ke čtyřem a půl roku odnětí svobody, který odpykával v Plzni na Borech, v Olomouci a v Praze na Pankráci. Po návratu z vězení v roce 1975 pracoval v různých dělnických profesích, až koncem roku 1983 mohl znovu nastoupit do duchovní správy jako administrátor v Újezdu u Valašských Klobouků. V letech 1990–2006 působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Je autorem řady publikací s náboženskou tematikou. V roce 1991 udělila obec Bělotín Jaroslavu Studenému čestné občanství a o rok později byl plně rehabilitován.
Prohlédnout detailSkleněná pamětní deska upomínající na Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře Českobratrské církve evangelické, a Ladislava Krále (1902–1970), faráře Církve československé (husitské), byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních. Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě a vysvěcení (1931) působil jako farář v náboženských obcích na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do exilu dva dopisy o postavení církví v Československu. Poté, co Státní bezpečnost Heikenwäldera zadržela, byl farář Král 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.
Prohlédnout detailHřbitov připomíná památku asi 750 řádových sester, které v Bílé Vodě dožívaly po násilném vystěhování z klášterů a řeholních domů v roce 1950. Hřbitov byl roku 2000 prohlášen kulturní památkou. První transport řádových sester dorazil do Bílé Vody, jež byla jedním z tzv. centralizačních míst [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic], 28. září 1950. Bílá Voda sloužila od roku 1951 výhradně k internaci sester starších šedesáti let a práce neschopných, část mladších řeholnic odsud byla přemístěna do Javorníka, kde pracovaly jako dělnice prostějovských oděvních závodů v domácí výrobě. Postupně zde nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, které kromě piaristické koleje bydlely i v dalších objektech v obci.
Prohlédnout detailMuzeum historie internace, izolace a integrace v Bílé Vodě bylo zásluhou starosty obce Miroslava Kociána otevřeno 7. září 2012 za přítomnosti zástupkyň řeholí a kongregací, biskupa Františka Václava Lobkowicze a kardinála Dominika Duky, pod jehož záštitou muzeum vzniklo. Jeden ze dvou sálů muzea je věnován zdejší internaci a později nuceného pobytu řádových sester od roku 1950 až do roku 1989. V Bílé Vodě, jež byla jedním z tzv. centralizačních míst, postupně nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově [viz Bílá Voda. Hřbitov].
Prohlédnout detailMramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská. Antonín Šuránek (1902–1982) působil na Sv. Antonínku od roku 1940. V říjnu 1946 zde založil Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1948 se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci (1946 obhájil doktorát) a po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V červenci 1951 byl Státní bezpečností převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 A. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 byl znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace, a mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V letech 1970 až 1975, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby, vedl duchovní správu v Blatničce. Poté pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Je pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka].
Prohlédnout detailPamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009. Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).
Prohlédnout detailPamětní černá mramorová deska s rytým nápisem a portrétem, kterou podle návrhu F. J. Teistera realizoval kameník Martin Vrožyna, vznikla z iniciativy Františka Jana Teistera OSB a občanského sdružení Přátel bohumínské historie. Dne 4. října 2008 ji odhalil a požehnal olomoucký kanovník Mons. Miloslav Klisz za účasti místních a těrlických farníků, jejich duchovních a příbuzných a přátel Antonína Dudy. Deska byla financována sdružením Přátel bohumínské historie, dary pedagogického sboru ZŠ Masarykova z Bohumína-Pudlova a farníky z obce Těrlicko. Antonín Duda (1910–1974) po vysvěcení na kněze (1940) působil jako duchovní správce farností olomoucké arcidiecéze, v letech 1947–1953 pak ve Starém Bohumíně. Zde byl 13. března 1953 zatčen a převezen do ostravské vazební věznice. V zinscenovaném politickém procesu vedeném krajským ostravským soudem byl 15. října 1953 za velezradu a vyzvědačství odsouzen k pěti letům žaláře, který odpykával ve Valdicích a od září 1954 v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. K jeho zatčení přispěla výpověď bývalého spolužáka zadrženého při pokusu o přechod hranice s finančním obnosem, jenž mu Duda poskytl. Po propuštění v roce 1958 pracoval jako závozník a později na přímluvu P. Klisze získal místo údržbáře v Ústavu sociální péče v Komorní Lhotce, který spravovaly sestry svatého Karla Boromejského. Souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal P. Duda v roce 1966 a stal se administrátorem v Dobraticích. Plně rehabilitován byl v roce 1991.
Prohlédnout detailKamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí. Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky, avšak na hranicích v Chebu byl 5. ledna 1960 zatčen, na základě skutečnosti, že převážel svou kroniku regionu (Na slunné straně Milešovky), údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.
Prohlédnout detailPamátník vznikl z iniciativy senátorky Jaromíry Vítkové a členů místních spolků Orel a Junák. Byl odhalen 17. srpna 2019 u příležitosti stého výročí narození Tomáše Špidlíka starostou místní jednoty Orla Jaroslavem Vítkem a požehnán Mons. Pavlem Konzbulem. Autorkou památníku umístěného v parku nedaleko kardinálova rodného domu je výtvarnice Magdaléna Roztočilová-Staňková. Je inspirován Špidlíkovým kardinálským erbem s mottem Ex toto corde (Z celého srdce), který tvoří kamenné srdce překryté ocelovým křížem, na jehož ramenech se protínají znaky řecké abecedy znamenající světlo a život. Kardinál Tomáš Špidlík (1919–2010) byl významným katolickým teologem, který většinu života prožil v nucené emigraci. Po absolvování boskovického gymnázia [viz Boskovice. Pamětní deska Tomáši Špidlíkovi] vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a absolvoval řádová filozofická studia na Velehradě. Po válce pokračoval ve studiu teologie v zahraničí, v roce 1949 byl vysvěcen na kněze. V letech 1951–1989 působil jako spirituál české koleje Nepomucenum v Římě, pro věřící v Československu byly stěžejní jeho pravidelné páteční promluvy přenášené Vatikánským rozhlasem. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva jej prezident Václav Havel vyznamenal v roce 1998 Řádem T. G. Masaryka. Je pochován ve velehradské bazilice Nanebevzetí Panny Marie.
Prohlédnout detailPamětní deska kardinálu Špidlíkovi, boskovickému rodákovi, byla odhalena 26. června 2010 u příležitosti oslav 110. výročí založení gymnázia v Boskovicích. Autorem návrhu plastiky je akademický sochař Roman Vencl, na realizaci pamětní desky se podílel Vít Paděra. Desku odhalila místostarostka města Jaromíra Vítková a profesor Univerzity Palackého v Olomouci P. Pavel Ambros, požehnal ji jáhen Stanislav Janků. Kardinál Tomáš Špidlík (1919–2010) byl významným katolickým teologem, který většinu života prožil v nucené emigraci [viz Boskovice. Památník Tomáši Špidlíkovi].
Prohlédnout detailPamětní deska z leštěné žuly se zlaceným písmem věnovaná P. Jaroslavu Albínu Kvitovi byla odhalena 9. září 2001. Zhotovila ji firma Kamenictví Menhir a Dolmen, a. s. P. Jaroslav Albín Kvita (1915–1961) se narodil v Rybí u Nového Jičína. Po maturitě studoval filozofii a teologii na řádových školách v Německu, kde složil řádové sliby (1936) a byl vysvěcen na kněze (1938). Do komunity salvatoriánů v Brně-Husovicích byl začleněn v létě 1939 a začal působit v místní farnosti jako kaplan. Po válce se stal členem Orla a orelskou mládež formoval a vedl. V letech 1945–1948 byl členem lidové strany a pracoval i v místním zastupitelstvu. Po likvidaci mužských klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl P. Kvita převezen do tzv. centralizačního kláštera v Oseku, odkud byl v roce 1951 přemístěn do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění v roce 1955 i bez státního souhlasu tajně organizoval náboženský život. V souvislosti s celorepublikovou razií Státní bezpečnosti proti salvatoriánům byl zatčen 28. června 1961 a držen ve vyšetřovací vazbě v Ostravě. Zde se vážně zhoršil jeho zdravotní stav a propukla u něj leukémie. V srpnu byl převen do Nemocnice sv. Anny v Brně a zde 10. září zemřel. Je pohřben v rodném Rybí.
Prohlédnout detailPamětní deska je věnována redakci revue Akord a českému básníku, novináři a redaktoru Janu Zahradníčkovi, který v ní působil. Pamětní bronzová deska, jejímž autorem je Otmar Oliva, byla odhalena z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 6. října 2000. Nápis je rozčleněn středovým plastickým reliéfním pásem s motivem přírody, provazců a ostnatého drátu. V dolní hraně desky je plastický znak Brna vystupující mimo desku. Katolicky orientovaný měsíčník pro literaturu, umění a život revue Akord vycházel v letech 1928 až 1948. Poslední číslo vyšlo v únoru 1948 a poté bylo vydávání z politických důvodů zastaveno. Na předúnorové ročníky navázal stejnojmenný časopis, jehož dvě čísla vyšla ještě jako samizdat v roce 1989 pod redakcí Zdeňka Rotrekla. Ve 40. letech revui redigoval básník Jan Zahradníček (1905–1960), odsouzený v 50. letech ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].
Prohlédnout detailSpolu s pamětní deskou páteru Janu Číhalovi, oběti nacistické okupace, byla 4. května 2005 na průčelí Katolického domu odhalena pamětní deska páteru Václavu Drbolovi, oběti komunistické justice. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.
Prohlédnout detailPamětní deska ze světlého kamene s rytým portrétem byla na budově fary odhalena 2. září 2011 u příležitosti 60. výročí popravy kněze Václava Drboly. Požehnal ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.
Prohlédnout detailPamětní deska v kostele Nanebevzetí Panny Marie byla odhalena 15. listopadu 2014 za účasti křtinského faráře Mons. Jana Peňáze v rámci pouti farníků z Dolních Bojanovic do Křtin a do Bukovinky k 50. výročí smrti zdejšího rodáka P. Pořízka. Farář Jaromír Pořízek (1902–1964) byl politický vězeň, odsouzený v roce 1950 v procesu Vetejška a spol. [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Viz též Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.
Prohlédnout detailZ iniciativy P. Josefa Pejře a farností Vilémov a Bohuslavice u Konice byla 12. října 2014 na rodném domě premonstrátského opata Josefa Heřmana Tyla v Cakově u příležitosti stého výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Za účasti věřících, hostů a kněží ji posvětili pražský světící biskup Karel Herbst a tepelský opat Filip Zdeněk Lobkowicz. Autorem bronzové pamětní desky je sochař Otmar Oliva. Heřman Josef Tyl (1914–1993) vstoupil do kláštera premonstrátů v Nové Říši a v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Během války byl s ostatními novoříšskými řeholníky vězněn v koncentračních táborech. V roce 1946 jej strahovský opat Bohuslav Jarolímek jmenoval převorem kláštera v Teplé, odkud muselo odejít mnoho řeholníků německé národnosti. V souvislosti s přípravou politických procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl 14. února 1950 zatčen i Heřman Tyl a téměř rok držen v samovazbě. Byl souzen v procesu „Pícha a spol.“, společně například s P. Františkem Štverákem [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi], a za údajnou velezradu, spolčování proti státu a ohrožení obrany republiky 24. ledna 1951 odsouzen na dvanáct let. Trest odpykával ve vězeních Valdice, Praha Ruzyně a Pankrác, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V létě 1956 H. J. Tyl zažádal o revizi svého procesu, jež byla shledána důvodnou, ale generální prokuratura záležitost po průtazích vyřešila podmínečným propuštěním v prosinci 1958. Po propuštění pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově. V roce 1964 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a působil v nedaleké farnosti Bohuslavice u Konice, v letech 1969 až 1974 pak ve farnosti v Mariánských Lázních. Po nuceném odchodu do důchodu žil na faře v Bítově u Znojma, koncem 80. let se mohl vrátit ke kněžské službě jako výpomocný duchovní. V prosinci 1989 se Tyl vrátil do tepelského kláštera, který byl premonstrátům vrácen 1. ledna 1991. Úřad opata vykonával do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel o rok později a byl pohřben v tepelském klášteře.
Prohlédnout detailPamětní deska někdejšímu biskupovi českobudějovické diecéze Josefu Hlouchovi byla slavnostně požehnána 9. června 2012 biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Podoba bronzové desky byla navržena a realizována Josefem Svobodou z lužického Ateliéru Gravis. Josef Hlouch (1902–1972) se narodil v Lipníku [viz Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], v červnu 1947 byl jmenován devátým českobudějovickým biskupem. Od června 1949, kdy biskup Hlouch o svátku Božího těla promluvil před katedrálou sv. Mikuláše v intencích pastýřského listu československých biskupů proti tzv. Katolické akci, byl střežen Státní bezpečností a od dubna 1950 internován. Nejdříve v budově biskupské rezidence, odkud byl 29. března 1952 převezen do zrušeného františkánského kláštera v Kadani [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], 2. září do Růžodolu u Liberce a 17. dubna 1953 do Myštěvsi [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po přechodné době léčení a rekonvalescence byl umístěn do Šebetova, odkud byl 6. listopadu 1958 převezen do Paběnic [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po propuštění z přímé internace strávil Josef Hlouch dalších pět let nucené izolace mimo diecézi v bývalém redemptoristickém klášteře v Koclířově, v charitním domě školských sester de Notre Dame [viz Koclířov. Památník Josefu Hlouchovi]. Do Českých Budějovic se vrátil na svátek Božího těla v červnu 1968 a ujal se správy biskupství (státní souhlas získal 24. května). Zemřel o čtyři roky později a je pohřben na českobudějovickém hřbitově svaté Otýlie.
Prohlédnout detailExpozice v číhošťské faře byla otevřena 11. prosince 2014 za účasti želivského opata Jáchyma Jaroslava Šimka. Byla připravena badatelem Milošem Doležalem ve spolupráci s Muzeem Vysočiny v Havlíčkově Brodě, Nadačním fondem kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti a rodinou Josefa Toufara. Expozice v autentických prostorách připomíná život umučeného Josefa Toufara [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailHrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze v hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev. Josef Toufar (1902–1950) se narodil v Arnolci [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce (1927) se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý začal studovat [viz Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi], v roce 1935 složil maturitu na reálném gymnáziu v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Po vysvěcení na kněze v červenci 1940 byl ustanoven kaplanem a později (1946) farářem v Zahrádce [viz Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara]. Zde založil pobočku Sdružení katolické mládeže, do něhož se zapojily více než dvě stovky mladých lidí z celého kraje. Po únoru 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů a přes petiční akce farníků v dubnu 1948 přeložen do Číhošti. Během adventní mše 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie podle mnoha přítomných věřících několikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný křížek na hlavním oltáři. P. Toufar pohyb z kazatelny neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku a návštěvy mnoha věřících i duchovních vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivě, Augustin Antonín Machalka a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Monstrproces („Machalka a spol.“), ve kterém byl číhošťský zázrak komunistickým režimem zneužit k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal od 31. března do 5. dubna 1950 bez účasti P. Toufara. Ten na následky mučení příslušníky Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích] zemřel 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] a 28. února byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.
Prohlédnout detailPomník Ecce homo sochaře Romana Podrázského byl na památku Josefa Toufara odhalen 22. září 1990. Za účasti více než sedmdesáti kněží a veřejnosti jej posvětil královéhradecký biskup Karel Otčenášek a opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailSymbolický hrob u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie umístěný vedle pomníku Josefa Toufara iniciovali příbuzní, číhošťští farníci a P. Josef Pokorný v roce 1992. U příležitosti 90. výročí jeho narození byla z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů] vyzvednuta prsť, umístěna do kovové urny a 18. července 1992 pietně uložena do hrobového místa, které posvětil želivský opat Vít Tajovský. Po uložení exhumovaných ostatků do hrobu v číhošťském kostele, ke kterému došlo 12. července 2015, byl v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti symbolický hrob zrušen a původní pamětní deska přenesena do číhošťské fary [viz Číhošť. Expozice Josef Toufar]. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailPamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí. František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.
Prohlédnout detailPomník P. Víchovi na dobršském hřbitově byl z iniciativy Sdružení pro obnovu Dobrše odhalen 11. června 2011 za účasti členů Konfederace politických vězňů, historika Martina Putny, zástupců Kanceláře prezidenta republiky, přátel a farníků. Autorem sochy je akademický sochař Tomáš Vejdovský. P. Martin František Vích (1921–2008) působil ve farnosti Dobrš od roku 1967 [viz Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi].
Prohlédnout detailČerná mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena z iniciativy její místní pobočky na budově fary 17. listopadu 1994, u příležitosti 30. výročí úmrtí P. Pořízka. Jaromír Pořízek (1902–1964) se narodil v Bukovince [viz Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi a Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi], v Dolních Bojanovicích působil od roku 1932 jako kaplan a později farář. Po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. Byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení, vězněn v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Rehabilitován byl posmrtně v roce 1991.
Prohlédnout detailPamětní desku P. Víchovi, rodáku z nedalekého Jiříkova, pořídily obec Dolní Újezd a zdejší farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení na vnější zdi presbytáře kostela sv. Martina se uskutečnilo 11. června 2016. František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích, v prosinci 1949 byl vysvěcen na kněze. V kostele Panny Marie Růžencové petrinského kláštera v Českých Budějovicích sloužil i po internaci a „centralizaci“ řeholníků až do srpna 1953, kdy byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. V prosinci byl za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu odsouzen na deset let a vězněn v Praze na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a Mírov se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví v Mladém. Od roku 1967 působil jako farář ve farnosti v Dobrši [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi], kam za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi. M. F. Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je pohřben v Mladém (dnes součást Českých Budějovic).
Prohlédnout detailPamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka. Václav Antony (1904–1972) přišel do Domažlic po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V září 1940 byl ustanoven místním arciděkanem. Pracoval s mládeží jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. 9. března 1949 byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po únoru 1948 převádět ohrožené osoby přes hranice. 8. června 1949 byl odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let a odvezen do výkonu trestu do pracovních táborů na Jáchymovsku. Později byl vězněn v kněžském oddělení na Mírově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna, pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později ve farnosti Veselí nad Lužnicí. Zemřel v Soběslavi na následky infarktu a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.
Prohlédnout detailBusta, jejímž autorem je akademický sochař Karel Hořínek, byla odhalena 11. srpna 1990, u příležitosti 120. výročí narození Mons. Jana Šrámka. Byla umístěna na jeho rodném domě (dnes obecní úřad) z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Po rekonstrukci budovy byla odhalena 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov. Jan Šrámek (1870–1956) byl v roce 1892 vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi], v roce 1909 byl jedním z iniciátorů a celoživotním předsedou katolické tělovýchovné organizace Orel. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, jako ministr působil téměř nepřetržitě od roku 1921 do roku 1948 (v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády). V březnu 1948 byli Jan Šrámek a jeho blízký spolupracovník František Hála (1893–1952) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci klášterů a řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde František Hála v srpnu 1952 zemřel. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat pod fiktivním jménem do pražské nemocnice Na Bulovce, kde 22. dubna 1956 zemřel. Utajovaný byl i jeho pohřeb do matčina hrobu ve Velkém Týnci 25. dubna. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Janu Šrámkovi in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailDeska z černé leštěné žuly s rytým zlaceným nápisem upomínající P. Františka Pařila, popraveného po babických procesech, byla odhalena 18. září 2011 na heřmanovském hřbitově při příležitosti slavnostního uložení urny s jeho ostatky u paty hlavního kříže, které iniciovali jeho příbuzní spolu s P. Tomášem Holcnerem, jenž desku posvětil. František Pařil (1911–1951) se narodil ve Vidoníně. Od roku 1937, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v několika farnostech (Boskovice, Deblín, Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic); v červenci 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdu [viz Horní Újezd. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Již po zatčení dvou místních farářů – Jana Buly v Rokytnici nad Rokytnou [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] a Václava Drboly v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] – se na F. Pařila obrátil s prosbou o pomoc farník Antonín Mityska, jehož Ladislav Malý stejně jako Antonína Plichtu st. získal pro organizování ilegální skupiny. Skupina se u Pařila na faře skrývala 24.–26. června 1951, nedbajíc jeho varování, že je sledován. Antonín Plichta se zde setkal se svou manželkou a instruoval ji, aby opustila šebkovický statek a i s dětmi se rovněž ukryla. Tři dny po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl František Pařil zatčen, souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž padlo sedm rozsudků smrti, mj. pro faráře Pařila a Drbolu, Antonína Mitysku a Antonína Plichtu st. Těžištěm Pařilova obvinění se stalo údajně připravované (a bezpečností odvrácené) vraždění komunistických funkcionářů v Šebkovicích. Nad oběma duchovními na nátlak režimu a pod dojmem vynucených veřejných přiznání vynesl brněnský biskup Karel Skoupý, v té době již ve faktické internaci, také církevní tresty. František Pařil byl popraven 3. srpna 1951 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Urna s farářovými ostatky byla zaměstnanci brněnského krematoria utajeně předána rodině [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951] a v 70. letech v tichosti uložena P. Josefem Vágnerem do rodinného hrobu sestry P. Pařila na hřbitově v Heřmanově. Soudní i církevní rehabilitace proběhly až v 90. letech.
Prohlédnout detailPamětní desku z leštěné černé žuly se zlaceným písmem a fotografií dal vyrobit při příležitosti stého výročí narození P. Černíka hlucký občan Josef Dohnal za finanční podpory dalších místních donátorů. Od roku 2005 byla deska umístěna na místním hřbitově na soklu kříže, který zhotovil v poslední čtvrtině 19. století Ernst Melnitzký. Po rekonstrukci kříže v roce 2015 byla deska přemístěna na náhrobek hluckých kněží. Ignác Černík (1905–1982) se narodil v Buchlovicích, studoval jezuitské gymnázium na Velehradě, roku 1924 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a v roce 1929 byl vysvěcen na kněze. V Hluku působil od roku 1933 do roku 1950 jako kaplan a farář. O svou farnost pečoval nejen v rámci pastoračních aktivit, podílel se na místním kulturním dění, spolupracoval s katolickým spolkem Orel a s Junákem, s mládeží připravoval besídky a loutková divadelní představení. V roce 1949 přečetl z kazatelny pastýřský list, v němž čeští a moravští biskupové odsoudili tehdejší politické poměry v zemi. Před zatčením se mu podařilo 25. července 1950 uniknout. Asi půl roku se ukrýval u příbuzných v Uherském Brodě a v Buchlovicích. Za pomoci přátel v únoru 1951 tajně odešel do Rakouska a odtud do Argentiny, kde žil jeho bratr. Působil jako kaplan v Buenos Aires, od roku 1961 jako nemocniční kněz v La Platě, kde 19. února 1982 zemřel. Byl pohřben v kryptě tamní hřbitovní kaple.
Prohlédnout detailPamětní deska Mons. Karlu Jaroslavu Fořtovi byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena 26. července 2014 v rámci pojmenování místní ulice jeho jménem. Desku z černé žuly na budově proti kostelu sv. Petra a Pavla odhalil starosta města Karel Zrůbek za účasti členů farnosti, historiků, skautů a veřejnosti. Desku, jejímž autorem je akademický malíř Petr Mika a již vyrobilo místní kamenictví Ladislava Srba, posvětil P. Petr Koutský. Karel Fořt (1921–2014) byl v roce 1940 jako člen a vedoucí skautského oddílu několik měsíců vyšetřován gestapem, během pobytu ve vyšetřovací vazbě se rozhodl pro povolání kněze. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích vstoupil v roce 1941 do kněžského semináře. Kněžské svěcení přijal v červnu 1948 a nastoupil na faru do Vimperka, kde se zapojil do pomoci uprchlíkům z Československa. Před avizovaným zatčením Státní bezpečností se mu 10. července 1950 podařilo odejít za hranice. První roky nuceného exilu působil mezi křesťany v Alžírsku a roku 1958 odešel do Mnichova pečovat o české exulanty. V letech 1980 až 1995 pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, kde pod jménem otec Karel připravoval pořady o náboženství a přímé přenosy českých bohoslužeb. V posledních letech žil v kněžském domově v Českých Budějovicích a na české faře v Mnichově. Zemřel v roce 2014 a je pochován na hřbitově v Práchni u Horažďovic. Karel Fořt v roce 2012 obdržel Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailPamětní deska na budově fary v Horním Újezdu byla pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky odhalena 27. června 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Vlastimil Vojtěch Protivínský, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].
Prohlédnout detailPamětní deska internovaným řeholnicím byla odhalena 9. srpna 2007 z iniciativy Anny Skřivánkové a Jiřího Heidera, příbuzných jedné z internovaných sester Korduly Heiderové, a ve spolupráci s Městským úřadem Hradec nad Moravicí, který desku financoval. Posvětil ji P. Antonín Kolář za přítomnosti zástupců Německého řádu z Německa a Rakouska, školy, farnosti, místostarosty města Karla Hanáka, přímých účastnic internace z řad řeholnic a jejich příbuzných. Podle grafického návrhu Ivy Přibylové břidlicovou pamětní desku s textem sestry Korduly Heiderové realizoval Pavel Strakoš. Byla umístěna na levé straně od vchodu do budovy Církevní základní školy sv. Ludmily, kde býval klášter Řádu Panny Marie Jeruzalémské, v němž řádové sestry nedobrovolně strávily jedenáct měsíců svého života v letech 1951 a 1952. V září 1950 byly v českých zemích v rámci tzv. akce Ř (řeholnice) likvidovány ženské kláštery [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic], řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].
Prohlédnout detailDeska z červené žuly s úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci je věnována místnímu rodáku P. Františku Štverákovi. Je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži a byla odhalena 3. července 2011. Požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý. František Štverák (1909–1956) po maturitě na gymnáziu v Benešově vstoupil do bohosloveckého semináře, vystudoval teologickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1933 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se aktivně zapojil do odboje, vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně. V květnu 1940 byl zatčen, odsouzen a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračních táborech Sachsenhausen, Oranienburg a Dachau. Po návratu do Chval byl v lednu 1946 ustanoven vikářem okolních farností. Po válce pracoval také jako arcibiskupský vikář a notář biskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Zorganizoval dopravu několika set zvonů lodní dopravou po Labi do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Většina zvonů a zvonoviny však vrácena nebyla, neboť po únoru 1948 byly další jednání a převoz zastaveny. F. Štverák byl 15. června 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v souvislosti s touto akcí obviněn z pokusu o opuštění republiky. Před soudem stanul až v lednu 1951, byl odsouzen na dvacet měsíců, tj. dobu, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a ve Valdicích, a poté převezen do internace v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], později do kláštera v Hájku u Kladna. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954, zemřel o dva roky později ve věku 47 let v nemocnici v Městci Králové.
Prohlédnout detailPamátník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.
Prohlédnout detailPamětní deska P. Janu Nepomuku Štikarovi byla odhalena 24. června 2013 na portálu děkanského kostela Povýšení svatého Kříže. Za přítomnosti zástupců města a Konfederace politických vězňů ji požehnal P. Josef Čermák. Jan Nepomuk Štikar (1891–1960) složil řeholní sliby františkánů v roce 1913 a o rok později byl vysvěcen na kněze. Od roku 1929 působil jako farář u Panny Marie Sněžné v Praze (1929–1950) a angažoval se i v organizování duchovní hudby. Po záboru klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] strávil několik měsíců v tzv. centralizovaných klášterech v Oseku a v Bohosudově. Po propuštění musel opustit Prahu a byl ustanoven administrátorem v Kadani, kde působil v letech 1950–1960. V roce 1952 byl v tajném kontaktu s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, který zde byl internován v bývalém františkánském klášteře [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Páter Štikar zemřel 6. dubna 1960 a je pohřben v Praze na Vinohradech.
Prohlédnout detailKovová pamětní deska s rytým textem v areálu františkánského kláštera Čtrnácti sv. pomocníků připomínající internaci českobudějovického biskupa Josefa Hloucha byla odhalena 24. června 2013. Josef Hlouch (1902–1972), v roce 1947 jmenovaný devátým českobudějovickým biskupem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], strávil léta 1950 až 1968 v internaci a v nuceném pobytu mimo diecézi. Do Kadaně byl z českobudějovické biskupské rezidence tajně převezen příslušníky Státní bezpečnosti 29. března 1952 a byl zde zadržován do září 1952. Díky sestrám Fidelis (Aloisie Hauserová) i Blance (Abína Hušková), které se zde o něj staraly, navázal kontakt s místním děkanem P. Štikarem [viz Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi].
Prohlédnout detailPamětní deska s reliéfem je umístěna na kostele svaté Kateřiny a byla odhalena v roce 1994. Jejím autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Ve farnosti v Kelči působil od roku 1927 do roku 1935.
Prohlédnout detailPamátník, jehož autorem je Milivoj Husák, požehnal 2. června 2007 českobudějovický biskup Jiří Paďour OFMCap a královéhradecký biskup Dominik Duka OP u příležitosti sympozia o biskupu Hlouchovi upořádaného v Koclířově. Josef Hlouch (1902–1972), v roce 1947 jmenovaný českobudějovickým biskupem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], strávil léta 1950 až 1968 v internaci a nucené izolaci a nesměl vykonávat správu své diecéze. Od srpna 1963 do června 1968 pobýval v charitním domě školských sester de Notre Dame v Koclířově, kde dopsal sbírku duchovních úvah Minutěnka.
Prohlédnout detailPomník s bustou Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína. Jan N. Opasek (1913–1999) v roce 1932 vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu, v roce 1938 byl vysvěcen na kněze a získal v Římě doktorát. V roce 1939 se vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera a podílel se na organizování pomoci pronásledovaným rodinám. V roce 1947 byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB a po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí v procesu (označovaném jako „Zela a spol.“ či proces s pomocníky biskupů), který se konal 27. listopadu až 2. prosince 1950. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina. V květnu 1960 byl podmínečně propuštěn na amnestii a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 působil jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do zahraničí a usadil se v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. Stál u zrodu laického katolického sdružení Opus bonum (1972), které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání československých exulantů, po roce 1977 podporovalo Chartu 77. V roce 1990 se opat Opasek vrátil do Československa. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, v roce 1993 byl jmenován arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik, v exilu spolupracoval s řadou časopisů.
Prohlédnout detailNa průčelí nově zrekonstruovaného kostela Narození Panny Marie v Košicích odhalili 21. dubna 2012 převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek a kolínský vikář Libor Bulín bustu arciopata Anastáze Opaska připomínající jeho místní kořeny. Jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Jan N. Opasek (1913–1999), řeholním jménem Anastáz, byl v padesátých letech odsouzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn, v 70. a 80. letech podporoval československý katolický a politický exil a disent. [Viz Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi.]
Prohlédnout detailČernou náhrobní desku upomínající věznění na Stanislava Dubiny za komunistického režimu vytvořil místní kameník Jan Pustka. Zásluhou místních farníků a přátel byla umístěna v roce 1990 na kozlovickém hřbitově, kde byl v roce 1986 P. Dubina pochován. Stanislav Dubina (1906–1986) studoval bohosloví v Olomouci a v roce 1929 přijal kněžské svěcení. Působil ve farnostech olomoucké diecéze, v Kozlovicích sloužil od roku 1936 až do svého zatčení v květnu 1950. Byl aktivní nejen v pastorační práci, ale podílel se na činnosti katolických spolků, jednoty Orel, charity, pořádal lidové misie a náboženské poutě. Byl zatčen a Státním soudem v září 1950 odsouzen k devíti letům vězení, která odpykával v Praze-Pankráci, na Mírově, ve Valdicích a v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako zemědělský dělník v jednotném zemědělském družstvu, po třech letech obdržel částečný státní souhlas k výkonu kněžské služby, tzn. bez nároku na plat a s omezeními duchovenské činnosti. Plný souhlas získal v roce 1958, kdy nastoupil do farnosti v Želechovicích nad Dřevnicí, od roku 1965 byl devět let administrátorem vizovické farnosti, kde během politického uvolnění v době pražského jara podporoval obnovení skautské organizace. P. Dubina dožil v Charitním domově na Moravci. Plně soudně rehabilitován byl v roce 1992.
Prohlédnout detailPamátník obětem internace, jehož zřizovatelem je Muzeum československého opevnění, byl otevřen 27. dubna 2012 a nachází se v klášteře redemptoristů na Hoře Matky Boží v Králíkách – Dolní Hedeči. Autory scénáře muzejní expozice věnované historii represí církevních představitelů v Československu po roce 1948 jsou Petra Gabrielová a Richard Maxmilián Sicha. Památník připomíná více než pět set řeholníků z různých řádů a kongregací, kteří zde byli centralizováni či internovaní v letech 1950–1960. Expozice umístěná ve třech sálech mapuje nejen historii zdejšího kláštera po roce 1948, věnuje se i perzekuci řeholníků ve věznicích, v táborech nucených prací a vězeňských táborech [viz též Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989].
Prohlédnout detailPamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je architekt Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec. Klášter redemptoristů v Králíkách se stal v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] jedním z center tzv. centralizace. 17. července 1952 zde zemřel Mikuláš Jozef Lexmann (1899–1952), slovenský katolický kněz a významný představitel slovenských dominikánů, který na sklonku války ukrýval v košickém dominikánském kostele židovské uprchlíky. Do zdejšího kláštera byl převezen v listopadu 1950, po krátkých pobytech v internačních a „centralizačních“ klášterech na Slovensku v Pezinku a Podolínci (z obou míst museli být internovaní převezeni jinam kvůli protirežimním náladám místního obyvatelstva). Ačkoli internace byla v roce 1954 oficiálně zrušena a část řeholníků byla propuštěna, jejich izolace zde pokračovala až do roku 1960. Někteří řeholníci také klášter odmítali opustit, protože se neměli kam vrátit nebo žádali o povolení vycestovat, aby se mohli připojit ke komunitám svých řeholí v zahraničí, což jim nebylo dovoleno. V roce 1956 sem byli převezeni řeholníci z rušeného internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Řeholníci pracovali převážně v klášterním statku – pěstovali len, brambory, krmnou kapustu, chovali hospodářská zvířata – část pracovala mimo klášter, např. u státních statků, v lesním závodě či ve stavebnictví. Od 1. ledna 1961 byl klášter předán České katolické charitě a sloužil jako charitní domov řeholních sester.
Prohlédnout detailČerná mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy opata želivského premonstrátského kláštera Bronislava Ignáce Kramára a dalších bratří 25. listopadu 2006 v kostele sv. Jana Křtitele, kde byl pozdější opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský pokřtěn. Bohumil Vít Tajovský (1912–1999), katolický kněz, opat želivského premonstrátského kláštera byl v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s představiteli řeholních řádů [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].
Prohlédnout detailŽulová deska byla na rodném domě básníka Josefa Kostohryze odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice. Josef Kostohryz (1907–1987) byl český katolický spisovatel a překladatel. V letech 1945–1949 pracoval na ministerstvu informací a od roku 1949 v Národní galerii v Praze. Na podzim 1948 zformuloval Memorandum českých spisovatelů, kde líčil nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, a spolu s básníkem a překladatelem Václavem Renčem (1911–1973) jej zaslali předním světovým politikům a také papeži Piu XII. (text memoranda se nedochoval). Kostohryz i Renč byli za tuto iniciativu zatčeni a v roce 1952 odsouzeni. J. Kostohryz, odsouzený na doživotí, prošel věznicemi Praha-Ruzyně, Leopoldov, Valdice a byl propuštěn v roce 1963. Václav Renč, odsouzený na 25 let, byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruované procesy s katolickými spisovateli souvisely s kampaní proti tzv. Zelené internacionále [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Josef Kostohryz a Václav Renč byli plně rehabilitováni v roce 1990.
Prohlédnout detailDeska věnovaná dvěma obětem totalitních režimů z řad duchovenstva, Janu Číhalovi, kaplanu v Bučovicích, a místnímu faráři Metoději Nebojsovi, byla odhalena 19. června 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů a zdejší římskokatolické farnosti. Deska z červeného terazza nese zlatý rytý rovnoramenný kříž a znak obce Křižanovice. Metoděj Nebojsa (1906–1982) od února 1942 až do svého zatčení vedl farnost v Křižanovicích, kde v letech 1945 a 1946 vykonával i funkci předsedy místního národního výboru. 12. května 1951 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem k trestu odnětí svobody na pět let. Po propuštění v září 1954 pracoval jako pomocný dělník v Brně. Od konce 60. let mohl jako pomocný kněz vypomáhat v moravských farnostech, naposledy v kostele sv. Maří Magdalény v Brně. Zemřel 8. října 1982 a byl pochován na brněnském ústředním hřbitově. V roce 2016 byly jeho ostatky z iniciativy křižanovické farnosti exhumovány a uloženy na zdejším hřbitově.
Prohlédnout detailPamětní deska v ambitu poutního kostela Jména Panny Marie byla odhalena 25. srpna 2019 u příležitosti 50. výročí úmrtí P. Františka Marka z iniciativy jeho synovce Františka Zapletala. Desku z jurského mramoru, vyrobenou firmou Vítězslav Váradi – Kámen Olomučany, odhalil administrátor křtinské farnosti P. Vít Martin Červenka, OPraem, s farním vikářem P. Metodějem Jánem Lajčákem, OPraem, za účasti rodiny, křtinských farníků a poutníků. Předtím byla z místa sňata a přemístěna pamětní deska P. Pořízkovi [viz Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. P. František Marek (1893–1969) byl vysvěcen na kněze v roce 1917 a působil ve farnostech brněnské diecéze. Ve Křtinách při poutním kostelu Jména Panny Marie byl v roce 1922 ustanoven kaplanem, o deset let později farářem. Po nástupu komunistického režimu musel čelit opakovaným návštěvám Státní bezpečnosti a výslechům. V roce 1957 na vlastní žádost rezignoval, do roku 1960 ale ještě působil v duchovní správě opět jako kaplan. Zemřel v boskovické nemocnici, pohřeb na křtinském hřbitově vedl brněnský biskup Karel Skoupý.
Prohlédnout detailPamětní deska v ambitu kostela Jména Panny Marie byla odhalena 15. listopadu 2014 za účasti křtinského faráře Mons. Jana Peňáze během pouti farníků z Dolních Bojanovic do Křtin a Bukovinky k 50. výročí smrti P. Pořízka. V srpnu 2019 byla přemístěna do vstupních prostor místní fary a na její místo v ambitu byla instalována deska P. Markovi [viz Křtiny. Pamětní deska Františku Markovi]. Farář Jaromír Pořízek (1902–1964), rodák z nedaleké Bukovinky, byl politický vězeň, odsouzený v roce 1950 v procesu Vetejška a spol. [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Viz též Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943. Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši místo zatčeného Drboly a zde také Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud Jana Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel J. Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.
Prohlédnout detailDeska, jejímž autorem je sochař Otmar Oliva, byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození ThDr. Josefa Holubníčka zásluhou rodiny Stanislava Indráka a obce Kyselovice na jeho rodném domě 21. června 1992. Požehnal ji P. Vavřinec Mitáček. Josef Holubníček (1892–1976) působil po roce 1948 u Církevního soudu v Olomouci. V roce 1952 byl zatčen Státní bezpečností a za rozmnožování a rozšiřování náboženských textů odsouzen na osm let. Vězněn byl ve Valdicích a Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a žil bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby v rodných Kyselovicích. V roce 1966 se odstěhoval do Rokytnice u Přerova, kde působil u Dcer sv. Františka z Assisi. V roce 1970 obdržel finanční odškodnění od Mezinárodního červeného kříže (celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, kde na něm byly prováděny lékařské pokusy). Tuto částku věnoval na zhotovení nových zvonů pro kostel sv. Andělů strážných v Kyselovicích, které v roce 1970 posvětil. Zemřel 5. června 1976 v Rokytnici a byl pohřben do kněžského hrobu v Kyselovicích.
Prohlédnout detailZastupitelstvo města Ledeč nad Sázavou ve svém usnesení z 13. září 2010 vyhovělo petici místních občanů na přejmenování parčíku před kostelem sv. Petra a Pavla na Park pátera Josefa Toufara, kde mu byl dne 31. března 2013 odhalen pomník. Požehnal ho ledečský děkan Jan Bárta, autor textu desky, za účasti starosty města Petra Vaňka a Miloše Doležala, autora knih o P. Toufarovi. Pomník je tvořen žulovým blokem s kovovou deskou a vedle něj adjustovanou deskou s Toufarovým portrétem a životopisem v češtině a angličtině. S pastoračním působením P. Josefa Toufara (1902–1950) v Číhošti u Ledče nad Sázavou je spjat tzv. číhošťský zázrak (pohyb dřevěného křížku na oltáři) během adventu 1949. V důsledku těchto událostí byl P. Toufar v lednu 1950 zatčen a v únoru zemřel v Praze na následky brutálního vyšetřování [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailPamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté. Jan Podveský (1909–1994) [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] byl odsouzen v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. V roce 1966 mu bylo dovoleno zastupovat nemocného kněze v Letonicích a o rok později byl ustanoven zdejším farářem. V Letonicích zažil dobu společenského a náboženského uvolnění, v jeho případě spojenou rovněž s úsilím o soudní rehabilitaci. V roce 1974 přišel o státní souhlas a poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi.
Prohlédnout detailPamětní deska z červeného mramoru byla odhalena 24. června 2012 a posvěcena českobudějovickým biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Nachází se v kostele, kde byl pozdější biskup pokřtěn. Biskup Josef Hlouch (1902–1972) nemohl v letech 1950 až 1968, která strávil v internaci a v nedobrovolném ústraní, vykonávat svůj úřad [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi].
Prohlédnout detailV katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie. Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.
Prohlédnout detailPamětní deska Františku Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena 20. června 2006 za účasti zástupců Litomyšle, místní pobočky Konfederace politických vězňů a farnosti. Uctění památky rektora Stříteského osazením pamětní desky, jejímž autorem je výtvarník Jiří Věneček, inicioval Jaroslav Láznička z Osíka, myšlenku dále propagoval Martin Boštík z Regionálního muzea. František Ambrož Stříteský (1912–1989) se narodil v Horním Újezdu, v roce 1940 složil řádové sliby u piaristů a v červnu 1942 byl vysvěcen na kněze. Po válce kromě vedení piaristické koleje působil také na litomyšlském gymnáziu jako profesor náboženství a vykonával funkci oblastního duchovního rádce Junáka. Páter Stříteský byl zatčen 1. dubna 1950 v souvislosti s vyšetřováním gymnaziálních studentů, kterým se rozhodl pomoci ukrytím zbraní, jež se mezi nimi nacházely. Byl postaven do čela procesu [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům] a odsouzen k 25 letům odnětí svobody vězení. Byl vězněn mj. na Mírově, v Praze-Pankráci, Pardubicích, Valdicích, Plzni-Borech, v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Od září 1954 do října 1955 byl vyšetřován Státní bezpečností v Pardubicích, která se jej pokoušela spojit se smrtí studenta Lubomíra Krátkého, zastřeleného v Pardubicích v lednu 1949 [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu]. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval v zahradnictví. V roce 1969 byl jmenován provinciálem českomoravské piaristické provincie. Zemřel 16. prosince 1989 v Litomyšli, kde od svého penzionování v roce 1972 vypomáhal v duchovní službě v Janově a Mikulči. Je pohřben na litomyšlském hřbitově u zdi kostela sv. Anny, na hrobě je umístěna deska s růží a trnovou korunou, dílo sochaře Olbrama Zoubka.
Prohlédnout detailMramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.
Prohlédnout detailV září 2016 byly v prostorách rekonstruované lukovské fary otevřeny dvě stálé výstavy – Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo, věnovaná místnímu rodáku Janu Bulovi, a Vyhnanci, dokumentující důsledky násilného vystěhování místních rodin v padesátých letech. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara z Občanského sdružení Paměť. Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů Konfederace politických vězňů, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a páter Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení. V první polovině padesátých let bylo z Lukova a sousedních Vícenic násilně vystěhováno osm rodin. Většina hospodářů, označených za vesnické boháče, byla opakovaně trestána za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], někteří byli odsouzeni v babických procesech. Jejich majetek převzalo místní JZD. Většina z rodin se již na svá hospodářství nevrátila. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl v souvislosti s babickými událostmi odsouzen a popraven. Viz též Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi.
Prohlédnout detailBusta básníka Jana Zahradníčka s nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Miloš Vlček, byla odhalena 17. ledna 1991 na básníkově rodném domě v Mastníku z iniciativy tehdejšího Okresního úřadu v Třebíči. Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl v 50. letech odsouzen ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].
Prohlédnout detailŽulová deska se zlatým nápisem je umístěna na kostele sv. Martina a připomíná nucený pobyt vysokých katolických hodnostářů v Radvanově (dnes součást města). Byla odhalena 18. srpna 2012 Jiřím Svobodou, kanovníkem katedrály sv. Víta v Praze, za přítomnosti praneteře kardinála Josefa Berana paní Drahuše Brabcové a zástupců města. Iniciátory a donátory pamětní desky jsou Zdeňka Zemanová s manželem. Na sklonku roku 1963 se do zámku v Radvanově přestěhoval z Květova domu v Táboře charitní dům pro řeholnice Kongregace sester premonstrátek. Spolu s nimi se sem přesunuli i dříve věznění biskupové Štěpán Trochta a Stanislav Zela a opat Augustin Machalka. Stejně jako v charitním domě v Mukařově [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi] ani zde se již nejednalo o striktní držení v naprosté izolaci, jakkoli vysocí duchovní byli přirozeně i zde hlídáni Státní bezpečností. Mohli však již přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením i vycestovat. 2. května 1964 sem byl převezen arcibiskup Josef Beran [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], který se zde dozvěděl o svém jmenování kardinálem (po této události byly návštěvy účelově zakázány) a 19. února 1965 odsud odcestoval přes Prahu do Říma.
Prohlédnout detailPamětní deska s bustou je umístěna vedle vchodu do bývalé fary a jejím autorem je akademický sochař Otmar Oliva. Byla posvěcena 18. září 1994 P. Janem Chromečkem a P. Stanislavem Vaňkem. František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V Moravské Huzové působil po propuštění z internace jako administrátor v letech 1954–1965.
Prohlédnout detailPamětní deska u vstupu do gymnázia byla odhalena 8. října 2018 v rámci studentského projektu připraveného pod vedením profesorek Aleny Ziny Janáčkové a Květy Bretšnajdrové ke stoletému výročí vzniku Československa. Je věnována zdejšímu absolventu Janu Bulovi a dalším učitelům a studentům školy perzekvovaným nedemokratickými režimy 20. století. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].
Prohlédnout detailPamětní desku v Domově pro seniory v Mukařově odhalil a požehnal 19. června 2015 kardinál Dominik Duka. Arcidiecézní charita Praha u této příležitosti Domov přejmenovala, nese jméno kardinála Berana jako upomínku na jeho internaci v tomto domě v letech 1963–1964. 4. října 1963 byli z internace v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům] do tehdejšího charitního domu převezeni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) poté, co jim bylo oficiálně oznámeno propuštění z přímé internace. V Mukařově, bývalém letním sídle biskupa Podlahy, žili již pouze pod nepřímým dohledem, mohli přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením ministerstva vnitra podnikat i cesty mimo ni. V květnu 1964 jejich společný pobyt skončil – arcibiskup Beran byl převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], biskup Skoupý do Žernůvky u Tišnova. Zde pobýval do června 1968, kdy mu byl umožněn návrat do úřadu.
Prohlédnout detailPamětní desky, první s nápisem a druhá s portréty vězněných církevních hodnostářů, jejichž autorkou je ak. sochařka Dagmar Štěpánková-Černá, byly slavnostně odhaleny 28. května 2011 zásluhou Petra Piťhy, kněze a bývalého ministra školství. Čestnou stráž zajišťovali příslušníci Hradní stráže a Vězeňské služby ČR. Současně s pamětními deskami internovaným kněžím byla přítomným arcibiskupem Dominikem Dukou posvěcena i socha sv. Anežky Přemyslovny, na připomínku díla Blahoslavená Anežka Česká, které zde sepsal kardinál Beran. Zámeček Myštěves vlastnila do roku 1945, kdy byl znárodněn, rodina známého porodníka Václava Piťhy. V 50. letech byli v Myštěvsi internováni arcibiskup pražský Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], českobudějovický biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) a rožňavský biskup Róbert Pobožný (1890–1972). Pro jejich obsluhu zde s nimi byly uvězněny také řeholnice Zdislava Marie Benešová, sestra Felicitas Aloisie Bařínková z Kongregace Nejsvětější svátosti a Fides Karolína Dostálová z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Arcibiskup Beran a biskup Hlouch byli do Myštěvsi převezeni v dubnu 1953 z Růžodolu u Liberce, záhy sem přibyli i biskupové Skoupý a Pobožný, dosud internovaní ve svých rezidencích v Brně a Rožňavě. S výjimkou biskupa Pobožného, který byl z další internace v Roželově u Rožmitálu propuštěn v roce 1956, se ostatní církevní hodnostáři později opět ocitli ve společné internaci v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům].
Prohlédnout detailTři metry vysoký dřevěný kříž s vězeňskou mříží a puklým kamenným srdcem z pískovce stojí na podstavci z pískovcových kvádrů, které pocházejí ze starého oltáře nedašovského kostela. Byl odhalen a posvěcen 8. září 2010. Vytvořil ho a na návrší asi kilometr nad obcí instaloval restaurátor a malíř Petr Káňa (*1959 v Návojné) za podpory farnosti Nedašov, obce Návojná a dalších donátorů. Kříž je věnován památce události z 21. ledna 1949, kdy farníci z Nedašova bránili příslušníkům Státní bezpečnosti v zatčení jejich kněze Františka Půčka. Ještě téhož dne ve večerních hodinách se do obce sjely jednotky StB a SNB z okolních okresů. Při nočním vyšetřování byli zadržení občané v místní škole a později ve vazbě ve Valašských Kloboukách a v Uherském Hradišti surově vyslýcháni [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům]. V následném procesu 25.–27. května 1949 v Uherském Hradišti bylo odsouzeno patnáct obžalovaných.
Prohlédnout detailPamětní deska, jejímž autorem je sochař a řezbář Jan Zemánek, byla odhalena z iniciativy Klubu rodáků a přátel města Nový Jičín na budově fary 7. září 2018. Za účasti zástupců města, římskokatolické farnosti a veřejnosti ji posvětil P. Alois Peroutka. Nový Jičín byl prvním kněžským působištěm Msgre Jana Šrámka (1870–1956), kněze a politika, jenž byl od března 1948 až do konce života držen komunistickým režimem v internaci [viz Grygov. Pomník Janu Šrámkovi].
Prohlédnout detailPamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu – orlovny byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky. Leopold Benáček (1901–1977) působil v Olešnici od roku 1925 až do své internace. Zapojil se do práce v Orlu (v letech 1925–1931 starosta) a byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. V září 1950 byl v rámci akce K (kláštery) internován, nejdříve v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], o rok později byl s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy a na počátku roku 1953 odsouzen lidovým soudem v Kladně na šest měsíců. Po propuštění v rámci květnové amnestie 1953 mu byl přikázán pobyt a práce na Státním statku Andělka u Frýdlantu v Čechách, poté pracoval v manuálních profesích v Brně. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic [viz Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu], kde působil až do své smrti. Byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.
Prohlédnout detailDřevěný vyřezávaný kříž s ukřižovaným Kristem vyrobil a městu Olomouc věnoval řezbář Štefan Melich. Kříž byl odhalen a posvěcen arcibiskupem Janem Graubnerem v roce 2000. Před křížem je na kamenném soklu umístěna skleněná deska s nápisem.
Prohlédnout detailPamětní deska je umístěna ve vestibulu budovy Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a byla odhalena 10. prosince 1997. Požehnal ji apoštolský nuncius J. E. Giovanni Coppa. Autorem desky je akademický sochař Zdeněk Kolářský a byla financována z prostředků Univerzity Palackého. František Tomášek (1899–1992) se narodil ve Studénce v rodině učitele [viz Studénka. Pamětní deska Františku Tomáškovi], vzdělání získal v Olomouci (Slovanské gymnázium, Arcibiskupský seminář, Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta). Na kněze byl vysvěcen v roce 1922, poté sloužil jako katecheta v Olomouci a v Kelči [viz Kelč. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Na bohoslovecké fakultě působil před druhou světovou válkou i po ní. V říjnu 1949 byl papežem Piem XII. jmenován světícím biskupem olomouckým, biskupské svěcení přijal tajně z rukou tehdy internovaného olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy [viz Ostrava. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V letech 1951–1954 byl internován v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], po propuštění nastoupil jako administrátor v Moravské Huzové [viz Moravská Huzová. Pamětní deska Františku Tomáškovi], kde strávil jedenáct let. V letech 1963–1965 se účastnil Druhého vatikánského koncilu a v roce 1965 byl jmenován papežem Pavlem VI. apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, v dubnu 1976 kardinálem „in pectore“ (jmenování zveřejněno v červnu 1977) a v prosinci 1977 pražským arcibiskupem.
Prohlédnout detailMěděná pamětní deska s reliéfem, jejímž autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský, byla odhalena 22. listopadu 2009 na kostele Krista Krále v Ostravě-Svinově. Iniciátorem připomínky instalované u příležitosti 60. výročí první veřejné biskupské mše svaté sloužené Františkem Tomáškem byl Jan Paláček. František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].
Prohlédnout detailPamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození Mons. ThDr. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, v padesátých letech držený v internaci v klášteře v Želivi.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 21. července 2012 spolu se svěcením nového zvonu při slavnostní mši v kostele sv. Jakuba v rámci oslav 800. výročí první písemné zmínky o obci. Iniciátorem zhotovení desky je P. Jan Uhlíř, který ji spolu s biskupem Josefem Kajinkem posvětil. Zhotovení desky financovala katolická církev. Ve vyvlastněné vile stavitele Eduarda Viktory v Paběnicích byli od roku 1957 do roku 1963 internováni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972), od roku 1958 také biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Biskup Ján Vojtaššák (1877–1965), odsouzený v roce 1951 na 24 let, zde pobýval jen v dubnu 1958, na závěr svého přerušení trestu (od června 1956), poté nastoupil opět do vězení. Spolu s biskupy zde byly k jejich obsluze internovány sestry dominikánky Alena (Marie) Chromčáková, Konráda Czepegyová a Bernarda (Vincencie) Klementová.
Prohlédnout detailPamětní deska podle návrhu Vladimíra Havlice a busta od akademické sochařky Marie Uchytilové je instalována na domě v Křížkově ulici v Plzni. Bustu sochařka vytvořila ještě jako studentka v roce 1950. Slavnostního odhalení 17. května 1995 se zúčastnili plzeňský biskup František Radkovský, primátor města a další hosté. Kardinál Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] se narodil v Plzni, kde se po absolvování místního klasického gymnázia (1907) rozhodl pro kněžskou dráhu a studium v Římě. Zde byl v roce 1911 vysvěcen na kněze a rok později získal doktorát teologie.
Prohlédnout detailPamětní desku zdejšímu rodáku iniciovaly město Plzeň a plzeňské biskupství. V rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu ji 17. listopadu 2019 na katedrále sv. Bartoloměje odhalili plzeňský biskup Tomáš Holub, plzeňský primátor Martin Baxa (ODS) a rodina kardinála Berana. Josef Beran (1888–1969) byl vězněn za protektorátu od roku 1942 do konce války a protiprávně internován komunistickým režimem v letech 1949 až 1963 (1965). Zemřel v Římě, kam mu bylo povoleno vycestovat a přijmout kardinálské jmenování [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi].
Prohlédnout detailŽelezná pamětní deska s nápisem a trnovou korunou symbolizující Toufarovo utrpení byla instalována 6. září 2014 u budovy někdejší hospodářské školy v Palackého ulici. Desku požehnal arcibiskup kardinál Dominik Duka, biskup Josef Kajnek a postulátor procesu blahořečení P. Tomáš Petráček. Vytvoření desky iniciovala Marie Fišerová z Polné a její realizace se ujal umělecký kovář Adam Dočekal. Josef Toufar (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara] se ke studiu rozhodl teprve v dospělém věku, po otcově smrti, kdy v něm dozrálo rozhodnutí stát se knězem.
Prohlédnout detailDeska na kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí byla instalována 18. června 2013 z iniciativy Karla Šťávy a dalších bývalých příslušníků pomocných technických praporů, kteří se scházeli ve zdejší farnosti. Zhotovila ji firma Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic. Deska připomínající perzekuci katolické církve během protektorátu a za komunistického režimu odkazuje i k nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských a ženských katolických řeholních řádů v 50. letech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic].
Prohlédnout detailModerní streetartové připomínky umístil na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze designér Otakar Dušek k 45. výročí Palachovy smrti 19. ledna 2014. V roce 1950 zde po převozu z valdické věznice zemřel farář Josef Toufar [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], v roce 1969 student Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].
Prohlédnout detailPamátník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková. V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.
Prohlédnout detailDeska z červené švédské žuly na výšku s rytým zlaceným textem byla instalována dne 14. června 2010. Iniciátorem a autorem textu byl bývalý příslušník PTP Karel Šťáva. Desku vyrobilo Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic. První branci z řad bohoslovců, kněží a řeholníků nastoupili k výkonu prezenční vojenské služby 5. září 1950. Povolání k pomocným technickým praporům souviselo s internováním duchovních v rámci tzv. akce K (kláštery) z dubna 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Byli zařazováni do speciálních odloučených rot (dobově nazývaných „kněžské“ či „farářské“), aby nemohli duchovně působit na ostatní vojáky. Po složení přísahy a bez jakéhokoliv výcviku byli odesíláni do stavebnictví a průmyslu stavebních hmot. Délka jejich pobytu u jednotek PTP [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] výrazně překračovala dvouletý vojenský výcvik.
Prohlédnout detailPomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským, 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana. Josef Beran (1888–1969) se narodil v Plzni v rodině učitele [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II]. Od roku 1928 vyučoval na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn až do konce války (Terezín, Dachau). Do Prahy se vrátil koncem května 1945, navázal na své působení na teologické fakultě a v prosinci 1946 se stal pražským arcibiskupem. Naposledy promluvil k věřícím 18. června 1949 v předvečer svátku Božího těla v kostele premonstrátského kláštera na Strahově, kde se četl pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, odsuzující vměšování režimu do církevních záležitostí. V den svátku Státní bezpečnost zinscenovala v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti a arcibiskupu Beranovi byl přidělen „ochranný dohled“. Tím začala arcibiskupova internace, trvající de facto až do 19. února 1965, kdy mu bylo povoleno, aby odcestoval do Říma a přijal kardinálské jmenování. Nejdříve byl držen v izolaci v pražském arcibiskupském paláci, poté postupně na dalších místech. 7. března 1951 byl odvezen do Roželova u Rožmitálu, 2. dubna 1951 do Růžodolu u Liberce, 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, 20. prosince 1957 do Paběnic [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], následovaly nucené pobyty mimo diecézi v Mukařově (od 4. října 1963) a v Radvanově (od 2. května 1964) [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. 22. února 1965 byl Josef Beran ve Vatikánu přijat do sboru kardinálů a zapojil se do práce Druhého vatikánského koncilu. K věřícím v Československu promlouval v relacích Vatikánského rozhlasu, naposledy po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Československý stát nepovolil převoz těla do vlasti a kardinál Beran byl pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. V dubnu 2018 byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta.
Prohlédnout detailPamětní místo je součástí Čestného pohřebiště politických vězňů [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů]. K prvnímu označení uložení Toufarových ostatků v místě hromadného anonymního pohřebiště došlo z iniciativy příbuzných na jaře 1990, kdy zde umístili kamennou desku. V polovině devadesátých let nad ní Ladislav Kott na paměť umučeného faráře vztyčil polní litinový kříž s nápisem. Dne 14. listopadu 2014 byly z hromadného hrobu vyzdviženy ostatky kněze Josefa Toufara (1902–1950), který zde byl pohřben 28. února 1950 pod falešným jménem v šachtě XVI, č. 19. Exhumace ostatků byla součástí procesu blahořečení P. Josefa Toufara. Projekt inicioval Miloš Doležal a podpořila ho opakovaná žádost rodiny a číhošťských farníků o exhumaci (v letech 1968 a 1992), katolická církev a Magistrát hl. města Prahy. Uložení ostatků proběhlo 12. července 2015 v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailKamenná deska s textem je umístěna na fasádě hlavní lodi kostela sv. Ludmily. Odhalena byla 15. června 1992 zásluhou farníků, přátel a rodiny. František Štverák (1909–1956) působil ve Chvalech v letech 1937–1949 [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi].
Prohlédnout detailPamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).
Prohlédnout detailIniciátorem kříže pátera Toufara, umístěného na Svaté Hoře poblíž Březnické brány, je bývalý politický vězeň Jaroslav Hanuš, který na jeho zhotovení věnoval finance obdržené v rámci rehabilitací. Zlacenou korunu navrhl sochař Karel Stádník. Kříž, jenž měl být původně vztyčen v Praze, vysvětil 8. srpna 1993 P. Josef Břicháček, tehdejší rektor komunity redemptoristů na Svaté Hoře. Pamětní kříž je nejen připomínkou oběti J. Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], ale i připomínkou toho, že jeho postoje byly vzorem lidské statečnosti pro vězněné politické odpůrce komunistického režimu.
Prohlédnout detailDeska z bílého mramoru s železnou trnovou korunou byla umístěna na hrobě manželů Kovalových z iniciativy rodiny 14. srpna 1999 za přítomnosti pozůstalých, pamětníků, P. Jana Bárty a P. Heriberta Heyberga z Kolína nad Rýnem. Desku realizoval podle návrhu rodiny Petr Máša. Marie Kovalová (1911–1999), dominikánská terciářka, žila po válce se svým mužem JUDr. Josefem Kovalem (1910–1989) v Litoměřicích, kde se zapojila do hnutí apoštolátu laiků Katolická akce, měla na starosti kněžský dorost v litoměřickém semináři a blízce spolupracovala s biskupem Štěpánem Trochtou [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. Kvůli aktivní pastorační činnosti a kontaktům s biskupem Trochtou byla sledována Státní bezpečností, v srpnu 1952 zatčena a rozsudkem Krajského soudu v Praze 20. března 1953 odsouzena k 14 letům vězení a k propadnutí veškerého majetku. Josef Koval byl zatčen 21. března 1953, den po soudu, kam byl předvolán jako svědek, a odsouzen na sedm let vězení. M. Kovalová odpykávala trest ve věznicích Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a v Pardubicích. Jejich synové byli umístěni do dětského domova. Manželé byli propuštěni během roku 1960 a po krátkém působení v Praze se vrátili do Litoměřic, kde se opět zapojili do náboženského života podzemní církve. JUDr. Koval, před zatčením krajský soudce, pracoval jako dělník v chemičce a též se stal dominikánským terciářem. V jejich bytě se setkávali řeholníci, řeholnice a kněží, sloužily se zde mše svaté, probíhaly semináře. Po návratu biskupa Trochty do Litoměřic v roce 1968 byla obnovena jejich spolupráce. Díky kontaktům Kovalových se spirituálem semináře v Kolíně nad Rýnem přicházela během normalizace přes německou charitu finanční pomoc pro rodiny politických vězňů, náboženská literatura či bohoslužebné předměty. Manželé jsou pochováni do rodinného hrobu na hřbitově v Přibyslavi.
Prohlédnout detailPomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku. Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.
Prohlédnout detailŽulová deska s portrétem faráře Mimry byla vysvěcena 17. října 1998. Obřady vedl královehradecký světící biskup Josef Kajnek s administrátorem farnosti P. Bohumilem Šitavancem. Na financování pamětní desky odhalené v kostele sv. Jakuba Staršího se podíleli především místní farníci. František X. Mimra (1886–1952) se narodil v Plchůvkách u Chocně. Ve farnosti v Rané působil od 20. let, věnoval se pastorační činnosti, výuce náboženství, zasloužil se o založení místní jednoty Orla a Sdružení katolické mládeže. 7. ledna 1949 byl P. Mimra zatčen a lidovým soudem odsouzen za pobuřování proti republice, bránění záboru církevních pozemků ad. k odnětí svobody na tři roky. Šestašedesátiletý kněz si odpykával trest v Kutné Hoře, uranových dolech a na Mírově. Po propuštění, již jako nemocný, byl v červenci 1952 ustanoven administrátorem v Cerekvici u Litomyšle, kde po několika měsících na následky věznění zemřel.
Prohlédnout detailPamětní deska připomínající popraveného P. Janu Bulu byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl Jan Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů, které posvětil Mons. Jiří Mikulášek; dva zvony dedikované P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století byly následně instalovány v rokytnickém kostele a v kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově. Jan Bula (1920–1952) se narodil v obci Lukov, po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích vstoupil do kněžského semináře v Brně. V červenci 1945 byl vysvěcen na kněze a od srpna působil ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života a práce s mládeží (ochotnické divadlo, sportovní aktivity Orla). V roce 1949 s ním bylo zahájeno trestní řízení za čtení režimem zakázaného pastýřského listu, jež bylo následně prezidentskou milostí zrušeno. V únoru 1951 jej na faře navštívil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, drženého v té době v internaci, do zahraničí. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit, nicméně 30. dubna byl zatčen. Po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči a odsouzen k trestu smrti. O tom, že nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní, Václav Drbola a František Pařil [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, včetně výše jeho trestu. Do soudu byl držen ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě a podrobován krutým výslechům, u soudu nesmyslná obvinění (že k vraždám v Babicích naváděl) doznal. P. Bula, popravený 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech], byl rehabilitován až po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení.
Prohlédnout detailPamětní deska na budově fary v Rokytnici byla odhalena 27. června 2019 pod záštitou arcibiskupa Dominika Duky v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení a později popravení či zemřelí ve vězení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek, administrátor farnosti P. Jan Krbec, koordinátorka projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů Edita Jiráková a další hosté. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].
Prohlédnout detailTzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry. Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.
Prohlédnout detailPamětní deska páteru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka 15. prosince 1995. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem. František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. František Bučil byl znovu obviněn a 2. února 1951 v novém procesu před Státním soudem, jenž se konal v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností a byl přenášen místním rozhlasem, odsouzen za hospodářskou sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl přemístěn do věznice Plzeň-Bory, později byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi a Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].
Prohlédnout detailBronzová deska s reliéfem kytice v horní části a textem byla P. Františku Ferdovi odhalena 9. září 2000 na nově opravené budově děkanství ve Spáleném Poříčí. Odhalení provedli společně starosta Pavel Čížek, Ferdův spolužák ze semináře kanovník Václav Kořínek a Ferdova hospodyně a pomocnice Jiřina Konarovská. Autorem pamětní desky je akademický sochař František Bálek. Ve městě se nachází dům s pečovatelskou službou nesoucí jméno P. Františka Ferdy. František Ferda (1915–1991), kněz a léčitel, se narodil na statku v Dražkovicích nedaleko Spáleného Poříčí. Vystudoval arcibiskupské gymnázium v Praze a bohosloveckou fakultu, v roce 1939 byl vysvěcen na kněze. Za války působil jako kaplan v Petrovicích u Sedlčan. 16. února 1951 byl zatčen na farnosti v Nechvalicích a uvězněn. Vystřídal vězeňské cely v Ostravě, Opavě, Mírově, Jáchymově, Leopoldově, Valdicích i na Borech. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako dělník v Plzeňských pivovarech. K pastorační činnosti se mohl vrátit až na sklonku 70. let, kdy působil jako duchovní správce v domově u řeholních sester v Újezdci u Klatov. Zemřel v Sušici, kam se přestěhoval v druhé polovině 70. let [viz Sušice. Pamětní deska Františku Ferdovi], a je pochován na sušickém hřbitově.
Prohlédnout detailBronzová busta, jejímž autorem je Stanislav Müller, je umístěna u kostela sv. Kateřiny ve Starovičkách. Byla odhalena 30. září 2012 při příležitosti 100. výročí narození kněze Václava Drboly. Požehnal ji generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].
Prohlédnout detailDeska z černé žuly s fotografií Václava Drboly a rytým textem je umístěna na nízkém podstavci u pomníku obětem první světové války. Byla odhalena 27. července 1994 a vysvětil ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle za přítomnosti dalších církevních představitelů, zástupců obce i kraje a místních občanů. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].
Prohlédnout detailPomník je tvořen deskou z červeného mramoru umístěnou na podstavci ze stejného materiálu, na níž jsou vyryta jména padlých ve světových válkách, osob umučených nacisty a jméno kněze Theodora Funka, vězněného komunistickým režimem. Doplňuje je neopracovaný kámen s mramorovou deskou, na níž je vyryt český lev. Byl odhalen roku 2000. Stínavský rodák P. Theodor Funk (1896–1968) byl zatčen za rozšiřování exkomunikačních dekretů, kterými Vatikán reagoval na proticírkevní politiku KSČ a zakazoval věřícím podílet se na tzv. Katolické akci a vstupovat do komunistické strany, a v září 1949 Státním soudem odsouzen na deset let. Po propuštění v roce 1960 trávil poslední léta života v soukromí ve své rodné obci. Je pochován v rodinném hrobě na stínavském hřbitově.
Prohlédnout detailPamětní deska P. Antonínu Voráčkovi, strakonickému děkanovi a převorovi maltézského řádu, byla odhalena dne 19. dubna 2008 na druhém nádvoří strakonického hradu z iniciativy básníka Ondřeje Fibicha za přítomnosti delegace řádu, včetně velkopřevora knížete Karla Paara. Antonín Voráček (1889–1978) vstoupil do maltézského řádu v roce 1916, stal se knězem a působil v řádových sídlech v Praze a především ve Strakonicích, kde byl kaplanem, katechetou na strakonických školách a děkanem při chrámu sv. Prokopa. Hojně se zapojoval do společenského života, přijal členství i předsednictví v mnoha sportovních a kulturních spolcích. Za války byl krátce internován. 15. července 1948 jej velmistr v Římě jmenoval převorem pro České země, do funkce byl uveden tajně 1. ledna 1950. To již byl od roku 1948 penzionován a funkci děkana vykonával provizorně, do roku 1952. Po provokaci Státní bezpečnosti byl koncem roku 1953 zatčen a 27. března 1954 odsouzen za vyzvědačství na osm let vězení. Po propuštění na amnestii v roce 1960 směl pobývat ve Švihově, kde i bez státního souhlasu vedl tajné mše a organizoval tajnou činnost řádu a kde v roce 1978 zemřel.
Prohlédnout detailDeska z červené žuly s rytým textem a fotografií byla posvěcena olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem 27. srpna 1995 a nachází se v předsíni kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štramberku. Iniciátorem zřízení desky byl Bohuslav Kresta. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] po propuštění z internačního kláštera v Želivě pracoval v letech 1955 až 1962 v cementárně a vápence ve Štramberku.
Prohlédnout detailPomník střítežskému rodáku Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi, byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal. Josef Zvěřina (1913–1990) byl vysvěcen na kněze v roce 1937 v Římě. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy a věnoval se práci s laiky v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z velkých procesů s představiteli Katolické akce, jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na teologickou fakultu v Litoměřicích (následujícího roku byl opět propuštěn) a působil v duchovní správě. Poté, co mu byl v roce 1974 opět odebrán státní souhlas, pokračoval v duchovní práci tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu] založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce kardinála Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailV roce 1990 byl kardinál Tomášek, rodák ze Studénky, jmenován čestným občanem města a 29. srpna 1993 mu byla na budově školy, kde se narodil a která dnes nese jeho jméno, odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem a nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Iniciátorkou připomínky byla Marie Langerová, realizaci podpořil tehdejší starosta Lubomír Šobich. František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].
Prohlédnout detailZ iniciativy zastupitelstva města Sušice a místní římskokatolické farnosti byla na průčelí u vchodu do kapucínského kostela sv. Felixe umístěna bronzová pamětní deska páteru Františku Ferdovi, jejímž autorem je akademický sochař František Bálek. Byla odhalena 1. dubna 2005 u příležitosti Ferdových nedožitých 90. narozenin za přítomnosti zástupců města a českobudějovického biskupa Jiřího Paďoura, který při průvodní mši zdůraznil, že se jednalo o autentického kněze, který ctil eucharistii a o jehož hodnověrnosti a pravosti není pochyb. František Ferda (1915–1991), kněz a politický vězeň [viz Spálené Poříčí. Pamětní deska Františku Ferdovi], nesměl duchovní činnost po většinu svého života vykonávat. Věnoval se přírodní medicíně a byl známým léčitelem.
Prohlédnout detailPamětní deska na rodném domě Mons. Tomáše Beránka byla odhalena u příležitosti 110. výročí jeho narození 14. srpna 2007 z iniciativy místní pobočky České křesťanské akademie, Českého svazu bojovníků za svobodu a Muzea Sušice za podpory města. Tomáš Beránek (1897–1954) se narodil v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze. Byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem národního výboru ve Vodňanech, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Jako blízký spolupracovník českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] byl Tomáš Beránek 8. února 1950 na vodňanské faře zatčen Státní bezpečností a držen téměř rok ve vyšetřovací vazbě v Písku a Praze. Spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi byl ve vykonstruovaném procesu 31. ledna 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu na 11 let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově, zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl P. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena z iniciativy Jitky Benešové a svídnického osadního výboru 11. listopadu 2017 na budově školy, kterou sestra Pretschnerová navštěvovala. Kamennou desku z dílny Josefa Dobrkovského posvětil P. Ryszard Boćkowski za přítomnosti zástupců obcí Dymokury, Rožďalovice, sestry M. Zdislavy Noskové a dalších členek Kongregace Školských sester sv. Františka a členů místního osadního výboru. Marie Eliška Pretschnerová (1911–1993), členka Kongregace Školských sester sv. Františka (OSF), složila řeholní sliby v roce 1932. Po válce dokončila studium fyziky a matematiky na Karlově univerzitě a učila na gymnáziu kongregace v Praze-Vinohradech až do roku 1949, kdy bylo zestátněno. V rámci internace a tzv. centralizace ženských řeholí v roce 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] školské sestry nuceně pobývaly v Krnově, poté působily v nemocnicích, ústavech, především v ústavu pro mentálně postižené děti a mládež ve Slatiňanech. Sestra Pretschnerová byla v roce 1954 zvolena představenou kongregace. V letech 1969 až 1983 pobývala v Římě, kde byla v roce 1970 zvolena generální představenou celé kongregace. Po návratu do Československa se zapojila do práce ve prospěch řeholních společností. Zemřela v květnu 1993 v Charitním domově v Hoješíně a je pohřbena na hřbitově ve Slatiňanech.
Prohlédnout detailStálá výstava Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989 je expoziturou Muzea třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. Expozice otevřená v roce 1999 a podstatně přebudovaná v roce 2002 se nachází v chodbě přiléhající ke klášternímu kostelu Zvěstování Panny Marie. Premonstrátský klášter v Teplé je místem tradičních muklovských poutí pořádaných Konfederací politických vězňů [viz též Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 klášter sloužil až do roku 1978 jako kasárna Československé lidové armády, kdy ho do své správy převzal Národní památkový ústav. Tepelský převor P. Heřman Josef Tyl (1914–1993), odsouzený v roce 1951 na dvanáct let vězení, se s dalšími premonstráty vrátil do kláštera v prosinci 1989 [viz Cakov. Deska Heřmanu Josefu Tylovi].
Prohlédnout detailPomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia. V 50. letech se v Tišnově z bývalých studentů zdejšího gymnázia zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před perzekucí v rámci prosazované kolektivizace. Šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 se Alois Pokorný (1928–1952) a Vlastimil Železný (1928–1952) začali skrývat. V jednom z poskytnutých úkrytů, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice, se skrývali společně s Františkem Mrkvou. Postupně narůstající neshody mezi Pokorným a Železným a Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, vyvrcholily 12. května 1951 jeho usmrcením v potyčce. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka (*1928) odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení, ohrožovaní Františkem Mrkvou střelnou zbraní, jednali v sebeobraně, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.
Prohlédnout detailPamětní desku s bustou na třebenické faře odhalil 11. září 2005, v den prvního výročí tragické smrti faráře MUDr. Ladislava Kubíčka, starosta města Václav Vobořil, posvětil ji arcibiskup Karel Otčenášek a biskup Josef Koukl. Autorem pamětní desky s bronzovou bustou je litoměřický akademický sochař Libor Piskálek, výrobu uhradilo město Třebenice. Ladislav Kubíček (1926–2004) dokončil studia na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1950. Vojenskou službu vykonával u PTP v kladenských dolech, poté působil jako lékař na různých místech na Moravě. V roce 1959 byl z politických důvodů nucen nastoupit brigádu v dole v Karviné, kde byl následně zatčen pro své náboženské aktivity a odsouzen na 2,5 roku za podvracení republiky. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pokračoval v práci na šachtě a později v kamenoprůmyslovém podniku v Letovicích. Tajně studoval teologii a 7. února 1967 byl vysvěcen biskupem Štěpánem Trochtou na kněze. Po obdržení státního souhlasu nastoupil v srpnu 1969 do duchovní správy a působil na různých místech litoměřické diecéze a ve farnostech v Jizerských horách, od roku 1999 v Třebenicích, kde byl 11. září 2004 na faře zavražděn.
Prohlédnout detailMramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Pomník připomíná jedenáct popravených po babických procesech [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole.
Prohlédnout detailPamětní deska upomínající na kněze Josefa Toufara a další politické vězně komunistického režimu byla odhalena z iniciativy zaměstnanců Věznice Valdice Pavla Kuřátka a Pavla Zvolánka 19. září 2018 za účasti královehradeckého biskupa Josefa Kajneka, předsedy Ekumenické rady církví Daniela Ženatého, senátorů, zástupců Vězeňské služby a města Jičín. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailPamátku P. Antonína Šuránka se zastupitelstvo obce rozhodlo trvale připomínat zhotovením reliéfu, který je umístěn při vstupu do kostela svatého Václava. Autorem návrhu a realizace je akademický sochař Vojtěch Malaník, ořechovský rodák. Pamětní desku požehnal 14. září 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner. P. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] působil ve farnosti ve Velkém Ořechově v letech 1950 a 1951. Jeho zdejší pastorační činnost ukončilo zatčení Státní bezpečností a několikaletá internace.
Prohlédnout detailPamětní deska z černého opaxitu je umístěna vlevo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře. Zřízení pamětní desky iniciovali bývalý politický vězeň Miloslav Růžička a ředitel místní základní školy Petr Trunek. Deska, na jejíž pořízení přispěli věřící a obecní úřad, byla vysvěcena opatem Vítem Tajovským 9. června 1994. Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově. P. Chadraba byl zatčen 11. září 1951 v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka, jehož působení v kraji mělo za následek odsouzení mnoha místních obyvatel [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Chadraba, obviněný z ozbrojování (ve skutečnosti šlo o zbraně z války, které zabavil místním dětem, aby si s nimi nehrály), byl postaven do čela procesu, který se konal 17. a 18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, a za velezradu odsouzen na 20 let. Ve stejném procesu byl souzen také Miloslav Růžička (*1925) [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi]. Trest odpykával těžce nemocný Josef Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.
Prohlédnout detailPamětní deska a boží muka postavená v roce 1992 podle návrhu architekta Jana Konečného připomínají místo, kde při převozu do třebíčské nemocnice zemřel básník Jan Zahradníček. Pamětní místo vzniklo z iniciativy rodinné přítelkyně Hedviky Ševčíkové a Laického sdružení bratří a sester sv. Dominika v Brně. Významný katolický básník Jan Zahradníček (1905–1960) byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k třinácti letům vězení a krátce po propuštění zemřel [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].
Prohlédnout detailZ iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva byla 9. září 2016 na budově fary odhalena žulová pamětní deska místnímu knězi Tomáši Beránkovi. Realizaci provedlo prachatické kamenictví Františka Kölbla a desku posvětil P. Tomáš Hajda. Tomáš Beránek (1897–1954) [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi] sloužil ve vodňanské farnosti od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950.
Prohlédnout detailV zákristii kostela sv. Víta v zaniklém městečku Zahrádka nedaleko Ledče nad Sázavou byla 25. února 2017 za účasti církevních představitelů, členů Konfederace politických vězňů, politických a kulturních osobností odhalena socha faráře Josefa Toufara. Autorem dvoumetrové bronzové figurativní plastiky je sochař Olbram Zoubek, který svou poslední velkou sochu věnoval Národnímu památkovému ústavu, jenž zahrádecký kostel spravuje. Doprovodná měděná pamětní deska podle návrhu Luboše Drtiny vznikla z iniciativy Nezávislého podmelechovského spolku a zhotovila ji umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Josef Toufar (1902–1950) působil v letech 1940 až 1948 v Zahrádce, odkud byl pro svou oblíbenost nejen mezi farníky na nátlak místních členů komunistické strany přeložen do Číhoště. Byl zatčen v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, zemřel 25. února 1950 na následky výslechů [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailV ambitech želivského premonstrátského kláštera byla 13. srpna 2011 arcibiskupem Dominikem Dukou slavnostně odhalena pamětní stěna s ručně napsanými jmény 464 řeholníků a diecézních kněží, kteří zde byli za komunistického režimu protiprávně internováni. Jména internovaných kněží a řeholníků v abecedním pořadí hustě pokryla několik metrů vysokou zeď, před níž je umístěn mohutný kříž. Desku podle návrhu architekta Mikoláše Vavřína realizovala Monika Bolechová. Součástí pamětního místa je v ambitu instalovaná výstava fotografií a dokumentů, nachází se zde i pamětní deska připomínající opata Víta Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl klášter v Želivě do jara 1956 používán jako internační pro představitele řádů a režimu nejvíc nepohodlné řeholníky. Internovaní duchovní podléhali nucenému pracovnímu režimu, bez nároku na mzdu pracovali v klášteře nebo v nejbližším okolí v zemědělství či lehkém průmyslu. V roce 1956 byl internační klášter zrušen a o rok později zde byla zřízena pobočka Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Nepropuštění internovaní byli převezeni do kláštera v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím].
Prohlédnout detailPamátník byl odhalen 11. srpna 2019 v premonstrátském kostele Narození Panny Marie v Želivě během tradiční pouti smíření. Ta se poprvé uskutečnila v roce 1968, kdy se zde sešli internovaní duchovní v čele s Františkem Tomáškem, pozdějším arcibiskupem a kardinálem. Památník, jehož autorem je slovenský architekt Svetozár Ilavský, požehnal opat želivského kláštera Jáchym Jaroslav Šimek. Památník tvoří dřevěný kříž s bronzovou plastikou Ježíše Krista a pamětní deskou s citátem z vězeňského deníku P. Šuránka [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. Nezákonnou internaci duchovních v Želivě připomínají v premonstrátském klášteře další pamětní místa [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům; Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].
Prohlédnout detailPamětní deska opatu želivského kláštera B. V. Tajovskému byla odhalena 11. prosince 2004 k pátému výročí jeho smrti z iniciativy opata Bronislava Ignáce Kramára a celého řeholního společenství. Požehnal ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. Bohumil Vít Tajovský (1912–1999) se narodil v Klanečné u Krásné Hory [viz Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po studiu bohosloví byl již jako premonstrát vysvěcen v roce 1937 na kněze a působil v klášteře v Želivě, kde byl v lednu 1948 zvolen opatem. Po únoru 1948 vystupoval proti politice komunistického režimu a byl nucen odejít z humpoleckého gymnázia, kde od roku 1942 vyučoval. Již v roce 1949 byl nakrátko zatčen Státní bezpečností, podruhé 30. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem. Po událostech s vychýlením křížku opat dvakrát navštívil P. Josefa Toufara v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Byl vyšetřován ve Valdicích a v Praze-Ruzyni a ve vykonstruovaném procesu s představiteli řádů 5. dubna 1950 odsouzen za údajnou velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu k 20 rokům odnětí svobody. Prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Valdice, Jihlava a Leopoldov. Po propuštění na květnovou amnestii 1960 nesměl vykonávat kněžské povolání, žil v Havlíčkově Brodě pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti a až do odchodu do penze mohl pracovat pouze jako nekvalifikovaný dělník. V roce 1968 krátce působil v duchovní správě a společensky se angažoval (byl předsedou K 231 v Havlíčkově Brodě). V roce 1991 se vrátil se svou komunitou želivského kláštera, kde byla krátce po jeho zatčení a odsouzení zřízena internace kněží a řeholníků [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1996 byl opatu Tajovskému prezidentem republiky udělen Řád T. G. Masaryka. Zemřel 11. prosince 1999 v Želivě. Je pochován na místním hřbitově.
Prohlédnout detail