Pamětní místa připomínají především utrpení jednotlivých soukromě hospodařících rolníků (Horka nad Moravou, Křekovice, Nová Paka, Radňov, Vilémov, Vrbice), případně jsou věnovány větším skupinám perzekvovaných sedláků a obětem tzv. kulackých procesů (např. Kluky, Lhotka u Tasova, Litoboř, Nymburk, Olešnice). Další skupinu představují pamětní místa dedikovaná symbolicky všem obětem kolektivizace (Kutlíře, Praha 1, Prostějov, Radňov). S nedobrovolným združstevňováním, snahami rolníků o odpor a jejich následnou perzekucí jsou spojeny také připomínky násilných událostí z 50. let (Babice, Chlum, Kamberk).

Kolektivizace československého venkova představovala pro soukromé rolnictvo zásadní hospodářskou i sociální změnu. V průběhu jednoho desetiletí došlo k téměř úplné transformaci soukromé formy obhospodařování půdy na kolektivní a k převodu soukromého pozemkového vlastnictví do užívání jednotných zemědělských družstev, resp. do majetku státu. Hlavní fáze násilného združstevňování probíhala v letech 1949–1960, doznívala však i v období následujícím. Postupně zanikla nejen dosavadní forma života na vesnici a způsoby zemědělského hospodaření, ale také se velmi výrazně proměnila krajina a celkový ráz venkova.

Kolektivizace byla ve většině případů nedobrovolným procesem spojeným s nevybíravým nátlakem vůči odpůrcům, kteří byli ze strany totalitní moci nejrůznějšími způsoby perzekvováni. Nejtvrdší politický, ekonomický a ideologický tlak spojený se soudní i mimosoudní represí směřoval v průběhu kolektivizace vůči majetnějším rolníkům, sedlákům – v dobové terminologii kulakům. Tvrdý postup vůči nim a jejich rodinám měl sloužit jako odstrašující příklad pro malé a střední rolníky, kteří také v naprosté většině nevstupovali do nově zakládaných JZD s velkým nadšením. Proklamovaná politika „omezování a zatlačování kapitalistických elementů na vesnici“ byla zaměřena právě proti velkým sedlákům, kteří se úspěšně vyrovnávali s dodávkovými povinnostmi státu, nepatřili však zpravidla k sympatizantům komunistických idejí. Byli účelově kriminalizováni, jejich majetek konfiskován, oni sami i jejich rodiny byli nuceni opouštět obce, kde žili a hospodařili po generace. Odhaduje se, že v rámci centrálně řízené tzv. akce kulak bylo v období 1951–1953 deportováno (zpravidla do jiného okresu či kraje) tři až čtyři tisíce rodin tzv. vesnických boháčů.

Nejrozšířenější formu nátlaku představoval způsob stanovování výše povinných dodávek a jejich vymáhání. Výši zemědělských dodávek určovaly místní národní výbory (podle vládního nařízení 7/1949 Sb.), od roku 1952 (novým zákonem o dodávkové povinnosti, 56/1952 Sb.) byly již sice normovány ministerstvem výkupu, nicméně místní národní výbory zůstávaly nadále klíčovými články systému – zodpovídaly za evidenci, průběžné plnění atp. Tomu odpovídala i pravomoc (místních a okresních) národních výborů, resp. jimi ustanovovaných trestních komisí, které mohly za neplnění dodávek ukládat peněžité pokuty, uvalit na jednotlivá hospodářství dočasnou správu i rozhodovat o vystěhování rodin sedláků (zpravidla v rámci okresu). V takto nastaveném rámci byli tedy soukromě hospodařící rolníci dlouhodobě vystavováni nejen systémovému tlaku, ale i možné (a různě motivované) libovůli místních funkcionářů.

Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi bylo schváleno 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla po roce 1990 sňata. Babické události dnes v obci připomínají tzv. zvony smíření instalované v kostele Nejsvětější Trojice v roce 1968 [viz Babice. Zvony smíření], pomník odhalený na návsi v roce 1975 [viz Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi] a od roku 2013 také busta popraveného babického faráře Václava Drboly [viz Babice. Busta Václava Drboly].

Prohlédnout detail
Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Babice Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná památku místních funkcionářů národního výboru zastřelených 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi, Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi, Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku.

Prohlédnout detail
Babice. Zvony smíření

Babice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry, navzdory babickým událostem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Prohlédnout detail
Bantice. Pomník občanům obce vězněným v 50. letech

Bantice Pomník občanům obce vězněným v 50. letech

Mramorový pomník na kamenné podezdívce z šedého kamene ve tvaru trojúhelníku, do jehož středu je vsazen černý kříž, byl odhalen v roce 2002 z iniciativy obce a Konfederace politických vězňů. Pomník je jmenovitě věnován obětem vykonstruovaného politického procesu, který se konal ve Znojmě 28. března 1952 jako jeden z následných babických procesů [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Do čela jedenáctičlenné skupiny byl postaven a odsouzen na 25 let František Plichta (*1906), mladší bratr Antonína Plichty st. (1894–1951), a jedním z dalších odsouzených byl jejich bratranec Jaroslav (*1912), jemuž soud vyměřil desetiletý trest. Z občanů z Bantic byli v procesu odsouzeni rolníci Jan Šeliga (*1913) na šest let, Alois Františ (*1918) na 10 let, Josef Rösner (*1912) na 13 let, Jan Krahulík (*1908) na 2 roky a Josef Trchalík (*1921) na 8 let.

Prohlédnout detail
Chlum. Pomník Anně Kvašové

Chlum Pomník Anně Kvašové

Pomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem. 10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (1908–1952). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti.

Prohlédnout detail
Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Golčův Jeníkov Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Mramorová deska s rytým nápisem a motivem rukou spoutaných v řetězech byla odhalena 17. listopadu 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protirežimní aktivity v regionu – jejich formování i následné represe – zásadním způsobem ovlivnil příchod Karla Hořínka (1901–1952), osoby s problematickou minulostí i úmysly [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Po jeho zatčení v březnu 1950 byly Státní bezpečností v kraji zatčeny desítky osob a postupně odsuzovány v celé sérii vykonstruovaných procesů v návaznosti na veřejný proces Státního soudu v Chotěboři v září 1951 (Praha, 8.–12. října 1951, Praha, 15.–17. ledna 1952, Praha, 17.–18. ledna 1952, Habry, 3.– 5. července 1952, Pardubice 15. listopadu 1952). Některé odsouzené připomínají další pamětní místa [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi].

Prohlédnout detail
Horka nad Moravou. Pamětní deska Vladimíru Machátovi

Horka nad Moravou Pamětní deska Vladimíru Machátovi

Pamětní deska z červeného mramoru se zlatým písmem a pozlaceným reliéfem rukou držící růži je věnována památce politického vězně Vladimíra Macháta. Byla odhalena 28. října 2002 z iniciativy místního obecního úřadu na jeho rodném domě. Vladimír Machát, majitel hospodářské usedlosti v Horce nad Moravou č.p. 61 byl v roce 1955 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu za hospodářskou sabotáž k šesti a půl letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a k zákazu pobytu v olomouckém okresu na dobu pěti let. Byl vězněn v Olomouci, Mírově, vězeňském táboře Bytíz, Leopoldově. Žádosti pana Macháta i jeho rodiny o obnovení soudního řízení či prominutí části trestu byly vždy zamítnuty s odvoláním na negativní stanovisko místní stranické organizace, nevztahovala se něj ani rozsáhlá amnestie v roce 1960. Po propuštění z vězení se díky intervencím místního předsedy JZD mohl vrátit do rodné obce a pracovat v zemědělském družstvu. Po roce 1989 byl soudně rehabilitován.

Prohlédnout detail
Hostišová. Pamětní deska rodině Vojáčkově

Hostišová Pamětní deska rodině Vojáčkově

Pamětní deska připomínající perzekuci rodiny byla odhalena 19. září 2010 z iniciativy Oldřicha Vojáčka ve spolupráci s občanským sdružením Horizont Hostišová, které se podílelo na návrhu i realizaci desky. Je instalována v místě původního rodinného domu č. 19, kde rodina Vojáčkova bydlela. Antonín Vojáček (1899–1981) patřil k místním sedlákům vlastnícím největší výměry pozemků a odpůrcům združstevňování. 19. září 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za neplnění dodávek a za nesouhlas s lidově demokratickým režimem ke třem rokům věznění, ztrátě majetku a k vysoké peněžité pokutě. Jeho manželka a čtyři děti byly nuceně vystěhovány na Slovensko, zatímco rodinný statek a polnosti byly vloženy do majetku místního JZD. Antonín Vojáček se rehabilitace po pádu režimu nedožil, zemřel v roce 1981, kdy byl zbořen i jeho rodný dům, jejž JZD nechalo zcela zchátrat.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí

Jihlava Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. 17. června 1950 byli v Brně popraveni Karel Veselý (*1917), Jan Tuček (*1916) a František Rod (*1902), odsouzení Státním soudem Brno v procesu, který se konal 7.–11. února 1950 v budově jihlavského krajského soudu. Tito tři menší živnostníci (Veselý vlastnil brašnářskou dílnu, Tuček obchod s textilem, Rod truhlářskou dílnu) a řadoví členové nekomunistických stran (lidové a národně socialistické) se počátkem roku 1949 rozhodli založit ilegální skupinu, rozšiřovat ji a organizovat v tzv. trojkové struktuře (tj. každý nový člen měl pro činnost získat další tři osoby, členové jednotlivých buněk se neměli kvůli konspiraci navzájem znát). Původním cílem bylo vytvořit širší informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží či ozbrojené zastrašování i funkcionářů KSČ a Státní bezpečnosti apod. Jako i v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit či v pokusech o ně (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic blízkých osob. Jak došlo k jejímu odhalení, není zcela známo a i popis konkrétní činnosti skupiny a jejích úmyslů lze rekonstruovat pouze na základě vyšetřovací a soudní dokumentace. Jako první byl v dubnu 1949 zatčen Jan Tuček (pro podezření z přípravy útěku za hranice), v polovině července Karel Veselý (již v souvislosti s činností skupiny) a na počátku září František Rod. Státní prokuratura vypracovala obžalovací spis na 23 osob a do čela skupiny postavila Karla Veselého. Jedním z jejích členů byl ak. sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi].

Prohlédnout detail
Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi

Kamberk Pamětní deska Václavu Burdovi

Pamětní deska na domě Václava Burdy v Kamberku č.p. 28 byla odhalena 19. září 1971. Kovovou desku s litými písmeny a komunistickými symboly (pěticípou hvězdou, resp. srpem a kladivem umístěnými mezi letopočty) vyrobil pro obec podnik METAZ Týnec nad Sázavou. Slavnostním průvodem od pamětní desky k hrobu Václava Burdy na místním hřbitově se v obci konala připomínka události také v roce 1981. Václav Burda (1900–1951) patřil k předválečným členům Komunistické strany Československa a v poválečném období k propagátorům socializace vesnice a družstevního hospodaření. V Kamberku (v letech 1949–1990 byl úřední název obce Zlaté Hory), kde i jeho iniciativou byl na počátku roku 1951 založen přípravný výbor JZD, zastával funkci předsedy místního národního výboru. 9. června 1951 byl postřelen zběhem základní vojenské služby Františkem Slepičkou a o dva dny později podlehl následkům zranění v táborské nemocnici.

Prohlédnout detail
Kluky. Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Kluky Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Iniciátorem připomínky byl pan Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, pana Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek. Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné  obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes 30 osob z Kluk i sousedních obcí Sudoměř, Březinka, Vrátno, Malé Všelisy, Líny, Trnová, Plužná, Doubravice, Kovanec, Březovice, Skalsko, Katusice, Valovice, Olešno, Ždírec a Luka. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů spáchal 18. října 1952 sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě.

Prohlédnout detail
Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace

Křečhoř-Kutlíře Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace

Pamětní deska obětem kolektivizace zemědělství po roce 1948 byla odhalena na statku v Kutlířích, rodišti a působišti Jana A. Prokůpka, národního a hospodářského buditele rolnického lidu. Jeho syn Adolf Prokůpek byl jedním ze spoluzakladatelů agrární strany. Desku slavnostně odhalil místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux v září 1995 z iniciativy Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků České republiky. Kolektivizace československého venkova představovala pro soukromé rolnictvo zásadní hospodářskou i sociální změnu. V průběhu jednoho desetiletí došlo k téměř úplné transformaci soukromé formy obhospodařování půdy na kolektivní a k převodu soukromého pozemkového vlastnictví do užívání jednotných zemědělských družstev, resp. do majetku státu. Hlavní fáze násilného združstevňování probíhala v letech 1949–1960, doznívala však i v období následujícím. Postupně zanikla nejen dosavadní forma života na vesnici a způsoby zemědělského hospodaření, ale také se velmi výrazně proměnila krajina a celkový ráz venkova.

Prohlédnout detail
Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi

Křekovice Pamětní deska Josefu Honsovi

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo Sdružení bývalých politických vězňů České republiky dne 19. května 2001. (Sdružení se odštěpilo od Konfederace politických vězňů v roce 1994.) Josef Hons se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu „s teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví jednoho z dalších vyšetřovaných byl po několika dnech výslechů v tak špatném zdravotním stavu, že nebyl schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V připravovaném soudním procesu označila StB Josefa Honse za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými a jeho úmrtí pak využila k manipulaci výpovědi proti vyšetřovaným. V tomto smyslu byly citovány i Honsovy výpovědi v přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 [viz Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Ostatky Josefa Honse byly uloženy na hřbitově v Šebířově, za dohledu Státní bezpečnosti.

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi

Květinov-Radňov Pamětní deska Bedřichu Hojerovi

Pamětní deska umístěná na polním kříži je dedikovaná místnímu statkáři Bedřichu Hojerovi, který byl v padesátých letech s rodinou nuceně vystěhován z obce. Pamětní deska byla pořízena z iniciativy Františka Brože v roce 2015. Bedřich Hojer (1887–1975), v letech 1925–1945 starosta obce, po válce předseda MNV a člen národně socialistické strany, hospodařící na rodinném statku v Radňově č.p. 12 na téměř 35 ha půdy byl místními propagátory socializačního programu cíleně pronásledován. V roce 1950 byl obviněn z hospodářské sabotáže, soud jej však osvobodil, když uznal, že všechny své povinnosti vůči státu plnil (řádně osel a splnil dodávky). O rok později byl na základě uskutečněné domovní prohlídky obviněn ze zadržování nadměrných soukromých zásob a odsouzen ke čtyřem měsícům a peněžní pokutě. Na základě těchto restrikcí již v dalším roce povinné dodávky nesplnil a byl v prosinci 1952 znovu odsouzen Okresním soudem v Humpolci na osm měsíců, ke konfiskaci majetku a zákazu pobytu v obci. Během jeho věznění byli v únoru 1953 rodinní příslušníci, manželka Anna s dětmi Annou a Václavem, násilně vystěhováni do státního statku Radlík v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. Po roce 1989 se do hospodářství nikdo z rodiny nevrátil. Bratr Bedřicha Hojera, Václav (1884–1952), ředitel měšťanské školy v Humpolci, byl v též perzekvován [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi].

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace

Květinov-Radňov Pomník obětem kolektivizace

Pomník nechal roku 2006 zbudovat pan František Brož ze sousední obce Květinov. Tvoří ho kamenný podstavec s třemi stupni, na nichž stojí železný kříž s pozlacenou sochou Krista, pamětní deska a pluh. Datací na pomníku (27. června) chtěl také připomenout tradiční svatoannenské slavnosti v obci a zaniklý svět sousedské pospolitosti. František Brož (*1939) s rodinou soukromě hospodařil celou dobu komunistického režimu. Vstup do družstva odmítal a vytrval nátlaku, během něhož mu byly pozemky celkem sedmnáctkrát směněny. Komunistický režim uplatňoval vůči samostatně hospodařícím rolníkům i mimosoudní formy perzekuce, mezi něž patřily i nucené směny pozemků na základě scelovacího zákona a hospodářsko-technických úprav půdy. Tyto směny, často i opakované, byly pochopitelně pro soukromé rolníky nevýhodné, jejich původní pozemky byly směňovány za dlouhodobě nekultivované, odlehlé a rozptýlené v různých částech katastrálních území okolních obcí.

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi

Květinov-Radňov Pomník Václavu Hojerovi

Pomník zbudovaný v roce 2007 Františkem Brožem v podobě rozevřené knihy umístěné na kamenném podstavci připomíná osobnost ředitele místní školy a kronikáře obce. Pomník má být připomínkou rodiny Hojerů, která na místním statku hospodařila po mnoho generací. Václav Hojer (1884–1952) působil jako ředitel měšťanské školy v Humpolci a výrazně se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj obce, inicioval zřízení nedaleké železniční zastávky, zajímal se o regionální historii, psal místní kroniku a shromažďoval sbírku historických a uměleckých předmětů, které byly v souvislosti s domovními prohlídkami spojenými s kontrolou nucených dodávek ze zemědělství zničeny. Jeho bratr Bedřich (1887–1975) hospodařící na rodinném statku byl v souvislosti s kolektivizací vězněn a celá rodina následně z obce vystěhována [viz Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi].

Prohlédnout detail
Lhotka u Tasova. Pomník násilně vystěhovaným sedlákům

Lhotka u Tasova Pomník násilně vystěhovaným sedlákům

Pomník tvoří dvoutunový kamenný blok z lomu v Ořechově, na němž je umístěna deska ze světlé mrákotínské žuly s rytým textem. Kamenické práce vykonal Zbyněk Zedníček. Pomník byl za přítomnosti zástupců Asociace soukromého zemědělství ČR a dalších hostí odhalen 10. září 2011, kdy uplynulo 60 let od zahájení masového nuceného vystěhovávání selských rodin v rámci tzv. akce Kulak. Připomínku iniciovaly obce Ruda a Tasov, posvětil ji P. Pavel Kryl a je věnována i všem obětem kolektivizační kampaně 50. let. V 50. letech bydlelo ve Lhotce (tehdy součást obce Tasov, nyní Ruda) patnáct rodin. Šest z nich bylo na podzim 1952 na základě rozhodnutí trestní komise Okresního národního výboru ve Velkém Meziříčí násilně vystěhováno (Rudolf a Marie Rozmarýnovi, Marie Lysá, Metoděj a Ludmila Rousovi, František a Františka Studenovi, František a Hedvika Rousovi, Bohuslav a Růžena Zezulovi). Polnosti připadly Státnímu statku Křeptov, stavení byla přidělena obdobně násilně vystěhovaným z jiných vesnic, nebo zůstala prázdná. O majetek přišla i sedmá lhotská rodina (Josef a Marie Malachovi). Spolu s peněžitými tresty a předchozím krátkodobým vězněním členů většiny těchto rodin představují celkovou bilanci trestů za neplnění povinných zemědělských dodávek státu používaných komunistickým režimem během kolektivizační kampaně.

Prohlédnout detail
Litoboř. Pomník obětem komunismu

Litoboř Pomník obětem komunismu

Pomník iniciovali potomci obětí událostí 50. let v Litoboři, zejména Josef Vít ml. z Náchoda, který je současně i tamním představitelem Konfederace politických vězňů. Realizaci schválilo a zajistilo zastupitelstvo obce Litoboř za přispění finančního daru Královéhradeckého kraje. Pomník byl odhalen 16. srpna 2008 za účasti hejtmana Královéhradeckého kraje, jeho autorem je Miroslav Kubala. Tvoří jej pískovcový hranol s deskou z leštěné mosazi, k němuž vede pět obdélných pískovcových dlaždic zasazených do trávníku. Komunistická Státní bezpečnost rozpoutala 28. prosince 1951 v Litoboři akci Teror Náchod. V pozadí události stála neochota sedláků z Litoboře vstoupit do družstva. Občané Litoboře na sebe upozornili nový komunistický režim již v květnových volbách 1948, kdy v opakovaných volbách – pro nesplnění veřejné volby – většina odevzdala prázdné lístky. Před Vánocemi roku 1951 se v obci objevil asi třicetiletý ozbrojený muž, který se prohlašoval za příslušníka zahraničního protikomunistického odboje, jehož úkolem je pomáhat zemědělcům proti násilné kolektivizaci. Někteří místní občané jeho poslání přivítali, ale pro konfliktní jednání dotyčného muže se postupně začali obávat, zda se nejedná o cílenou provokaci. Po ozbrojeném útoku na komunistického funkcionáře v Náchodě uskutečnily bezpečnostní složky razii, při které byla obec Litoboř obklíčena a ostřelována, statek pana Řezníčka, ve kterém se ozbrojený muž ukrýval, byl rozstřílen, použity byly i lehký kulomet a ruční granáty. Následovalo rozsáhlé zatýkání a vyšetřování. Za údajné napomáhání „diverzantovi“, který byl při bezpečnostní akci zastřelen, bylo obviněno 18 osob. V monstrprocesech v Náchodě (26.–27. ledna 1952) a v Hradci Králové (25.–26. července 1951) pak padly tři tresty smrti a další mnohaleté tresty vězení spojené s nucenými pracemi v uranových dolech. Někteří po propuštění zemřeli na rakovinu. Oběti komunismu z Litoboře se dočkaly rehabilitace po roce 1989. Události – zejména úlohu usmrceného „diverzanta“ – se nepodařilo plně zrekonstruovat. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, na který se v roce 1995 obrátila pobočka Konfederace politických vězňů v Náchodě, konstatoval, že se nejednalo o řízenou akci Státní bezpečnosti, ta ale činy „diverzanta“ – šlo o Miloslava Stejskala, jenž v roce 1950 uprchl z trestaneckého tábora v Jáchymově – využila k potlačení odporu a zastrašení zemědělců.

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Lukov Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (*1897) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však zasáhly zejména tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej v souvislosti s Babicemi neminul. Alois Melkus i jeho mladší bratr Jaroslav (1901–1953) se zapojili do činnosti ilegální zpravodajské skupiny, kterou kolem sebe zformoval Gustav Smetana (1907–1953). Patřily do ní i osoby, které vázala společná minulost v partyzánské skupině Lenka-Jih, kromě J. Melkuse také jeho švagr Josef Černohous (*1903) a později jeden z klíčových aktérů babického případu Antonín Plichta st. (1894–1951). Povědomost o existenci skupiny měl i bývalý odbojář Jan Podveský (1909–1994), farář v Jaroměřicích nad Rokytnou [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému]. Jako v mnoha jiných případech činnost skupiny nezůstala utajena Státní bezpečnosti a od podzimu 1950 byla kontrolována a cíleně rozšiřována agentem-provokatérem „majorem Vaškem“ (nadporučíkem StB Františkem Marečkem). Na přelomu dubna a května 1951, poté, co v regionu začal v ilegalitě působit Ladislav Malý, byla skupina zatčena, včetně kněze Jana Buly [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci], od něhož se větvily Malého kontakty s místními občany (Bula a Malý byli bývalí spolužáci). Zatčení unikl naopak Antonín Plichta st., jehož pozdější osudové propojení s Malým prostřednictvím babického faráře Václava Drboly (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] vedlo až k babické tragédii. Po vraždách v Babicích byli členové Smetanovy skupiny i pater Jan Bula (1920–1952) účelově vtaženi do procesů s „babickými teroristy“. Jan Bula byl z rozhodnutí politického sekretariátu ÚV KSČ vyňat z prvního babického procesu (12.–14. července 1951, Jihlava) a odsouzen jako hlavní osoba druhého babického procesu (13.–15. listopadu 1951, Třebíč) k trestu smrti. V třetím nejvýznamnějším babickém procesu, jenž se konal 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, byli souzeni členové Smetanovy skupiny, včetně dvou duchovních (patera Podveského a faráře v Moravských Budějovicích Josefa Opletala), kteří oba nabídku na odbojovou spolupráci odmítli. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus byli odsouzeni k trestu smrti, Josef Černohous na doživotí. Páter Bula byl popraven 20. května 1952 v Jihlavě, G. Smetana a J. Melkus 28. března 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci

Lukov Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci

V září 2016 byla v prostorách lukovské fary otevřena pamětní síň věnovaná místnímu rodáku, knězi Janu Bulovi a stálá expozice o násilném vystěhování místních rodin v padesátých letech minulého století. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara (Občanské sdružení Paměť). Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů KPV, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a pater Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení. Jan Bula (1920–1952) byl popraven v souvislosti s babickými událostmi v roce 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Jeho osobnost připomíná i pamětní deska v místě jeho kněžského působení [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. V rodném Lukově je připomínán společně s dalšími místními občany, oběťmi násilné kolektivizace [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi].

Prohlédnout detail
Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu

Milevsko Pamětní deska obětem komunismu

Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu na Milevsku. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948–1949 Jiří Řezáč (*1928) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (*1923) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (*1928), syn majitelů za nedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Do skupiny také patřili Jiří Dolista a Josef Novák oba z Porešína, dále Karel Kothera a Ladislav Šimek. Začali shromažďovat zbraně a pustili se do drobných sabotáží: například na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, nebo se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 provedli svoji nejúspěšnější akci, kdy výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech. Další takový útok, tentokrát na sekretariát KSČ v Milevsku provedli z 13. na 14. května 1950. Při tomto útoku byl opět zcela zdemolován sekretariát, ale také smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu odhalit. Na začátku padesátých let také většina členů skupiny musela absolvovat povinnou základní vojenskou službu a další podobné akce už neprovedla. Na přelomu dubna a května 1954 ještě napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi hesla „Poslední komunistický 1. máj“, „Ať žije USA“, „Den odplaty se blíží“ a „Víme o všech komunistech“. K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954, a to naprostou náhodou. Jeden z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl, se svěřil své přítelkyni o jejích akcích. Ta ale byla občanskou zaměstnankyní ministerstva vnitra a vše nahlásila. Po zatčení a výsleších se členové přiznali k ozbrojenému odporu a ve veřejném procesu, který proběhl 25.–26. října 1954 v Milevsku, a jenž měl také zastrašit místní rolníky bránící se kolektivizaci, byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti a popraveni 10. února 1955 v Praze na Pankráci. Ostatní členové skupiny dostali doživotní a více než dvacetileté tresty odnětí svobody [viz Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu].

Prohlédnout detail
Nahořany. Pamětní deska Františku Komrskovi a jeho rodině

Nahořany Pamětní deska Františku Komrskovi a jeho rodině

Pamětní deska byla odhalena na budově místního hostince 5. července 2015 z iniciativy Petra Martana za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, starosty Čestic Milana Žejdla a dalších významných osobností. Deska z černého skla se zlatým písmem je věnována bývalému starostovi Nahořan. František Komrska (*1895) patřil k vůdčím osobnostem malé obce v šumavském Podlesí. Dlouhodobě vykonával funkci starosty, patřil mu hostinec a 22 hektarů polí a lesů. Jako odpůrce kolektivizace byl v květnu 1953 odsouzen za hanobení státního zřízení a jeho představitelů, neplnění dodávek a další skutky do vězení, k propadnutí majetku a doživotnímu zákazu pobytu v okrese Vimperk. K násilnému vystěhování rodiny, na němž měly zájem místní i okresní komunistické organizace, došlo již dva dny po soudu. František Komrska zemřel v roce 1965 v Konstantinových Lázních.

Prohlédnout detail
Nová Paka. Pamětní deska Vladimíru Cermanovi

Nová Paka Pamětní deska Vladimíru Cermanovi

Pamětní deska byla odhalena 13. června 1992, čtyřicet let po vynesení rozsudku smrti nad Vladimírem Cermanem v soudním procesu, který se odehrál v hotelu Centrál. Instalaci desky iniciovala pobočka Konfederace politických vězňů v Nové Pace a její předseda Vratislav Číla. Vladimír Cerman (*4.7.1925) se narodil v sedlácké rodině v Čisté, absolvoval rolnickou školu v Jilemnici. Na protest proti politickému i existenčnímu tlaku vyvíjenému na samostatně hospodařící rodiny ze strany komunistického režimu sestřelil 29. prosince 1951 žárovku v  hostinci, kde jednala místní organizace KSČ. Několik dní po události se v Čisté objevil agent-provokatér, který Vladimíra Cermana a jeho přítele Stanislava Ježka ml. nabádal k zastřelení veřejného činitele za slib převedení za hranice. To oba chlapci odmítli. Vladimír Cerman se na agenta obrátil poté, co byl předvolán k výslechu zahájeného vyšetřování, aby mu pomohl utéci. Při fingovaném pokusu o překročení hranic byli oba zadrženi. Následovalo zatčení otce a bratra Vladimíra Cermana, Stanislava Ježka ml. a jeho otce a souseda Jiřího Zaplatílka, obvinění z velezrady a dalších trestných činů. Státním soudem, který se zasedal 12.–13. června v Nové Pace v hotelu Centrál, byl Vladimír Cerman odsouzen za pokus o vraždu, velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 11. října 1952 na Pankráci. Stanislav Ježek ml. byl odsouzen na 20 let, Jiří Zaplatílek na pět let, František Cerman st. na 12 let, František Cerman ml. na 3 roky, Stanislav Ježek st. na 12 let, dále všichni k propadnutí celého jmění, k peněžitým trestům a ztrátě občanských práv. Rodiny odsouzených byly násilně vystěhovány ze svých domovů. Místní stranická organizace v Čisté jednomyslně podpořila vynesený rozsudek, naproti tomu většina obce naopak podepsala návrh na udělení milosti. Organizátoři návrhu byli následně režimem perzekvováni. Žádosti o zmírnění trestu pro ostatní odsouzené byly posudkem místního národního výboru v Čisté odmítnuty. Rozsudky, které měly zastrašit samostatně hospodařící rolníky a zlomit jejich odpor proti vstupu do JZD, byly 29. května 1992 v celém rozsahu zrušeny a odsouzení rehabilitováni.

Prohlédnout detail
Nymburk. Pamětní deska obětem druhého nymburského procesu

Nymburk Pamětní deska obětem druhého nymburského procesu

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímž autorem je Josef Matyáš, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. Veřejný proces se soukromými rolníky ze Všejan a Vanovic – komunistickou justicí označovaný jako Antonín Maruška a spol. – se konal v prosinci 1950 v nymburském divadle. Skupina „venkovských boháčů a jejich přisluhovačů“ odmítala vstoupit do jednotného zemědělského družstva ve Všejanech (to se podařilo ustavit až na třetí pokus), letákovými akcemi požadovala konání svobodných voleb pod patronací OSN a vyjadřovala se k politickému vývoji v zemi. Členové skupiny byli od jara 1950 postupně pozatýkáni. Aby bylo možné rolníky exemplárně potrestat za nedovolené ozbrojování, došlo i k neúspěšnému pokusu ukrýt u Antonína Marušky zbraně. Za svědectví o této akci byla manželka Antonína Marušky odsouzena pro křivé obvinění místního komunistického funkcionáře. Proces byl anulován v rámci rehabilitačního řízení v roce 1969, rehabilitace potvrdil v roce 1992 Krajský soud v Praze.

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Olešnice Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Slavnostní odhalení pamětní desky se uskutečnilo 28. října 1994 z inicitivy Vlastivědného kroužku Olešnice. Kamenná deska, která připomíná veřejný proces konaný v budově olešnické sokolovny 17.–19. dubna 1953, byla zhotovena podle návrhu Aloise Hudce. Ústředním aktérem událostí, jež vedly k rozsáhlé perzekuci obyvatel Olešnice a okolních vesnic, byl Josef Matouš (1921–1953), na sklonku války člen partyzánské skupiny operující na Olešnicku. Po návratu z vojenské služby vedl značně neuspořádaný život, opakovaně byl souzen a krátkodobě vězněn za krádeže. Na podzim roku 1951 se Matouš objevil na Olešnicku, vydávaje se za agenta Karla vyslaného ze Západu s pověřením organizace odbojové činnosti. Zda tím chtěl řešit osobní situaci (ukrýt se před hrozícím dalším zatčením), nebo od počátku plnil jako agent-provokatér příkazy Státní bezpečnosti, nelze na základě dochovaných pramenů spolehlivě konstatovat. V každém případě legenda západního agenta bojujícího proti komunistům a jejich kolektivizačním plánům otevřela Matoušovi dveře mnoha místních sedláků, jakkoli někteří z nich k němu pojali časem nedůvěru a snažili se styky s ním přerušit. Po ztrátě důvěry mezi obyvateli Olešnicka se Matouš se svou „agentskou misí“ přesunoval z místa na místo, dokud nebyl na podzim 1952 na Zlínsku zatčen. Nejvážnější incident, který výrazně ovlivnil výši později vynesených rozsudků, se odehrál krátce po opuštění Olešnicka, kdy Matouš 15. června 1952 v Kunicích na Lysicku postřelil místního funkcionáře KSČ a národního výboru Josefa Šafránka.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník obětem kolektivizace

Praha 1 Pomník obětem kolektivizace

Pomník vznikl z iniciativy Valné hromady Asociace soukromého zemědělství ČR, která vyzvala k jeho vybudování v červnu 2001. Vybudován byl za pomoci veřejné sbírky vypsané za tímto účelem. Autory pomníku odhaleného 23. května 2004 jsou akademický sochař Jiří Plieštik, architekti Tomáš Novotný a Zuzana Mezerová, kovářské práce provedl Petr Podzemský. Pomník představuje trs rašícího osení spoutaného ostnatým drátem a nachází se před budovou Ministerstva zemědělství ČR. Pomník je symbolickou připomínkou obětí násilné kolektivizace v Československu. Kolektivizace prosazovaná vládnoucí komunistickou stranou podle sovětského vzoru v letech 1948 až 1960 přinesla radikální proměnu venkova, včetně narušení historických, sociálních a kulturních vazeb venkovského prostředí, které se nejviditelněji projevilo takřka úplnou likvidací selského stavu.

Prohlédnout detail
Prostějov. Pamětní deska hanáckým rolníkům

Prostějov Pamětní deska hanáckým rolníkům

Pamětní deska z černé žuly s postavou sejícího rolníka je umístěna na budově Švehlovy střední školy polytechnické, v níž dříve sídla zemědělská škola. Vznik pamětní desky inicioval spisovatel a sokol Jan Přidal a Konfederace politických vězňů jako památku na rolníky vězněné, umučené a vystěhované v období komunistického režimu. Byla odhalena 26. září 2011 za účasti zástupců Olomouckého kraje, města Prostějov, Švehlovy střední školy a představitelů KPV. Kolektivizace československého venkova nastoupená komunistickým režimem byla prosazována prostředky mimosoudní represe i cílenou kriminalizací soukromě hospodařících rolníků [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Prohlédnout detail
Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu

Rodkov Pomník obětem světových válek a komunistického režimu

Současný pomník tvoří kamenný blok, jenž nese ve vrcholu letopočty 1914–1918 a lipovou ratolest. Pod nimi je umístěna deska z tmavé žuly se jmény padlých v první světové válce. Před kamenným blokem je usazena druhá deska se jmény obětí druhé světové války a obětí komunismu. Pomník padlých z první světové války pochází z roku 1928, v padesátých letech byl vyvrácen a zahrnut do hráze požární nádrže na toku říčky Nedvědičky, která protéká obcí. V roce 1993 byl při odbahňování nádrže vyzvednut a obec se rozhodla jej obnovit, byla nalezena i původní deska. Nově byla k pomníku instalována deska se jmény šesti obětí druhé světové války a dvěma jmény obětí komunistického režimu. Slavnostní odhalení a posvěcení pomníku proběhlo v roce 1994 při příležitosti stého výročí založení hasičského sboru v obci.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi

Pamětní deska připomínající P. Janu Bulu, který ve farnosti působil až do svého zatčení v roce 1951, byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl P. Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů. Dva zvony pro kostel Narození Jana Křtitele v Rokytnici a dva zvony pro kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově byly posvěceny Mons. Jiřím Mikuláškem (vždy větší z nich je dedikován P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století). Páter Bula byl odsouzen k trestu smrti v babických procesech. Jan Bula se narodil 24. června 1920 v obci Lukov [viz Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci; Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. V letech 1931–1939 studoval na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích, po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Brně a 29. července 1945 byl olomouckým biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze. Již v srpnu nastoupil jako kaplan do farnosti v Rokytnici nad Rokytnou a od roku 1949 zde pak působil jako administrátor. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života organizací ochotnického divadla, sportovních aktivit Orla. Za čtení a komentování zakázaného pastýřského listu mu byla udělena pokuta a zahájeno trestní řízení, které bylo na základě prezidentské milosti zrušeno. Od roku 1950 neveřejně pokračoval ve vedení mládeže a začal s opravou rokytnického kostela. V únoru 1951 jej na faře v Rokytnici navštívil jeho spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, v té době v internaci, do zahraničí [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi]. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit. P. Bula byl zatčen již 30. dubna a podrobován ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě krutým výslechům. Po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], dalším zatýkání a mimořádně rychlé přípravě procesů rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ 10. července o tom, že páter Bula nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], ale bude souzen odděleně a bude mu uložen trest smrti. Byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči. Ohledně absolutního trestu sice panovaly pochybnosti i v justičních kruzích, které však politické rozhodnutí nezvrátily, a P. Bula byl popraven 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. P. Bula byl rehabilitován po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení, k němuž byl v roce 2011 připojen také beatifikační proces P. Václava Drboly.

Prohlédnout detail
Šebkovice. Zvony smíření

Šebkovice Zvony smíření

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry, navzdory babickým událostem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Prohlédnout detail
Třebíč. Památník obětem komunismu

Třebíč Památník obětem komunismu

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Pomník připomíná zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a jedenáct popravených po babických procesech, z toho tří duchovních [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Prohlédnout detail
Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi

Vilémov Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi

Žulová deska ve tvaru otevřené knihy s rytým a zlaceným písmem připevněná ke kamennému bloku byla instalována v roce 2010 z iniciativy pana Františka Brože a Konfederace politických vězňů. Miloslav Růžička (*1925), vilémovský rodák a aktivní člen Konfederace politických vězňů byl v roce 1952 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na pět let těžkého žaláře [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi]. Sedlácký původ, zkušenosti z věznění na Jáchymovsku i kontakty s dalšími perzekvovanými rodinami přivedly Miloslava Růžičku k rozsáhlé badatelsko-dokumentační práci o osudech selského stavu za komunistického režimu, jež publikoval ve třech monografiích. Inicioval (obdobně jako iniciátor této pamětní desky [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi, Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi a Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace]) vznik několika pamětních míst v regionu, která připomínají komunistické represe 50. let namířené proti soukromě hospodařícím zemědělcům i duchovním.

Prohlédnout detail
Vrbice-Leština u Světlé. Pamětní desky Josefu Blažkovi a Františku Blažkovi

Vrbice-Leština u Světlé Pamětní desky Josefu Blažkovi a Františku Blažkovi

Odhalení pamětních desek 28. října 1998 a 5. května 2002 iniciovala rodina, která se do rodného statku vrátila po roce 1989. Pamětní místo tvoří dva kamenné kvádry z pozůstatků mlýna a pily a desky s nápisy. Odhalení byl přítomen evangelický farář Svatopluk Karásek a zástupci Konfederace politických vězňů. Josef Blažek (1898–1980) zdědil po svém otci hospodářství, mlýn a pilu, které postupně zveleboval a modernizoval. Spolu s ním pracoval také jeho mladší bratr František. František Blažek (1902–1983) byl v roce 1950 odsouzen k sedmi měsícům odnětí svobody a peněžitému trestu za verbální konflikt s místními komunistickými funkcionáři. Po návratu z vězení a po zatčení bratra Josefa vedl rodinné hospodářství. Josef Blažek byl obviněn ze zadržování veřejných zásob: šlo o ryby nalezené při domovní prohlídce, které nachytal při vypuštění mlýnského náhonu za účelem jeho opravy a které neodevzdal, neboť k mlynářské koncesi se vztahovalo i (po roce 1948 zrušené) právo rybolovu. Za tento marginální skutek byl okresním soudem v Ledči nad Sázavou odsouzen v roce 1952 k dvěma a půl letům vězení, propadnutí veškerého majetku a zákazu pobytu v okrese. V březnu následujícího roku, kdy si Josef Blažek odpykával trest v jáchymovských dolech a jeho bratr František byl hospitalizován, byla rodina vystěhována do státního statku v Běchovicích, kam byli její členové přikázáni na práci. Pan František byl za nimi eskortován po propuštění z nemocnice, pan Josef po propuštění z vězení. Josef Blažek zemřel v roce 1980, František Blažek o tři roky později. Dcery Josefa Blažka dosáhly po roce 1989 občanské rehabilitace svého otce a soudní cestou se dožadovaly také navrácení rodinného hospodářství, jež jako konfiskát výhodně koupil okresní funkcionář KSČ. To se jim podařilo až po mnohaletých soudních jednáních a poté, co byly nuceny dům zpětně odkoupit.

Prohlédnout detail
Vysoká nad Labem. Pomník vystěhovaným rodinám v letech 1955–1956

Vysoká nad Labem Pomník vystěhovaným rodinám v letech 1955–1956

Pomník, který tvoří dva pískovcové kameny a černá deska s nápisem, připomíná pět místních rodin, násilně vystěhovaných během kolektivizace v 50. letech. Byl odhalen z iniciativy obce starostou Jiřím Horákem 31. srpna 2013 za účasti potomků perzekvovaných rodin a dalších občanů. V září 1955 byla v obci zřízena pobočka Československých státních statků (ČSSS) v Hradci Králové, která postupně převzala hospodářství, jejichž majitelé byli v rámci tzv. kulackých procesů v roce 1955 odsouzeni. Jako první byl odsouzen Josef Altera na sedm měsíců a následně František Kobližek na šest let. V roce 1956 pak Josef Vraný na osm let, Josef Červinka na šest let a František Karel, který zemřel ve vyšetřovací vazbě několik dní před zahájením soudního procesu. Jejich majetek propadl státu, rodiny byly vystěhovány s doživotním zákazem návratu do obce. Zdevastované statky, na kterých hospodařilo od března 1956 místní JZD, byly rodinám navráceny v 90. letech v rámci restitučního řízení.

Prohlédnout detail
Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu

Zvěstov Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu

Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla doplněna na zvěstovský pomník obětem první světové války 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952. Alois Jaroš (*11.8.1923) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal (cílem akce bylo podle všeho zastrašení), byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny – kromě dalších osob [viz Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi] – rovněž Jarošova matka a sestra za poskytnutí úkrytu agentovi západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl) k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let. Odsouzeno bylo celkem 36 občanů, kteří Slepičku ukrývali či jiným způsobem podporovali. V roce 1995 byl Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, rehabilitován.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru