Kategorii pamětních míst, která tematizují občanský odpor, chápeme především jako případy různorodých protirežimních aktivit (od koncipování a šíření letáků přes sabotáže až po ozbrojená vystoupení), kterými se jednotlivci či skupiny snažili vzdorovat nástupu komunistické moci bez napojení na organizace považované za centra demokratické opozice (nekomunistické strany, armáda, církve, spolky ad.). Patří sem pamětní místa komemorující činnost odbojových skupin Světlana (Božice, Horní Lideč, Střelná, Valašské Klobouky, Vranovice, Vsetín), Hory Hostýnské (Svatý Hostýn) či Ústřední vedení odboje (Brno, Kobylí, Pustiměř). Činnost těchto často rozvětvených skupin vytvářených na strukturách partyzánského boje či druhého odboje představovala pro nový režim značné nebezpečí i s ohledem na množství po válce neodevzdaných zbraní a korespondovala s úsilím (ve většině případů úspěšným) je infiltrovat Státní bezpečností. Kromě všeobecně známých (a kontroverzně přijímaných) případů násilných akcí, především skupiny bratří Mašínů (Čelákovice, Chlumec n. Cidlinou, Poděbrady) či babických událostí (Babice, Jihlava, Lukov, Třebíč), připomínají další pamětní místa již méně známé skupiny organizující různě zaměřené sabotážní akce (Milevsko, Obděnice, Ústí n. Labem, Uherské Hradiště, Vsetín).

Další početnou skupinu představují připomínky na protirežimní vystoupení mládeže (Běleč, Dolní Bojanovice, Kolín, Křenovice, Litomyšl, Pelhřimov, Praha 7, Skuteč, Tišnov). Nejsou tu zahrnuta pamětní místa na převaděčskou činnost (viz kategorii Železná opona). Naopak sem zařazujeme i eticky sporné případy, jež přirozeně problematizují chápání ozbrojených akcí jako součást třetího odboje (Chlum, Kamberk, Koubalova Lhota, Ostrava [Fryč], Uherské Hradiště [Rumíšek]). Jedná se o skupinu pamětních míst, která připomínají násilná vyústění často osobních sporů, jež ale byly kvalifikovány jako tzv. politické vraždy (místních komunistických funkcionářů) a tomu odpovídaly i výše trestů odsouzených (ve většině případů později rehabilitovaných pro chyby v důkazním šetření či v procesním řízení).

Otázka, zda existoval třetí (protikomunistický) odboj a jaké je případně jeho vymezení, je předmětem debat již celé čtvrtstoletí. Je tematizována nejen historiky a dokumentaristy, ale i politiky, publicisty, paměťovými institucemi, bývalými politickými vězni i angažovanou veřejností a našla již i politické a legislativní vyjádření. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z roku 1993 (č. 198/1993 Sb.) odsuzuje režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 jako „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ a deklaruje, že občanský odpor vůči němu „byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty“. V preambuli zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu z roku 2011 (č. 262/2011 Sb.) se hovoří o tom, že politická reprezentace vyjadřuje vděčnost a úctu aktérům občanské rezistence za komunistického režimu a hlubokou lítost nad jeho nevinnými oběťmi. Sám zákon existenci třetího odboje deklaruje a jeho textace se zároveň snaží tento jev popsat (přičemž pracuje s poněkud problematickým rozlišováním odboje a odporu).

Není asi sporu o tom, že vztah společnosti k třetímu odboji se vymezuje v první řadě na „případu bratří Mašínů“, který představuje protirežimní odpor v jeho nejvyhraněnější podobě, s použitím ozbrojeného násilí, a to i proti civilním osobám. Jakkoli charakter akcí uskutečněných skupinou bratří Mašínů (v Československu) nijak nevybočuje z definice protikomunistického odboje podle dikce výše uvedeného zákona, část společnosti je kategoricky odmítá považovat za ty, jimž by měla být vyjadřována vděčnost a úcta. Babice jako další všeobecně známý případ násilného odporu je vnímán méně kontroverzně, neboť na aktéry „babických vražd“ se více pohlíží jako na oběti (nikdy ovšem nedoložené) provokace Státní bezpečnosti. I v současnosti ovšem Babice představují místo koexistence dvou protichůdných pamětí na jednu historickou událost.

Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi bylo schváleno 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla po roce 1990 sňata. Babické události dnes v obci připomínají tzv. zvony smíření instalované v kostele Nejsvětější Trojice v roce 1968 [viz Babice. Zvony smíření], pomník odhalený na návsi v roce 1975 [viz Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi] a od roku 2013 také busta popraveného babického faráře Václava Drboly [viz Babice. Busta Václava Drboly].

Prohlédnout detail
Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Babice Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná památku místních funkcionářů národního výboru zastřelených 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi, Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi, Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku.

Prohlédnout detail
Běleč nad Orlicí. Pomník obětem komunismu

Běleč nad Orlicí Pomník obětem komunismu

Pamětní místo v parku uprostřed obce tvoří pískovcový blok se zabetonovaným řetězem a menší kámen s rytým textem. Iniciátorem zbudování pomníku je Jaroslav Hrubý, bratr jednoho z odsouzených občanů. Autorem návrhu a realizace je arch. Tomáš Vondruška. Pomník financovala obec Běleč nad Orlicí a byl instalován v rámci úpravy místní návsi v květnu 2013. V roce 1951 tři mladíci z Bělče, Jaromír Pírko, Tomáš Kroupa a Miroslav Hrubý, utvořili protistátní skupinu. Sympatizovali s politikou západních států a nesouhlasili s procesem s Miladou Horákovou (její manžel, syn bělečského učitele Bohuslava Horáka, Ing. Dr. Bohuslav Horák, zemřel v USA a je pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Bělči nad Orlicí). V noci mladí muži vyráželi autem do bližšího i vzdálenějšího okolí a vytvářeli nápisy „Vytrvej, odměnou Ti bude svoboda“ nebo „Vojta Beneš, náš vzor“. Takový nápis se objevil i na zdi místního hřbitova, na cestě do Hradce Králové a dalších místech okolí.

Prohlédnout detail
Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989

Blažejovice-Rozsochy Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989

Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky. Velitel roty partyzánského oddílu z druhé světové války Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem založili po únoru 1948 místní odnož odbojové skupiny „Dr. Hřebík“, která působila v jihozápadních Čechách. Činnost skupiny byla rozkryta Státní bezpečností v rámci tzv. akce Pernštýn a v říjnu 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci byli zatčeni V. Koutník a R. Hájek. Státní soud v Brně 6. října 1950 odsoudil celkem osm osob, včetně Rajmunda Musila [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník odsouzený na doživotí za velezradu si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Byl propuštěn 2. dubna 1964 a rehabilitován v roce 1990. Na dvacet dva let odsouzený bratr Josef pracoval po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech Dolní Rožínka a rehabilitován byl v roce 1972. Nejmladšímu bratru Františku (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a 1. prosince 1948 emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.

Prohlédnout detail
Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Božice Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010. Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka, který na Jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, celkem dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi. Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako agent-chodec. Při pokusu jednotek StB zatknout ho v noci z 15. na 16. května 1949 v Božicích byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. Po neúspěšném pokusu o zadržení Antonína Daňka byl zatčen řezník František Smetana, u kterého se ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti byl k němu nasazen agent, kterému Smetana prozradil důležité informace, na jejichž základě byl dne 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic) k trestům odnětí svobody od 25 let do 15 měsíců.

Prohlédnout detail
Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi

Brno-Nový Lískovec Pamětní deska Petru Křivkovi

Pamětní deska na budově základní školy věnovaná příslušníku prvního, druhého a třetího odboje Petru Křivkovi (1897–1951) byla z iniciativy jeho syna Vladimíra odhalena 28. října 1997. Autorem desky z leštěné žuly a s plasticky vystupující bronzovou bustou je architekt a sochař Karel Volavý. Tzv. akce Tábor, v jejímž rámci byl Petr Křivka [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi] zatčen a odsouzen, byla v roce 1956 přešetřována inspekcí ministerstva vnitra a generální prokuraturou na základě podezření o nezákonnosti některých postupů Státní bezpečnosti. Vyšetřování zjistilo, že Státní bezpečnost infiltrovala skupinu kolem Křivky již ve fázi hledání kontaktů, tj. dříve než začala vyvíjet jakoukoli faktickou protirežimní činnost. Pak z ilegální skupiny cíleně vytvořila rozsáhlou volavčí síť, a to prostřednictvím agenta-provokatéra, jímž byl sám řídící důstojník StB Vlastimil Procházka alias „kapitán Willy“. On a jeho podřízení rozšiřovali skupinu o další desítky osob, vyzývali ke shromažďování zbraní (v některých případech je i sami dodávali) a ke zpravodajské činnosti pro zahraničí (zprávy, které nikdy nebyly předány), a to do té míry, že bez jejich intervencí skupina víceméně žádné aktivity nevyvíjela. Výsledkem „vyšetřování“ případu Státní bezpečností, která od srpna 1949 přistoupila k zatýkání, bylo přes sto odsouzených. Zpráva generálního prokurátora konstatovala, že pokud by soud zohlednil podíl StB na jejich aktivitách, nemohli by obžalovaní být odsouzeni za velezradu a vyzvědačství, nýbrž jen za spolčení (či „nedokonaný“ čin velezrady a vyzvědačství) s výrazně nižšími tresty. Obnovení řízení však prokurátor vzhledem k již vykonaným trestům smrti v případě Petra Křivky a Rudolfa Pohla [viz Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] označil za „neúnosné“ a navrhl, aby z 62 odsouzených, kteří byli v té době stále vězněni, bylo 18 podmínečně propuštěno na svobodu a 36 navrženo k prezidentské milosti. Trestní postih příslušníků Státní bezpečnosti nenavrhl s odůvodněním, že tito příslušníci byli již odsouzeni v souvislosti s vyšetřováním nezákonných postupů v jiné kauze v roce 1953. Žádný postih se nedotkl ani tehdejšího prokurátora a soudců – podle zprávy prokurátor žalující v případu Křivka a spol. sice o zapojení StB věděl, ne však ve smyslu provokace (o této skutečnosti se měl dozvědět v roce 1952) a soudci o „operativním pozadí“ nevěděli vůbec.

Prohlédnout detail
Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Čelákovice Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi

Bronzová pamětní deska obdélného formátu s plastickým písmem a pěticípou hvězdou byla umístěna na domě čp. 234 v dnešní Masarykově ul., sídle bývalé služebny SNB v Čelákovicích kolem roku 1975. Její zhotovení objednal náčelník místního obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti. Deska byla z rozhodnutí městského zastupitelstva 14. března 1994 sejmuta a uložena do sbírek městského muzea. Při výročích je zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (1923–1951) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou. Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v létě 1952 odsouzen k výkonu trestu v jáchymovských dolech, odkud byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu následujícího roku. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (1898–1952). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.

Prohlédnout detail
Chlum. Pomník Anně Kvašové

Chlum Pomník Anně Kvašové

Pomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem. 10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (1908–1952). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti.

Prohlédnout detail
Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi

Chlumec nad Cidlinou Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi

Pamětní černá mramorová leštěná deska se zlatým nápisem zastřelenému příslušníku Sboru Národní bezpečnosti Oldřichu Kašíkovi byla odhalena v červnu 1970. Na konci 90. let doporučila kulturní komise města desku odstranit, ale městské zastupitelstvo se k návrhu nepřiklonilo. Zatím neúspěšná je snaha místní občanské iniciativy z roku 2011 umístit v sousedství novou připomínku, jež by událost vztahující se k činnosti skupiny bratrů Mašínů popsala nestranným způsobem a zasadila ji do historického kontextu. Bratři Mašínové, synové pplk. Mašína, hrdiny protinacistického odboje, se po nástupu komunistického režimu rozhodli pro ozbrojený odpor. S cílem získat zbraně podnikla skupina v září 1951 dvě přepadení stanic Sboru národní bezpečnosti [viz Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. Při prvním neúspěšném pokusu v Chlumci nad Cidlinou zastřelil při potyčce Josef Mašín službu konajícího Oldřicha Kašíka (*1914). V říjnu 1953 bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny překročili hranice s cílem dojít do amerického sektoru Berlína a zde se přihlásit do armády [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji].

Prohlédnout detail
Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi

Chvalčov-Tesák Pomník Vincenci Šimčákovi

Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981. 19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Dolní Bojanovice Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 1994 z iniciativy její místní pobočky. P. Jaromír Pořízek (1902–1964), farář v Dolních Bojanovicích, byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení. Viz též Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.

Prohlédnout detail
Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Horní Lideč Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. 5. 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč. Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].

Prohlédnout detail
Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Hradec Králové Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Bronzová pamětní deska Pavlu Wonkovi byla odhalena z iniciativy Vladimíra Dernera, tehdejšího náměstka hejtmana Královéhradeckého kraje (KDU-ČSL) 14. listopadu 2003. Jejím autorem je sochař Jiří Škopek. Odhalení byl přítomen starší bratr Jiří Wonka. Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, který zemřel ve vězení v době komunistického režimu. Od mládí se zajímal o právo, kterému se po opakovaných neúspěšných pokusech o přijetí na právnickou fakultu věnoval jako laik. V roce 1986 se rozhodl k dosud bezprecedentnímu občanskému aktu – kandidovat do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Ve svém volebním programu, který spolu s bratrem Jiřím rozšiřoval, kritizoval současný stav společnosti i porušování právních norem (v té době byl již sám trestán ve zmanipulovaném procesu za rozkrádání socialistického majetku). Přestože nezávislou kandidaturu zaručovala ústava, byli oba bratři v květnu 1986 zatčeni a drženi téměř rok ve vazbě v Hradci Králové. V dubnu 1987 byli v neveřejném procesu odsouzeni za pobuřování: Pavel Wonka k odnětí svobody na 21 měsíců a ke třem letům následného ochranného dohledu, jeho bratr Jiří ke 12 měsícům. Pavel Wonka rozsudek jako protizákonný nerespektoval, na protest proti brutálnímu zacházení držel ve vězení protestní hladovky a odmítl ve výkonu trestu pracovat; v důsledku toho byl znovu obžalován (maření výkonu úředního rozhodnutí). Wonkův případ vzbudil velkou pozornost a vlnu solidárních protestních akcí mezi disidenty, byl sledován Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných i širší československou a mezinárodní veřejností. V únoru 1988 byl ze zdravotních důvodů z vězení propuštěn, avšak po dvou měsících opět zatčen a 20. dubna odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí (odmítání ochranného dohledu) k dalšímu trestu odnětí svobody na pět měsíců. Vážně nemocný Wonka se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Hradci Králové, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí

Jihlava Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. 17. června 1950 byli v Brně popraveni Karel Veselý (*1917), Jan Tuček (*1916) a František Rod (*1902), odsouzení Státním soudem Brno v procesu, který se konal 7.–11. února 1950 v budově jihlavského krajského soudu. Tito tři menší živnostníci (Veselý vlastnil brašnářskou dílnu, Tuček obchod s textilem, Rod truhlářskou dílnu) a řadoví členové nekomunistických stran (lidové a národně socialistické) se počátkem roku 1949 rozhodli založit ilegální skupinu, rozšiřovat ji a organizovat v tzv. trojkové struktuře (tj. každý nový člen měl pro činnost získat další tři osoby, členové jednotlivých buněk se neměli kvůli konspiraci navzájem znát). Původním cílem bylo vytvořit širší informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží či ozbrojené zastrašování i funkcionářů KSČ a Státní bezpečnosti apod. Jako i v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit či v pokusech o ně (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic blízkých osob. Jak došlo k jejímu odhalení, není zcela známo a i popis konkrétní činnosti skupiny a jejích úmyslů lze rekonstruovat pouze na základě vyšetřovací a soudní dokumentace. Jako první byl v dubnu 1949 zatčen Jan Tuček (pro podezření z přípravy útěku za hranice), v polovině července Karel Veselý (již v souvislosti s činností skupiny) a na počátku září František Rod. Státní prokuratura vypracovala obžalovací spis na 23 osob a do čela skupiny postavila Karla Veselého. Jedním z jejích členů byl ak. sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi].

Prohlédnout detail
Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi

Kobylí Pamětní deska Petru Křivkovi

Pamětní deska věnovaná Petru Křivkovi, příslušníku prvního, druhého a třetího odboje, byla umístěna se svolením nových majitelů na jeho rodném domě v ulici, která od roku 2000 nese jeho jméno. Autorem desky je architekt a sochař Karel Volavý a její odhalení 26. října 2001 iniciovala a finančně podpořila obec Kobylí a Křivkův syn Vladimír, který žije v USA. Desku z leštěné žuly, z níž plasticky vystupuje bronzová busta, odhalil starosta obce Jaroslav Otáhal a zástupce Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný . Petr Křivka (1897–1951) byl funkcionářem národně socialistické strany v Brně (v roce 1945 byl i členem ústředního výboru), který za války působil v londýnském exilu. Po únoru 1948 mu byl zprostředkován kontakt ke zpravodajské spolupráci a zároveň nabídka na převedení za hranice kvůli hrozbě zatýkání příslušníků západního odboje. Křivka o emigraci vážně uvažoval, mj. i pod vlivem skutečnosti, že se tam již nacházel jeho syn Vladimír. Možná zamýšlel přispět emigraci před svým odchodem založením sítě spolupracovníků západních rozvědek a v této věci oslovil mj. dva letce, kteří ovšem o nabídce informovali obranné zpravodajství a poté, co byla do monitorování zapojena i Státní bezpečnost, se stali jejími spolupracovníky. První schůzka, na které se měly propojit různé linie předběžného vyjednávání o zahájení ilegální činnosti, probíhala již za účasti dvou nezávislých zdrojů StB. Ta usměrňovala formování skupiny (později nesla název Ústřední vedení odboje, ale měla i jiná označení) tak, aby se jejím „velitelem“ stal právě Křivka. Ten přijal úkol budovat ilegální organizaci zodpovědně a v důsledku toho si patrně odchod za hranice rozmyslel. Nevědomě se tak podílel na konstruování rozsáhlé volavčí sítě s několika centry na jižní Moravě. Již v létě 1949 přistoupila StB k prvním zatýkáním, jelikož organizace se rozšiřovala tak dynamicky, že pro ni bylo obtížné ji celou kontrolovat a řídit. Jedním z prvních zatčených byl brněnský advokát a bývalý olympionik Jan Korejs, jenž zemřel 8. srpna, již dva dny poté ve vyšetřovací vazbě – údajně spáchal sebevraždu oběšením.

Prohlédnout detail
Kobylí. Pomník obětem válek a Petru Křivkovi

Kobylí Pomník obětem válek a Petru Křivkovi

Pomník věnovaný kobylským obětem válek a násilí vznikl z iniciativy místního zastupitelstva podle návrhu architekta Karla Volavého, jenž ho se starostou obce Jaroslavem Otáhalem odhalil 28. října 1999. Žulový pomník složený z několika kvádrů je umístěn na prostranství před kostelem sv. Jiří. Na levém bloku jsou uvedena jména padlých v první světové válce a na pravém jména obětí druhé světové války. U paty je instalována pamětní deska Petru Křivkovi, významnému místnímu rodáku. Slavnostního odhalení pomníku se zúčastnil také synovec Zdeněk Křivka, bývalý politický vězeň a zástupce brněnské pobočky Konfederace politických vězňů. Petr Křivka, účastník tří odbojů, byl popraven v roce 1951 [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi, Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi].

Prohlédnout detail
Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi

Kolín Pamětní deska Borisi Volkovi

Bronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, pana Smrčka a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena a nahrazena díky iniciativě Bronislavy Adámkové plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy. V roce 1945 vstoupil sedmnáctiletý Boris Volek (26. srpna 1928 – 11. listopadu 1952) do oddílu Junáka v Praze-Košířích a začal se věnovat skautingu. Po absolvování dvou tříd vyšší drogistické školy přešel do 3. ročníku vyšší průmyslové školy chemické v Kolíně. V Kolíně založil ze skautů a spolužáků tajnou odbojovou protikomunistickou skupinu – Bratrstvo. V jejich činnosti zpočátku hrála úlohu i mladistvá romantika a dobrodružství z rizikové ilegální práce. V prvním stádiu své činnosti se členové Bratrstva snažili získat zbraně, aby se s nimi zúčastnili případného státního ozbrojeného převratu. Bratrstvo vytvořilo své užší vedení ve složení, Boris Volek. Evžen Vítek (Volkův starší spolužák) a Jaroslav Martínek (vedoucí bývalého junáckého oddílu). Snažili se, aby jejich skupina našla spojení i s dalšími protikomunistickými skupinami v Československu, popřípadě navázala spojení se zahraničním protikomunistickým odbojem. Z tohoto důvodu odešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici do zahraničí a začátkem září se vrátil zpět do ČSR jako agent CIC. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou a špionážní činností z průmyslových závodů atp. Evžen Vítek se často vracel se zprávami a splněnými úkoly zpět do americké okupační zóny Německa. Vícekrát překračoval ilegálně státní hranici a až do svého zatčení v roce 1950 přinášel i nové instrukce pro činnost Bratrstva. Po jeho zatčení byla mimo jiné odhalena i činnost Bratrstva. 3. února 1950 byl zatčen Jaroslav Martínek (*1929), 1. března byl zatčen Boris Volek a po něm další studenti průmyslové školy chemické v Kolíně. Osmnáct členů ilegální skupiny Bratrstvo odsoudil 18.–20. prosince 1950 Státní soud za velezradu, špionáž a vyzvědačství. Nepodmíněné tresty u obžalovaných, včetně ztráty majetku, občanských práv a udělení pokut se pohybovaly od 18 do 5 roků odnětí svobody. Boris Volek byl odsouzen na 16 let ztráty svobody a byl převezen do Horního Slavkova do trestaneckého tábora XII, aby trest odpracoval v uranových dolech. Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu. Boris Volek se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14. [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] S dopadenými trestanci a těmi, kdo o jejich útěku věděli, byl v Hornickém domě v Jáchymově zinscenován exemplární proces. Před senátem Státního soudu stanulo 19.–21. března 1952 dvanáct obžalovaných. Postřelený vězeň Karel Kukal byl odsouzen na dalších 25 roků, Vladimír Křivánek na 16 roků, František Kubát na 21 roků, Josef Tykvart na 18 roků, Věkoslav Subotič na 17 roků, Otto Matějka na 16 roků, Václav Novák na 15 roků, Otakar Novák na 15 roků a Stanislav Pech na 3 roky. Strážmistr SNB Josef Karolík byl odsouzen k trestu smrti, rovněž Ladislav Plšek a Boris Volek. Poslední dva jmenovaní byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen a uvězněn v dopravní šachetní kleci. Všichni tři odsouzení k smrti byli převezeni do Prahy a popraveni v ranních hodinách 11. listopadu 1952 ve věznici na Pankráci.

Prohlédnout detail
Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989

Křenovice Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989

Dne 6. října 2013 byla v Křenovicích nedaleko vchodu na místní hřbitov odhalena pamětní deska na kamenicky upraveném balvanu a doplňující informativní tabule. Iniciátory zřízení pamětního místa byly obec Křenovice a Konfederace politických vězňů. Současně byl v obci odhalen pamětní objekt letcům RAF, jejichž osud je spjat s Křenovicemi: Karlu a Emiliánu Mrázkovým a Otakaru Černému, jenž byl také členem KPV. Otakar Černý (1919–2009), křenovický rodák a letec československé bombardovací perutě RAF, byl 9. února 1949 odsouzen ke třem letům odnětí svobody za neoznámení pokusu o trestný čin (plánovaný útěk Josefa Brykse [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] na Západ). Z tábora nucených prací v Dolním Jiřetíně, kam byl po soudu odvezen, se mu podařilo 7. května utéct a překročit hranice do Bavorska. V Británii znovu vstoupil do královského letectva, odkud byl v roce 1955 vyřazen v hodnosti kapitána. V roce 2009 mu byl propůjčen in memoriam řád Bílého lva.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům

Litomyšl Pamětní deska politickým vězňům

Bronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář P. František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček. Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. V dubnu 1949 proběhla tzv. slučovací konference mládežnických organizací, kterým byl vytvořen jeden zastřešující komunistický Československý svaz mládeže (ČSM) a dosavadní organizace včetně tradičních skautských byly násilně sloučeny, resp. jejich činnost byla ukončena. Zákaz sdružování ve skautských oddílech vyvolal přirozeně protesty a jejím dosavadním členům nezbývalo, než se scházet ilegálně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Scházeli se ke společným schůzkám, kde diskutovali o formách možného zadržování komunistického totalitního ovládání společnosti (volby do ČSM, parlamentní volby pod patronací OSN apod.). Na jejich základě se rozhodli k letákovým akcím vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu československé republiky. Skupina byla odhalena poté, co někteří členové odstranili z rámů v jedné gymnaziální učebně podobizny státníků. Jelikož se obraz Stalina roztrhl, rozhodli se jej aktéři roztrhat a spláchnout v záchodě. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven pater František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce potrestání, ozývaly se výkřiky z řad obecenstva žádající tresty smrti, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Většina z nich pracovala po propuštění v dělnických profesích. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové.

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Lukov Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (*1897) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však zasáhly zejména tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej v souvislosti s Babicemi neminul. Alois Melkus i jeho mladší bratr Jaroslav (1901–1953) se zapojili do činnosti ilegální zpravodajské skupiny, kterou kolem sebe zformoval Gustav Smetana (1907–1953). Patřily do ní i osoby, které vázala společná minulost v partyzánské skupině Lenka-Jih, kromě J. Melkuse také jeho švagr Josef Černohous (*1903) a později jeden z klíčových aktérů babického případu Antonín Plichta st. (1894–1951). Povědomost o existenci skupiny měl i bývalý odbojář Jan Podveský (1909–1994), farář v Jaroměřicích nad Rokytnou [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému]. Jako v mnoha jiných případech činnost skupiny nezůstala utajena Státní bezpečnosti a od podzimu 1950 byla kontrolována a cíleně rozšiřována agentem-provokatérem „majorem Vaškem“ (nadporučíkem StB Františkem Marečkem). Na přelomu dubna a května 1951, poté, co v regionu začal v ilegalitě působit Ladislav Malý, byla skupina zatčena, včetně kněze Jana Buly [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci], od něhož se větvily Malého kontakty s místními občany (Bula a Malý byli bývalí spolužáci). Zatčení unikl naopak Antonín Plichta st., jehož pozdější osudové propojení s Malým prostřednictvím babického faráře Václava Drboly (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] vedlo až k babické tragédii. Po vraždách v Babicích byli členové Smetanovy skupiny i pater Jan Bula (1920–1952) účelově vtaženi do procesů s „babickými teroristy“. Jan Bula byl z rozhodnutí politického sekretariátu ÚV KSČ vyňat z prvního babického procesu (12.–14. července 1951, Jihlava) a odsouzen jako hlavní osoba druhého babického procesu (13.–15. listopadu 1951, Třebíč) k trestu smrti. V třetím nejvýznamnějším babickém procesu, jenž se konal 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, byli souzeni členové Smetanovy skupiny, včetně dvou duchovních (patera Podveského a faráře v Moravských Budějovicích Josefa Opletala), kteří oba nabídku na odbojovou spolupráci odmítli. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus byli odsouzeni k trestu smrti, Josef Černohous na doživotí. Páter Bula byl popraven 20. května 1952 v Jihlavě, G. Smetana a J. Melkus 28. března 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu

Milevsko Pamětní deska obětem komunismu

Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu na Milevsku. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948–1949 Jiří Řezáč (*1928) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (*1923) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (*1928), syn majitelů za nedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Do skupiny také patřili Jiří Dolista a Josef Novák oba z Porešína, dále Karel Kothera a Ladislav Šimek. Začali shromažďovat zbraně a pustili se do drobných sabotáží: například na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, nebo se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 provedli svoji nejúspěšnější akci, kdy výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech. Další takový útok, tentokrát na sekretariát KSČ v Milevsku provedli z 13. na 14. května 1950. Při tomto útoku byl opět zcela zdemolován sekretariát, ale také smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu odhalit. Na začátku padesátých let také většina členů skupiny musela absolvovat povinnou základní vojenskou službu a další podobné akce už neprovedla. Na přelomu dubna a května 1954 ještě napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi hesla „Poslední komunistický 1. máj“, „Ať žije USA“, „Den odplaty se blíží“ a „Víme o všech komunistech“. K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954, a to naprostou náhodou. Jeden z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl, se svěřil své přítelkyni o jejích akcích. Ta ale byla občanskou zaměstnankyní ministerstva vnitra a vše nahlásila. Po zatčení a výsleších se členové přiznali k ozbrojenému odporu a ve veřejném procesu, který proběhl 25.–26. října 1954 v Milevsku, a jenž měl také zastrašit místní rolníky bránící se kolektivizaci, byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti a popraveni 10. února 1955 v Praze na Pankráci. Ostatní členové skupiny dostali doživotní a více než dvacetileté tresty odnětí svobody [viz Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu].

Prohlédnout detail
Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu

Obděnice Pamětní deska obětem komunismu

Bronzová deska připomínající jména popravených členů protikomunistické skupiny Černý lev 777 byla umístěna 10. února 1995 z iniciativy Václava Sirotka, synovce jednoho z popravených, a Vladimíra Bohuslava na památník padlým v první světové válce, který stojí před vchodem na hřbitov a ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Nad deskou je obdélníkový reliéf souboje svatého Jiří s drakem a nad ním půlkruhový nápis: Z POROBY NEZÁVISLOST. Po obou stranách památníku jsou jména nejen místních občanů, ale i občanů z okolních obcí, kteří padli ve světové válce. [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu]

Prohlédnout detail
Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Ostrava Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Bronzová deska je obdélná na výšku s reliéfem v horní části, v němž je na kříži položená pravá ruka na dlani s trnovou růží, a zlatým plastickým nápisem v dolní části. Autorem pamětní desky, jež byla odhalena 7. prosince 2006, je Vratislav Varmuža. Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: Ladislav Ceé, Miloš Morávek, Josef Polomský a Miroslav Sýkora za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Prohlédnout detail
Pelhřimov. Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Pelhřimov Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Mramorová deska s nápisem z litých bronzových písmen je umístěna ve vstupní chodbě budovy gymnázia a byla odhalena v září 1996. Iniciátory desky jsou bývalí Vilímkovi spolužáci Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Stanislav Vilímek (1930–1950) se narodil v Sudkově Dole, od roku 1936  chodil do obecné školy v Pelhřimově a od září 1941 studoval na místním reálném gymnáziu J. J. Ševce. V letech 1944 až 1945 byl totálně nasazen jako pomocný zemědělský dělník. Po válce pokračoval ve studiu na gymnáziu do 13. října 1948, odkud byl ředitelstvím školy pro neomluvenou absenci vyloučen. Po únoru 1948 se začala na gymnáziu vytvářet studentská protistátní skupina s názvem Vatra, kterou tvořili Stanislav Vilímek, Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Tiskli a distribuovali informační letáky a plánovali útěk do zahraničí, většině z nich se odchod z Československa podařil. Stanislav Vilímek však v republice zůstal a aktivně pomáhal lidem k přechodu hranice do Rakouska. Státní bezpečností byl zadržen v době od 30. září do 25. listopadu 1949. Ve věznici na Cejlu v Brně byl ve vyšetřovací vazbě do 30. listopadu 1949 a pak odsouzen státním soudem v Brně k deseti letům odnětí svobody. Rozsudek byl potvrzen Nejvyšším soudem v Praze 27. dubna 1950.  Během vazby Stanislav Vilímek onemocněl tuberkulózou, byl sice převezen z Jáchymovska a léčen ve vězeňské nemocnici v Plzni Borech, ale v důsledku nedostatečné péče však již 28. listopadu 1950 zemřel. Byl pohřben 2. prosince 1950 na hlavním hřbitově v Plzni. Povolení k převozu ostatků do Pelhřimova bylo rodině povoleno až v září 1964. Stanislav Vilímek byl 4. září 1990 rehabilitován.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi

Plzeň Pamětní deska Čeňku Petelíkovi

Pamětní deska Čeňku Petelíkovi byla odhalena na budově před vstupem do věznice Plzeň-Bory 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí a zastupitelé Městského obvodu Plzeň 3. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Čeněk Petelík (*1917) byl přijat ke Sboru vězeňské stráže po válce, kdy také vstoupil do KSČ. Kromě několika krátkodobých služeb v jiných zařízeních (naposledy na přelomu let 1949/1950) působil jako vězeňský dozorce v plzeňské věznici. Jeho poslední převelení zpět na Bory se časově kryje s příchodem dozorce Evžena Stroina, jenž sem byl umístěn s úkolem odhalit spolčování místních příslušníků Sboru vězeňské stráže s vězni, plánování útěků i státního převratu (podezření o takových aktivitách panovalo údajně mezi nejvyššími politickými představiteli justice, s největší pravděpodobností se však jednalo o přípravu „resortního monstrprocesu“, s nímž poměry ve věznici nemusely souviset). Petelík, který politickým vězňům různými způsoby pomáhal (zprostředkovával písemný styk s rodinami, informoval je o politickém dění, nosil potraviny, cigarety apod.), byl zatčen 17. dubna 1950. O dva dny později převzalo případ „vězeňské vzpoury“ plzeňské krajské velitelství Státní bezpečnosti a na základě jeho vyšetřování stanulo šest dozorců a osm vězňů před Státním soudem. „Borský proces“ se konal 11.–12. května 1950 v Plzni, přičemž tzv. bezpečnostní pětka rozhodla již 5. května o třech trestech smrti pro strážmistra Čeňka Petelíka, majora René Černého [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a bývalého poslance za Československou stranu lidovou Stanislava Broje [viz Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji], jež odpovídaly konstrukci procesu (Sbor vězeňské stráže – bývalí důstojníci armády – bývalí politici). V procesu byli dále odsouzeni vězeňští dozorci Václav Zach (doživotí), Josef Tenk (25 let), Jaroslav Bumba (15 let), Jaroslav Vránek (6 let) a Antonín Vaněk (5 let), z armádních kruhů generál Antonín Pelich, major Emil Doubek, bývalí příslušníci RAF major Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a štábní kapitán Jan Prokop [viz Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa]. Posledními dvěma znovuodsouzenými byli bývalý poslanec za Národně socialistickou stranu Bohuslav Deči a bývalý předseda pražského senátního soudu JUDr. Karel Pražák. Čeněk Petelík byl spolu s oběma dalšími odsouzenými k absolutnímu trestu popraven 23. května 1950 v pankrácké věznici. Plně rehabilitován byl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Poděbrady Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u Pomníku obětem nacismu. Podplukovník Josef Mašín byl jako jeden ze „tří králů“ protinacistického domácího odboje zatčen v květnu 1941 a popraven během tzv. druhé heydrichiády. Zdena Mašínová byla zatčena v lednu 1942 a po popravě jejího manžela v srpnu propuštěna. V roce 1945 se zúčastnila tryzny na kobyliské střelnici. Po únoru 1948 na základě tzv. Gottwaldovy výzvy vstoupila do komunistické strany, po zatčení Milady Horákové, s níž byla za války vězněna v Terezíně, ze strany opět vystoupila. V listopadu 1953, po úspěšném útěku jejích synů Ctirada a Josefa a Milana Paumera do západního Berlína, byla znovu zatčena. Pro těžké zdravotní obtíže způsobené neléčením po přestálých operacích před vězněním i během něho nebyla ve stavu, jenž by umožnil soudit ji spolu s ostatními, kteří byli v souvislosti s činností skupiny bratří Mašínů [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi, Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji]  obviněni. V tomto procesu v lednu 1955 bylo odsouzeno celkem 17 osob, tři k trestu smrti – Zbyněk Janata a Václav Švéda, zatčení ve východním Německu během útěku a vydaní zpět do Československa, a Ctibor Novák, bratr Zdeny Mašínové, jenž byl soudem označen za vůdce skupiny. Zdena Mašínová byla odsouzena v samostatném procesu v červnu 1955 na 25 let. Ve vězení zemřela o rok později [viz též Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové].

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi

Poděbrady Pamětní deska Milanu Paumerovi

Pamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953. Milan Paumer (1931–2010) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi,  Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Poděbrady Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce. V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda a Zbyněk Janata – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (*1902), Václav Švéda (*1921) a Zbyněk Janata (*1933) byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (*1907), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici. [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 6. Pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955; Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]  V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Karlu Hájkovi

Praha 1 Pamětní deska Karlu Hájkovi

Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 na domě, který rodině Hájkových dříve patřil a v němž Karel Hájek žil před svým zatčením. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Hájek (1924-1952) pocházel z pražské zámožnější živnostnické rodiny. Na počátku roku 1949 se prostřednictvím Josefa Pavelky , s nímž se poznal na vojně, zapojil do činnosti ilegální organizace, kterou v Československu vybudoval kurýr Vladimír Komárek . Skupině se dařilo dva roky pomáhat Komárkovi v jeho zpravodajských úkolech, než byla odhalena Státní bezpečností. Karel Hájek byl zatčen 12. února a nedlouho poté i Josef Pavelka, který při zatýkání v přestřelce zastřelil jednoho z příslušníků StB a poté se neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Během vyšetřování bylo rozhodnuto o propojení Komárkovy skupiny s přípravou vykonstruovaného procesu proti vedoucímu pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamu Oatisovi, jenž byl zatčen v dubnu 1951 a souzen v červenci. Nedopadený kurýr byl v procesu obviněn, že Oatisovi a jeho spolupracovníkům zprostředkovával špionážní spojení na Západ. Proces s Josefem Pavelkou a Karlem Hájkem se konal v březnu 1952. Státní soud odsoudil Pavelku k trestu smrti a Hájka na doživotí, ale na základě odvolání prokurátora byl i jemu v odvolacím řízení zpřísněn trest na absolutní. Oba byli popraveni 9. září 1952 v Praze na Pankráci a jejich ostatky tajně uloženy do jednoho ze společných hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi

Praha 1 Pamětní deska Veleslavu Wahlovi

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Veleslav Wahl (*1922) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav (*1891) a strýc Karel (*1895) byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce vstoupil do sociální demokracie, začal studovat práva a přírodovědu na pražské univerzitě a oženil se s Taťánou Růžičkovou, dcerou diplomata Josefa Růžičky (1889–1942). Současně pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu, udržoval přátelské vztahy i s dalším členem České národní rady Jaromírem Nechanským, který po válce začal spolupracovat s vojenskou kontrarozvědkou (OBZ). Po únorovém převratu Wahl s Nechanským začali formovat ilegální organizaci, jež měla předávat informace pro americké zpravodajské služby. Zatčení jednoho ze spolupracovníků v srpnu 1949 vedlo k prozrazení rezidentní skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné faktické spolupráci s Američany nepokročila. V rámci tzv. akce Hansa bylo kvůli podezření ze špionáže zatčeno přes 60 osob, včetně Wahla a Nechanského. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Táňa byla odsouzena v samostatném procesu k 11 letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). V roce 1995 byl Veleslav Wahl vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv

Praha 1 Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv

První pamětní deska obětem z řad právníků a studentů práv umístěná před aulou Právnické fakulty byla odhalena spolkem českých právníků Všehrd v roce 1995. Na jaře 2009, kdy Univerzita Karlova udělila in memoriam Karlu Bacílkovi, Borisi Kovaříčkovi a Veleslavu Wahlovi zlaté pamětní medaile Za statečnost a věrnost spravedlnosti a demokracii, jim byla u této příležitosti dedikována druhá pamětní deska umístěná na levé straně vchodu do budovy. Pietního aktu odhalení desky se zúčastnil děkan fakulty, členové Konfederace politických vězňů a další hosté. Karel Bacílek (*1920) a Boris Kovaříček (*1927) studovali po válce na právnické fakultě, seznámili se až krátce po únorovém převratu, když oba navazovali kontakty pro rodící se protikomunistický odpor. Boris Kovaříček se angažoval ve formování studentské ilegální organizace Šeřík, Karel Bacílek a jeho otec ve vytváření zpravodajské sítě, a to na popud podplukovníka ve výslužbě Josefa Hrušky (*1883). Postupně došlo k propojení několika linií ilegálních aktivit, které zastřešoval pplk. Hruška jako spolupracovník Obranného zpravodajství (v ilegalitě jako vůdce odbojové organizace Pravda zvítězí). Pod Hruškovým vedením (a pod dohledem Státní bezpečnosti) plánovala rozrůstající se organizace nový politický převrat, snažila se o zachycení kontaktů i s poúnorovou emigrací. Rozsáhlá „volavčí síť“ se uzavřela na konci roku 1948. Bylo zatčeno téměř dvě stě osob, mj. také generál Kutlvašr [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi], který byl postaven do čela skupiny. V hlavním procesu bylo souzeno kromě jiných pět studentů (včetně Bacílka a Kovaříčka) a čtyři vojáci ve výslužbě (včetně pplk. Hrušky, který byl „obětován“). Státní soud po uzavřeném přelíčení, které se konalo 12.–14. 5. 1949 v Praze, odsoudil oba studenty i agenta-provokatéra k trestu smrti (generála Kutlvašra na doživotí). Viz též Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948

Praha 1 Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948

Kovové desky s nápisem v češtině a angličtině umístěné na opěrné zdi rampy vedoucí na Pražský hrad byly odhaleny předsedou Senátu ČR Petrem Pithartem v den 55. výročí únorových událostí 25. února 2003 z iniciativy Pražského akademického klubu 48 v čele s jeho tehdejším předsedou Zdeňkem Boháčem a Senátu Parlamentu ČR. Desky připomínají násilně rozehnaný pochod vysokoškolských studentů na podporu prezidenta Edvarda Beneše [viz Praha 2. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu a pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům]. Vysokoškolští studenti vyjádřili svůj nesouhlas s politickým vývojem v únoru 1948 dvěma demonstracemi.  První se uskutečnila 23. února, kdy pokojný průvod studentů vedl z náměstí Republiky na Pražský hrad. Prezident dr. Edvard Beneš přijal pětičlennou delegaci v čele s tehdejším poslancem Josefem Lesákem. Podruhé vyšel několikatisícový průvod vysokoškoláků 25. února 1948 od budovy ČVUT směrem na Pražský hrad, aby opět podpořil prezidenta Beneše. V Nerudově ulici a na Hradčanském náměstí byli studenti násilně zastaveni oddíly Sboru národní bezpečnosti a členy Lidových milicí. Jeden ze studentů byl při zásahu postřelen. Ze studia na vysokých školách bylo následně protiprávně vyloučeno přes deset tisíc studentů.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi

Praha 2 Pamětní deska Karlu Bacílkovi

Pamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2. Karel Bacílek se narodil 25. března 1920 ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou, který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem). Během následujících měsíců tak pod kontrolou OBZ i Státní bezpečnosti vznikala početná „odbojová organizace“ Pravda zvítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Karel Bacílek ml. i Boris Kovaříček byli souzeni v hlavním procesu s generálem Karlem Kutlvašrem [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi], Karel Bacílek starší byl postaven do čela jednoho z následných procesů.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II

Praha 2 Pamětní deska Karlu Bacílkovi II

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Praha 6 Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Pamětní deska Slavoji Šádkovi, jenž je považován za první oběť komunistické justice, byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jen několik týdnů po komunistickém převratu, 27. května 1948, byl ve svém bytě zastřelen komunistický a partyzánský funkcionář Augustin Schramm [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Na základě vyšetřovací hypotézy, že jeho smrt souvisí s mocenskými spory mezi bývalými partyzány, se záhy do centra pozornosti dostal Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Sledování této stopy přivedlo vyšetřovatele na vysokoškolského studenta Miloslava Choce (*1925), který se na konci dubna ze zmíněného tábora vrátil. Choc, který byl 2. června v Olomouci zatčen, se ještě týž den k vraždě Schramma přiznal, ve výpovědi uvedl druhého aktéra, i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Týž den byl ve svém bytě zatčen i Slavoj Šádek.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi

Praha 7 Pamětní deska Vladivoji Tomkovi

Pamětní deska z tmavého mramoru se zlaceným písmem vznikla z iniciativy zastupitele městské části Praha 7 Ari Liebermana (DEU). Za účasti představitelů Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 2001. Vladivoj Tomek je považován za posledního popraveného politického vězně. Příběh ilegální skupiny, jejíž byl ústřední postavou, je neobvyklý tím, jak dlouho její činnost unikala pozornosti bezpečnostních orgánů. Skupina se zformovala ze spolužáků reálného gymnázia v Praze 7 a členů pražských skautských oddílů. Po letákových akcích jako projevech politického nesouhlasu typických pro studentské prostředí se na počátku 50. let rozhodla vystupňovat své aktivity a připravit se na ozbrojený odpor. Fáze shromažďování zbraní vyvrcholila přepadením vojenské hlídky v prosinci 1952, při němž aktéři ozbrojené akce smrtelně zranili vojína Jaroslava Šmatlavu [viz Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi]. Po přechodném útlumu činnosti (bezprostředně po útoku z obavy před prozrazením, poté ukončením studia a odchodem na vojnu) obnovili členové kontakty na počátku roku 1956. Maďarské události je inspirovaly k přípravě nakonec nerealizovaného plánu ozbrojeného vystoupení, které by podnítilo širší protirežimní protesty. Až do svého zatčení na přelomu let 1959 a 1960 skupina údajně plánovala bombové útoky na budovy národních výborů a stranických sekretariátů, na vládní činitele během veřejných manifestací apod. Zda všechny tyto plány, které figurovaly v obžalovacích spisech, měly reálné pozadí, nebo byly na zatčených vynuceny během vyšetřování, nelze (jako v mnoha dalších případech) spolehlivě objasnit. V každém případě však prokuratura zdůrazňovala, že plánované akty měly být (stejně jako maďarské události) zneužitím společenského vývoje po XX. sjezdu KSSS. Deset členů stanulo ve dnech 11.–16. července 1960 před Městským soudem v Praze. Osm z nich – Vladivoj Tomek, Ladislav Balík, Vladimír Straka, Vladimír Sůva, Ladislav Tonar, Ivo Klempíř, Bohuslav Kučera a Václav Bernát – bylo odsouzeno za velezradu, první čtyři jmenovaní, kteří se zúčastnili přepadení v roce 1952, také za vraždu (Tomek, Balík), resp. loupež (Straka, Sůva). Jaroslava Horáčka a Milana Matějů soud uznal vinnými z napomáhání k velezradě (posledně jmenovaný byl v roce 2014 uznán za účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb.). Vladivoj Tomek jako vůdce skupiny a iniciátor akcí byl odsouzen k trestu smrti a popraven 17. listopadu ve věznici na Pankráci.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Praha 9 Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika, a příbuzní Karla Strmiska. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Strmiska (*1910) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (*1909) a Jozefem Macejem (*1909) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů s policejním pozadím. Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi

Pustiměř Pamětní deska Rudolfu Pohlovi

Deska z černé žuly se zlatým písmem je umístěna v budově sokolovny, kde Rudolf Pohl v poválečných letech vykonával funkci náčelníka místní sokolské organizace. Deska byla odhalena v roce 2006 a jejím iniciátorem i investorem byla obec Pustiměř. Rudolf Pohl (1912 Olomouc – 1951 Brno) působil v letech 1934–1939 v armádě. Po neúspěšném pokusu o odchod do zahraničí byl celou válku vězněn v koncentračních táborech. Po návratu se přestěhoval do Pustiměři, pracoval jako technický úředník a vstoupil do národně socialistické strany. 18. srpna 1949 byl zatčen v rámci tzv. akce Tábor [viz Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi, Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi]. V procesu před Státním soudem v Brně ve dnech 27. února až 2. března 1951 byl Rudolf Pohl odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga). Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. V rámci přešetřování případu v roce 1956 uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi. Soudkyně údajně ještě ve věci intervenovala u bezpečnostního referenta krajského výboru KSČ, ovšem neúspěšně.

Prohlédnout detail
Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu

Rodkov Pomník obětem světových válek a komunistického režimu

Současný pomník tvoří kamenný blok, jenž nese ve vrcholu letopočty 1914–1918 a lipovou ratolest. Pod nimi je umístěna deska z tmavé žuly se jmény padlých v první světové válce. Před kamenným blokem je usazena druhá deska se jmény obětí druhé světové války a obětí komunismu. Pomník padlých z první světové války pochází z roku 1928, v padesátých letech byl vyvrácen a zahrnut do hráze požární nádrže na toku říčky Nedvědičky, která protéká obcí. V roce 1993 byl při odbahňování nádrže vyzvednut a obec se rozhodla jej obnovit, byla nalezena i původní deska. Nově byla k pomníku instalována deska se jmény šesti obětí druhé světové války a dvěma jmény obětí komunistického režimu. Slavnostní odhalení a posvěcení pomníku proběhlo v roce 1994 při příležitosti stého výročí založení hasičského sboru v obci.

Prohlédnout detail
Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi

Roztoky u Jilemnice Pamětní deska Janu Horáčkovi

Černá mramorová deska s rytým nápisem popravenému Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje. Jan Horáček (1919–1951) byl jedním z vězeňských dozorců pomáhajících politickým vězňům, v jeho případě však šlo o aktivity výrazně přesahující běžný rámec (předávání vzkazů rodinám ad.). Horáček, jenž sloužil od léta 1949 v pankrácké věznici, odtud vynášel i předané zprávy politického charakteru určené pro politická místa. Povaha žádostí některých vězňů i jejich kontroverzní minulost vede některé vojenské historiky k domněnce, zda nebyl obětí provokace, jež měla dát základ širšímu politickému procesu [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Jan Horáček byl zatčen v září 1949 společně s plukovníkem ve výslužbě Rudolfem Kučerou a jeho ženou. Zatčení byli vyšetřování kvůli stykům s Květoslavem Prokešem (a zprostředkovaně také s JUDr. Borkovcem a štábním kapitánem Vratislavem Jandou, kteří byli všichni odsouzeni za ilegální činnost k trestu smrti [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]). Plukovníka Kučeru kontaktoval na žádost Prokeše Horáček – šlo o zprávu o stavu československého vězeňství pro francouzskou ambasádu. V listopadu 1950 byl zatčen další dozorce František Toušek, jenž byl společně s Horáčkem zatažen do jiné kauzy – napomáhání k osvobození vězně. V tomto případě je účast Státní bezpečnosti zcela zřejmá. Krátce po zatčení Horáčka totiž v její režii k útěku a „znovudopadení“ Ferdinanda Čermáka (původně odsouzeného za pokus o přechod hranice) skutečně došlo. Celá akce měla dvojí záměr – jednak oba dozorce z napomáhání „usvědčit“ a jednak – výměnou za jeho nový návrat na svobodu – vyslat Čermáka jako agenta do zahraničí (s legendou politického vězně na útěku). Státní soud v červenci 1951 odsoudil Františka Touška na sedm let, zatímco trestná činnost druhého aktéra (opakované napomáhání k útěku, příprava k vyzvědačství) podle soudu směřovala „k rozvrácení lidově demokratického zřízení“. Jan Horáček byl odsouzen k trestu smrti a popraven 6. listopadu 1951. (V druhém soudním řízení z října téhož roku byla Marie Kučerová osvobozena a Rudolf Kučera odsouzen na dva roky.)

Prohlédnout detail
Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Sivice Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Pomník obětem válek a místnímu rodákovi, armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od zahájení první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jenž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček. Bohumil Boček (1894–1952) vystudoval jako československý legionář Válečnou školu, během protektorátu se zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa a v roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem generálního štábu československé armády, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.

Prohlédnout detail
Skuteč. Památník obětem nesvobody

Skuteč Památník obětem nesvobody

Symbolický památník obětem nesvobody v letech 1948–1989 se nachází před budovou děkanství v Tyršově ulici a byl odhalen 23. října 1994 za účasti veřejnosti pod patronací KDU-ČSL, ODA, KAN a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej žulový kvádr s prolomeným otvorem ve tvaru kříže (má stejnou formu jako pomníčky na hrobodomech v Ležákách) a mramorovou deskou s kovovými písmeny u jeho paty. Ve dnech 28.–29. listopadu 1952 se konal ve Skutči veřejný lidový soud se členy místního skautského oddílu a navazoval na obdobný proces se skupinou „Skautský odboj Beneše (SOB)“ v Heřmanově Městci z 19.–21. června 1952, v němž bylo odsouzeno 17 převážně mladých lidí (tři z nich pocházeli ze Skutče), včetně nezletilých. Skutečská skupina se aktivizovala po úmrtí ministra Jana Masaryka, jenž zemřel za ne zcela objasněných okolností v březnu 1948. Skautská skupina na protest proti agitaci a zastrašování KSČ vůči studentům nekomunistického smýšlení zhotovovala a rozšiřovala protikomunistické letáky. Po zatčení skupiny následovalo fyzické i psychické mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Pardubicích a memorování vynucených výpovědí, v nichž se obžalovaní přiznávali k teroristické činnosti, špionáži apod. Skupina deseti osob byla odsouzena k trestům odnětí svobody ve výši od 13 do jednoho roku.

Prohlédnout detail
Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Slaný Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Modře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva.  Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka, oběti komunistické represe, a také upomíná generálmajora René Černého, odsouzeného ve vykonstruovaném procesu v roce 1950 k trestu smrti. Josef Šípek (1906–1960) byl v roce 1959 odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a o rok později zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Patřil k vrstvě drobných živnostníků (podnikal v autodopravě), kteří se po nástupu komunistického režimu snažili čelit znárodňování soukromých živností. Po dlouholeté rezistenci a po odsouzení, kdy byl přechodně umístěn do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, se patrně v hluboké depresi oběsil ve vězeňské cele.

Prohlédnout detail
Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi

Střelná Pamětní deska Aloisi Pohunkovi

Pamětní deska členu odbojové skupiny Světlana byla odhalena 28. října 2007 z iniciativy obce a jejího zastupitelstva. Deska byla instalována na podstavec pomníku obětem první a druhé světové války spolu s pamětní deskou manželům Sívkovým popraveným za druhé světové války v Mauthausenu. Obchodník Alois Pohunek (1914–1949) patřil k užšímu vedení Světlany-Makyty, po odchodu Rudolfa Lenharda do ilegality řídil její akce [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Při rozsáhlé zatýkací akci Státní bezpečnosti proti „štábům“ Světlany byl 11. března 1949 zatčen a zemřel ještě v noci téhož dne ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti, za nevyjasněných okolností – podle Státní bezpečnosti se Alois Pohunek ve vazbě oběsil. Jeho ostatky byly předány rodině s příkazem okamžitého pohřbení. Rodinný lékař, který tajně tělo ohledal, však žádné stopy po oběšení nenalezl. Krátce po úmrtí údajně navštívil vdovu po Aloisi Pohunkovi agent-provokatér, získal od ní dokumenty o činnosti skupiny, na jejichž základě byly v krátkém čase vydány další zatýkací rozkazy.

Prohlédnout detail
Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Svatý Hostýn Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Pamětní místo tvoří ústřední vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Centrální připomínku doplňují po obou stranách umístěné leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic. Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace a politické reprezentace vlády a parlamentu. Svatý Hostýn je tradičním katolickým poutním místem. V srpnu 1948 se zde konala manifestační orelská pouť, při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Tišnov. Pomník obětem komunismu

Tišnov Pomník obětem komunismu

Pomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia. V 50. letech se v tišnovském gymnáziu zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před zásahy místních komunistických orgánů v rámci prosazované kolektivizace. Skupina bývalých tišnovských studentů – Alois Pokorný (*3. 4. 1928), Vlastimil Železný (*18. 4. 1928) a Zdeněk Čačka (* 1928) – se podle obžaloby účastnila činnosti ilegální skupiny pod vedením Jana Simandla, která šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 Alois Pokorný a Vlastimil Železný odešli do ilegality. V jednom z poskytnutých úkrytů se nějaký čas skrývali společně s Františkem Mrkvou, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice. Postupně narůstající neshody mezi Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, a Pokorným a Železným vyvrcholily 12. května 1951, kdy byl Mrkva v potyčce usmrcen. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení jednali v sebeobraně, neboť František Mrkva ohrožoval oba střelnou zbraní, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Prohlédnout detail
Třebíč. Památník obětem komunismu

Třebíč Památník obětem komunismu

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Pomník připomíná zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a jedenáct popravených po babických procesech, z toho tří duchovních [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Prohlédnout detail
Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů, za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání. Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček, otec Miroslava Grebeníčka, poslance a v letech 1993–2005 předsedy Komunistické strany Čech a Moravy. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl v roce 1994 obžalován z mučení politických vězňů. K soudu se pro nemoc nedostavoval a zemřel v jeho průběhu v roce 2003. Po jeho smrti bylo trestní stíhání zastaveno.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pamětní deska Františku Zajíčkovi

Ústí nad Labem Pamětní deska Františku Zajíčkovi

Pamětní deska z tmavého granitu s portrétem Františka Zajíčka byla odhalena 26. února 2006 z iniciativy města Ústí nad Labem a Českých drah. Západní nádraží bylo posledním pracovištěm Františka Zajíčka před jeho zatčením. František Zajíček (1896 Ústí nad Labem – 1954 Praha) se za války aktivně podílel na odboji proti německým okupantům, od srpna 1944 se stal velitelem roty partyzánského pluku Ludvíka Svobody. Jeho oddíl prováděl četné destrukce železnice pomocí náloží trhavin a poškozoval německé vojenské transporty. Po únoru 1948 se zapojil do protikomunistického odboje. V letech 1948–1950 shromažďoval zbraně a trhaviny. 28. května 1949 Zajíček společně se dvěma přáteli destrukcí poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí. V roce 1953 byla činnosti Františka Zajíčka odhalena v souvislosti s akcí Státní bezpečnosti namířenou proti bývalým členům národně socialistické strany, jejímž byl Zajíček rovněž členem. V březnu 1953 byl zatčen a po vyzrazení úkrytů zbraní a trhavin a ke zjištění pachatelů destrukce na dráze v roce 1949 byl František Zajíček postaven do čela protistátní skupiny. Státní bezpečnost nezákonnými prostředky donutila zatčené k doznání činů, které nikdy nespáchali (pokus o vraždu komunistického funkcionáře, příprava bombového útoku na budovu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem, špionáž). Ve veřejném procesu v sále kulturního domu chemických závodů ve dnech 30. a 31. dubna 1954 byl František Zajíček odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství a popraven 7. července 1954 v Praze na Pankráci, František Klepal a Václav Prejza byli odsouzeni na doživotí a dalších osm obžalovaných (vesměs železničářů) za velezradu k trestům odnětí svobody v rozsahu 25–11 let. V souběžných procesech byli odsouzeni k vysokých trestům i rodinní příslušníci a přátelé odsouzených. V roce 1990 byli všichni obžalování rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem rehabilitováni. František Zajíček byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města in memoriam.

Prohlédnout detail
Valašské Klobouky. Pamětní deska Aloisi Líbalovi

Valašské Klobouky Pamětní deska Aloisi Líbalovi

Pamětní desku JUDr. Aloisi Líbalovi, jež je umístěna na budově základní umělecké školy, věnoval v roce 2002 syn Roman Líbal. Přestože byla Světlana značným způsobem infiltrována a mnohé její aktivity byly cílenými provokacemi agentů či spolupracovníků Státní bezpečnosti, represe proti jejím členům podnítily velkou vlnu solidarity. Za hmotnou podporu, ukrývání či další pomoc členům Světlany bylo v politických procesech počátku 50. let odsouzeno mnoho desítek občanů. JUDr. Alois Líbal (1897–1977) pracoval ve Valašských Kloboukách jako advokát. Po únoru 1948 nemohl na základě usnesení akčního výboru nadále vykonávat svoji advokátskou praxi. V době nacistické okupace pomáhal při převádění osob do zahraničí a finančně podporoval rodinné příslušníky zatčených členů protinacistického odboje, obdobné vlastenecké postoje zastával i v případě pomoci členům protikomunistického odboje. JUDr. Líbal se stal spolupracovníkem Světlany: na popud Rudolfa Lenharda ukrýval ve svém domě Antonína Janošíka [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], sestavil koncept letáku vyzývající občany Valašska k odporu proti politickým usnesením místních komunistických funkcionářů. JUDr. Líbal byl zatčen a odsouzen v dubnovém veřejném procesu se členy Světlany roku 1950 ve Zlíně k trestu odnětí svobody na 20 let a k peněžní pokutě 50 tisíc korun. Trest odpykával např. v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako topič. Zemřel 10. listopadu 1977 a je pochován na hřbitově ve Veselí nad Lužnicí.

Prohlédnout detail
Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989

Valašské Klobouky Pomník obětem násilí let 1948–1989

Pomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana. V souvislosti se Světlanou [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana, Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi, Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], jež byla patrně nejrozsáhlejší ilegální organizací 50. let, bylo v letech 1950 a 1951 ve dvou desítkách procesů odsouzeno asi 250 osob. První tresty smrti pro Antonína a Karla Daňkovy vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob kolem tzv. Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo přirozeně značný rozruch. Další „následné“ soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem, či s Vávrovou milenkou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, což by mohlo vyjít najevo především z výpovědi Aloise Doležalové, byla jejich účast nakonec odvolána.

Prohlédnout detail
Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce

Vranovice Pamětní deska obětem komunistické perzekuce

Deska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova. Vranovičtí občané Karel Pezlar, František Šopf a P. Alois Vrána byli odsouzeni za působení v ilegální skupině Světlana [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana, Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].

Prohlédnout detail
Vrchlabí. Hrob Pavla Wonky

Vrchlabí Hrob Pavla Wonky

Hrob tvoří dvě horizontální kamenné desky, na nichž leží kovová plastika ostnatých drátů. Byl upraven z iniciativy přátel Pavla Wonky z disentu podle návrhu sochaře Kryštofa Trubáčka v roce 1992. V roce 2015 byl hrob poničen. Pohřeb politického vězně Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi] 6. května 1988, podobně jako pohřeb mluvčího Charty 77 prof. Jana Patočky [viz Praha 6. Hrob Jana Patočky], se stal tichou protirežimní demonstrací.

Prohlédnout detail
Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Vsetín Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Pomník představuje hořící svíci na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresní úřadu Vsetín. Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu (v době vrcholící studené války se jednalo o vyzrazování státního tajemství strategického významu), tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. Druhá tematická linie procesu odhalovala protistátní činnost neméně výbušného charakteru – terorismus, včetně dost těžko uvěřitelného plánování útoku na vládní činitele. V procesu Fajkus a spol. bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 několik drobných sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích v době konání režimních akcí (IX. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji; právě u příležitosti návštěvy výstavy vládní delegací v čele s Antonínem Zápotockým měli někteří členové údajně plánovat její likvidaci. Později se skupina zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech, jejich zprávy měl na Západ předávat jeden z členů – Ladislav Fojtík, který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a vrátil se jako spolupracovník francouzské zpravodajské služby. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Luděk Fajkus (1925–1953), technický úředník MEZ, a Josef Vašek (1921–1953), dělník ve vsetínské zbrojovce, byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík (1928–1966) podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Prohlédnout detail
Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let

Zdice Pomník obětem politických procesů 50. let

Dne 17. listopadu 2009 byl na zdickém hřbitově odhalen pomník obětem politických procesů 50. let, jmenovitě dedikovaný Karlu Bacílkovi a Jiřímu Kodetovi. Prvotním impulzem se stalo vydání knihy Pavla Dušánka těmto dvěma zdickým rodákům, myšlenku podpořil tehdejší starosta Miroslav Holotina. Mramorový pomník v podobě otevřené knihy vytvořil Dalibor Šebesta. Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv, Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II].

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru