Kategorii pamětních míst, která tematizují občanský odpor, chápeme především jako případy různorodých protirežimních aktivit (od koncipování a šíření letáků přes sabotáže až po ozbrojená vystoupení), kterými se jednotlivci či skupiny snažili vzdorovat nástupu komunistické moci bez napojení na organizace považované za centra demokratické opozice (nekomunistické strany, armáda, církve, spolky ad.). Patří sem pamětní místa komemorující činnost odbojových skupin Světlana (Božice, Horní Lideč, Střelná, Valašské Klobouky, Vranovice, Vsetín), Hory Hostýnské (Svatý Hostýn) či Ústřední vedení odboje (Brno, Kobylí, Pustiměř). Činnost těchto často rozvětvených skupin vytvářených na strukturách partyzánského boje či druhého odboje představovala pro nový režim značné nebezpečí i s ohledem na množství po válce neodevzdaných zbraní a korespondovala s úsilím (ve většině případů úspěšným) je infiltrovat Státní bezpečností. Kromě všeobecně známých (a kontroverzně přijímaných) případů násilných akcí, především skupiny bratří Mašínů (Čelákovice, Chlumec n. Cidlinou, Poděbrady), či babických událostí [viz Kolektivizace] připomínají další pamětní místa již méně známé skupiny organizující různě zaměřené sabotážní akce (Milevsko, Obděnice, Ústí n. Labem, Uherské Hradiště, Vsetín).
Další početnou skupinu představují připomínky na protirežimní vystoupení mládeže (Běleč, Dolní Bojanovice, Kolín, Křenovice, Litomyšl, Pelhřimov, Praha 7, Skuteč, Tišnov [viz též Mládež a skautské hnutí]). Zařazujeme sem i eticky sporné případy, jež přirozeně problematizují chápání ozbrojených akcí jako součást třetího odboje (Chlum, Kamberk, Koubalova Lhota, Ostrava [Fryč], Nosislav [Sixta]). Jedná se o skupinu pamětních míst, která připomínají násilná vyústění často osobních sporů, jež ale byly kvalifikovány jako tzv. politické vraždy (místních komunistických funkcionářů) a tomu odpovídaly i výše trestů odsouzených (ve většině případů později rehabilitovaných pro chyby v důkazním šetření či v procesním řízení).
Otázka, zda existoval třetí (protikomunistický) odboj a jaké je případně jeho vymezení, je předmětem debat již celé čtvrtstoletí. Je tematizována nejen historiky a dokumentaristy, ale i politiky, publicisty, paměťovými institucemi, bývalými politickými vězni i angažovanou veřejností a našla již i politické a legislativní vyjádření. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z roku 1993 (č. 198/1993 Sb.) odsuzuje režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 jako „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ a deklaruje, že občanský odpor vůči němu „byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty“. V preambuli zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu z roku 2011 (č. 262/2011 Sb.) se hovoří o tom, že politická reprezentace vyjadřuje vděčnost a úctu aktérům občanské rezistence za komunistického režimu a hlubokou lítost nad jeho nevinnými oběťmi. Sám zákon existenci třetího odboje deklaruje a jeho textace se zároveň snaží tento jev popsat (přičemž pracuje s poněkud problematickým rozlišováním odboje a odporu).
Není asi sporu o tom, že vztah společnosti k třetímu odboji se vymezuje v první řadě na „případu bratří Mašínů“, který představuje protirežimní odpor v jeho nejvyhraněnější podobě, s použitím ozbrojeného násilí, a to i proti civilním osobám. Jakkoli charakter akcí uskutečněných skupinou bratří Mašínů (v Československu) nijak nevybočuje z definice protikomunistického odboje podle dikce výše uvedeného zákona, část společnosti je kategoricky odmítá považovat za ty, jimž by měla být vyjadřována vděčnost a úcta. Babice jako další všeobecně známý případ násilného odporu je vnímán méně kontroverzně, neboť na aktéry babických vražd se více pohlíží jako na oběti (nikdy ovšem nedoložené) provokace Státní bezpečnosti (navíc zastřelené či odsouzené a popravené). I v současnosti ovšem Babice představují místo koexistence dvou protichůdných pamětí na jednu historickou událost.
Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky. Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem (1914–2013) založili po únoru 1948 odbojovou skupinu Dr. Hřebík, nazvanou podle posledního předúnorového předsedy Československé obce sokolské [viz Řevnice Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi]. Činnost skupiny zformované na základech partyzánského odboje z války postupně rozkrývala Státní bezpečnost. V rámci tzv. akce Pernštýn byli v polovině září 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci metodou tzv. akce Kámen zatčeni u obce Tři Sekery [viz Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen] V. Koutník a R. Hájek, než došlo k zatčení dalších členů. Proces s osmi členy skupiny se konal před Státním soudem Brno 6. října 1950, jedním z odsouzených byl statkář Raimund Musil [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník, odsouzený spolu s Rudolfem Hájkem za velezradu a vyzvědačství na doživotí, si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Oba byli propuštěni v roce 1964. Na dvaadvacet let odsouzený Josef Koutník pracoval i po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech. Nejmladšímu bratru Františkovi (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.
Prohlédnout detailDeska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí s nápisem Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010. Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.
Prohlédnout detailSoukromou rodinnou připomínku popravenému Janu Křižanovi zbudovali v roce 2011 v lese nad obcí Branky manželka Dagmar a syn Ondřej. Jan Křižan (1915–1951) pocházel z rodiny průmyslníka. Dřevozpracující podniky, které po smrti svého otce zdědil, mu byly po válce znárodněny a J. Křižan v nich vykonával nejdříve funkci národního správce a poté pozici technického vedoucího. Po únoru 1948 zde z rozhodnutí akčního výboru nemohl již pracovat ani jako řadový zaměstnanec. Odešel z Valašského Meziříčí do Branek soukromě hospodařit v zemědělství a pokoušel se pro svoji rodinu – manželku Dagmar (1919–2015) a syny Jana (*1940), Jiřího (1941–2010) a Ondřeje (*1944) – získat povolení k legálnímu vystěhování. V rozjitřené atmosféře „třídního boje“ chodila na bývalého továrníka udání, o něž se po SNB začala zajímat i Státní bezpečnost. Za této situace se Jan Křižan rozhodl odejít ze země ilegálně a později zorganizovat převedení rodiny. Poslední prosincový den roku 1949 společně s bývalým armádním důstojníkem Františkem Boháčem (1914–1951) vyrazili k hranicím, kam je vezl obchodník Vladimír Krejčiřík (1910–1963). Když jejich automobil po půlnoci 1. ledna 1950 u Mikulova zastavila pohraniční hlídka SNB, rozhodli se uprchlíci pro ozbrojený odpor. V přestřelce smrtelně zranili strážmistra Václava Anschlaga (Anšlága, *1911) a těžce desátníka Edmunda Sziklaie (*1925). Poté se jim – včetně V. Krejčiříka, který emigraci neplánoval – podařilo překročit hranici, kde však byli záhy zadrženi rakouskou policií, předáni sovětským orgánům a vydáni zpět do Československa. Po měsících vyšetřování v brněnské věznici na Cejlu byli odsouzeni Státním soudem Brno ve veřejném líčení, které se za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti konalo v Mikulově 12.–14. prosince 1950. V. Krejčiřík na 22 let, J. Křižan a F. Boháč za přímý podíl na usmrcení a zranění členů SNB k trestu smrti. Ty byly vykonány 14. června 1951 v Brně. Odsouzeno bylo i dalších šest osob za různou pomoc při útěku. Po roce 1989 byl Jan Křižan částečně rehabilitován, soud mu vyměřil tzv. zbytkový trest (ve věci odsouzení za vraždu). Případem se také zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, aniž by se mu podařilo shromáždit nové zásadnější poznatky, které by vedly k úplné rehabilitaci.
Prohlédnout detailPamětní deska na budově základní školy věnovaná příslušníku prvního, druhého a třetího odboje Petru Křivkovi byla z iniciativy jeho syna Vladimíra odhalena 28. října 1997. Autorem desky z leštěné žuly a s plasticky vystupující bronzovou bustou je architekt a sochař Karel Volavý. Tzv. akce Tábor, v jejímž rámci byl Petr Křivka (1897–1951) zatčen a odsouzen [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi], byla v roce 1956 přešetřována inspekcí ministerstva vnitra a generální prokuraturou na základě podezření o nezákonnosti některých postupů Státní bezpečnosti. Vyšetřování zjistilo, že Státní bezpečnost infiltrovala skupinu kolem Křivky již ve fázi hledání kontaktů, tj. dříve, než začala vyvíjet jakoukoli faktickou protirežimní činnost. Pak z ilegální skupiny cíleně vytvořila rozsáhlou volavčí síť, a to prostřednictvím agenta-provokatéra, jímž byl sám řídící důstojník StB Vlastimil Procházka alias „kapitán Willy“. On a jeho podřízení rozšiřovali skupinu o další desítky osob, vyzývali ke shromažďování zbraní (v některých případech je i sami dodávali) a ke zpravodajské činnosti pro zahraničí (zprávy, které nikdy nebyly předány), a to do té míry, že bez jejich intervencí skupina víceméně žádné aktivity nevyvíjela. Výsledkem „vyšetřování“ případu Státní bezpečností, která od srpna 1949 přistoupila k zatýkání, bylo přes sto odsouzených. Zpráva generálního prokurátora konstatovala, že pokud by soud zohlednil podíl StB na jejich aktivitách, nemohli by obžalovaní být odsouzeni za velezradu a vyzvědačství, nýbrž jen za spolčení (či „nedokonaný“ čin velezrady a vyzvědačství) s výrazně nižšími tresty. Obnovení řízení však prokurátor vzhledem k již vykonaným trestům smrti v případě Petra Křivky a Rudolfa Pohla [viz Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] označil za „neúnosné“ a navrhl, aby z 62 odsouzených, kteří byli v té době stále vězněni, bylo 18 podmínečně propuštěno na svobodu a 36 navrženo k prezidentské milosti. Trestní postih příslušníků Státní bezpečnosti nenavrhl s odůvodněním, že tito příslušníci byli již odsouzeni v souvislosti s vyšetřováním nezákonných postupů v jiné kauze v roce 1953. Žádný postih se nedotkl ani tehdejšího prokurátora a soudců – podle zprávy prokurátor žalující v případu Křivka a spol. sice o zapojení StB věděl, ne však ve smyslu provokace (o této skutečnosti se měl dozvědět v roce 1952) a soudci o „operativním pozadí“ nevěděli vůbec.
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska strážmistru Honzátkovi byla na domě, kde v 50. letech sídlila služebna Sboru národní bezpečnosti, odhalena 15. dubna 1975, k 30. výročí vzniku SNB. Po pádu komunistického režimu byla deska z rozhodnutí městského zastupitelstva v březnu 1994 sejmuta, uložena do sbírek městského muzea a při výročích zapůjčována pro pietní akce místní komunistické organizace. K 65. výročí události, 28. září 2016, byla z její iniciativy na původním místě osazena nová deska, vyrobená podle originálu. Za přítomnosti příbuzných, členů Klubu českého pohraničí a veřejnosti ji odhalil poslanec a předseda středočeského krajské organizace KSČM Stanislav Grospič. Pamětní místo se vztahuje k odbojové činnosti skupiny bratrů Mašínů, která po nezdaru v Chlumci nad Cidlinou [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi] uskutečnila další přepadení stanice Sboru národní bezpečnosti v Čelákovicích. Pod záminkou ohlášení autonehody vnikli její členové do služebny, kde se zmocnili několika samopalů, pistolí a nábojů. Spoutaného a omámeného příslušníka SNB Jaroslava Honzátka (1923–1951) Ctirad Mašín z obavy, aby aktéři přepadení nebyli identifikováni a dopadeni, podříznul dýkou. Měsíc po přepadení byli bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni kvůli podezření z přípravy ilegálního opuštění republiky; Josef Mašín a Novák byli pro nedostatek důkazů propuštěni, Ctirad Mašín byl v srpnu 1952 odsouzen na dva a půl roku. Z jáchymovských táborů byl propuštěn po prezidentské amnestii v květnu 1953. Skupina mezitím uskutečnila další přepadení vozu převážejícího výplaty, při kterém byl v potyčce Josefem Mašínem zastřelen zaměstnanec národního podniku Kovolis Hedvikov Josef Rošický (1898–1952). Při jedné z posledních sabotážních akcí před odchodem za hranice v říjnu 1953 [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] Ctirad Mašín vážně zranil hasiče Jána Leciána.
Prohlédnout detailPomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem. 10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (1908–1952). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti. Podle dostupných dokumentů byla vražda Anny Kvašové neplánovaným a tragickým vyústěním původního záměru agilní funkcionářku zastrašit a potupit (svázáním a ostříháním vlasů), který se na místě činu zvrtl v individuální exces Antonína Landstoffa (1915–1958). Účelová konstrukce o úkladném spolčení za účelem fyzické likvidace propagátorky kolektivizace vesnice umožnila vynést trest smrti i pro souseda Anny Kvašové Josefa Ptáka (1908–1958), který osudnou noc v Ratajském lese nebyl, ale jíž se stvrzovala základní výkladová politická linie o třídním boji na vesnici. Ostatní aktéři včetně Josefa Kubelky (1902–1958) totiž Kvašovou neznali, většina pocházela z okruhu pražských živnostníků, kteří se po únoru 1948 zapojili do obvyklých protirežimních aktivit (tisk a distribuce letáků, finanční sbírky pro perzekvované, organizování přechodů ohrožených osob za hranice) – spoluúčast na násilném vystoupení proti funkcionářce (resp. povědomí o něm, neboť jejího vylákání pod záminkou neodkladné schůze se zúčastnily jen tři osoby) představovala osudné překročení této pomyslné hranice. Antonín Landstoff (jako vykonavatel vraždy), Josef Kubelka (jako její bezprostřední účastník a „schvalovatel“) a Josef Pták (jako její „objednavatel“) byli popraveni 9. července 1958 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailČerná mramorová pamětní deska strážmistru Kašíkovi byla na domě, kde v 50. letech sídlila služebna Sboru národní bezpečnosti, odhalena 26. června 1970, k 25. výročí vzniku SNB. Na konci 90. let doporučila kulturní komise města desku odstranit, ale městské zastupitelstvo se k návrhu nepřiklonilo. Zatím neúspěšná je snaha místní občanské iniciativy z roku 2011 umístit v sousedství novou připomínku, jež by událost vztahující se k činnosti skupiny bratrů Mašínů popsala nestranným způsobem a zasadila ji do historického kontextu. Bratři Mašínové, synové pplk. Mašína (1896–1942), hrdiny protinacistického odboje, se po nástupu komunistického režimu rozhodli pro ozbrojený odpor. S cílem získat zbraně podnikla skupina v září 1951 dvě přepadení stanic Sboru národní bezpečnosti [viz Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. Při prvním, neúspěšném pokusu v Chlumci nad Cidlinou zastřelil Josef Mašín při potyčce službu konajícího Oldřicha Kašíka (1914–1951). V říjnu 1953 bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny překročili hranice s cílem dojít do amerického sektoru Berlína a zde se přihlásit do armády [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji].
Prohlédnout detailDrobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981. 19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují, stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailČerná mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena z iniciativy její místní pobočky na budově fary 17. listopadu 1994, u příležitosti 30. výročí úmrtí P. Pořízka. Jaromír Pořízek (1902–1964) se narodil v Bukovince [viz Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi a Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi], v Dolních Bojanovicích působil od roku 1932 jako kaplan a později farář. Po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. Byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení, vězněn v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Rehabilitován byl posmrtně v roce 1991.
Prohlédnout detailPietní místo se nachází u kostela sv. Václava, postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. května 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč. Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].
Prohlédnout detailPamátník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.
Prohlédnout detailPamětní deska na domě Václava Burdy v Kamberku č. p. 28 byla odhalena 19. září 1971. Kovovou desku s litými písmeny a komunistickými symboly (pěticípou hvězdou, resp. srpem a kladivem umístěnými mezi letopočty) vyrobil pro obec podnik METAZ Týnec nad Sázavou. Slavnostním průvodem od pamětní desky k hrobu Václava Burdy na místním hřbitově byla událost přiomenuta také v roce 1981. Václav Burda (1900–1951) patřil k předválečným členům Komunistické strany Československa a v poválečném období k propagátorům socializace vesnice a družstevního hospodaření. V Kamberku (v letech 1949–1990 byl úřední název obce Zlaté Hory), kde i jeho iniciativou byl na počátku roku 1951 založen přípravný výbor JZD, zastával funkci předsedy místního národního výboru. 9. června 1951 byl postřelen zběhem ze základní vojenské služby Františkem Slepičkou a o dva dny později v táborské nemocnici podlehl následkům zranění.
Prohlédnout detailPamětní deska věnovaná Petru Křivkovi, příslušníku prvního, druhého a třetího odboje, byla umístěna se svolením nových majitelů na jeho rodném domě v ulici, která od roku 2000 nese jeho jméno. Autorem desky je architekt a sochař Karel Volavý a její odhalení 26. října 2001 iniciovala a finančně podpořila obec Kobylí a Křivkův syn Vladimír, který žije v USA. Desku z leštěné žuly, z níž plasticky vystupuje bronzová busta, odhalil starosta obce Jaroslav Otáhal a zástupce Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný. Petr Křivka (1897–1951) byl funkcionářem národně socialistické strany v Brně, který za války působil v londýnském exilu. Po únoru 1948 mu byl zprostředkován kontakt ke zpravodajské spolupráci a zároveň nabídka na převedení za hranice. Křivka patrně zamýšlel před svým odchodem přispět emigraci založením sítě spolupracovníků západních rozvědek a v této věci oslovil mj. dva letce, kteří však o nabídce informovali obranné zpravodajství. Již první schůzka probíhala za účasti spolupracovníků Státní bezpečnosti, která usměrňovala formování skupiny (později nesla název Ústřední vedení odboje, ale měla i jiná označení) tak, aby se jejím „velitelem“ stal právě Křivka. Ten přijal úkol budovat ilegální organizaci zodpovědně a nevědomě se tak podílel na rozšiřování volavčí sítě s několika centry na jižní Moravě. V létě 1949 přistoupila StB k prvním zatýkáním v rámci tzv. akce Tábor. Její první obětí se stal brněnský advokát a bývalý olympionik Jan Korejs (1907–1949), jenž zemřel ve vyšetřovací vazbě dva dny po zatčení, 8. srpna – údajně spáchal sebevraždu oběšením. Petr Křivka byl s nejbližšími spolupracovníky zatčen 17. srpna 1949 a z téměř dvou set osob, které byly podezřelé z ilegální činnosti, jich více než polovina zůstala ve vazbě. Příprava procesů [viz též Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] probíhala poměrně dlouho. K vykonstruovaným obviněním vzneseným vůči skupině patřila i příprava atentátu na krajského politického tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga. V době procesu však byl Šling již sám zatčen jako „nepřátelský agent“, takže dosavadní výbušnost tohoto obvinění se proměnila v „politickou slabinu“ a nesměl být během procesu jmenován [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Hlavní proces se konal v Brně 20.–22. února 1951 v zasedací síni krajského národního výboru před tzv. organizovanou veřejností a Petr Křivka v něm byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v Brně 21. července 1951 (někdy se uvádí 21. června). V následných procesech byli odsouzeni mj. i další čtyři Křivkovi příbuzní – bratři Antonín a František, synovec Zdeněk a zeť Oldřich Jedlička [viz Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu]. V roce 1996 byl Petr Křivka in memoriam vyznamenán medailí Za hrdinství.
Prohlédnout detailPomník věnovaný kobylským obětem válek a násilí vznikl z iniciativy místního zastupitelstva podle návrhu architekta Karla Volavého, jenž ho se starostou obce Jaroslavem Otáhalem odhalil 28. října 1999. Žulový pomník složený z několika kvádrů je umístěn na prostranství před kostelem sv. Jiří. Na levém bloku jsou uvedena jména padlých v první světové válce a na pravém jména obětí druhé světové války. U paty je instalována pamětní deska Petru Křivkovi, významnému místnímu rodáku. Slavnostního odhalení pomníku se zúčastnil také synovec Zdeněk Křivka, bývalý politický vězeň a zástupce brněnské pobočky Konfederace politických vězňů. Petr Křivka, účastník tří odbojů, byl popraven v roce 1951 [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi, Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi].
Prohlédnout detailS příběhem tzv. politické vraždy v Koubalově Lhotě jsou spojeny osudy čtyř aktérů, které v současnosti připomínají dvě pamětní místa. Pomník zavražděného Vladimíra Mandíka dal v polovině 70. let zbudovat jeho syn. Nachází se na autentickém místě u Koubalovy Lhoty a tvoří jej šedá mramorová deska hvězdicovitého tvaru s rytým zlaceným písmem a portrétní fotografií v oválném rámečku. Popravené připomíná společný hrob na hřbitově v nedalekých Lašovicích [viz Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny]. Vladimír Mandík (1892–1951), Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) zastávali v malé obci od konce 30. let, za války i po ní různé funkce a po únoru 1948 představovali také jádro místní organizace KSČ (která ostatně v důsledku popisovaných událostí dočasně zanikla). Skutečnost, že z pozice zastávaných funkcí ovlivňovali chod vesnice, vyvolávala mezi nimi rostoucí mocenské spory, které se naplno vyjevily po roce 1948. Na počátku roku 1949 byl Václav Junek, údajně na popud předsedy místního národního výboru Vladimíra Mandíka, odvolán z funkce pokladníka. Tímto aktem se zformovala proti Mandíkovi opoziční skupina, ve které byl také člen MNV, jednatel místní komunistické organizace a předseda místního akčního výboru Karel Máša a předseda místní komunistické organizace Alois Lacina, který tuto funkci převzal na podzim 1945 po Mandíkovi. Protikrokem skupiny se stalo úspěšné hlasování o vyloučení Mandíka z místní organizace KSČ. Mandík se bránil vyloučení žádostí u okresního výboru KSČ v Milevsku o prověření místní stranické buňky a její případné rozpuštění. Mandíkova intervence byla úspěšná a jejím důsledkem bylo i znovuzvolení Mandíka předsedou MNV. Vzájemné spory eskalovaly až do krajní meze – 15. února 1951 byl Mandík nalezen mrtvý na cestě do vsi, kudy se vracíval z práce (pracoval jako horník v Krásné Hoře nad Vltavou). Z vraždy byli krátce nato obviněni zbývající aktéři sporu a následně zatčeni. V průběhu vyšetřování, které převzalo krajské velitelství Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích (vyšetřující v té době útok na budovu národního výboru v Milevsku [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu; Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu]), se k vraždě přiznali. Ačkoli mezi částí veřejnosti panovalo mínění, že byli k doznání donuceni a že vražda byla dílem Státní bezpečnosti, která chtěla sporu využít pro konání regionálního monstrprocesu, přešetřování události Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu po roce 1989 k takovému zjištění nedošlo. Veřejné zasedání Státního soudu, který proběhl 8. a 9. března v milevské sokolovně, však bylo náležitým způsobem propagandisticky využito. Podstatou kriminální zločin byl prezentován jako politicky motivovaná vražda propagátora socialistické přeměny vesnice. Všichni tři obvinění byli odsouzeni k absolutnímu trestu, jenž byl vykonán již 16. března v Praze na Pankráci. Na základě podnětů rodin pozůstalých byli v 60. letech popravení (pro nedostatek přímých důkazů) rehabilitováni a rodinám byly předány jejich ostatky.
Prohlédnout detailPamětní deska s reliéfem byla odhalena 28. října 1990 z iniciativy zástupců místního Sokola. Deska, jejímž autorem je akademický sochař Josef Úprka, byla za přítomnosti nejbližší rodiny, členů Sokola a představitelů obce Lipov umístěna na budově základní školy, od roku 2005 Základní školy a mateřské školy Jaromíra Hlubíka. Po rekonstrukci budovy v roce 2008 byla deska přemístěna do vestibulu. Jaromír Hlubík (1905–1958) pocházel z Loukova u Bystřice pod Hostýnem, v Lipově začal učit roku 1930 a patřil zde také k organizátorům společenského života v obci a k místním sokolům. Po vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje, pomáhal zajišťovat ilegální přechody hranic dobrovolníků odcházejících do zahraničních jednotek. Po prozrazení byl sám nucen odejít, zúčastnil se bojů o Tobruk a o Dukelský průsmyk. Po válce se Jaromír Hlubík vrátil k učitelské kariéře. Po únoru 1948 byl jako uznávaná osobnost z politických důvodů pronásledován, zbaven učitelského místa v Lipově. Přes protesty místních obyvatel, kteří na jeho podporu zorganizovali podpisovou akci, byl přeložen do Velké nad Veličkou, ovšem i odtud musel po nějaké době odejít. Poté pracoval v národním podniku Fruta Kunovice. Zemřel náhle na srdeční infarkt 17. října 1958.
Prohlédnout detailBronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček. Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. Zákaz sdružování ve skautských oddílech po tzv. slučovací konferenci mládežnických organizací v dubnu 1949 vyvolal přirozeně protesty a jejich dosavadním členům nezbývalo než se scházet tajně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Skupina zorganizovala letákovou akci vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu Československé republiky, záhy však byla odhalena, když někteří členové skupiny odstraňovali v gymnaziální učebně podobizny státníků a roztržený obraz Stalina se pokusili spláchnout do záchodu. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený Státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven páter František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce žádající potrestání, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války, které ve snaze studentům pomoci ukryl P. Stříteský). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové. Monstrprocesu předcházel 5.–7. října 1950 proces s menší skupinou mládeže z nedaleké obce Budislav, která vyráběla a distribuovala letáky a zastrašovala místní komunistické funkcionáře na protest proti jejich útlaku místních zemědělců.
Prohlédnout detailPamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel archivu v Lounech a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny. Skupina označovaná jako Mělník–Louny či MAPAŽ (Masaryk–Palacký–Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese kolem dvou ústředních postav – Josefa Hořejšího (1910–1950), bývalého majitele mělnické továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky [viz též Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], a Kamila Novotného (1893–1950), majitele řeznictví v Lounech. Hořejší, který po znárodnění továrny přechodně pobýval v zahraničí, se rozhodl vrátit do republiky a od ledna 1949 se začal skrývat u Novotného. Postupně se kolem nich začal soustřeďovat poněkud nesourodý okruh osob nespokojených s poúnorovými poměry. Skupina vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky, pomáhala při ilegálních přechodech hranic a zastrašovala místní komunistické představitele. Aniž by někoho smrtelně zranila, uskutečnila několik ozbrojených útoků, včetně bombových, na funkcionáře okresních národních výborů v Mělníce a v Lounech. K zatčení jejích členů došlo během srpna a září 1949. Během veřejného procesu v lounské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností byla tato násilná část aktivit náležitě zdůrazňována stejně jako výbušná informace o kontaktech některých členů skupiny v zahraničí na Miloslava Choce [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Během líčení Státního soudu Praha 22.–24. října 1949 padly celkem čtyři tresty smrti, čtyři doživotní tresty a vysoké tresty i pro ostatní členy skupiny (v průměru 18 let na osobu). Kromě již zmíněných Josefa Hořejšího a Kamila Novotného byl k trestu smrti odsouzen Bohumil Klempt (1920–1950), a to zejména za dřívější protistátní činnost (sabotáže na železnici), které se dopustil jako vedoucí ilegální skupiny v Ústí nad Labem. Poslední absolutní trest byl vynesen nad kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950), který během pokusu o zatčení zastřelil (patrně nechtěně) zasahujícího příslušníka SNB a který byl zatčen náhodně při návratu z další mise na konci září v Žandově. V procesu byli dále odsouzeni Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravy byly vykonány 7. ledna 1950 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailMramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu v Milevsku a okolí. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948 a 1949 Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (1928–1955), syn majitelů zanedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Skupina, do níž dále také patřili Jiří Dolista a Josef Novák z Porešína, Karel Kothera z Hrejkovic a Ladislav Šimek z Milevska, začala shromažďovat zbraně a prováděla drobné sabotáže. Na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, jindy se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech, z 13. na 14. května 1950 zdemolovali sekretariát KSČ v Milevsku, kde byl smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu, která se také odchodem většiny členů na základní vojenskou službu prakticky rozpadla, odhalit. Na přelomu dubna a května 1954 napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi protirežimní hesla (Poslední komunistický 1. máj; Ať žije USA; Den odplaty se blíží; Víme o všech komunistech). K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954 (nahlásila ji přítelkyně jednoho z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl). Ve veřejném procesu konaném 25. a 26. října 1954 v Milevsku byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti, ostatní členové skupiny dostali doživotní nebo více než dvacetileté tresty. Popravy byly provedeny 10. února 1955 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska byla odhalena z iniciativy místního zastupitelstva v dubnu 2005 a je umístěna v budově úřadu městyse Nosislavi. Připomínka je věnována politickému vězni a zdejšímu faráři v letech 1963–1977 Leopoldu Benáčkovi [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi] a také místním občanům, odsouzeným v 50. letech v procesu se členy ilegální skupiny Svobodná garda Bohumila Sixty.
Prohlédnout detailPamětní deska na domě, kde Jan Přikryl žil v poválečných letech, byla odhalena u příležitosti 70. výročí jeho úmrtí z iniciativy rodiny a ve spolupráci s obcí Nový Malín 12. července 2019. Desku s nápisem a portrétní fotografií, jejíž autorkou je Renata Titzlová, odhalili dcera Božena Kocůrková, synové Jan a Oldřich Přikrylovi a náměstek hejtmana Olomouckého kraje Milan Klimeš. Odhalení se zúčastnili zastupitelé a občané obce, historik Jindřich Garčic a vnuk Jana Opletala Vladimír. Jan Přikryl (1913–1949) pocházel z Hané, do Nového Malína se s rodinou přistěhoval po válce. Za účast v protinacistickém odboji získal vyznamenání a status partyzána. Jan Přikryl patřil do okruhu protirežimní skupiny Horská lesní lučina, kterou na podzim 1948 založil jeho přítel Jan Opletal (*1915), jenž jej za okupace přivedl do partyzánské brigády Jana Žižky. Skupina se záhy propojila s organizací Světlana a po zátahu na členy Světlany-Jarmily v Komořanech [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989] byl v polovině dubna 1949 zatčen také Jan Opletal a další členové šumperské větve. Jan Přikryl před hrozícím zatčením odešel do ilegality. 12. července 1949 dorazil do obce Salajna na Chebsku, kde se zastavil v jednom statku a ptal se na cestu k hranicím. Rodina jeho pobyt oznámila příslušníkům SNB a ti ozbrojeného Jana Přikryla nedaleko obce obklíčili a v oboustranné přestřelce usmrtili. Po identifikaci podle nalezených dokladů byl Jan Přikryl bez informování rodiny pohřben v Paliči. Členové šumperské skupiny byli odsouzeni Státním soudem Brno v květnu 1950, Jan Opletal k trestu smrti, změněnému milostí na doživotí a poté na 25 let. V roce 2017 dosáhla dcera Božena Kocůrková pro Jana Přikryla osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu a prezident Miloš Zeman jej vyznamenal in memoriam Medailí za hrdinství.
Prohlédnout detailPamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímiž autory jsou Josef Matyáš a akad. sochař Olbram Zoubek, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. 21. října 1949 bylo krajským velitelstvím Státní bezpečnosti zatčeno téměř dvacet nymburských občanů a odvezeno do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci. Devět z nich bylo obžalováno a postaveno před Státní soud v procesu nazývaném „Oskar Krause a spol.“ Ústřední postavou procesu se stal nymburský rodák Oskar Krause. Státní bezpečnost využila jeho kontaktů s kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950) a po jeho zatčení [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje] za manžely Krauseovými poslala agenta-provokatéra vydávajícího se za spolupracovníka Josefa Plzáka s úkolem zformovat v Nymburku ilegální skupinu pracující pro exil. Oskar Krause, Vlastimil Krejčí (oba členové národně socialistické strany) a jimi oslovení spoluobčané opatřovali zbraně a výbušniny a shromažďovali informace, včetně fotodokumentace nymburského seřaďovacího nádraží. Členové vyprovokované protistátní skupiny byli ve veřejném procesu v nymburské sokolovně odsouzeni Státním soudem 14. června 1950 za velezradu a špionáž. Syn manželů Krauseových Oskar Leo (1936–2011) byl v té době vězněn pro pokus o ilegální překročení hranice, rodina se setkala ve věznici v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailBronzová deska byla z iniciativy Václava Sirotka a Vladimíra Bohuslava 10. února 1995 přidána na obděnický pomník padlým v první světové válce, který stojí před vchodem na hřbitov a ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic, Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic a Bohumil Šíma (1928–1955) z Kojetína byli popraveni v souvislosti s činností protikomunistické skupiny Černý lev 777 [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu].
Prohlédnout detailBronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006. Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.
Prohlédnout detailPamětní deska místnímu rodákovi Jaroslavu Peteříkovi byla instalována z iniciativy historika Lukáše Kopeckého 6. března 2014 u příležitosti šedesáti let od jeho popravy v pankrácké věznici. Deska byla odhalena na jeho rodném domě za účasti starosty města Klatov Rudolfa Salvetra, členů Konfederace politických vězňů a Sokola, syna Jaroslava Peteříka a rodinných příslušníků, místních obyvatel a účastníků historické konference o třetím odboji, která se konala v Klatovech a v jejímž rámci odhalení proběhlo. Autorem návrhu desky je Josef Babůrek, současný majitel usedlosti, realizovalo ji Kamenictví Toledo Klatovy Miroslava Strnada. Jaroslav Peteřík (1923–1954) se narodil v rolnické rodině, po maturitě na gymnáziu v Klatovech (1942) byl nuceně nasazen v Praze. Po válce pracoval v rodinném hospodářství a poté v JZD. Prostřednictvím klatovského politika Josefa Ševčíka (1906–1961), v letech 1946–1948 poslance za národní socialisty, se zapojil do ilegální činnosti (J. Ševčík pomáhal utéct do exilu ministru Hubertu Ripkovi a poté také odešel za hranice). V roce 1951 Peteřík absolvoval školení CIC a provozoval vysílací stanici. Skupina spolupracovníků byla vyzrazena až v roce 1953, při pokusu Josefa Kozlíka (1904–1954) odejít za hranice, zatčena a 17. prosince 1953 odsouzena. V procesu padly za velezradu a vyzvědačství dva rozsudky smrti pro oba hlavní aktéry, Jaroslava Peteříka a Josefa Kozlíka, které byly vykonány 20. února 1954 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailPamětní deska připomínající revoltu plzeňských občanů byla odhalena z iniciativy zastupitelstva města v roce 1992 v přízemí budovy plzeňské radnice. Radnice na ústředním plzeňském náměstí byla 1. června 1953 dočasně obsazena demonstranty protestujícími proti měnové reformě [viz Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953].
Prohlédnout detailPamětní deska prvnímu protikomunistickému povstání v Plzni, jejímž autorem je výtvarník Vladimír Havlic, byla odhalena v roce 1993. Ani velmi přísné utajení nezabránilo, aby v polovině května 1953 pronikly na veřejnost informace o přípravě měnové reformy a lidé začali houfně skupovat zboží. Nepomohlo ani lživé prohlášení prezidenta Antonína Zápotockého, že československá měna je pevná a žádná reforma nebude. 30. května 1953 byl ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k bojové pohotovosti za prosazení reformy a v podvečer seznámil předseda vlády veřejnost v rozhlasovém projevu s rozhodnutím vlády. Měnovou reformu označil za velký úspěch pracujícího lidu. Kurz nové koruny bude nyní pevně vázán na sovětský rubl – nejpevnější měnu na světě. Ceny, mzdy a důchody se sníží v poměru 5:1. Po vyhlášení měnové reformy vypukly občanské nepokoje na více místech republiky, ale k nejmasovějšímu protestu došlo v Plzni, kde dělníci ze Škodových závodů (v té době Závody V. I. Lenina) a elektrických závodů v Plzni-Doudlevcích vyšli do ulic. Demonstranti v počtu několika tisíc osob se soustředili na náměstí Republiky u budovy radnice. Po zatčení části delegace z řad demonstrantů byly demonstrujícími občany obsazeny některé budovy ve městě – mimo radnici také budovy rozhlasu a soudu. Odpoledne, kdy vlna odporu začala postupně opadávat, dorazily do města ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armády, Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Nastaly pouliční potyčky, zatýkání a represe. První spontánní povstání proti komunistickému režimu ve východním bloku skončilo. Součástí odvetných opatření byla také „spontánní“ demolice pomníku TGM v centru Plzně [viz Plzeň. Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození se sochou TGM]. Viz též Plzeň. Pamětní deska povstání 1. června 1953.
Prohlédnout detailMramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u pomníku obětem nacismu. Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi].
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953. Milan Paumer (1931–2010) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.
Prohlédnout detailDětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce. V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se Ctirad (1930–2011) a Josef (*1932) Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi (1931–2010) [viz Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi] se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda (1921–1955) a Zbyněk Janata (1933–1955) – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (1902–1955), Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (1907–1956), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 6. března 2019 na domě, který rodině Hájkových dříve patřil a v němž Karel Hájek žil před svým zatčením. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní obětí a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Hájek (1924–1952) pocházel ze zámožnější živnostnické pražské rodiny. Na počátku roku 1949 se prostřednictvím Josefa Pavelky , s nímž se poznal na vojně, zapojil do činnosti ilegální organizace, kterou v Československu vybudoval kurýr Vladimír Komárek . Skupině se dařilo dva roky pomáhat Komárkovi v jeho zpravodajských úkolech, než byla odhalena Státní bezpečností. Karel Hájek byl zatčen 12. února a nedlouho poté i Josef Pavelka, který při zatýkání v přestřelce zastřelil jednoho z příslušníků StB a poté se neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Během vyšetřování bylo rozhodnuto o propojení Komárkovy skupiny s přípravou vykonstruovaného procesu proti vedoucímu pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamu Oatisovi, jenž byl zatčen v dubnu 1951 a souzen v červenci. Nedopadený kurýr byl v procesu obviněn, že Oatisovi a jeho spolupracovníkům zprostředkovával špionážní spojení na Západ. Proces s Josefem Pavelkou a Karlem Hájkem se konal v březnu 1952. Státní soud odsoudil Pavelku k trestu smrti a Hájka na doživotí, ale na základě odvolání prokurátora byl i jemu v odvolacím řízení zpřísněn trest na absolutní. Oba byli popraveni 9. září 1952 v Praze na Pankráci a jejich ostatky byly tajně uloženy do jednoho ze společných hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 27. června 2017, v Den památky obětí komunistického režimu, v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Veleslav Wahl (1922–1950) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav a strýc Karel byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce začal studovat práva [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv] a přírodovědu na pražské univerzitě, vstoupil do sociální demokracie a angažoval se ve studentském hnutí. Zároveň pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu a stýkal se s majorem Jaromírem Nechanským (1916–1950), jehož rovněž znal z působení v České národní radě. Po únorovém převratu se Wahl a Nechanský nabídli ke zpravodajské spolupráci s Američany a začali formovat skupinu spolupracovníků (Nechanský s vědomím Wahla od roku 1946 spolupracoval s československou vojenskou kontrarozvědkou, jeho úkolem bylo sledovat britské a americké vojenské mise; k hodnocení jeho činnosti [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]). Po prozrazení skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné významnější faktické spolupráci s americkou zpravodajskou službou nepokročila, bylo kvůli podezření ze špionáže v rámci tzv. akce Hansa zatčeno přes 60 osob. Nechanský a Wahl byli zatčeni 5., resp. 7. září 1949 a vyšetřováni v tzv. hradčanském domečku. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Taťána, dcera diplomata Josefa Růžičky (1889–1942), byla odsouzena v samostatném procesu k jedenácti letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). Manželka J. Nechanského Olga, dcera sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana [viz Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi], byla na sklonku roku 1949 při pokusu o útěk z republiky zadržena, v září 1950 odsouzena na deset let a vězněna do léta 1954. Veleslav Wahl byl po roce 1989 rehabilitován a 1995 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.
Prohlédnout detailPrvní pamětní deska obětem z řad právníků a studentů práv umístěná před aulou právnické fakulty byla odhalena spolkem českých právníků Všehrd v roce 1995. Na jaře 2009, kdy Univerzita Karlova udělila in memoriam Karlu Bacílkovi, Borisi Kovaříčkovi a Veleslavu Wahlovi zlaté pamětní medaile Za statečnost a věrnost spravedlnosti a demokracii, jim byla u této příležitosti dedikována druhá pamětní deska, umístěná na levé straně vchodu do budovy. Pietního aktu odhalení desky se zúčastnil děkan fakulty, členové Konfederace politických vězňů a další hosté. Karel Bacílek (1920–1949) a Boris Kovaříček (1927–1949) studovali po válce na právnické fakultě, seznámili se až krátce po únorovém převratu, když oba navazovali kontakty pro rodící se protikomunistický odpor. Boris Kovaříček se angažoval ve formování studentské ilegální organizace Šeřík, Karel Bacílek ve vytváření zpravodajské sítě, a to na popud podplukovníka ve výslužbě Josefa Hrušky (1883–1949), spolupracovníka obranného zpravodajství [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi]. Proces s vyprovokovanou ilegální skupinou Pravda vítězí, který se konal před Státním soudem 12.–14. května 1949, oba studenty odsoudil k trestu smrti. Byli popraveni 24. května 1949 v Praze na Pankráci. Studentský funkcionář Veleslav Wahl (1922–1950) [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi] byl popraven na Pankráci 16. června 1950 (na desce je uvedeno chybné datum).
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2. Karel Bacílek (1920–1949) se narodil ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou (1883–1949), který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv]). Během následujících měsíců tak pod kontrolou vojenského obranného zpravodajství i Státní bezpečnosti vznikala početná odbojová organizace Pravda vítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Do čela hlavního procesu, který se konal 12.–14. května 1949 v Praze, byl postaven generál Karel Kutlvašr (1895–1961) [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Státní soud v něm odsoudil Karla Bacílka ml., Borise Kovaříčka a pplk. Hrušku k trestu smrti, gen. Kutlvašra na doživotí. Karel Bacílek st. byl postaven do čela jednoho z následných procesů a v červnu 1949 odsouzen na 25 let. Popravy byly vykonány 24. května 1949 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].
Prohlédnout detailPamětní deska Slavoji Šádkovi byla odhalena 27. června 2017 v rámci českého uvedení projektu Poslední adresa. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Slavoj Šádek (1926–1949) byl jednou z prvních obětí komunistické justice. Po studiu vyšší průmyslové školy pracoval jako technický úředník, působil jako funkcionář v mládežnické sekci Československé strany národně socialistické a po komunistickém převratu byl ve spojení s dalšími členy strany, kteří ho zapojili do plánovaných protirežimních aktivit, zejména zpravodajského charakteru. V tomto kontextu navázal styky i s Miloslavem Chocem (1925–1949), který se po zatčení 2. června 1948 přiznal, že 27. května na pokyn exilového tzv. Českého komitétu zastřelil komunistického a partyzánského funkcionáře Augustina Schramma (1907–1948) [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] a zároveň vypověděl, že druhým aktérem vraždy byl Slavoj Šádek (Choc později přiznání a výpověď odvolal). Šádek byl zatčen týž den.
Prohlédnout detailPamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zástupci městské části Praha 7. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jaroslav Borkovec (1906–1949), účastník protinacistického i protikomunistického odboje, byl popraven v souvislosti s přípravou tzv. květnového puče 5. listopadu 1949 [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi].
Prohlédnout detailPamětní deska z tmavého mramoru se zlaceným písmem vznikla z iniciativy zastupitele městské části Praha 7 Ariho Liebermana (DEU). Za účasti představitelů Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 2001. Vladivoj Tomek (1933–1960) byl posledním občanem Československa, jenž byl popraven z politických důvodů. Příběh ilegální skupiny, jejíž byl ústřední postavou, je neobvyklý tím, jak dlouho její činnost unikala pozornosti bezpečnostních orgánů. Skupina se zformovala ze spolužáků reálného gymnázia v Praze 7 a členů pražských skautských oddílů. Po letákových akcích jako projevech politického nesouhlasu typických pro studentské prostředí se na počátku 50. let rozhodla vystupňovat své aktivity a připravit se na ozbrojený odpor. Fáze shromažďování zbraní vyvrcholila přepadením vojenské hlídky v prosinci 1952, při němž aktéři ozbrojené akce smrtelně zranili vojína Jaroslava Šmatlavu (1930–1952) [viz Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi]. Po přechodném útlumu činnosti (bezprostředně po útoku z obavy před prozrazením, poté ukončením studia a odchodem na vojnu) obnovili členové kontakty na počátku roku 1956. Maďarské události je inspirovaly k přípravě nakonec nerealizovaného plánu ozbrojeného vystoupení, které by podnítilo širší protirežimní protesty.
Prohlédnout detailZ iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995. Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerquu a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.
Prohlédnout detailDeska z černé žuly se zlatým písmem je umístěna v budově sokolovny, kde Rudolf Pohl v poválečných letech vykonával funkci náčelníka místní sokolské organizace. Deska byla odhalena v roce 2006 a jejím iniciátorem i investorem byla obec Pustiměř. Rudolf Pohl (1912–1951) působil v letech 1934–1939 v armádě, po neúspěšném pokusu o odchod do zahraničí byl celou válku vězněn v koncentračních táborech. Po návratu se přestěhoval do Pustiměři, pracoval jako technický úředník a vstoupil do národně socialistické strany. Byl zatčen 18. srpna 1949 jako jeden ze spolupracovníků rotmistra Petra Křivky [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi] a v procesu před Státním soudem ve dnech 27. února až 2. března 1951 v Brně odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga). Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. V rámci přešetřování případu v roce 1956 [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi] uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi.
Prohlédnout detailSoučasný pomník tvoří kamenný blok, jenž nese ve vrcholu letopočty 1914–1918 a lipovou ratolest. Pod nimi je umístěna deska z tmavé žuly se jmény padlých v první světové válce. Před kamenným blokem je usazena druhá deska se jmény obětí druhé světové války a obětí komunismu. Pomník padlých z první světové války pochází z roku 1928, v padesátých letech byl vyvrácen a zahrnut do hráze místní požární nádrže. V roce 1993 se jej obec rozhodla obnovit. Nově byla k pomníku instalována deska se jmény obětí druhé světové války a komunistického režimu. Slavnostní odhalení a posvěcení pomníku proběhlo v roce 1994 při příležitosti stého výročí založení hasičského sboru v obci. Rodkovský statkář Raimund Musil (1898–1952) se zapojil do činnosti odbojové skupiny „Dr. Hřebík“ [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989]. Po vydání zatykače na její hlavní aktéry, Vincence Koutníka a Rudolfa Hájka, je před jejich vyprovokovaným odchodem do zahraničí ukrýval. Raimund Musil byl zatčen 15. května 1950 a odsouzen k šestnácti letům vězení, zemřel ve věznici v Plzni-Borech 20. ledna 1952. Majetek propadl státu, rodina se musela z obce vystěhovat.
Prohlédnout detailPamětní desku inicioval místní spolek Nezapomínejme!, finančně ji podpořilo město Roudnice nad Labem. Autorkou je sochařka Paulina Skavová. Byla odhalena 26. srpna 2016, k 120. výročí narození podplukovníka Josefa Mašína, za účasti vicepremiéra Pavla Bělobrádka a předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka. K 30. výročí pádu komunistického režimu v listopadu 2019 připevnil neznámý iniciátor na desku štítek doplňující původní nápis o dedikaci jeho synům Ctiradovi a Josefovi. Generál in memoriam Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje [viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové a Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi].
Prohlédnout detailPomník obětem válek a místnímu rodákovi armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od vypuknutí první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jejž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček. Bohumil Boček (1894–1952), legionář, se za protektorátu zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. V roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.
Prohlédnout detailModře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva. Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka. René Černý (1914–1950) dosáhl v roce 1938 hodnosti poručíka československé armády. Na podzim 1939 uprchl přes Francii do Velké Británie, kde působil v různých štábních funkcích v čs. samostatné obrněné brigádě. V říjnu 1944 bojoval u Dunkerquu a s třetím tankovým praporem prodělal celé polní tažení. Za statečnost byl vyznamenán mnoha československými i britskými řády a povýšen na štábního kapitána. Po válce působil jako učitel na Vysoké škole válečné, kde se stal jednou z prvních obětí politických čistek bezprostředně po únoru 1948. Další očekávané perzekuci se Černý rozhodl předejít odchodem na Západ, který však byl prozrazen, a celá skupina uprchlíků byla 1. května 1948 na jižních hranicích do Rakouska zatčena. Po vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku byl v prosinci Státním soudem odsouzen na 19 let odnětí svobody za zběhnutí a pokus vojenské zrady. Ve věznici Plzeň-Bory byl major Černý 28. března 1950 opět postaven před soud a odsouzen na doživotí spolu s rovněž již uvězněným generálem Karlem Janouškem [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] za pokus o útěk za hranice, pravděpodobně opravdu připravovaný členem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. René Černý byl ovšem vzápětí účelově vtažen i do vyšetřování tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Ve vykonstruovaném procesu, jenž měl dokázat spolčení dozorců s politickými vězni (ovládnutí věznice v případě státního převratu), byl René Černý jedním z osmi odsouzených prominentních vězňů a jedním ze tří, kteří byli v tzv. borském procesu odsouzeni k trestu smrti. Po roce 1990 byl občansky i vojensky rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam.
Prohlédnout detailPamětní deska členu odbojové skupiny Světlana byla odhalena 28. října 2007 z iniciativy obce a jejího zastupitelstva. Deska byla instalována na podstavec pomníku obětem první a druhé světové války spolu s pamětní deskou manželům Sívkovým, popraveným za druhé světové války v Mauthausenu. Obchodník Alois Pohunek (1914–1949) patřil k užšímu vedení Světlany-Makyty, po odchodu Rudolfa Lenharda do ilegality řídil její akce [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Při rozsáhlé zatýkací akci Státní bezpečnosti proti „štábům“ Světlany byl 11. března 1949 zatčen a zemřel ještě v noci téhož dne ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti za nevyjasněných okolností – podle Státní bezpečnosti se Alois Pohunek (někdy též Pohůnek) ve vazbě oběsil. Jeho ostatky byly předány rodině s příkazem okamžitého pohřbení. Rodinný lékař, který tělo tajně ohledal, však žádné stopy po oběšení nenalezl. Krátce po úmrtí Aloise Pohunka údajně navštívil vdovu agent-provokatér, získal od ní dokumenty o činnosti skupiny, na jejichž základě byly v krátkém čase vydány další zatýkací rozkazy.
Prohlédnout detailPamětní místo tvoří leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic a centrální vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace vlády a parlamentu. Na Svatém Hostýnu, tradičním katolickém poutním místě, se v roce 1960 poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.
Prohlédnout detailPomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia. V 50. letech se v Tišnově z bývalých studentů zdejšího gymnázia zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před perzekucí v rámci prosazované kolektivizace. Šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 se Alois Pokorný (1928–1952) a Vlastimil Železný (1928–1952) začali skrývat. V jednom z poskytnutých úkrytů, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice, se skrývali společně s Františkem Mrkvou. Postupně narůstající neshody mezi Pokorným a Železným a Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, vyvrcholily 12. května 1951 jeho usmrcením v potyčce. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka (*1928) odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení, ohrožovaní Františkem Mrkvou střelnou zbraní, jednali v sebeobraně, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.
Prohlédnout detailPomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání. Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.
Prohlédnout detailPamětní deska z tmavého granitu s portrétem Františka Zajíčka byla odhalena 26. února 2006 z iniciativy města Ústí nad Labem a Českých drah. Západní nádraží bylo jeho posledním pracovištěm před zatčením. Ústecký rodák František Zajíček (1896–1954) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistického odboje a zformoval skupinu železničních zaměstnanců. Stejně jako za války, kdy v partyzánském oddílu pomocí náloží trhavin poškozovali německé železniční vojenské transporty, se cílem odbojové skupiny staly sabotážní akce na železnici. Skupina se také podílela na shromažďování informací pro exil a na organizaci útěků do zahraničí. 28. května 1949, v době konání 9. sjezdu KSČ, Fr. Zajíček společně se dvěma členy demonstračně poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí. Byl zatčen v březnu 1953 a po nalezení úkrytů zbraní a trhavin a odhalení pachatelů destrukce na dráze v roce 1949 postaven do čela veřejného soudního procesu, který se konal v kulturním sále chemických závodů 29. a 30. dubna 1954. Krajský soud v něm vinil 11člennou skupinu z plánování bombového útoku na budovu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem a ozbrojeného útoku na předsedu vlády Antonína Zápotockého. František Zajíček byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, další členové skupiny na doživotí (František Klepal, Václav Prejza), na 25 let (Václav Lukavský) a k dalším dlouholetým trestům. V následných procesech pak byli odsouzeni i někteří rodinní příslušníci a přátelé odsouzených. V roce 1990 byli všichni Krajským soudem v Ústí nad Labem rehabilitováni. František Zajíček, popravený 7. července 1954 v Praze na Pankráci, byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města.
Prohlédnout detailPamětní desku JUDr. Aloisi Líbalovi, jež je umístěna na budově základní umělecké školy, věnoval v roce 2002 syn Roman Líbal. Represe proti členům ilegální organizace Světlana podnítily velkou vlnu solidarity. Za hmotnou podporu, ukrývání či další pomoc bylo v politických procesech na počátku 50. let odsouzeno mnoho desítek občanů. JUDr. Alois Líbal (1897–1977) pracoval ve Valašských Kloboukách jako advokát, po únoru 1948 mu byla další advokátská praxe zakázána výnosem akčního výboru. V době nacistické okupace pomáhal při převádění osob do zahraničí a finančně podporoval rodinné příslušníky zatčených členů protinacistického odboje, obdobné vlastenecké postoje zastával i v případě pomoci členům protikomunistického odboje. Na popud Rudolfa Lenharda ukrýval ve svém domě Antonína Janošíka [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], koncipoval také text letáku vyzývající občany k odporu proti politickým usnesením místních komunistických funkcionářů. A. Líbal byl zatčen a odsouzen v procesu se členy Světlany v dubnu roku 1950 ve Zlíně [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] k trestu odnětí svobody na 20 let a k peněžní pokutě 50 tisíc korun. Trest odpykával např. v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako topič. Zemřel 10. listopadu 1977 a je pochován na hřbitově ve Veselí nad Lužnicí.
Prohlédnout detailDeska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova. Obdobně jako v Božicích [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] se ve Vranovicích zformovala skupina protirežimně naladěných občanů, napojených na rozsáhlou síť organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]; zdejší buňka měla nést jméno Světlana-Ludmila.
Prohlédnout detailPomník tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresního úřadu Vsetín. Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín, kteří byli mj. obviněni z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928–1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925–1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921–1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.
Prohlédnout detailPamětní desky byly odhaleny 20. května 1993 z iniciativy okresního úřadu a místní pobočky Konfederace politických vězňů v budově dnešního městského úřadu, u příležitosti oficiálního uznání protikomunistického odboje v okrese Žďár nad Sázavou. Text první desky upomínající na oběti komunistického režimu v Československu vychází ze znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který přijal Parlament České republiky v červenci 1993. Druhé dvě desky připomínají politickou perzekuci ve žďárském okrese. Bohuslav Pavlů (1922–1952; jméno na desce je uvedeno nesprávně) z Litavy působil jako kurýr americké zpravodajské služby. Spolupracoval se skupinou Vincence Koutníka [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989], jejíž činnost rozkryla Státní bezpečnost. Bohuslav Pavlů byl zastřelen 17. května 1952 během rozsáhlé bezpečnostní akce v Račicích. Jaroslav Tomášek, který jej ve svém domě ukrýval, byl odsouzen na 18 let, z vězení byl propuštěn na amnestii v roce 1960.
Prohlédnout detailDne 17. listopadu 2009 byl na zdickém hřbitově odhalen pomník obětem politických procesů 50. let, jmenovitě dedikovaný Karlu Bacílkovi a Jiřímu Kodetovi. Prvotním impulzem se stalo vydání knihy Pavla Dušánka těmto dvěma zdickým rodákům, myšlenku podpořil tehdejší starosta Miroslav Holotina. Mramorový pomník v podobě otevřené knihy vytvořil Dalibor Šebesta. Karel Bacílek (1920–1949) [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi] byl odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu. Viz též Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv a Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.
Prohlédnout detail