Pamětní místa připomínající aktéry opozičních politických aktivit se ve velké části propojují s připomínkami obětí politických procesů, neboť téměř všechny i zcela nevinné aktivity či plány politických jednání měly za následek zatčení a odsouzení. Jsou spojena s osobnostmi nejen poválečného politického života, ale i s představiteli předválečných politických stran, jimž byl vstup do Národní fronty po válce odepřen a kteří s opozičními aktivitami v poúnorovém období spojovali naděje na znovuprosazení politiky vycházející z programů těchto stran (zejména zemědělské politiky agrární strany; Břasy-Vranovice). Připomínají činitele národně socialistické strany – emigrovavší Růženu Pelantovou (Praha 1) a Vladimíra Krajinu (Praha 2), dále Miladu Horákovou (Písek, Praha 1, Praha 5, Terezín) či brněnské funkcionáře Petra Křivku (Kobylí) a Rudolfa Spaziera (Brno). Pamětní místa komemorující představitele strany lidové najdeme na Moravě – Rostislava Sochorce (Brno), Františka Štambachera (Velké Pavlovice), či v rodné obci popraveného Stanislava Broje (Volduchy). Dalšího lidoveckého politika Vojtěcha Jandečku, nezávislé sociální demokraty Vojtu Beneše a Zdeňka Pešku společně s bývalými národně socialistickými funkcionáři Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem komemoruje pamětní deska ve Vinoři (Praha 9), odkazující na jejich společnou schůzku v září 1948. Na rodném domě (Praha 2) upomíná pamětní deska osobnost Jana Masaryka, jehož smrt na nádvoří Černínského paláce (Praha 1) jen několik týdnů po únorovém převratu dodnes vzbuzuje emoce i otázky.

Komunistická strana Československa neměla bezprostředně po únoru 1948 ohledně dalšího postavení nekomunistických stran jasnou strategii. Do voleb (30. května), které měly stvrdit politickou legitimitu únorového převratu, se orientovala především na omezování vlivu nekomunistických stran (mj. i masovým náborem do KSČ doprovázeným dobrovolným rozpouštěním místních organizací nekomunistických stran), jež byly souběžně „očisťovány“ akčními výbory Národní fronty, tj. byli z nich vylučováni hlavní představitelé tzv. pravice a vliv ve vedení stran na sebe naopak strhla tzv. levice. Zároveň vstupovaly do hry první politické procesy, jež měly dokázat „protistátní činnost“ některých politických skupin před únorem (a které byly již před únorem připravovány). Tyto kroky spolu s debaklem, které nekomunistické strany utrpěly během řešení vládní krize, vyvolaly jejich brzký rozvrat. Červnová abdikace prezidenta Beneše a odchod významných nekomunistických politiků do exilu rozpad poválečného politického systému dovršily.

Když se ukázalo, že komunistický režim používá politické procesy jako jeden z prostředků upevnění moci, politické odplaty i jako součást naplňování „zostřeného třídního boje“, ocitli se bývalí funkcionáři nekomunistických stran v bezprostředním ohrožení. Od podzimu 1948 byli systematicky sledováni a fakticky jakákoli jejich činnost mohla být (a také byla) považována za protistátní. Symbolem takové účelové desinterpretace je schůzka nekomunistických politiků na faře ve Vinoři, od níž se odvíjela konstrukce politického procesu se členy tzv. Direktoria československého odboje. Ve skutečnosti účastníci této schůzky jakoukoli koordinaci ilegální činnosti odmítli jako nereálnou a neúčelnou.

Podstatou neveřejné činnosti bývalých funkcionářů byla snaha nedopustit úplný rozpad těch částí členstva, které se postavily proti politice spolupráce s KSČ, udržovat latentně jejich připravenost, aby v případě změny poměrů byly schopny vystoupit; součástí těchto plánů byly i přípravy nových politických programů. Vize o takovém pozitivním vývoji byly spojovány především s dočasným uvolňováním mezinárodního napětí na jaře 1949 a podporovány vyjádřeními některých exilových politiků. Již na podzim 1948 byli zatčeni představitelé Ústředního výboru nezávislé sociální demokracie (činnost sociálně demokratické strany byla ukončena nuceným sloučením s KSČ v červnu) Zdeněk Peška a Vojtěch Dundr. Na přelomu zimy 1948/1949 následovalo zatýkání dvou skupin kolem bývalých funkcionářů strany lidové Aloise Janečka a Vojtěcha Jandečky. V prostředí bývalých národních socialistů (strana de facto zanikla již od počátku března 1948 vznikem Československé strany socialistické) existovalo několik center rezistence, v nichž významné místo zaujímala tzv. politická šestka napojená na exilové vedení strany, jejímiž členy byli mj. Milada Horáková a Josef Nestával. Bývalí národně socialističtí funkcionáři byli zatčeni na podzim 1949, kromě již uvedených Antonie Kleinerová, František Přeučil a další.

Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Bohuslavice Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva. JUDr. Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května – 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi] odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti, který byl vykonán 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů (Památník obětem komunismu)]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Břasy-Vranovice Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě. Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi a Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se Josef Kepka zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku. Z obavy ze zatčení v únoru 1951 ilegálně překročil hranice do Rakouska, kde absolvoval několikatýdenní zpravodajský kurs americké služby CIC, a jako její agent se v květnu 1951 vrátil do Československa, krátce po návratu byl zatčen v Praze. Josef Kepka byl souzen spolu s Antonínem Chloupkem, bývalým poslancem za agrární stranu, Františkem Topolem, bankovním úředníkem, Otakarem Čapkem, zemědělským odborníkem, Vilémem Knebortem, bývalým poslancem Národního sjednocení, Vlastimilem Klímou, bývalým poslancem národně demokratické strany, Josefem Kostohryzem, básníkem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi] a Václavem Renčem, spisovatelem. Souzen byl v procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze. Obžalovaní byli obviněni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále a odsouzeni za velezradu a špionáž: Josef Kepka k trestu smrti, Václav Renč k odnětí svobody na 25 let, ostatní na doživotí. Josef Kepka byl popraven 11. října 1952 v Praze na Pankráci. Proces s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a s představiteli katolické inteligence nazývaný „Kepka a spol.“ se stal ústředním procesem, od něhož se odvíjely další procesy v Čechách a na Moravě, jejichž spojnicí byla vykonstruovaná spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou („odnože Zelené internacionály“). Jednalo se o veřejný proces v Ústí nad Labem z 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou, moravský proces „Prokůpek a spol.“ v Brně ve dnech 2.–4. července 1952 [viz Brno-střed. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] a dále proces Státního soudu v Praze ukončený 2. září 1952 a v Brně 6. června 1953 a další. Doznání spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou vynucené fyzickým a psychickým týráním v procesu „Kepka a spol.“ dala vzniknout fenoménu, který ve skutečnosti neexistoval, ale v rukou komunistické justice se stal účinnou propagandistickou zbraní proti politickým odpůrcům režimu. Vykonstruovaná doznání popisovala „rozvratnou činnost“ obviněných („agrofašistických vůdců Zelené internacionály“ a „zrádců ve službách amerických imperialistů“), jejichž cílem bylo „škodit socializaci vesnice v lidových demokraciích“.

Prohlédnout detail
Brno-Černovice. Pamětní deska Albertu Havlíkovi

Brno-Černovice Pamětní deska Albertu Havlíkovi

Pamětní deska byla z rodinné iniciativy odhalena 4. dubna 1992, u příležitosti stého výročí narození Alberta Havlíka na budově školy, kde působil. Albert Havlík (1892–1952) působil jako učitel a později ředitel obecné školy v Brně-Černovicích, kde v roce 1919 spoluzakládal sokolskou jednotu a stal se jejím prvním předsedou. Po druhé světové válce vstoupil do Československé strany národně socialistické a stal se zastupitelem brněnského magistrátu. Po zatčení v roce 1950 se ve vyšetřovací vazbě nervově zhroutil, byl převezen do psychiatrické léčebny, kde v srpnu 1952 zemřel.

Prohlédnout detail
Brno-střed. Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Brno-střed Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi byla odhalena v roce 1997 ve vstupní hale Zemského domu, dnes sídla Ústavního soudu. Bronzová deska půlená reliéfem ostnatého drátu s plastickým nápisem je věnována poslanci Národního shromáždění a tajemníku Svazu lidových zemědělců. Rostislav Sochorec (*1900) se stal jednou z prvních obětí únorových událostí spojených s politickou perzekucí nekomunistických představitelů. Byl zatčen Státní bezpečností 23. února 1948 na zasedání Jednotného svazu českých zemědělců v Praze. Z vyšetřovací vazby byl převezen do uzavřené části psychiatrické léčebny v Brně, kde za nevyjasněných okolností zemřel. Podle oficiální verze se tak stalo 13. května 1948, kdy se měl Rostislav Sochorec oběsit. Pohřeb se konal ve Starém Městě u Uherského Hradiště, odkud pocházela jeho rodina. Pohřební průvod se stal tichou protikomunistickou demonstrací. Úmrtí bylo předmětem vyšetřování v roce 1968 a po roce 1990 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, avšak pro nedostatek důkazních materiálů a svědectví vyšetřovatelé nedospěli k jednoznačným závěrům.

Prohlédnout detail
Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Budyně nad Ohří Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů v roce 2002. Profesor Kepka (1902–1952) [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi] působil na obchodní škole v Budyni nad Ohří od roku 1941 do roku 1946, kdy byla škola uzavřena a Josef Kepka se stává po krátkém působení v Litoměřicích ředitelem vyšší sociální a zdravotní školy v Lovosicích.

Prohlédnout detail
Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi

Dačice Pamětní deska Františku Valenovi

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena u příležitosti 25. výročí 17. listopadu 1989 dne 16. listopadu 2014. Setkání a uctění památky se zúčastnili jeho potomci, zástupci Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl František Valena již od svého mládí. JUDr. František Valena (1913–1960) se narodil v Dačicích v silně věřící katolické rodině. Po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravsko-slezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. Akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. S několika přerušeními trestu kvůli léčbě rakoviny byl František Valena vězněn až do června 1960, zemřel krátce po propuštění 31. srpna 1960. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, s pomocí Mezinárodního červeného kříže a jugoslávského zastupitelství se v roce 1965 i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Prohlédnout detail
Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi

Frenštát pod Radhoštěm Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi

Pamětní deska obětem komunismu na budově bývalého okresního soudu a věznice (dnes základní školy) byla odhalena 27. června 2008 z iniciativy místní organizace ODS. Dne 17. listopadu 2012 byla doplněna o novou pamětní desku Záviši Kalandrovi, nejznámější oběti politických procesů 50. let z Frenštátu, u příležitosti 110. výročí jeho narození. Tuto desku iniciovaly místní Muzejní a vlastivědná společnost ve spolupráci s městem Frenštát pod Radhoštěm. Obě desky z červeného terrazza nesou nápisy z rytých a postříbřených písmen. Záviš Kalandra (1902–1950), literární kritik, historik, novinář a redaktor, byl v letech 1923–1936 členem komunistické strany. Po kritice stalinských politických procesů v Sovětském svazu byl obviněn z trockismu a ze strany vyloučen. Za války byl vězněn v koncentračních táborech. V listopadu 1949 byl zatčen a vyšetřován pro styky s Ladislavem Novomeským („slovenský buržoazní nacionalismus“) a Oldřichem Peclem („ilegální skupina národních socialistů“) [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi], nakonec však při konstrukci obvinění byla použita jeho „trockistická minulost“. Kalandra byl zařazen do procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] jako vůdce smyšlené trockistické skupiny, odsouzen za velezradu k trestu smrti a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci. Rehabilitován byl v roce 1990 a roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.

Prohlédnout detail
Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí

Frýdek-Místek Pamětní deska obětem komunistického násilí

Deska věnovaná všem postiženým komunistickým režimem a také upomínající oběti ostravské protikomunistické skupiny Jana Buchala, pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998. Jan Buchal (1913–1950) sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení, zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru (1923–1951), strážmistra SNB Ladislava Ceé (1908–1951), úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského (1924–1951), který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka (1911–1951). Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národně socialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako i jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Beskyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil), jíž se jí podařilo na obě skupiny napojit další agenty, kteří se společně snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty s plánováním státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Grygov. Pomník Janu Šrámkovi

Grygov Pomník Janu Šrámkovi

Poprvé byla busta Mons. Jana Šrámka, jejímž autorem je akademický sochař Karel Hořínek, odhalena 11. srpna 1990 k jeho nedožitým 120. narozeninám. Byla umístěna na Šrámkově rodném domě (dnes obecní úřad), z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Po rekonstrukci budovy byla busta podruhé odhalena 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov. Jan Šrámek (1870–1956) byl v roce 1892 vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi]. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, jako ministr působil téměř nepřetržitě od roku 1921 do 1948 (v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády). V březnu 1948 byli Jan Šrámek a jeho blízký spolupracovník František Hála (1893–1952) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde v srpnu 1952 zemřel František Hála. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat pod fiktivním jménem do pražské nemocnice Na Bulovce, kde 22. dubna 1956 zemřel. Utajovaný byl i jeho pohřeb do matčina hrobu ve Velkém Týnci 25. dubna. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Mons. Janu Šrámkovi in memoriam Řád TGM.

Prohlédnout detail
Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi

Kostelec nad Orlicí Pamětní deska Janu Dostálkovi

Pamětní deska Janu Dostálkovi byla odhalena na vile, kterou postavil pro svou manželku Antonii, 13. září 2018 v rámci projektu Poslední adresa, již inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, zástupci města, Dostálkova vnučka Zdislava Kasalová a veřejnost. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Ing. Jan Dostálek (1883–1955) byl prvorepublikový politik a představitel Československé strany lidové. Po vzniku protektorátu odešel z politického života a uchýlil se do ústraní v Kostelci nad Orlicí. Neúspěšný návrat do vysoké politiky po válce bývalého poslance a ministra pravděpodobně negativně ovlivnilo vyšetřování činnosti za okupace, které zahájil podnět Místního národního výboru v Kostelci z července 1945 (předmětem posuzování se staly dva jeho články otištěné v regionálním tisku v květnu 1939). Jan Dostálek se před trestnou komisí obhájil, mj. i poukazem na svou pomoc domácímu odboji. Krátce po únoru 1948 vystoupil z lidové strany, pochopitelně se však dále stýkal s některými příznivci lidovecké politiky, kteří poúnorovou „obrodu“ ČSL vnímali kriticky a kteří byli (stejně jako Dostálek sám) sledováni. Z teoretických debat o nové křesťanskodemokratické straně, která by v budoucnu mohla nahradit zdiskreditovanou ČSL, vystavěla Státní bezpečnost konstrukt budování ilegální strany usilující o „rozvrácení a odstranění lidově-demokratického zřízení“ a převzetí moci. Na jeho základě začalo zatýkání a vyšetřování již na přelomu let 1948/1949 a poprvé byl plně „odhalen“ v samostatném procesu s Ing. arch. Jaroslavem Cuhrou v roce 1950, odsouzeném na 12 let. Účelově vystavěná protistátní činnost související s idejí křesťanskodemokratické strany se stala součástí kriminalizace mnoha dalších lidoveckých politiků a křesťanských intelektuálů, např. JUDr. Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], Ing. Aloise Janečka a Františka Štambachra [viz Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambachrovi] či katolického básníka Josefa Kostohryze [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi].

Prohlédnout detail
Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým

Luhačovice-Pozlovice Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela. JUDr. Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.

Prohlédnout detail
Písek. Pamětní deska Miladě Horákové

Písek Pamětní deska Miladě Horákové

Černá mramorová deska se zlatým nápisem je věnována české političce a sociální pracovnici JUDr. Miladě Horákové a byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla svou poslaneckou kancelář. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), nezákonně popravená v roce 1950, v letech 1946–1948 byla poslankyní Národního shromáždění za Českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Citace na pamětní desce odkazuje na její poslední slova před popravou: „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid… Budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to, přeji vám…“.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Miladě Horákové

Plzeň Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové vznikl v rámci projektu Předškolí, který probíhal ve školním roce 2014–2015 díky finanční podpoře ÚMO Plzeň 2. Na vzniku pamětního místa se podíleli žáci plzeňské 21. základní školy, tvoří jej desky s úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, data jejího životopisu či symbolicky zlomený tulipán. Desky a písmena na pomník vyráběly děti ve školním keramickém kroužku vedeném Danou Kráčmarovou. Pomník byl slavnostně odhalen 24. června 2015. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), oběť komunistických politických procesů [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Dopisy, které Milada Horáková psala před popravou, byly rodině předány až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Miladě Horákové

Poděbrady Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a převším faráře Josefa Šamánka. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), oběť komunistických politických procesů [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 1. Busta Milady Horákové

Praha 1 Busta Milady Horákové

Bronzová busta JUDr. Milady Horákové, jejíž autorkou je sochařka Věra Růžičková-Bejrová, byla odhalena v roce 1999 v přízemí Karolina u schodiště k Velké aule. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Studia práv na Karlově univerzitě ukončila v roce 1926.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Praha 1 Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Praha 1 Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici. Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálně demokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Praha 1 Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Tři pamětní místa věnovaná Janu Masarykovi se nacházejí v prostorách Ministerstva zahraničních věcí ČR v Černínském paláci – připomínají jeho působení v diplomacii i tragický skon. Bronzová deska s reliéfem Jana Masaryka je od roku 1990 umístěna v chodbě vpravo od hlavního vchodu do budovy Černínského paláce. Jejím autorem je akad. sochař Pavel Malovaný. Dvanáct let poté, 7. března 2002, odhalil v přízemí budovy ministr zahraničí Jan Kavan na slavnostním shromáždění bronzovou bustu Jana Masaryka, jejímž autorem je sochař Jan Kolář. Bustu věnoval ministerstvu bývalý Masarykův tajemník JUDr. Antonín Sum (1919–2006). Z jeho iniciativy byla u příležitosti 55. výročí Masarykovy smrti v roce 2003 odhalena pamětní deska vsazená do dlažby nádvoří Černínského paláce v místě, kde byl nalezen mrtev. Toto nádvoří nese dnes také Masarykovo jméno. Za ne zcela objasněných okolností byl Jan Masaryk (1886–1948), ministr zahraničních věcí a syn prezidenta T. G. Masaryka, nalezen 10. března 1948 mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Dva týdny předtím se jako úřadující ministr a člen vlády nepřipojil k výzvě nekomunistických ministrů k odstoupení, neabdikoval a zůstal členem vlády Klementa Gottwalda. Okolnosti jeho úmrtí se vyšetřovaly opětovně v letech 1968–1969, 1993–1996. Poslední šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2003 dospělo k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě zavražděn. Přesto je jeho smrt stále obestřena mnoha nejasnostmi [viz též Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Praha 1 Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Bronzové desky s nápisem byly odhaleny 4. června 2002 z iniciativy ministerstva zahraničí. Po únorovém převratu přistoupili komunisté k radikálním koncepčním změnám, jež v případě československé zahraniční politiky zahrnovaly novou, zcela principiální orientaci na Sovětský svaz a jeho zahraniční zájmy. Obdobně jako v jiných centrálních úřadech provázela transformaci ministerstva zahraničí zásadní personální výměna, jež se týkala především služebně starších zaměstnanců s osobními zkušenostmi s předválečným fungováním úřadu, s působením v exilu či v domácím odboji. Významným způsobem zahájené změny ovlivnila dosud zcela neobjasněná smrt ministra zahraničních věcí Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka, Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi] 10. března 1948 a převzetí této funkce dosavadním tajemníkem úřadu, slovenským komunistou Vladimírem Clementisem [viz Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi]. Stávající zaměstnanci, kteří byli shledáni politicky nespolehlivými, byli penzionováni, propouštěni, převáděni do výroby či vystěhováváni z Prahy a Bratislavy. Diplomatům, kteří rezignovali na své úřady v zahraničí, nebo se jim podařil útěk z Československa, byl zabavován majetek. Mnozí zaměstnanci byli odsouzeni ve vykonstruovaných politických procesech k vysokým trestům odnětí svobody. Jedním z nich byl tajemník Jana Masaryka JUDr. Antonín Sum, odsouzený v roce 1950 za velezradu k 22 letům vězení, odkud byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruovaným procesům vyvolaným politickými čistkami v KSČ podlehli i mnozí komunisté z řad ministerstva, kteří se aktivně podíleli na předchozí „očistě“, včetně v roce 1952 popraveného ministra Clementise.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Praha 1 Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Autorkou portrétního reliéfu a desky k poctě Růženě Pelantové a Miladě Horákové je Jaroslava Lukešová. Odhaleny  byly v roce 1997 z iniciativy Magistrátu hlavního města Prahy. Růženu Pelantovou (1886–1959) i o generaci mladší Miladu Horákovou (1901–1950) spojoval zájem o sociální péči a o postavení žen ve společnosti. Obě pracovaly v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu, v Ženské národní radě i v národně socialistické straně. Stejně jako Milada Horáková [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla i Růžena Pelantová během nacistické okupace za pomoc odboji zatčena a vězněna. V roce 1946 se stala první zástupkyní primátora Prahy. Již březnu 1948 byla této funkce zbavena a v roce 1949 se jí podařilo odejít do exilu, kde působila jako předsedkyně Národní rady žen svobodného Československa. Zemřela v New Yorku, urna s jejím popelem byla v roce 1995 uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Miladě Horákové

Praha 1 Pomník Miladě Horákové

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 u budovy Poslanecké sněmovny na tzv. Pětikostelním náměstí na konci Sněmovní ulice za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult, za kterým stála při soudním procesu v květnu 1950 Milada Horáková, je umístěn na oválné kamenné desce se slovy, která Milada Horáková napsala ve svém posledním dopise před popravou. Pomník byl financován z veřejné sbírky. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Praha 10 Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova. Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 pracoval jako pomocný  pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi

Praha 2 Pamětní deska Janu Masarykovi

Bronzová busta Jana Masaryka je umístěna na úzké desce s citátem nad vchodem do zahrady Vily Osvěta, kde v letech 1886–1889 bydlel T. G. Masaryk se svojí ženou Charlottou a kde se Jan Masaryk 14. září 1886 narodil. Busta byla odhalena 14. září 2006 v den 120. výročí jeho narození a jejím autorem je akad. sochař Jan Bartoš. Při slavnosti byl přečten pozdrav britské královny Alžběty II., která osobně Jana Masaryka poznala. Jan Masaryk (1886–1948) pracoval od roku 1919 v diplomatických službách. V letech 1925 až 1938 byl velvyslancem v Londýně, rezignoval po podepsání mnichovské dohody. V ustavené exilové vládě se stal ministrem zahraničních věcí a po válce působil v téže funkci až do své smrti 10. března 1948, kdy byl nalezen mrtev pod okny svého služebního bytu [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Praha 2 Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny. Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a na lyžích za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel řád Bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Praha 2 Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Pomník připomíná oběti nacistického a komunistického režimu a JUDr. Miladu Horákovou, vnímanou jako symbol odbojářů perzekvovaných oběma režimy. Odhalili jej 1. října 2018 v zahradě Ztracenka představitelé Klubu dr. Milady Horákové za účasti dcery Milady Horákové Jany Kánské, zastupitelů Prahy 2 a dalších hostů. Autory pomníku jsou sochař Ladislav Sorokáč a architekt Ondřej Tuček. Pomník znázorňující alegorii boje dobra se zlem tvoří dva balvany z černého žulového lomového kamene svírající bílý mramorový oblázek. Milada Horáková (1901–1950) byla česká politička, vězněná za účast v protinacistickém odboji v letech 1940–1945. Po nástupu komunistického režimu byla za politickou činnost znovu zatčena, v zinscenovaném procesu odsouzena k trestu smrti a popravena 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Praha 2 Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob JUDr. Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Praha 5 Pamětní deska Miladě Horákové

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935. JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně se zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové, Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Prohlédnout detail
Praha 5. Socha Milady Horákové

Praha 5 Socha Milady Horákové

Bronzová socha JUDr. Milady Horákové [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla odhalena 10. října 2010 na pražském Smíchově v parku před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, kam M. Horáková do svého uvěznění pravidelně se svým mužem docházela na bohoslužby. Autorem asi dva metry vysoké sochy, před níž leží na žulové desce s nápisem zlatá růže v oběšencově oprátce, je Olbram Zoubek. Pamětní místo vzniklo z iniciativy místního sboru Českobratrské církve evangelické u příležitosti 75. výročí vstupu JUDr. Horákové do tamějšího společenství a jako připomínka uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů, prvním obětem komunistické totality v Československu

Praha 6 Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů, prvním obětem komunistické totality v Československu

Dvě bronzové pamětní desky připomínají nezákonné odvlékání příslušníků meziválečné emigrace ze zemí sovětského Ruska do trestních koncentračních táborů na Sibiři. Byly odhaleny Výborem „Oni byli první“ s podporou ministerstva kultury v květnu 1995, u příležitosti 50. výročí těchto událostí. Zdejší tzv. profesorský dům patří k připomínkám na významnou ruskou a ukrajinskou meziválečnou emigraci. Její představitelé, v mnoha případech již českoslovenští státní příslušníci, byli v roce 1945 zatýkáni sovětskými bezpečnostními orgány v rámci osvobozování československého území a odvlékáni do Sovětského svazu. Ze stovek těchto odvlečených emigrantů se po roce 1955 vrátila necelá pětina, většina v sovětském gulagu zemřela, jako např. gen. Vojcechovský [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému, Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení, v němž uznala příslušníky protibolševické emigrace za první oběti komunistických nezákonností v Československu. Perzekuce vůči emigrantům ze sovětského Ruska, jež započala za tiché podpory československých komunistů sovětským režimem, pokračovala – jinými prostředky – i po nastolení komunistického režimu v Československu.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Praha 9 Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka za stranu lidovou, jenž měl kontakty na vinořskou faru. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran – návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ) budou i nadále postupovat samostatně a individuálně se navzájem informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Prohlédnout detail
Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi

Přerov Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi

Pamětní deska z černé švédské žuly s gravírovaným portrétem Rudolfa Lukaštíka byla odhalena na budově přerovské sokolovny 25. listopadu 2000 z iniciativy Dagmar Lukaštíkové a místní sokolské obce. Finančně na ni přispěla Severomoravská energetika, a.s., vyrobila ji kamenická firma Jaroslava Pavelky podle jeho návrhu. Slavnostního odhalení se zúčastnila rodina, starosta Přerova Jindřich Valouch, sokolové, projev přednesla bývalá náčelnice sokolské župy Ludmila Chytilová. Rudolf Lukaštík (1894–1979) se narodil v Beňově [viz Beňov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi]. Jako aktivní člen sokolského hnutí byl v roce 1939 zvolen starostou Sokolské župy Středomoravské. Za války působil v exilové vládě v Londýně jako sekční šéf ministerstva vnitra a jako představitel zahraniční sokolské župy. Inicioval vznik sokolské jednotky u 310. bombardovací perutě RAF a u pozemního vojska v Africe. Po návratu do vlasti v roce 1945 se stal opět voleným starostou sokolské župy na střední Moravě, v této funkci se podílel na organizaci vystoupení členů župy na Jedenáctém všesokolském sletu v Praze v červnu 1948. V prosinci 1948 byl okresním akčním výborem Národní fronty zbaven funkce i členství v Sokole. 16. května 1949 byl zatčen Státní bezpečností a převezen do olomoucké vyšetřovací vazby. Ačkoli jej nejdříve okresní soud (listopad 1949) a poté i krajský soud (1950) zprostil obvinění (šlo o neoznámení trestného činu), byl stále držen ve vězení. Krátce po propuštění byl v červenci 1950 trestní komisí Krajského národního výboru v Olomouci přikázán na dva roky do tábora nucených prací v Hodoníně u Kunštátu, odkud byl ze zdravotních důvodů předčasně (v únoru 1951) propuštěn. Znovu zatčen byl v roce 1954, obviněn z průmyslové špionáže a velezrady a souzen v procesu s bývalými brněnskými funkcionáři a členy sociální demokracie. Ústřední postavou procesu konaného 20.–23. července 1955 před krajským soudem měl být pravděpodobně generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer, který ve prospěch R. Lukaštíka svědčil v jeho prvních dvou procesech a který v březnu 1954 zemřel na infarkt. Rudolf Lukaštík, odsouzený na deset let, si trest odpykával ve věznicích Valdice a Leopoldov. Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960. Během pražského jara se podílel na dočasné obnově Sokola v Přerově. Zemřel 21. ledna 1979.

Prohlédnout detail
Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Teplice Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Pamětní desku profesorům Obchodní akademie v Teplicích, kteří se stali obětmi nacistického a komunistického režimu, odhalili v roce 1997 absolventi studující tuto školu v letech 1936–1940. Na realizaci desky se rovněž podílely Konfederace politických vězňů a Český svaz bojovníků za svobodu. Profesor Kepka [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi] působil na obchodní akademii v Teplicích od roku 1936. Pohraničí opustil po zabrání Sudet, ale v květnu 1945 se z pověření ministerstva školství do regionu vrátil a organizoval v Teplicích, Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně přebírání a ochranu majetku místních obchodních škol.

Prohlédnout detail
Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950

Terezín Expozice Milada Horáková 1901–1950

Stálá expozice byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000 a je umístěna v Malé pevnosti, v bývalém Krankenrevíru. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv byla v letech 1940–1945 vězněna za odbojovou činnost. Spolu se svým manželem byla zatčena v srpnu 1940 a držena ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci. Během druhého stanného práva byla převezena do terezínské Malé pevnosti, kde strávila dva roky, nejprve několik měsíců v samovazbě. Na jaře 1943 byla, ač právnička, pověřena péčí o ženskou ošetřovnu s marodkou. Z titulu této funkce mohla pomáhat spoluvězeňkyním a díky volnějšímu pohybu po pevnosti se i setkat se svým manželem. V červnu 1944 byla M. Horáková odvezena do Drážďan, kde byla v říjnu odsouzena k osmiletému trestu, její manžel Bohuslav na pět let. Osvobození se dočkala ve věznici v bavorském Aichachu. V roce 1950 byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Součástí expozice je pamětní deska upomínající JUDr. Miladu Horákovou [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové

Terezín Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska pořízená z iniciativy Konfederace politických vězňů byla odhalena 22. června 2000 a je umístěna v Malé pevnosti Terezín jako součást stálé expozice věnované JUDr. Miladě Horákové. Milada Horáková (1901–1950) byla vězněna za odbojovou činnost v letech 1940–1945, do roku 1942 v Praze na Pankráci, v letech 1942–1944 v policejní věznici v Malé pevnosti, v letech 1944–1945 v Drážďanech a Aichachu [viz Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. V roce 1950 byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambachrovi

Velké Pavlovice Pamětní deska Františku Štambachrovi

Pamětní deska je umístěna na rodném domě a byla odhalena 27. června 1999 ke stému výročí narození Františka Štambachra. František Štambachr (1899–1986) byl aktivní činitel katolických spolků, starosta Velkých Pavlovic (1938–1946) a poválečný poslanec za Československou stranu lidovou. K jeho zatčení došlo v souvislosti s činností dvou ilegálních skupin operujících na Moravě. Jednu z nich představoval okruh bývalých moravských poslanců v čele s Ing. Aloisem Janáčkem (tzv. výbor), jenž se jako obdobná pražská skupina (tzv. ústředí), ve které působili Ing. arch. Jaroslav Cuhra [viz Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi] a JUDr. Vojtěch Jandečka [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], zabývala myšlenkou vytvoření neoficiální struktury bývalých lidoveckých představitelů nezkompromitovaných působením v „obrozené“ ČSL. Druhá skupina, označovaná jako „Modrý štít“, organizovala pomoc perzekvovaných osobám, včetně útěků za hranice. I ta vznikla v prostředí předúnorových stoupenců strany lidové. František Štambachr (někdy též Štambacher) podle všeho spolupracoval s oběma skupinami jen volně. Byl zatčen v lednu 1949 a v procesu konaném 25.–28. října před Státním soudem Brno odsouzen za vlastizradu na dvacet let (Ing. Janáček, odsouzený znova v roce 1961, na doživotí). Prošel věznicemi Bory, Iľava, Mírov a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu v rámci květnové amnestie. Zemřel v roce 1986 a byl pohřben na hřbitově ve Velkých Pavlovicích.

Prohlédnout detail
Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji

Volduchy Pamětní deska Stanislavu Broji

Mramorová pamětní deska se zlaceným písmem byla odhalena 23. května 1990, v den 40. výročí popravy Stanislava Broje, z iniciativy syna a dalších rodinných příslušníků a krajské organizace KDU-ČSL. Stanislav Broj (1901–1950) převzal ve 30. letech po otci hospodaření na rodném statku ve Volduchách, kde se také veřejně angažoval – byl členem sokola, hasičů, hospodářského družstva i obecního zastupitelstva a dlouholetým členem agrární strany. Po válce, kdy agrární strana nebyla obnovena, vstoupil do Československé strany lidové a po volbách v roce 1946 se stal poslancem za plzeňský kraj. V parlamentu působil v zemědělském výboru, kde aktivně čelil agrární politice KSČ. Byl zatčen 8. června 1948, bezprostředně poté, co mu skončil poslanecký mandát. Poslanecká imunita jej chránila od trestního stíhání, k němuž dala podnět plzeňská Státní bezpečnost již 26. února 1948 v souvislosti s jeho vystoupeními jako poslance, kvůli němuž byl na konci března zatčen a opět propuštěn. Červnové zatčení se týkalo vyšetřování útěku dvou lidoveckých poslanců. Stanislav Broj byl však následně a zcela účelově vtažen do vyšetřování jiné kauzy – smrti majora Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] – a odsouzen v jednom z následných procesů v prosinci 1948 k pěti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve věznici Plzeň Bory byl znovu obviněn ze spoluúčasti na vykonstruované vězeňské vzpouře [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989] a v tzv. borském procesu (11.–12. května 1950 v Plzni) Státním soudem odsouzen spolu s bývalým důstojníkem československé armády René Černým [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a vězeňským dozorcem Čeňkem Petelíkem [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] k trestu smrti. Všichni tři byli popraveni 23. května 1950 v Praze na Pankráci [viz Praha 4. Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích]. Po neúspěšném pokusu v době pražského jara byl Stanislav Broj rehabilitován až po roce 1989.

Prohlédnout detail
Železný Brod. Památník obětem bezpráví

Železný Brod Památník obětem bezpráví

Původní Památník obětem nacismu, který podle návrhu Antonína Drobníka provedli v roce 1988 zaměstnanci železnobrodských technických služeb a zaměstnanci výrobního družstva Znak Malá Skála, byl po roce 1989 rozšířen pamětní deskou o připomínku obětí komunistického režimu ze Železného Brodu a přejmenován na Památník obětem bezpráví z let 1939–1945 a 1948–1989. Centrálně umístěná pamětní deska připomíná Tomáše Hübnera a Jiřího Habu zastřelené při bezpečnostní akci v roce 1949 [viz Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera] a zdejšího rodáka Ladislava Ceé. Ladislav Ceé (1914–1951) se krátce po absolvování povinné vojenské služby rozhodl znova vstoupit do armádní služby, odkud o několik let později přešel k policii. Usadil se v Moravské Ostravě, v roce 1939, kdy se oženil, zůstal sloužit u protektorátní policie. Po válce byl převzat do řad Sboru národní bezpečnosti v hodnosti štábního strážmistra. V letech 1946–1948 byl organizován v národně socialistické straně, po únoru vstoupil do KSČ. Na počátku roku 1949 jej kontaktoval bývalý kolega Jan Buchal s nabídkou, aby se připojil k jeho odbojové skupině a stal se spojkou mezi ilegální organizací a SNB. Buchal, který se vážně zabýval plánem státního převratu, takto kontaktoval osoby nekomunistického smýšlení z různých strategicky důležitých profesních kruhů. Ladislav Ceé měl podle pramenů bezpečnostních složek Buchalovi dodávat informace o členech ostravského SNB a zaměstnancích letiště Dubina, kde vykonával ostrahu (zahraniční výsadek na letišti zajištěném ilegalisty byl jedním z klíčových bodů plánu). Zda šlo o jeho faktickou činnost, nebo „doznání“ vynucené výslechy, o jejich brutalitě svědčili později strážmistrovi spoluvězni, je těžké posoudit. Ladislav Ceé byl zatčen s mnoha dalšími 25. října 1949 poté, co se Státní bezpečnost do ilegální skupiny infiltrovala a poté ji prostřednictvím svých agentů provokovala a řídila [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Ve čtyřech ostravských procesech souhrnně označovaných „Buchal a spol.“ bylo od 17. do 31. července 1950 odsouzeno téměř devadesát osob (v té době byl Jan Buchal již odsouzen v procesu s Miladou Horákovou a popraven). Ladislav Ceé byl odsouzen v prvním procesu s hlavními aktéry, jenž byl uzavřen 21. července. Z 22 osob byli čtyři obvinění odsouzeni k trestu smrti a čtyři k doživotnímu vězení. Ačkoli činnost L. Ceé státní soud posoudil jako méně závažnou a senát doporučil cestou milosti zmírnit absolutní trest na doživotí, prokurátor tuto možnost s ohledem na fakt, že se na ilegální činnosti podílel jako policista v činné službě, nepodpořil. Zamítnuty byly také žádosti o milost podané matkou a manželkou. Ladislav Ceé spolu s Milošem Morávkem, Josefem Polomským a Miroslavem Sýkorou byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům].

Prohlédnout detail
Žumberk. Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku. Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálně demokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálně demokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla v Československu zadržena. V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen v inscenovaném procesu k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru