Pamětní místa připomínající aktéry opozičních politických aktivit se ve velké části propojují s připomínkami obětí politických procesů, neboť téměř všechny i zcela nevinné aktivity či plány politických jednání měly za následek zatčení a odsouzení. Jsou spojena s osobnostmi nejen poválečného politického života, ale i s představiteli předválečných politických stran, jimž byl vstup do Národní fronty po válce odepřen a kteří s opozičními aktivitami v poúnorovém období spojovali naděje na znovuprosazení politiky vycházející z programů těchto stran (zejména zemědělské politiky agrární strany; Břasy-Vranovice). Připomínají činitele národně socialistické strany – emigrovavší Růženu Pelantovou (Praha 1) a Vladimíra Krajinu (Praha 2), dále Miladu Horákovou (Písek, Praha 1, Praha 5, Terezín) či brněnské funkcionáře Petra Křivku (Kobylí) a Rudolfa Spaziera (Brno). Pamětní místa komemorující představitele strany lidové najdeme na Moravě – Rostislava Sochorce (Brno), Františka Štambachera (Velké Pavlovice), či v rodné obci popraveného Stanislava Broje (Volduchy). Dalšího lidoveckého politika Vojtěcha Jandečku, nezávislé sociální demokraty Vojtu Beneše a Zdeňka Pešku společně s bývalými národně socialistickými funkcionáři Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem komemoruje pamětní deska ve Vinoři (Praha 9), odkazující na jejich společnou schůzku v září 1948. Na rodném domě (Praha 2) upomíná pamětní deska osobnost Jana Masaryka, jehož smrt na nádvoří Černínského paláce (Praha 1) jen několik týdnů po únorovém převratu dodnes vzbuzuje emoce i otázky.

Komunistická strana Československa neměla bezprostředně po únoru 1948 ohledně dalšího postavení nekomunistických stran jasnou strategii. Do voleb (30. května), které měly stvrdit politickou legitimitu únorového převratu, se orientovala především na omezování vlivu nekomunistických stran (mj. i masovým náborem do KSČ doprovázeným dobrovolným rozpouštěním místních organizací nekomunistických stran), jež byly souběžně „očisťovány“ akčními výbory Národní fronty, tj. byli z nich vylučováni hlavní představitelé tzv. pravice a vliv ve vedení stran na sebe naopak strhla tzv. levice. Zároveň vstupovaly do hry první politické procesy, jež měly dokázat „protistátní činnost“ některých politických skupin před únorem (a které byly již před únorem připravovány). Tyto kroky spolu s debaklem, které nekomunistické strany utrpěly během řešení vládní krize, vyvolaly jejich brzký rozvrat. Červnová abdikace prezidenta Beneše a odchod významných nekomunistických politiků do exilu rozpad poválečného politického systému dovršily.

Když se ukázalo, že komunistický režim používá politické procesy jako jeden z prostředků upevnění moci, politické odplaty i jako součást naplňování „zostřeného třídního boje“, ocitli se bývalí funkcionáři nekomunistických stran v bezprostředním ohrožení. Od podzimu 1948 byli systematicky sledováni a fakticky jakákoli jejich činnost mohla být (a také byla) považována za protistátní. Symbolem takové účelové desinterpretace je schůzka nekomunistických politiků na faře ve Vinoři, od níž se odvíjela konstrukce politického procesu se členy tzv. Direktoria československého odboje. Ve skutečnosti účastníci této schůzky jakoukoli koordinaci ilegální činnosti odmítli jako nereálnou a neúčelnou.

Podstatou neveřejné činnosti bývalých funkcionářů byla snaha nedopustit úplný rozpad těch částí členstva, které se postavily proti politice spolupráce s KSČ, udržovat latentně jejich připravenost, aby v případě změny poměrů byly schopny vystoupit; součástí těchto plánů byly i přípravy nových politických programů. Vize o takovém pozitivním vývoji byly spojovány především s dočasným uvolňováním mezinárodního napětí na jaře 1949 a podporovány vyjádřeními některých exilových politiků. Již na podzim 1948 byli zatčeni představitelé Ústředního výboru nezávislé sociální demokracie (činnost sociálně demokratické strany byla ukončena nuceným sloučením s KSČ v červnu) Zdeněk Peška a Vojtěch Dundr. Na přelomu zimy 1948/1949 následovalo zatýkání dvou skupin kolem bývalých funkcionářů strany lidové Aloise Janečka a Vojtěcha Jandečky. V prostředí bývalých národních socialistů (strana de facto zanikla již od počátku března 1948 vznikem Československé strany socialistické) existovalo několik center rezistence, v nichž významné místo zaujímala tzv. politická šestka napojená na exilové vedení strany, jejímiž členy byli mj. Milada Horáková a Josef Nestával. Bývalí národně socialističtí funkcionáři byli zatčeni na podzim 1949, kromě již uvedených Antonie Kleinerová, František Přeučil a další.

Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Bohuslavice Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva. JUDr. Oldřich Pecl (1903–1950) jako student práv Karlovy univerzity působil v Komunistické studentské frakci (Kostufra). Po studiích se věnoval advokacii a podnikání (získal většinový podíl antracitového dolu Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic, který byl v roce 1945 znárodněn). Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi], spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena byla sestrou jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května – 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti, který byl vykonán 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla uložena v roce 1965 na motolském společném pohřebišti [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů (Památník obětem komunismu)]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968 a Pecl byl plně rehabilitován v roce 1990.

Prohlédnout detail
Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Břasy-Vranovice Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě. Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi a Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se Josef Kepka zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku. Z obavy ze zatčení v únoru 1951 ilegálně překročil hranice do Rakouska, kde absolvoval několikatýdenní zpravodajský kurs americké služby CIC, a jako její agent se v květnu 1951 vrátil do Československa, krátce po návratu byl zatčen v Praze. Josef Kepka byl souzen spolu s Antonínem Chloupkem, bývalým poslancem za agrární stranu, Františkem Topolem, bankovním úředníkem, Otakarem Čapkem, zemědělským odborníkem, Vilémem Knebortem, bývalým poslancem Národního sjednocení, Vlastimilem Klímou, bývalým poslancem národně demokratické strany, Josefem Kostohryzem, básníkem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi] a Václavem Renčem, spisovatelem [viz Fryšták. Pamětní deska Václavu Renčovi]. Souzen byl v procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze. Obžalovaní byli obviněni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále a odsouzeni za velezradu a špionáž: Josef Kepka k trestu smrti, Václav Renč k odnětí svobody na 25 let, ostatní na doživotí. Josef Kepka byl popraven 11. října 1952 v Praze na Pankráci. Proces s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a s představiteli katolické inteligence nazývaný „Kepka a spol.“ se stal ústředním procesem, od něhož se odvíjely další procesy v Čechách a na Moravě, jejichž spojnicí byla vykonstruovaná spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou („odnože Zelené internacionály“). Jednalo se o veřejný proces v Ústí nad Labem z 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou, moravský proces „Prokůpek a spol.“ v Brně ve dnech 2.–4. července 1952 [viz Brno. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] a dále proces Státního soudu v Praze ukončený 2. září 1952 a v Brně 6. června 1953 a další. Doznání spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou vynucené fyzickým a psychickým týráním v procesu „Kepka a spol.“ dala vzniknout fenoménu, který ve skutečnosti neexistoval, ale v rukou komunistické justice se stal účinnou propagandistickou zbraní proti politickým odpůrcům režimu. Vykonstruovaná doznání popisovala „rozvratnou činnost“ obviněných („agrofašistických vůdců Zelené internacionály“ a „zrádců ve službách amerických imperialistů“), jejichž cílem bylo „škodit socializaci vesnice v lidových demokraciích“.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska Albertu Havlíkovi

Brno Pamětní deska Albertu Havlíkovi

U příležitosti stého výročí narození Alberta Havlíka byla z iniciativy jeho rodiny 4. dubna 1992 umístěna na budově školy, kde působil, obdélná deska ze světlého umělého kamene s rytým nápisem. Albert Havlík (1892–1952) působil jako učitel a později ředitel obecné školy v Brně-Černovicích, kde v roce 1919 spoluzakládal sokolskou jednotu a stal se jejím prvním předsedou. Po druhé světové válce vstoupil do Československé strany národně socialistické a stal se členem brněnského zastupitelstva. Po zatčení v roce 1950 se ve vyšetřovací vazbě nervově zhroutil, byl převezen do psychiatrické léčebny, kde v srpnu 1952 zemřel.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Brno Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi byla odhalena v roce 1997 ve vstupní hale Zemského domu, dnes sídla Ústavního soudu. Bronzová obdélná deska půlená reliéfem ostnatého drátu s plastickým nápisem je věnována poslanci Národního shromáždění a tajemníku Svazu lidových zemědělců. Rostislav Sochorec (*1900) se stal jednou z prvních obětí únorových událostí spojených s politickou perzekucí nekomunistických představitelů. Byl zatčen Státní bezpečností 23. února 1948 na zasedání Jednotného svazu českých zemědělců v Praze. Z vyšetřovací vazby byl převezen do uzavřené části psychiatrické léčebny v Brně, kde za nevyjasněných okolností zemřel. Podle oficiální verze se tak stalo 13. května 1948, kdy se měl Rostislav Sochorec oběsit. Pohřeb se konal ve Starém Městě u Uherského Hradiště, odkud pocházela jeho rodina. Pohřební průvod se stal tichou protikomunistickou demonstrací. Úmrtí bylo předmětem vyšetřování v roce 1968 a po roce 1990 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, avšak pro nedostatek důkazních materiálů a svědectví vyšetřovatelé nedospěli k jednoznačným závěrům.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska Rudolfu Spazierovi

Brno Pamětní deska Rudolfu Spazierovi

Deska je věnována Rudolfu Spazierovi, starostovi města Brna v letech 1935–1939, politickému vězni v období nacistické okupace i komunistické diktatury. Deska je obdélná na šířku, s rytým hnědým písmem a k jejímu odhalení došlo v roce 1992 na zámecké budově v Medlánkách, kde se doc. Spazier narodil. Rudolf Spazier (1887–1963), funkcionář národně socialistické strany, se po roce 1945 politického života nezúčastnil. Přesto byl v 50. letech obviněn z ilegální činnosti čelných funkcionářů nekomunistických stran na Brněnsku. Byl zatčen v březnu 1955 a odsouzen v září téhož roku k sedmi letům vězení. Spazier se k činnosti, z níž byl obviněn, nepřiznal a proces nebyl nijak medializován. V srpnu 1959 byl podmínečně propuštěn. Zemřel v roce 1963, soudně rehabilitován byl v roce 1970.

Prohlédnout detail
Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Budyně nad Ohří Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů v roce 2002. Profesor Kepka (1902–1952) [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi] působil na obchodní škole v Budyni nad Ohří od roku 1941 do roku 1946, kdy byla škola uzavřena a Josef Kepka se stává po krátkém působení v Litoměřicích ředitelem vyšší sociální a zdravotní školy v Lovosicích.

Prohlédnout detail
Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi

Dačice Pamětní deska Františku Valenovi

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena u příležitosti 25. výročí 17. listopadu 1989 dne 16. listopadu 2014. Setkání a uctění památky se zúčastnili jeho potomci, zástupci Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl František Valena již od svého mládí. JUDr. František Valena (1913–1960) se narodil v Dačicích v silně věřící katolické rodině. Po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravsko-slezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. Akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. S několika přerušeními trestu kvůli léčbě rakoviny byl František Valena vězněn až do června 1960, zemřel krátce po propuštění 31. srpna 1960. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, s pomocí Mezinárodního červeného kříže a jugoslávského zastupitelství se v roce 1965 i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Prohlédnout detail
Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi

Frenštát pod Radhoštěm Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi

Pamětní deska obětem komunismu na budově bývalého okresního soudu a věznice (dnes základní školy) byla odhalena 27. června 2008 z iniciativy místní organizace ODS. Dne 17. listopadu 2012 byla doplněna o novou pamětní desku Záviši Kalandrovi, nejznámější oběti politických procesů 50. let z Frenštátu, u příležitosti 110. výročí jeho narození. Tuto desku iniciovaly místní Muzejní a vlastivědná společnost ve spolupráci s městem Frenštát pod Radhoštěm. Obě desky z červeného terrazza nesou nápisy z rytých a postříbřených písmen. Záviš Kalandra, literární kritik, historik, novinář a redaktor, byl v letech 1923–1936 členem komunistické strany. Po kritice stalinských politických procesů v Sovětském svazu byl obviněn z trockismu a ze strany vyloučen. Za války byl vězněn v koncentračních táborech. V listopadu 1949 byl zatčen a vyšetřován pro styky s Ladislavem Novomeským („slovenský buržoazní nacionalismus“) a Oldřichem Peclem („ilegální skupina národních socialistů“) [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi], nakonec však při konstrukci obvinění byla použita jeho „trockistická minulost“. Kalandra byl zařazen do procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] jako vůdce smyšlené trockistické skupiny, odsouzen za velezradu k trestu smrti a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci. Rehabilitován byl v roce 1990 a roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.

Prohlédnout detail
Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí

Frýdek-Místek Pamětní deska obětem komunistického násilí

Deska věnovaná všem postiženým komunistickým režimem a také upomínající oběti ostravské protikomunistické skupiny Jana Buchala, pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998. Jan Buchal (*1913) byl do roku 1947 příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, poté pracoval v automechanické dílně. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a s obavami sledoval poválečný politický vývoj a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům místních politických a správních orgánů. V roce 1947 zkoncipoval program nové politické strany, v jejímž čele viděl Jana Masaryka; toho se údajně pokusil kontaktovat ještě po únoru 1948. Buchal se několikrát neúspěšně pokusil o emigraci – jednou za pomoci převaděče, kterého zprostředkoval účetní ostravských strojíren Miroslav Sýkora (*1923), poté jeho činnosti udaly zcela jiný směr kontakty s národně socialistickou funkcionářkou a redaktorkou Františkou Zemínovou. Pod tímto vlivem začal na Ostravsku budovat ilegální organizaci, do níž chtěl zapojit armádní důstojníky, zaměstnance strategických podniků ad. Přes technického úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského (*1924) se napojil na již existující protikomunistickou skupinu, v níž působili mj. štábní kapitán čs. armády Miloš Morávek (*1911), strážmistr SNB Ladislav Ceé (*1910). Skupina, která původně zamýšlela provádět drobné sabotáže, přijala poněkud nerealistický Buchalův plán protikomunistického převratu počítající se zahraničním výsadkem a se spontánním přerůstáním ostravské akce v celorepublikovou. Propojení obou skupin i novou strategii přirozeně přivítala Státní bezpečnost, která vývoj v organizaci ve vítkovických železárnách monitorovala prostřednictvím svého agenta. Od dubna 1949 převzala iniciativu a v rámci tzv. akce Bedkyd získávala do skupiny další spolupracovníky. Státní bezpečnost také připravila setkání Buchala s domnělým členem pražského ústředí protikomunistického odboje, pod jehož vlivem Buchalova skupina přistoupila k plánování „vojenského převratu“ a k připravování důkazů o své protistátní činnosti, mj. plán na obsazení Frýdku-Místku, který sestavili Polomský a Morávek a který byl použit jako důkazní materiál u soudu. Jelikož činnost pražských agentů StB vzbudila u odbojářů obavy, zda se ve skutečnosti nejedná o provokaci, přistoupila Státní bezpečnost na konci října k zatýkání celé skupiny (přes 80 osob).

Prohlédnout detail
Grygov. Pomník Janu Šrámkovi

Grygov Pomník Janu Šrámkovi

Poprvé byla busta Mons. Jana Šrámka odhalena 11. srpna 1990 k jeho nedožitým 120. narozeninám. Autorem busty z vračanského mramoru je akademický sochař Karel Hořínek. Byla umístěna na Šrámkově rodném domě, dnešním obecním úřadu, z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Z důvodu rekonstrukce budovy obecního úřadu byla busta podruhé odhalena za přítomnosti zástupců kraje i obce 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov. Jan Šrámek vystudoval gymnázium v Kroměříži a bohosloveckou fakultu v Olomouci. V roce 1892 byl vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi]. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády. V první Gottwaldově vládě působil jako náměstek předsedy vlády, 20. února 1948 podal spolu s dalšími 11 členy vlády a třemi za stranu lidovou – včetně ministra a tajemníka strany Františka Hály – demisi, kterou prezident Beneš přijal 25. února. V březnu 1948 byli Jan Šrámek (* 1870) i František Hála (* 1893) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde v srpnu 1952 zemřel František Hála. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat do pražské nemocnice Na Bulovce, kde později zemřel, pod fiktivním jménem. Utajovaný byl i jeho pohřeb 25. dubna 1956 ve Velkém Týnci do matčina hrobu. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Mons. Janu Šrámkovi in memoriam Řád TGM.

Prohlédnout detail
Písek. Pamětní deska Miladě Horákové

Písek Pamětní deska Miladě Horákové

Černá mramorová deska se zlatým nápisem je věnována české političce a sociální pracovnici JUDr. Miladě Horákové (1901–1950), nezákonně popravené v roce 1950. V letech 1946–1948 byla poslankyní Národního shromáždění za Českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Citace odkazuje na její poslední slova před popravou: „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid… Budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to, přeji vám…“. Pamětní deska byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla svou poslaneckou kancelář.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Miladě Horákové

Plzeň Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové vznikl v rámci projektu Předškolí, který probíhal ve školním roce 2014–2015 díky finanční podpoře ÚMO Plzeň 2. Na vzniku pamětního místa se podíleli žáci plzeňské 21. základní školy, tvoří jej desky s úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, data jejího životopisu či symbolicky zlomený tulipán. Desky a písmena na pomník vyráběly děti ve školním keramickém kroužku vedeném Danou Kráčmarovou. Pomník byl slavnostně odhalen 24. června 2015. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), oběť komunistických politických procesů [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Dopisy, které Milada Horáková psala před popravou, byly rodině předány až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Miladě Horákové

Poděbrady Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska u vchodu do kostela Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místního sboru Církce československé husitské a převším faráře Josefa Šamánka. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), oběť komunistických politických procesů [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Praha 1 Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel. JUDr. Josef Nestával (1900–1976) byl ve třicátých letech tajemníkem předsednictva Československé strany národně socialistické, činný ve spolkovém životě a fotbalovém sportu, např. jako předseda fotbalového klubu Viktoria Žižkov. Po ustanovení protektorátu se jako úředník pražského magistrátu zapojil do domácího odboje, v červenci 1940 byl zatčen gestapem a v březnu 1942 v Berlíně lidovým soudem odsouzen na doživotí. Osvobozen byl až v květnu 1945 na Mírově, kam byl převezen v roce 1944 jako tuberkulózní vězeň. Po válce odmítl nabídku stát se generálním tajemníkem národních socialistů a po rekonvalescenci se vrátil do vedení Ústředního svazu nemocenských pojišťoven, kde působil již před válkou. Zároveň vykovával několik nižších funkcí v ČSNS a v roce 1946 zasedl ve vedení pražského magistrátu. V únoru 1948 byl odvolán z funkce člena rady magistrátu a ředitele svazu pojišťoven, v prosinci mu bylo dovoleno v zaměstnání zůstat na pozici řadového referenta.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Praha 1 Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici. Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálně demokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Praha 1 Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Tři pamětní místa věnovaná Janu Masarykovi se nacházejí v prostorách Ministerstva zahraničních věcí ČR v Černínském paláci – připomínají jeho působení v diplomacii i tragický skon. Bronzová deska s reliéfem Jana Masaryka je od roku 1990 umístěna v chodbě vpravo od hlavního vchodu do budovy Černínského paláce. Jejím autorem je akad. sochař Pavel Malovaný. Dvanáct let poté, 7. března 2002, odhalil v přízemí budovy ministr zahraničí Jan Kavan na slavnostním shromáždění bronzovou bustu Jana Masaryka, jejímž autorem je sochař Jan Kolář. Bustu věnoval ministerstvu bývalý Masarykův tajemník JUDr. Antonín Sum (1919–2006). Z jeho iniciativy byla u příležitosti 55. výročí Masarykovy smrti v roce 2003 odhalena pamětní deska vsazená do dlažby nádvoří Černínského paláce v místě, kde byl nalezen mrtev. Toto nádvoří nese dnes také Masarykovo jméno. Za ne zcela objasněných okolností byl Jan Masaryk (1886–1948), ministr zahraničních věcí a syn prezidenta T. G. Masaryka, nalezen 10. března 1948 mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Dva týdny předtím se jako úřadující ministr a člen vlády nepřipojil k výzvě nekomunistických ministrů k odstoupení, neabdikoval a zůstal členem vlády Klementa Gottwalda. Okolnosti jeho úmrtí se vyšetřovaly opětovně v letech 1968–1969, 1993–1996. Poslední šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2003 dospělo k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě zavražděn. Přesto je jeho smrt stále obestřena mnoha nejasnostmi [viz též Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Praha 1 Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Bronzové desky s nápisem byly odhaleny 4. června 2002 z iniciativy ministerstva zahraničí. Po únorovém převratu přistoupili komunisté k radikálním koncepčním změnám, jež v případě československé zahraniční politiky zahrnovaly novou, zcela principiální orientaci na Sovětský svaz a jeho zahraniční zájmy. Obdobně jako v jiných centrálních úřadech provázela transformaci ministerstva zahraničí zásadní personální výměna, jež se týkala především služebně starších zaměstnanců s osobními zkušenostmi s předválečným fungováním úřadu, s působením v exilu či v domácím odboji. Významným způsobem zahájené změny ovlivnila dosud zcela neobjasněná smrt ministra zahraničních věcí Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka, Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi] 10. března 1948 a převzetí této funkce dosavadním tajemníkem úřadu, slovenským komunistou Vladimírem Clementisem [viz Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi]. Stávající zaměstnanci, kteří byli shledáni politicky nespolehlivými, byli penzionováni, propouštěni, převáděni do výroby či vystěhováváni z Prahy a Bratislavy. Diplomatům, kteří rezignovali na své úřady v zahraničí, nebo se jim podařil útěk z Československa, byl zabavován majetek. Mnozí zaměstnanci byli odsouzeni ve vykonstruovaných politických procesech k vysokým trestům odnětí svobody. Jedním z nich byl tajemník Jana Masaryka JUDr. Antonín Sum, odsouzený v roce 1950 za velezradu k 22 letům vězení, odkud byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruovaným procesům vyvolaným politickými čistkami v KSČ podlehli i mnozí komunisté z řad ministerstva, kteří se aktivně podíleli na předchozí „očistě“, včetně v roce 1952 popraveného ministra Clementise.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Praha 1 Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Autorkou portrétního reliéfu a desky k poctě Růženě Pelantové a Miladě Horákové je Jaroslava Lukešová. Odhaleny  byly v roce 1997 z iniciativy Magistrátu hlavního města Prahy. Růženu Pelantovou (1886–1959) i o generaci mladší Miladu Horákovou (1901–1950) spojoval zájem o sociální péči a o postavení žen ve společnosti. Obě pracovaly v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu, v Ženské národní radě i v národně socialistické straně. Stejně jako Milada Horáková [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla i Růžena Pelantová během nacistické okupace za pomoc odboji zatčena a vězněna. V roce 1946 se stala první zástupkyní primátora Prahy. Již březnu 1948 byla této funkce zbavena a v roce 1949 se jí podařilo odejít do exilu, kde působila jako předsedkyně Národní rady žen svobodného Československa. Zemřela v New Yorku, urna s jejím popelem byla v roce 1995 uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Miladě Horákové

Praha 1 Pomník Miladě Horákové

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 u budovy Poslanecké sněmovny na tzv. Pětikostelním náměstí na konci Sněmovní ulice za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult, za kterým stála při soudním procesu v květnu 1950 Milada Horáková, je umístěn na oválné kamenné desce se slovy, která Milada Horáková napsala ve svém posledním dopise před popravou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Pomník byl financován z veřejné sbírky.

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Praha 10 Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova. Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 pracoval jako pomocný  pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi

Praha 2 Pamětní deska Janu Masarykovi

Bronzová busta Jana Masaryka je umístěna na úzké desce s citátem nad vchodem do zahrady Vily Osvěta, kde v letech 1886–1889 bydlel T. G. Masaryk se svojí ženou Charlottou a kde se Jan Masaryk 14. září 1886 narodil. Busta byla odhalena 14. září 2006 v den 120. výročí jeho narození a jejím autorem je akad. sochař Jan Bartoš. Při slavnosti byl přečten pozdrav britské královny Alžběty II., která osobně Jana Masaryka poznala. Jan Masaryk (1886–1948) pracoval od roku 1919 v diplomatických službách. V letech 1925 až 1938 byl velvyslancem v Londýně, rezignoval po podepsání mnichovské dohody. V ustavené exilové vládě se stal ministrem zahraničních věcí a po válce působil v téže funkci až do své smrti 10. března 1948, kdy byl nalezen mrtev pod okny svého služebního bytu [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Praha 2 Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny. Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a na lyžích za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel řád Bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Praha 2 Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Pomník připomíná oběti nacistického a komunistického režimu a JUDr. Miladu Horákovou, vnímanou jako symbol odbojářů perzekvovaných oběma režimy. Odhalili jej 1. října 2018 v zahradě Ztracenka představitelé Klubu dr. Milady Horákové za účasti dcery Milady Horákové Jany Kánské, zastupitelů Prahy 2 a dalších hostů. Autory pomníku jsou sochař Ladislav Sorokáč a architekt Ondřej Tuček. Pomník znázorňující alegorii boje dobra se zlem tvoří dva balvany z černého žulového lomového kamene svírající bílý mramorový oblázek. Milada Horáková (1901–1950) byla česká politička, vězněná za účast v protinacistickém odboji v letech 1940–1945. Po nástupu komunistického režimu byla za politickou činnost znovu zatčena, v zinscenovaném procesu odsouzena k trestu smrti a popravena 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Praha 2 Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob JUDr. Milady Horákové (1901–1950), popravené české političky [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo místo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, každoroční setkání politických vězňů na tomto místě organizuje Klub Milady Horákové. Horizontální deska umístěná na hrobovém poli připomíná památku významných exilových osobností, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny do Prahy [viz též Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové, Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi].

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Praha 5 Pamětní deska Miladě Horákové

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935. JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně se zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní síň a deska Milady Horákové]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Prohlédnout detail
Praha 5. Socha Milady Horákové

Praha 5 Socha Milady Horákové

Bronzová socha JUDr. Milady Horákové [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla odhalena 10. října 2010 na pražském Smíchově v parku před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, kam M. Horáková do svého uvěznění pravidelně se svým mužem docházela na bohoslužby. Autorem asi dva metry vysoké sochy, před níž leží na žulové desce s nápisem zlatá růže v oběšencově oprátce, je Olbram Zoubek. Pamětní místo vzniklo z iniciativy místního sboru Českobratrské církve evangelické u příležitosti 75. výročí vstupu JUDr. Horákové do tamějšího společenství a jako připomínka uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů, prvním obětem komunistické totality v Československu

Praha 6 Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů, prvním obětem komunistické totality v Československu

Dvě bronzové pamětní desky připomínají nezákonné odvlékání příslušníků meziválečné emigrace ze zemí sovětského Ruska do trestních koncentračních táborů na Sibiři. Byly odhaleny Výborem „Oni byli první“ s podporou ministerstva kultury v květnu 1995, u příležitosti 50. výročí těchto událostí. Zdejší tzv. profesorský dům patří k připomínkám na významnou ruskou a ukrajinskou meziválečnou emigraci. Její představitelé, v mnoha případech již českoslovenští státní příslušníci, byli v roce 1945 zatýkáni sovětskými bezpečnostními orgány v rámci osvobozování československého území a odvlékáni do Sovětského svazu. Ze stovek těchto odvlečených emigrantů se po roce 1955 vrátila necelá pětina, většina v sovětském gulagu zemřela, jako např. gen. Vojcechovský [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému, Brno. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení, v němž uznala příslušníky protibolševické emigrace za první oběti komunistických nezákonností v Československu. Perzekuce vůči emigrantům ze sovětského Ruska, jež započala za tiché podpory československých komunistů sovětským režimem, pokračovala – jinými prostředky – i po nastolení komunistického režimu v Československu.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Praha 9 Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka za stranu lidovou, jenž měl kontakty na vinořskou faru. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran – návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že každá strana bude i nadále vyvíjet politickou činnost samostatně a vzájemné informování bude probíhat v individuální rovině. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška). Vojtěch Jandečka byl zatčen i souzen se skupinou funkcionářů spolku Orel, Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 do exilu.

Prohlédnout detail
Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Teplice Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Pamětní desku profesorům Obchodní akademie v Teplicích, kteří se stali obětmi nacistického a komunistického režimu, odhalili v roce 1997 absolventi studující tuto školu v letech 1936–1940. Na realizaci desky se rovněž podílely Konfederace politických vězňů a Český svaz bojovníků za svobodu. Profesor Kepka [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi] působil na obchodní akademii v Teplicích od roku 1936. Pohraničí opustil po zabrání Sudet, ale v květnu 1945 se z pověření ministerstva školství do regionu vrátil a organizoval v Teplicích, Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně přebírání a ochranu majetku místních obchodních škol.

Prohlédnout detail
Terezín. Pamětní síň a deska Milady Horákové

Terezín Pamětní síň a deska Milady Horákové

Pamětní síň JUDr. Milady Horákové (1901–1950) byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000. Deska pořízená z iniciativy Konfederace politických vězňů byla odhalena 22. června 2000. Milada Horáková byla vězněna za odbojovou činnost v letech 1940–1945, do roku 1942 v Praze na Pankráci, v letech 1942–1944 v policejní věznici v Malé pevnosti, v letech 1944–1945 v Drážďanech a Aichachu. [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi

Újezd u Brna Pamětní deska Janu Haluzovi

Uměleckou plastiku vytvořil sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří ji bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná spolu s dalšími železnými artefakty na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy, který zemřel v roce 2011 ve věku 97 let, slavnostně otevřel starosta města Jan Hradil 26. září 2012. Jan Haluza se narodil 12. července 1914 ve Šternově (dnes Újezd u Brna). V roce 1939 promoval na právnické fakultě v Brně. Byl členem katolického Orla, pod jehož hlavičkou získal v roce 1939 první mistrovský titul v běhu. V roce 1942 přijal nabídku Atletického klubu Baťa Zlín spojenou i s pracovním místem v baťovské exportní společnosti a do konce války zde trénovat učně Baťovy školy práce Emila Zátopka. Haluza, který po válce ukončil aktivní sportovní kariéru, se podílel na obnově Orla a vstoupil do Československé strany lidové. Působil ve Zlíně jako lidovecký funkcionář pro práci s mládeží a stal se i členem ústředního výboru strany. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportace letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování „ilegální organizace Zlín“, která měla plánovat „násilný zvrat“ režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář Československé strany lidové v Uherském Hradišti Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům], kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Již ve výkonu trestu byl také vyšetřován ohledně schůzky představitelů nekomunistických stran ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], jíž se zúčastnil Vojtěch Jandečka, s nímž se Jan Haluza přátelil. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl propuštěn v roce 1954. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví. V roce 1968 se Jan Haluza aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů, byl zvolen předsedou zlínské pobočky K 231. Po roce 1989, kdy se jeho jméno vrátilo do oficiálních sportovních tabulek, se také několikrát sešel se svým bývalým svěřencem Emilem Zátopkem.

Prohlédnout detail
Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambachrovi

Velké Pavlovice Pamětní deska Františku Štambachrovi

Pamětní deska je umístěna na rodném domě a byla odhalena 27. června 1999 ke stému výročí narození Františka Štambachra. František Štambachr (1899–1986) byl aktivní činitel katolických spolků, starosta Velkých Pavlovic (1938–1946) a poválečný poslanec za Československou stranu lidovou. Na přelomu let 1948 a 1949 byl zatčen v rámci akce Státní bezpečnosti „Modrý štít“ namířené proti dvěma skupinám lidoveckých funkcionářů zformovaných kolem Aloise Janečka a Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] a odsouzen na 20 let těžkého žaláře za vlastizradu. Prošel věznicemi Bory, Ilava, Mírov a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu. Zemřel v roce 1986 a byl pohřben na hřbitově ve Velkých Pavlovicích.

Prohlédnout detail
Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji

Volduchy Pamětní deska Stanislavu Broji

Mramorová pamětní deska se zlaceným písmem byla odhalena 23. května 1990, v den 40. výročí popravy Stanislava Broje, z iniciativy syna a dalších rodinných příslušníků a krajské organizace KDU-ČSL. Stanislav Broj (1901–1950) převzal ve 30. letech po otci hospodaření na rodném statku ve Volduchách, kde se také veřejně angažoval – byl členem sokola, hasičů, hospodářského družstva i obecního zastupitelstva a dlouholetým členem agrární strany. Po válce, kdy agrární strana nebyla obnovena, vstoupil do Československé strany lidové a po volbách v roce 1946 se stal poslancem za plzeňský kraj. V parlamentu působil v zemědělském výboru, kde aktivně čelil agrární politice KSČ. Byl zatčen 8. června 1948, bezprostředně poté, co mu skončil poslanecký mandát. Poslanecká imunita jej chránila od trestního stíhání, k němuž dala podnět plzeňská Státní bezpečnost již 26. února 1948 v souvislosti s jeho vystoupeními jako poslance, kvůli němuž byl na konci března zatčen a opět propuštěn. Červnové zatčení se týkalo vyšetřování útěku dvou lidoveckých poslanců. Stanislav Broj byl však následně a zcela účelově vtažen do vyšetřování jiné kauzy – smrti majora Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] – a odsouzen v jednom z následných procesů v prosinci 1948 k pěti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve věznici Plzeň Bory byl znovu obviněn ze spoluúčasti na vykonstruované vězeňské vzpouře [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989] a v tzv. borském procesu (11.–12. května 1950 v Plzni) Státním soudem odsouzen spolu s bývalým důstojníkem československé armády René Černým a vězeňským dozorcem Čeňkem Petelíkem k trestu smrti. Všichni tři byli popraveni 23. května 1950 v Praze na Pankráci [viz Praha 4. Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích]. Po neúspěšném pokusu v době pražského jara byl Stanislav Broj rehabilitován až po roce 1989.

Prohlédnout detail
Železný Brod. Památník obětem bezpráví

Železný Brod Památník obětem bezpráví

Původní Památník obětem nacismu, který podle návrhu Antonína Drobníka provedli v roce 1988 zaměstnanci železnobrodských technických služeb a zaměstnanci výrobního družstva Znak Malá Skála, byl po roce 1989 rozšířen pamětní deskou o připomínku obětí komunistického režimu ze Železného Brodu a přejmenován na Památník obětem bezpráví z let 1939–1945 a 1948–1989. Centrálně umístěná pamětní deska připomíná zdejšího rodáka Ladislava Ceé, popraveného v roce 1951 [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Tomáše Hübnera a Jiřího Habu zastřelené při bezpečnostní akci v roce 1949 [viz Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera].

Prohlédnout detail
Žumberk. Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku 6. září 1993. Bohumil Laušman (1903–1963), sociálně demokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálně demokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla v Československu zadržena. V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen v inscenovaném procesu k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru