Pamětní místa připomínající aktéry opozičních politických aktivit se ve velké části propojují s připomínkami obětí politických procesů, neboť téměř všechny i zcela nevinné aktivity či plány politických jednání měly za následek zatčení a odsouzení. Jsou spojena s osobnostmi nejen poválečného politického života, ale i s představiteli předválečných politických stran, jimž byl vstup do Národní fronty po válce odepřen a kteří s opozičními aktivitami v poúnorovém období spojovali naděje na znovuprosazení politiky vycházející z programů těchto stran (zejména zemědělské politiky agrární strany; Břasy-Vranovice). Připomínají zejména činitele národně socialistické strany – emigrovavší Růženu Pelantovou (Praha 1) a Vladimíra Krajinu (Praha 2), dále Miladu Horákovou (Písek, Praha 1, Praha 5 ad.), Josefa Nestávala (Praha 1), Jiřího Hejdu (Praha 10) a představitele strany lidové – Jana Šrámka (Grygov), Jana Dostálka (Kostelec nad Orlicí), Rostislava Sochorce (Brno-střed), Františka Štambachera (Velké Pavlovice) či Stanislava Broje (Volduchy). V rodném Žumberku připomíná pamětní deska předúnorového předsedu sociálních demokratů Bohumila Laušmana, uneseného z exilu do Československa. Na autentickém místě se nachází deska, odkazující na schůzku bývalých vrcholných nekomunistických politiků na faře ve Vinoři v září 1948 (Praha 9), jež se stala jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ v čele s Miladou Horákovou. Na rodném domě (Praha 2) upomíná pamětní deska osobnost Jana Masaryka, jehož smrt na nádvoří Černínského paláce (Praha 1) jen několik týdnů po únorovém převratu dodnes vzbuzuje emoce i otázky.

Komunistická strana Československa neměla bezprostředně po únoru 1948 ohledně dalšího postavení nekomunistických stran jasnou strategii. Do voleb (30. května), které měly stvrdit politickou legitimitu únorového převratu, se orientovala především na omezování vlivu nekomunistických stran (mj. i masovým náborem do KSČ doprovázeným dobrovolným rozpouštěním místních organizací nekomunistických stran), jež byly souběžně „očisťovány“ akčními výbory Národní fronty, tj. byli z nich vylučováni hlavní představitelé tzv. pravice a vliv ve vedení stran na sebe naopak strhla tzv. levice. Zároveň vstupovaly do hry první politické procesy, jež měly dokázat „protistátní činnost“ některých politických skupin před únorem (a které byly již před únorem připravovány). Tyto kroky spolu s debaklem, které nekomunistické strany utrpěly během řešení vládní krize, vyvolaly jejich brzký rozvrat. Červnová abdikace prezidenta Beneše a odchod významných nekomunistických politiků do exilu rozpad poválečného politického systému dovršily.

Když se ukázalo, že komunistický režim používá politické procesy jako jeden z prostředků upevnění moci, politické odplaty i jako součást naplňování „zostřeného třídního boje“, ocitli se bývalí funkcionáři nekomunistických stran v bezprostředním ohrožení. Od podzimu 1948 byli systematicky sledováni a fakticky jakákoli jejich činnost mohla být (a také byla) považována za protistátní. Symbolem takové účelové desinterpretace je schůzka nekomunistických politiků na faře ve Vinoři, od níž se odvíjela konstrukce politického procesu se členy tzv. Direktoria československého odboje. Ve skutečnosti účastníci této schůzky jakoukoli koordinaci ilegální činnosti odmítli jako nereálnou a neúčelnou.

Podstatou neveřejné činnosti bývalých funkcionářů byla snaha nedopustit úplný rozpad těch částí členstva, které se postavily proti politice spolupráce s KSČ, udržovat latentně jejich připravenost, aby v případě změny poměrů byly schopny vystoupit; součástí těchto plánů byly i přípravy nových politických programů. Vize o takovém pozitivním vývoji byly spojovány především s dočasným uvolňováním mezinárodního napětí na jaře 1949 a podporovány vyjádřeními některých exilových politiků. Již na podzim 1948 byli zatčeni představitelé Ústředního výboru nezávislé sociální demokracie (činnost sociálně demokratické strany byla ukončena nuceným sloučením s KSČ v červnu) Zdeněk Peška a Vojtěch Dundr. Na přelomu zimy 1948/1949 následovalo zatýkání dvou skupin kolem bývalých funkcionářů strany lidové Aloise Janečka a Vojtěcha Jandečky. V prostředí bývalých národních socialistů (strana de facto zanikla již od počátku března 1948 vznikem Československé strany socialistické) existovalo několik center rezistence, v nichž významné místo zaujímala tzv. politická šestka napojená na exilové vedení strany, jejímiž členy byli mj. Milada Horáková a Josef Nestával. Bývalí národně socialističtí funkcionáři byli zatčeni na podzim 1949, kromě již uvedených Antonie Kleinerová, František Přeučil a další.

Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Bohuslavice Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva. Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května až 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi] odsouzeni Státním soudem v Praze k trestu smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Břasy-Vranovice Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě. Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Prohlédnout detail
Brno-Černovice. Pamětní deska Albertu Havlíkovi

Brno-Černovice Pamětní deska Albertu Havlíkovi

Pamětní deska byla z rodinné iniciativy odhalena 4. dubna 1992, u příležitosti stého výročí narození Alberta Havlíka, na budově školy, kde působil. Albert Havlík (1892–1952) působil jako učitel a později ředitel obecné školy v Brně-Černovicích, kde v roce 1919 spoluzakládal sokolskou jednotu a stal se jejím prvním předsedou. Po druhé světové válce vstoupil do Československé strany národně socialistické a stal se zastupitelem brněnského magistrátu. Po zatčení v roce 1950 se ve vyšetřovací vazbě nervově zhroutil, byl převezen do psychiatrické léčebny, kde v srpnu 1952 zemřel.

Prohlédnout detail
Brno-střed. Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Brno-střed Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi

Pamětní deska Rostislavu Sochorcovi byla odhalena v roce 1997 ve vstupní hale Zemského domu, dnes sídla Ústavního soudu. Bronzová deska půlená reliéfem ostnatého drátu s plastickým nápisem je věnována poslanci Národního shromáždění a tajemníku Svazu lidových zemědělců. Rostislav Sochorec (1900–1948) se stal jednou z prvních obětí únorových událostí spojených s politickou perzekucí nekomunistických představitelů. Byl zatčen Státní bezpečností 23. února 1948 na zasedání Jednotného svazu českých zemědělců v Praze. Z vyšetřovací vazby byl převezen do uzavřené části psychiatrické léčebny v Brně, kde za nevyjasněných okolností zemřel. Podle oficiální verze se tak stalo 13. května 1948, kdy se měl Rostislav Sochorec oběsit. Pohřeb se konal ve Starém Městě u Uherského Hradiště, odkud pocházela jeho rodina. Pohřební průvod se stal tichou protikomunistickou demonstrací. Úmrtí bylo předmětem vyšetřování v roce 1968 a po roce 1990 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, avšak pro nedostatek důkazních materiálů a svědectví vyšetřovatelé nedospěli k jednoznačným závěrům.

Prohlédnout detail
Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Budyně nad Ohří Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů v roce 2002. Josef Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na obchodní škole v Budyni nad Ohří od roku 1941 do roku 1946.

Prohlédnout detail
Grygov. Pomník Janu Šrámkovi

Grygov Pomník Janu Šrámkovi

Busta, jejímž autorem je akademický sochař Karel Hořínek, byla odhalena 11. srpna 1990, u příležitosti 120. výročí narození Mons. Jana Šrámka. Byla umístěna na jeho rodném domě (dnes obecní úřad) z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Po rekonstrukci budovy byla odhalena 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov. Jan Šrámek (1870–1956) byl v roce 1892 vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi], v roce 1909 byl jedním z iniciátorů a celoživotním předsedou katolické tělovýchovné organizace Orel. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, jako ministr působil téměř nepřetržitě od roku 1921 do roku 1948 (v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády). V březnu 1948 byli Jan Šrámek a jeho blízký spolupracovník František Hála (1893–1952) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci klášterů a řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde František Hála v srpnu 1952 zemřel. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat pod fiktivním jménem do pražské nemocnice Na Bulovce, kde 22. dubna 1956 zemřel. Utajovaný byl i jeho pohřeb do matčina hrobu ve Velkém Týnci 25. dubna. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Janu Šrámkovi in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Hradec Králové. Busta Milady Horákové

Hradec Králové Busta Milady Horákové

Busta JUDr. Milady Horákové byla odhalena 25. června 1999. Sádrovou kopii akad. sochařky Jaroslavy Lukešové základní škole věnoval Klub Milady Horákové. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Kopřivnice. Pamětní deska a reliéf Milady Horákové

Kopřivnice Pamětní deska a reliéf Milady Horákové

Udělení čestného názvu a odhalení pamětní desky na budově školy se uskutečnilo 12. června 1995 za přítomnosti dcery Milady Horákové Jany Kánské, ministrů spravedlnosti a obrany a dalších čestných hostů. Pamětní místo ve vstupní hale školy bylo odhaleno v červnu 2000 u příležitosti 50. výročí popravy Milady Horákové, a byla tak založena tradice každoročního pietního setkání za účasti zástupců školy, města a Konfederace politických vězňů. Pamětní místo tvoří reliéf, jehož autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a plastová deska s úryvkem textu Milady Horákové. Jeho iniciátory byli Lubomír Hanzelka, bývalý předseda Klubu Masarykova demokratického hnutí v Kopřivnici, a Bohuslav Ficek, člen Konfederace politických vězňů, ve spolupráci s ředitelem školy Lumírem Pospěchem. Po rekonstrukci budovy školy byla na návrh zastupitelstva města na fasádu u hlavního vstupu přemístěna deska obětem komunismu z výklenku budovy bývalé radnice, odhalená v roce 2000 [viz Kopřivnice. Pamětní deska obětem komunismu], a deska M. Horákové, původně instalovaná na čelní stěně budovy základní školy. Odhalení přemístěných pamětních desek proběhlo 17. listopadu 2013. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Kořenov-Příchovice. Památník Milady Horákové

Kořenov-Příchovice Památník Milady Horákové

Památník, který vznikl z iniciativy Vlastimila Plecháče za podpory obce Kořenov, tvoří blok křemencové skály s kovovou pamětní deskou. Deska nese citaci z posledního dopisu Milady Horákové a její prolamovaný profilový portrét. Památník 30. června 2019 odhalila politička Miroslava Němcová za přítomnosti zástupců obce, Klubu Milady Horákové, hejtmana Libereckého kraje Martina Půty a veřejnosti. Požehnal jej P. Jozef Kadlic. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi

Kostelec nad Orlicí Pamětní deska Janu Dostálkovi

Pamětní deska na bývalém domě politika Ing. Jana Dostálka byla odhalena 13. září 2018 v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, zástupci města, Dostálkova vnučka Zdislava Kasalová a veřejnost. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jan Dostálek (1883–1955) byl prvorepublikový politik a představitel Československé strany lidové. Po vyhlášení protektorátu odešel z politického života a uchýlil se do ústraní v Kostelci nad Orlicí. Neúspěšný návrat do vysoké politiky po válce bývalého poslance a ministra pravděpodobně negativně ovlivnilo vyšetřování činnosti za okupace, které zahájil podnět Místního národního výboru v Kostelci z července 1945 (předmětem posuzování se staly dva jeho články otištěné v regionálním tisku v květnu 1939). Jan Dostálek se před trestnou komisí obhájil, mj. poukazem na svou pomoc domácímu odboji. Krátce po únoru 1948 vystoupil z lidové strany, pochopitelně se však dále stýkal s některými příznivci lidovecké politiky, kteří poúnorovou „obrodu“ ČSL vnímali kriticky a kteří byli (stejně jako Dostálek sám) sledováni. Z teoretických debat o nové křesťanskodemokratické straně, která by v budoucnu mohla nahradit zdiskreditovanou ČSL, vystavěla Státní bezpečnost konstrukt budování ilegální strany usilující o „rozvrácení a odstranění lidově-demokratického zřízení“ a převzetí moci. Na jeho základě začalo zatýkání a vyšetřování již na přelomu let 1948 a 1949 a poprvé byl plně „odhalen“ v samostatném procesu s Ing. arch. Jaroslavem Cuhrou v roce 1950, odsouzeném na 12 let. Účelově vystavěná protistátní činnost související s idejí křesťanskodemokratické strany se stala součástí kriminalizace mnoha dalších lidoveckých politiků a křesťanských intelektuálů, např. JUDr. Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], Ing. Aloise Janečka a Františka Štambachera [viz Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi] či katolického básníka Josefa Kostohryze [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi].

Prohlédnout detail
Kutná Hora. Pomník Miladě Horákové

Kutná Hora Pomník Miladě Horákové

Pomník ve tvaru zkoseného obdélníku ze žuly z lomu Studená na Vysočině zasazeného v zemi je umístěn v parčíku v Radnické ulici, který byl při příležitosti odhalení pomníku 28. června 2004 pojmenován Sad JUDr. Milady Horákové. Pomník vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře, zhotovení a umístění pomníku bylo financováno městem Kutná Hora. Autorem pomníku je Vladimír Miřijovský. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Písek. Pamětní deska Miladě Horákové

Písek Pamětní deska Miladě Horákové

Černá mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla politička poslaneckou kancelář. Citace na pamětní desce odkazuje na její poslední slova před popravou. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička a politička [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], byla v letech 1946–1948 poslankyní Národního shromáždění za českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické.

Prohlédnout detail
Plzeň. Busta Milady Horákové

Plzeň Busta Milady Horákové

Pamětní místo odhalené u příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu vzniklo na základě veřejné soutěže z iniciativy plzeňského krajského úřadu. Tvoří jej nápis na kamenném obložení stěny ve foyer a busta Milady Horákové, kterou 18. listopadu 2019 slavnostně odhalili hejtman Plzeňského kraje Josef Bernard (ČSSD) a autorka, sochařka Magdaléna Roztočilová. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Miladě Horákové

Plzeň Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové vznikl v rámci projektu Předškolí, který probíhal ve školním roce 2014–2015. Na vzniku pamětního místa se podíleli žáci plzeňské 21. základní školy ve školním keramickém kroužku vedeném Danou Kráčmarovou. Tvoří jej desky s úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, které byly rodině předány až v roce 1990. Pomník byl slavnostně odhalen 24. června 2015. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Miladě Horákové

Poděbrady Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a faráře Josefa Šamánka. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 1. Busta Milady Horákové

Praha 1 Busta Milady Horákové

Bronzovou bustu JUDr. Milady Horákové, jejíž autorkou je akademická sochařka Věra Růžičková-Bejrová, odhalil 27. října 1992 v přízemí Karolina tehdejší rektor Karlovy univerzity prof. Radim Palouš za účasti Jany Kánské, dcery Milady Horákové, ministra mezinárodních vztahů Josefa Zieleniece, ministra kultury Jindřicha Kabáta a dalších zástupců univerzity. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Studia práv na Karlově univerzitě ukončila v roce 1926.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Praha 1 Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel. Josef Nestával (1900–1976) pracoval ve vedení Ústředního svazu nemocenských pojišťoven a na pražském magistrátu. Ve třicátých letech byl vysokým funkcionářem Československé strany národně socialistické, činný byl i ve spolkovém životě. Za okupace se zapojil do odboje, v červenci 1940 byl zatčen gestapem a v březnu 1942 odsouzen na doživotí. Po válce vykonával několik nižších funkcí v ČSNS. V únoru 1948 byl odvolán z funkce člena rady magistrátu a ředitele svazu pojišťoven, v prosinci mu bylo dovoleno v zaměstnání zůstat na pozici řadového referenta. Po odchodu předsedy Petra Zenkla a dalších předúnorových představitelů národněsocialistické strany do exilu se z jeho popudu doma vytvořilo ilegální vedení strany, tzv. šestka. Nestával jako její předseda se v září 1948 spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] zúčastnili schůzky ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] s „nezávislými“ sociálními demokraty (Československá sociální demokracie byla v červnu násilně sloučena s KSČ) a představiteli lidovců, kteří obdobně jako národněsocialistická šestka čelili režimem řízenému „obrození“ Národní fronty. Smysl šestky byl primárně statutární a koordinační, jako celek žádnou ilegální činnost nevyvíjela. Josef Nestával byl zatčen 8. listopadu 1949 a v procesu s tzv. vedením záškodnického spiknutí proti republice (31. květen – 8. červen 1950), v němž byl v protikladu k faktickému postavení v rámci šestky označen za „zástupce“ Milady Horákové, odsouzen Státním soudem na doživotí. Trest odpykával ve věznicích Mírov, Leopoldov a Valdice. V rámci amnestie 1955 mu byl trest zkrácen na 25 let. Od roku 1956 Nestával usiloval o revizi procesu, kterou Krajský soud v Praze 1959 odmítl. Propuštěn byl na podmínku až v listopadu 1963. V roce 1968 se stal čelným představitelem tzv. staronových členů Československé strany socialistické a symbolem úsilí o společenskou rehabilitaci strany během pražského jara. Sovětská okupace přerušila soudní rehabilitaci popravených a odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Josef Nestával byl plně rehabilitován až posmrtně, v roce 1990.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Oldřichu Pelclovi

Praha 1 Pamětní deska Oldřichu Pelclovi

Pamětní deska byla odhalena 10. října 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Právník a podnikatel Oldřich Pecl (1903–1950) byl popraven 27. června 1950 po odsouzení ve vykonstruovaném procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Praha 1 Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici. Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálnědemokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Praha 1 Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Tři pamětní místa věnovaná Janu Masarykovi se nacházejí v prostorách Ministerstva zahraničních věcí ČR v Černínském paláci – připomínají jeho působení v diplomacii i tragický skon. Bronzová deska s reliéfem Jana Masaryka je od roku 1990 umístěna v chodbě vpravo od hlavního vchodu do budovy Černínského paláce. Jejím autorem je akad. sochař Pavel Malovaný. Dvanáct let poté, 7. března 2002, odhalil v přízemí budovy ministr zahraničí Jan Kavan na slavnostním shromáždění bronzovou bustu Jana Masaryka, jejímž autorem je sochař Jan Kolář. Bustu věnoval ministerstvu bývalý Masarykův tajemník JUDr. Antonín Sum (1919–2006). Z jeho iniciativy byla u příležitosti 55. výročí Masarykovy smrti v roce 2003 odhalena pamětní deska vsazená do dlažby nádvoří Černínského paláce v místě, kde byl Masaryk nalezen mrtev. Toto nádvoří nese dnes také Masarykovo jméno. Za ne zcela objasněných okolností byl Jan Masaryk (1886–1948), syn prezidenta T. G. Masaryka, československý vyslanec v Londýně (1925–1938), ministr zahraničních věcí (1940–1948), nalezen 10. března 1948 mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Během únorové krize  se jako ministr a člen vlády nepřipojil k abdikaci dalších nekomunistických ministrů a zůstal i členem vlády „obrozené Národní fronty“ Klementa Gottwalda po 25. únoru. Podle oficiálního stanoviska spáchal sebevraždu. Okolnosti jeho úmrtí se vyšetřovaly opětovně v letech 1968–1969, 1993–1996. Poslední šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2003 dospělo k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě pravděpodobně zavražděn. Přesto je jeho smrt stále obestřena mnoha nejasnostmi [viz též Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Praha 1 Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Autorkou portrétního reliéfu a desky k poctě Růženě Pelantové a Miladě Horákové je Jaroslava Lukešová. Odhaleny  byly v roce 1997 z iniciativy Magistrátu hlavního města Prahy. Růženu Pelantovou (1886–1959) i o generaci mladší Miladu Horákovou (1901–1950) spojoval zájem o sociální péči a o postavení žen ve společnosti. Obě pracovaly v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu, v Ženské národní radě i v národně socialistické straně. Stejně jako Milada Horáková [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla i Růžena Pelantová během nacistické okupace za pomoc odboji zatčena a vězněna. V roce 1946 se stala první zástupkyní primátora Prahy. Již březnu 1948 byla této funkce zbavena a v roce 1949 se jí podařilo odejít do exilu, kde působila jako předsedkyně Národní rady žen svobodného Československa. Zemřela v New Yorku, urna s jejím popelem byla v roce 1995 uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Miladě Horákové

Praha 1 Pomník Miladě Horákové

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 na tzv. Pětikostelním náměstí za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult odkazující na soudní proces je umístěn na kamenné desce, jež nese slova, která Milada Horáková údajně pronesla před popravou. Pomník financovaný z veřejné sbírky doplňuje deska v cizích jazycích. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Praha 10 Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova. Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 byl zaměstnán jako pomocný pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi

Praha 2 Pamětní deska Janu Masarykovi

Bronzová busta Jana Masaryka je umístěna na úzké desce s citátem nad vchodem do zahrady Vily Osvěta, kde v letech 1886–1889 bydlel T. G. Masaryk se svojí ženou Charlottou a kde se Jan Masaryk 14. září 1886 narodil. Busta byla odhalena 14. září 2006, v den 120. výročí jeho narození, a jejím autorem je akad. sochař Jan Bartoš. Při slavnosti byl přečten pozdrav britské královny Alžběty II., která Jana Masaryka osobně poznala. Jan Masaryk (1886–1948), syn T. G. Masaryka, diplomat, ministr zahraničních věcí, zemřel za dosud nevyjasněných okolností 10. března 1948 [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Praha 2 Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny. Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje, vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel Řád bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Praha 2 Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Pomník připomíná oběti nacistického a komunistického režimu a JUDr. Miladu Horákovou, vnímanou jako symbol odbojářů perzekvovaných oběma režimy. Odhalili jej 1. října 2018 v zahradě Ztracenka představitelé Klubu dr. Milady Horákové za účasti dcery Milady Horákové Jany Kánské, zastupitelů Prahy 2 a dalších hostů. Autory pomníku jsou sochař Ladislav Sorokáč a architekt Ondřej Tuček. Pomník znázorňující alegorii boje dobra se zlem tvoří dva balvany z černého žulového lomového kamene svírající bílý mramorový oblázek. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Praha 5 Pamětní deska Miladě Horákové

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935. JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové; Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Prohlédnout detail
Praha 5. Socha Milady Horákové

Praha 5 Socha Milady Horákové

Bronzová socha JUDr. Milady Horákové byla odhalena 10. října 2010 na pražském Smíchově v parku před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, kam M. Horáková do svého uvěznění pravidelně se svým mužem docházela na bohoslužby. Autorem asi dva metry vysoké sochy, před níž leží na žulové desce s nápisem zlatá růže v oběšencově oprátce, je Olbram Zoubek. Pamětní místo vzniklo z iniciativy místního sboru Českobratrské církve evangelické u příležitosti 75. výročí vstupu Milady Horákové do tamějšího společenství a jako připomínka uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů

Praha 6 Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů

Dvě bronzové pamětní desky umístěné na fasádě někdejšího profesorského domu v Bubenči připomínají v češtině a ruštině nezákonné odvlékání příslušníků porevoluční emigrace ze sovětského Ruska do SSSR.  Byly odhaleny s podporou ministerstva kultury Výborem Oni byli první v květnu 1995, u příležitosti 50. výročí těchto událostí. Zdejší tzv. profesorský dům patří k připomínkám významné ruské a ukrajinské meziválečné emigrace v Československu. Její představitelé, v mnoha případech již českoslovenští státní příslušníci, byli v roce 1945 zatčeni sovětskými bezpečnostními orgány a odvlečeni do Sovětského svazu. Ze stovek těchto odvlečených emigrantů se po roce 1955 vrátila necelá pětina, většina v sovětském gulagu zemřela, jako např. gen. Vojcechovský [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému, Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení, v němž uznala příslušníky protibolševické emigrace za první oběti komunistických nezákonností v Československu. Perzekuce emigrantů ze sovětského Ruska, jež započala již v roce 1945, pokračovala – jinými prostředky – i po nastolení komunistického režimu v Československu.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Praha 9 Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran  budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Prohlédnout detail
Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Teplice Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi

Pamětní desku profesorům Obchodní akademie v Teplicích, kteří se stali obětmi nacistického a komunistického režimu, odhalili v roce 1997 absolventi studující tuto školu v letech 1936–1940. Na realizaci desky se rovněž podílely Konfederace politických vězňů a Český svaz bojovníků za svobodu. Profesor Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na Obchodní akademii v Teplicích do zabrání Sudet. V květnu 1945 se z pověření ministerstva školství do regionu vrátil a organizoval v Teplicích, Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně přebírání a ochranu majetku místních obchodních škol.

Prohlédnout detail
Teplice. Pomník Miladě Horákové

Teplice Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové, jehož autory jsou sochařka Jaroslava Lukešová a architekt Milan Míšek, byl odhalen v červnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu. Pomník tvoří dvě vertikální břevna ve spodní části spojená třemi železnými pásky, do nichž jsou z přední a zadní strany zasazeny dvě měděné desky s nápisy. V horní části jsou břevna překryta jedním příčným se vsazeným kulatým portrétním reliéfem Milady Horákové. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950

Terezín Expozice Milada Horáková 1901–1950

Stálá expozice byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000 a je umístěna v Malé pevnosti, v bývalém Krankenrevíru. Součástí expozice je i pamětní deska [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové

Terezín Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska pořízená z iniciativy Konfederace politických vězňů byla odhalena 22. června 2000 a je umístěna v Malé pevnosti Terezín jako součást stálé expozice věnované Miladě Horákové [viz Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Milada Horáková (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla v letech 1940–1945 vězněna za odbojovou činnost. Spolu se svým manželem byla zatčena v srpnu 1940 a držena ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci. Během druhého stanného práva byla převezena do terezínské Malé pevnosti, kde strávila dva roky, nejprve několik měsíců v samovazbě. Na jaře 1943 byla pověřena péčí o ženskou ošetřovnu s marodkou, z titulu této funkce mohla pomáhat spoluvězeňkyním a díky volnějšímu pohybu po pevnosti se i setkat se svým manželem. V červnu 1944 byla odvezena do Drážďan, kde byla v říjnu odsouzena k osmiletému trestu, její manžel dr. Bohuslav Horák (1899–1976, Washington) na pět let. Osvobození se dočkala ve věznici v bavorském Aichachu.

Prohlédnout detail
Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi

Velké Pavlovice Pamětní deska Františku Štambacherovi

Pamětní deska je umístěna na rodném domě a byla odhalena 27. června 1999 ke stému výročí narození Františka Štambachra. František Štambacher (1899–1986) byl aktivní činitel katolických spolků, starosta Velkých Pavlovic (1938–1946) a poválečný poslanec za Československou stranu lidovou. K jeho zatčení došlo v souvislosti s činností dvou ilegálních skupin operujících na Moravě. Jednu z nich představoval okruh bývalých moravských poslanců v čele s Ing. Aloisem Janáčkem (tzv. výbor), jenž se jako obdobná pražská skupina (tzv. ústředí), ve které působili Ing. arch. Jaroslav Cuhra [viz Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi] a JUDr. Vojtěch Jandečka [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], zabývala myšlenkou vytvoření neoficiální struktury bývalých lidoveckých představitelů nezkompromitovaných působením v „obrozené“ ČSL. Druhá skupina, označovaná jako Modrý štít, organizovala pomoc perzekvovaných osobám, včetně útěků za hranice. I ta vznikla v prostředí předúnorových stoupenců strany lidové. František Štambacher (někdy též Štambachr) podle všeho spolupracoval s oběma skupinami jen volně. Byl zatčen v lednu 1949 a v procesu konaném 25.–28. října před Státním soudem Brno odsouzen za vlastizradu na dvacet let (Ing. Janáček, odsouzený znova v roce 1961, na doživotí). Prošel věznicemi Bory, Ilava, Mírov a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu v rámci květnové amnestie. Zemřel v roce 1986 a byl pohřben na hřbitově ve Velkých Pavlovicích.

Prohlédnout detail
Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji

Volduchy Pamětní deska Stanislavu Broji

Mramorová pamětní deska se zlaceným písmem byla odhalena 23. května 1990, v den 40. výročí popravy Stanislava Broje, z iniciativy syna a dalších rodinných příslušníků a krajské organizace KDU-ČSL. Stanislav Broj (1901–1950) převzal ve 30. letech po otci hospodaření na rodném statku ve Volduchách, kde se také veřejně angažoval – byl členem Sokola, hasičů, hospodářského družstva i obecního zastupitelstva a dlouholetým členem agrární strany. Po válce, kdy agrární strana nebyla obnovena, vstoupil do Československé strany lidové a po volbách v roce 1946 se stal poslancem za plzeňský kraj. V parlamentu působil v zemědělském výboru, kde aktivně čelil agrární politice KSČ. Byl zatčen 8. června 1948, bezprostředně poté, co mu skončil poslanecký mandát. Poslanecká imunita jej chránila od trestního stíhání, k němuž dala podnět plzeňská Státní bezpečnost již 26. února 1948 v souvislosti s jeho veřejnými vystoupeními, kvůli nimž byl na konci března zatčen a opět propuštěn. Červnové zatčení se týkalo vyšetřování útěku dvou lidoveckých poslanců. Stanislav Broj byl však následně a účelově vtažen do vyšetřování jiné kauzy – smrti majora Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] – a odsouzen v jednom z následných procesů v prosinci 1948 k pěti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve věznici Plzeň Bory byl znovu obviněn ze spoluúčasti na vykonstruované vězeňské vzpouře a v tzv. borském procesu (11. a 12. května 1950 v Plzni) Státním soudem odsouzen k trestu smrti [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] a popraven 23. května 1950 v Praze na Pankráci. Po neúspěšném pokusu v době pražského jara byl Stanislav Broj rehabilitován až po roce 1989. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Žumberk. Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku. Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálnědemokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálnědemokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla během útěku zadržena. (Manželka Julie a dcery Věra a Olga byly v září 1950 odsouzeny na 14, 15, resp. 10 let.) V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst