Posts Tagged ‘Bílá Voda’

Bílá Voda. Hřbitov

Čtvrtek, 9 října, 2014

Hřbitov připomíná památku asi 750 řádových sester, které v Bílé Vodě dožívaly po násilném vystěhování z klášterů a řeholních domů v roce 1950. Hřbitov byl roku 2000 prohlášen kulturní památkou.

První transport řádových sester dorazil do Bílé Vody, jež byla jedním z tzv. centralizačních míst [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic], 28. září 1950. Bílá Voda sloužila od roku 1951 výhradně k internaci sester starších šedesáti let a práce neschopných, část mladších řeholnic odsud byla přemístěna do Javorníka, kde pracovaly jako dělnice prostějovských oděvních závodů v domácí výrobě. Postupně zde nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, které kromě piaristické koleje bydlely i v dalších objektech v obci.

Viz též Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda.

Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda

Čtvrtek, 9 října, 2014

Muzeum historie internace, izolace a integrace v Bílé Vodě bylo zásluhou starosty obce Miroslava Kociána otevřeno 7. září 2012 za přítomnosti zástupkyň řeholí a kongregací, biskupa Františka Václava Lobkowicze a kardinála Dominika Duky, pod jehož záštitou muzeum vzniklo. Jeden ze dvou sálů muzea je věnován zdejší internaci a později nuceného pobytu řádových sester od roku 1950 až do roku 1989.

V Bílé Vodě, jež byla jedním z tzv. centralizačních míst, postupně nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově [viz Bílá Voda. Hřbitov].

Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Úterý, 12 července, 2011

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

 

Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989

Úterý, 31 května, 2011

Stálá výstava Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989 je expoziturou Muzea třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. Expozice otevřená v roce 1999 a podstatně přebudovaná v roce 2002 se nachází v chodbě přiléhající ke klášternímu kostelu Zvěstování Panny Marie. Premonstrátský klášter v Teplé je místem tradičních muklovských poutí pořádaných Konfederací politických vězňů [viz též Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské].

Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 klášter sloužil až do roku 1978 jako kasárna Československé lidové armády, kdy ho do své správy převzal Národní památkový ústav. Tepelský převor P. Heřman Josef Tyl (1914–1993), odsouzený v roce 1951 na dvanáct let vězení, se s dalšími premonstráty vrátil do kláštera v prosinci 1989 [viz Cakov. Deska Heřmanu Josefu Tylovi].

Perzekuci církví připomíná také Památník obětem internace v klášteře redemptoristů v Králíkách [viz Králíky. Expozice Památník obětem internace Králíky] a expozice historie internace, izolace a integrace v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru