Z iniciativy chartistky Simony Hradílkové a architekta Jana Sapáka a s podporou občanské petice rozhodlo vedení města uctít u příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu památku brněnské rodačky pojmenováním parku za Místodržitelským palácem. Kovovou pamětní desku na kamenném podkladu zasazenou do trávy odhalily primátorka Markéta Vaňková (ODS) a Simona Hradílková 17. listopadu 2019.

Danuše Muzikářová (1951–1969) byla 21. srpna 1969 v centru města smrtelně zasažena do hlavy při potlačování demonstrace k prvnímu výročí okupace [viz Brno-střed. Pamětní deska Danuši Muzikářové].

Pamětní deska byla odhalena 4. dubna 2019 v brněnské pasáži Alfa z iniciativy organizace Sokol Brno I v rámci projektu Poslední adresa, který do ČR uvedl ruský publicista Sergej Parchomenko. Autorem desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili zástupci paměťových institucí, které na projektu spolupracují, členové organizace Sokol, příbuzní, Robotkův spoluvězeň Cyril Michalica a veřejnost.

Podplukovník generálního štábu Josef Robotka (1906–1952), účastník druhého odboje, byl v květnu 1950 odsouzen za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti a v listopadu 1952 popraven [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi].

Připomínku věnovanou českému filozofovi Janu Patočkovi odhalil 9. listopadu 2016 u příležitosti 70. výročí založení Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity její děkan Jiří Němec. Autorem kinetické pamětní desky, která zpodobňuje v závislosti na denní době otevírající se a zavírající se knihu, je výtvarník Matěj Smetana.

Jan Patočka (1907–1977), filozof a signatář Charty 77 [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi], působil na brněnské univerzitě v letech 1946–1948 a 1966–1968. V prvním období vedl semináře filozofie na nově zřízené pedagogické fakultě, zároveň přednášel i na filozofické fakultě v Praze. Kvůli politickému nátlaku s nástupem komunistického režimu v červnu 1948 z místa odešel (o rok později také z FF UK). V době politického uvolnění začal Jan Patočka v Brně od podzimu 1966 znovu přednášet, tentokrát na filozofické fakultě. O rok později zde obhájil profesuru, po jmenování v roce 1968 přešel na pražskou univerzitu, odkud v roce 1972 odešel do nucené penze. S výukou pokračoval v rámci tzv. bytových seminářů.

Plastika, jejímž autorem je exilový sochař Josef Randa, byla na podestě třetího podlaží budovy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity instalována v roce 1990 jako dar Československého sdružení v Kanadě ve Winnipegu. Na kamenném podstavci vsazeném do zdi je umístěna dřevěná patinovaná plastika – hořící pochodeň s postavou ženy vystupující z plamenů, na okraji pochodně je plasticky vystupující text. Autor ji koncipoval podle své interpretace Palachova činu, tj. stát se symbolickou pochodní k svobodě vlasti.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Bronzová pamětní deska byla odhalena 8. května 1995 a kromě nápisu má ve svém středu skautský znak – lilii. Je umístěna na domě, ve kterém žil Velen Fanderlik, jeden z čelných představitelů českého skautingu.

Velen Fanderlik (1907–1985) vyrůstal v Brně, kde se pod vlivem otce začal věnovat skautingu jako člen a později vedoucí, s bratrem pro skautské vedoucí organizovali Lesní školu. V roce 1929 vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a v Brně si otevřel advokátní praxi. V roce 1939 emigroval do Francie a vstoupil do československé zahraniční armády. Po příchodu do Anglie pracoval v právním oddělení exilového ministerstva obrany a i při této práci se věnoval skautingu – pořádal besedy a výstavy pro veřejnost, pomáhal vytvářet skautské oddíly mezi dětmi emigrantů. Po válce jako člen mezinárodní vyšetřovací komise zastupoval Československo během procesů v Norimberku. V roce 1946 se stal starostou Junáka a byl také členem mezinárodních skautských organizací. V roce 1948 znovu emigroval do Anglie a poté do Kanady, kde žil až do své smrti v roce 1985. I po odchodu z Československa organizoval, reprezentoval a vedl československé skautské hnutí [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám], mj. v pořadech Rádia Svobodná Evropa, při mezinárodních setkáních, v korespondenci s exilovými organizacemi.

Kamenná deska s ozdobnými bronzovými hřeby v rozích připomíná brněnský sběrný tábor nucených prací. Jejím autorem je výtvarník Milivoj Husák a byla odhalena v roce 1995. Nenachází se přímo na autentickém místě, neboť budova v Lidické ulici č. 63, v níž od roku 1841 sídlila donucovací pracovna, byla v roce 1960 zbořena a majitel nové budovy s instalací desky nesouhlasil.

Ve zdejším sběrném táboře byli soustřeďováni muži přikázaní k nucené práci z brněnského a jihlavského kraje a z části okresů olomouckého a zlínského (gottwaldovského) kraje a poté odesíláni do jednotlivých táborů [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].

Pomník, který tvoří betonový pylon s otisky prken, s železnými pruty symbolizujícími ostnaté dráty a s plastickým nápisem, je zapuštěn do vydlážděného kruhu. Byl odhalen v roce 1997 a jeho autorem je Milivoj Husák.

Tábory nucené práce (TNP), podobně jako vojenské tábory nucených prací (VTNP) a pomocné technické prapory (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly zřizovány s účelem izolace tzv. politicky nespolehlivých osob a jejich nasazení na práci v klíčových odvětvích národního hospodářství. Vznik táborů nucené práce se připisuje reakci komunistického režimu na projevy veřejného nesouhlasu společnosti s poúnorovým vývojem (Jedenáctý všesokolský slet v červnu a pohřeb prezidenta Edvarda Beneše v září 1948). Kromě politické perzekuce sledoval zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb., platný od 17. listopadu 1948) také zajištění pracovní síly v průmyslových odvětvích, která se potýkala s nedostatkem pracovní kapacity. Tábory byly zřizovány v blízkosti velkých průmyslových podniků, ale především při uhelných dolech na Ostravsku a Kladensku (kde osoby přikázané do TNP doplňovaly stavy odvedenců k PTP) a uranových na Jáchymovsku a Příbramsku (kde ovšem nejpočetnější pracovní sílu tvořili vězni). Postupně byla vytvořena síť sběrných táborů – pro muže Pardubice, Sv. Jan pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu], Všebořice, Brno [viz Brno-střed. Pamětní deska sběrného tábora nucených prací], Ostrava-Kunčice, Třinec, pro ženy Dlažkovice a Valtice. Pro důstojníky armády byl určen tábor nucené práce Mírov [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Představa o vytvoření táborů nucených prací s objemem 30 tisíc přikázaných osob se rozcházela s reálným stavem (údajně zejména kvůli nečinnosti nižších stupňů komisí jmenovaných národními výbory). Přikazovací komise přikázaly do července 1950 do TNP „jen“ 16 700 osob (z toho na Slovensku přes pět tisíc), nejvíce v rámci perzekuce tzv. bývalých lidí (městské buržoazie), poté se v důsledku kolektivizační kampaně naopak zvýšil podíl tzv. venkovských boháčů. Tábory nucené práce byly zrušeny novelizací některých ustanovení trestního práva (zákon č. 102/1953 Sb., platný od 31. prosince 1953).

Památník věnovaný příslušníkům československého odboje za první a druhé světové války a účastníkům protikomunistického odboje měl být největším skleněným pomníkem na světě. Monument byl zhotoven ze sto osmdesáti tun vrstveného skla, realizovaly ho Teplické sklárny. Tvořily jej tři mohutné klíny z nazelenalého vrstveného skla umístěné na kamenném podkladu, které symbolizovaly jednotlivé skupiny odboje. Skla nesla text Ludvíka Kundery. Při umístění 22. prosince 1999 však v důsledku tepelného šoku sklo popraskalo. Na jaře 2006 Rada města Brna definitivně rozhodla o odstoupení od smlouvy s autorem Zdeňkem Makovským (podle jedné z variant obnovy poničeného pomníku se zamýšlelo obložit skleněné stěny kamenem) a v roce 2010 byl památník demontován. Nová odbojová připomínka byla odhalena na podzim 2006 před budovou soudu [viz Brno-střed. Pomník tří odbojů].

Pamětní deska československému armádnímu generálu Sergeji Vojcechovskému byla odhalena z iniciativy Výboru Oni byli první 18. prosince 2003 na budově bývalého Zemského vojenského velitelství. Bronzovou desku s plastickým nápisem zdobí lipová ratolest.

Armádní generál Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl 12. května 1945 odveden příslušníky sovětské kontrarozvědky SMERŠ z budovy Zemského vojenského velitelství v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. Patřil k významné komunitě ruské meziválečné emigrace, jejíž příslušníky sovětské bezpečnostní orgány v rámci osvobozování československého území zatýkaly a odvlékaly do Sovětského svazu. Jsou považováni za první oběti politiky československých komunistů [viz Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů].

Pamětní deska je věnována redakci revue Akord a českému básníku, novináři a redaktoru Janu Zahradníčkovi, který v ní působil. Pamětní bronzová deska, jejímž autorem je Otmar Oliva, byla odhalena z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 6. října 2000. Nápis je rozčleněn středovým plastickým reliéfním pásem s motivem přírody, provazců a ostnatého drátu. V dolní hraně desky je plastický znak Brna vystupující mimo desku.

Katolicky orientovaný měsíčník pro literaturu, umění a život revue Akord vycházel v letech 1928 až 1948. Poslední číslo vyšlo v únoru 1948 a poté bylo vydávání z politických důvodů zastaveno. Na předúnorové ročníky navázal stejnojmenný časopis, jehož dvě čísla vyšla ještě jako samizdat v roce 1989 pod redakcí Zdeňka Rotrekla. Ve 40. letech revui redigoval básník Jan Zahradníček (1905–1960), odsouzený v 50. letech ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].