Pomník Antonína Švehly byl odhalen 6. června 2009 z iniciativy Havlíčkobrodského občanského sdružení přátel Antonína Švehly. Bustu ze světlé žuly vytvořil kamenosochař Libor Šimon, ústřední deska na podstavci připomíná osudy původního pomníku.

Antonín Švehla (1873–1933) byl významným politikem, který se zasloužil o vznik Československa, předsedou vlivné agrární strany a v letech 1922–1929 předsedou tří vlád. Po druhé světové válce nebylo obnovení agrární strany povoleno a strana byla stigmatizována jako subjekt, jehož vedení se po Mnichovu a za okupace provinilo vůči národním a státním zájmům. Komunistická interpretace vydávala Švehlu a další „muže 28. října“ za politiky zastupující zájmy velkoburžoazie, kteří se v zápase o charakter nové republiky postavili proti pracujícím. Agrární strana měla v této interpretaci pozici významného aktéra, jenž zapříčinil Mnichov a rozpad státu. Zacházení se sochami a bustami státníků první „buržoazní“ republiky, které za protektorátu systematicky odstraňovala německá okupační správa, se po válce stalo součástí soupeření o politické směřování obnoveného státu a po únoru 1948 součástí závazného jednotného výkladu dějin. Týkalo se to také soch T.G. Masaryka [viz Valašské Meziříčí. Pamětní nápis na pomníku TGM a další].

Viz též Přelouč. Pamětní deska na pomníku Antonína Švehly; Praha 10. Pamětní deska Marii Švehlové.

Pamětní deska umístěná na kříži je dedikována místnímu statkáři Bedřichu Hojerovi, který byl v padesátých letech s rodinou nuceně vystěhován z obce. Pamětní deska byla pořízena z iniciativy Františka Brože v roce 2017.

Bedřich Hojer (1887–1975), v letech 1925–1945 starosta obce, po válce předseda místního národního výboru a člen národně socialistické strany, hospodařící na rodinném statku v Radňově č.p. 12 na téměř 35 ha půdy byl místními propagátory socializačního programu cíleně pronásledován. V roce 1950 byl obviněn z hospodářské sabotáže, soud jej však osvobodil, když uznal, že všechny své povinnosti vůči státu plnil (řádně osel a splnil dodávky). O rok později byl na základě domovní prohlídky obviněn ze zadržování nadměrných soukromých zásob a odsouzen ke čtyřem měsícům a peněžité pokutě. Na základě těchto restrikcí již v dalším roce povinné dodávky nesplnil a byl v prosinci 1952 znovu odsouzen Okresním soudem v Humpolci na osm měsíců, ke konfiskaci majetku a zákazu pobytu v obci. Během jeho věznění, v únoru 1953, byli rodinní příslušníci, manželka Anna s dětmi Annou a Václavem, násilně vystěhováni do státního statku Radlík v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. Po roce 1989 se do hospodářství nikdo z rodiny nevrátil. Bratr Bedřicha Hojera, Václav (1884–1952), ředitel měšťanské školy v Humpolci, byl též perzekvován [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi].

Viz též Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace.

Žulová deska ve tvaru otevřené knihy s rytým a zlaceným písmem připevněná ke kamennému bloku byla instalována v roce 2010 z iniciativy Františka Brože a Konfederace politických vězňů.

Miloslav Růžička (*10. října 1925 Vilémov) byl zatčen v prosinci 1951 a obviněn z účasti na letákové kampani požadující po únoru 1948 zajištění svobodných voleb pod patronací Západu. Letáky se našly v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. M. Růžička byl souzen v procesu s P. Josefem Chadrabou [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi] 17. a 18. ledna 1952 v Praze. Z pětiletého trestu, který odpykával v jáchymovských táborech, byl propuštěn na základě prezidentské milosti v prosinci 1954. Po návratu do Vilémova dále pracoval na rodinném statku, poté v místním JZD, kam vstoupil po jeho založení v roce 1957.

Sedlácký původ, zkušenosti z věznění i kontakty s dalšími perzekvovanými rodinami přivedly Miloslava Růžičku k rozsáhlé badatelsko-dokumentační práci o osudech selského stavu za komunistického režimu, jež publikoval ve třech monografiích. Inicioval také v regionu vznik několika pamětních míst připomínajících represe 50. let namířené proti soukromě hospodařícím zemědělcům, obdobně jako František Brož (*1939) z Květinova, iniciátor této pamětní desky [viz Květinov-Radňov. Pomník obětem kolektivizace].

Pomník v podobě rozevřené knihy umístěné na kamenném podstavci připomíná osobnost ředitele místní školy a kronikáře obce. Byl zbudován v roce 2007 Františkem Brožem a vyroben v kamenosochařské dílně Mírovka.

Václav Hojer (1884–1952) pocházel z rodiny, která na místním statku hospodařila po mnoho generací. Působil jako ředitel měšťanské školy v Humpolci a výrazně se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj obce. Inicioval zřízení nedaleké železniční zastávky, zajímal se o regionální historii, psal místní kroniku a shromažďoval sbírku historických a uměleckých předmětů, která byla částečně zničena při domovních prohlídkách. Jeho bratr Bedřich (1887–1975) hospodařící na rodinném statku byl v souvislosti s kolektivizační kampaní vystaven soustředěnému tlaku, jenž vyvrcholil odsouzením a násilným vystěhováním rodiny z obce [viz Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi].

Pomník dal roku 2006 zbudovat František Brož z Květinova. Tvoří ho kamenný podstavec s třemi stupni, na nichž stojí železný kříž s pozlacenou sochou Krista, pamětní deska a pluh. Datací na pomníku (26. července) chtěl také připomenout tradiční svatoanenské slavnosti v obci a zaniklý svět sousedské pospolitosti.

František Brož (*1939) s rodinou soukromě hospodařil celou dobu komunistického režimu. Vstup do družstva odmítal a odolal nátlaku, během něhož mu byly pozemky celkem sedmnáctkrát směněny. Nucené směny pozemků na základě scelovacího zákona a hospodářsko-technických úprav půdy patřily k formám mimosoudní perzekuce [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a pro soukromé rolníky byly nevýhodné, neboť jejich původní řádně obhospodařované pozemky se směňovaly za dlouhodobě nekultivované, odlehlé a rozptýlené v různých částech katastrálních území okolních obcí.

František Brož zbudoval v obci ještě dvě pamětní místa [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi a Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi] a inicioval i připomínku dalšího angažovaného bývalého politického vězně Miloslava Růžičky (*1925) ve Vilémově [viz Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi].