Posts Tagged ‘Dobrá Voda’

Laka. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pondělí, 30 září, 2013

Pomník tvoří kamenná mohyla s pamětní deskou z terrazza s nápisem, pěticípou hvězdou a reliéfem hlavy psa, symbolu Pohraniční stráže. Vznikl před rokem 1989 s cílem oslavit zásah členů Pohraniční stráže.

Pomník připomíná událost z roku 1953, kdy zde byli zadrženi dva uprchlíci. Vojíni základní služby Pavel Ladányi (*1931) a Josef Kozubík (*1932) zběhli ze strážní služby letního výcvikového tábora Dobrá Voda v noci 25. května 1953. Druhý den byli společným úsilím dvou pohraničních hlídek zadrženi několik desítek metrů před drátěným zátarasem. Dezertéři se vzdali až po několikaminutové přestřelce poté, co byli obklíčeni druhou hlídkou desátníka Dofka a vojína Kufnera. Ačkoli podle vyšetřování obě strany vypálily přes dvě stě nábojů, nebyl na místě nikdo usmrcen ani zraněn. Pohraničníci Oldřich Kroft (*1931) a Václav Pezl (*1931) byli navrženi na vyznamenání, zadržení vojíni putovali do vazby v Sušici, odkud byli druhý den předáni do vězeňské vazby v Praze Ruzyni.

Oba uprchlíci při prvním výslechu po zadržení vypověděli, že stříleli jen pro výstrahu, že v cizině hodlali pracovat a že jejich útěk nikdo neorganizoval ani o něm nevěděl. Podle protokolů z června již vypovídali způsobem, který nejenže obviněným přitěžoval, ale vzhledem k jejich sociálnímu statusu (oba pocházeli z rolnických rodin a pracovali jako horníci) vyznívá i velmi nepravděpodobně:  „…v československé armádě jsem nechtěl sloužit proto, že jsem nechtěl hájit zájmy pracujících“; „…doznávám, že můj úmysl zběhnout do ciziny byl tak pevný, že jsem zahájil střelbu proti hlídce PS ve snaze ji odstranit a tak uskutečnit svůj zrádný úmysl vstoupit do žoldnéřské armády“; „…z mého nepřátelského poměru k republice neváhal jsem zradit a dát se služeb nepřátel republiky, amerických imperialistů, kteří připravují světu nový válečný požár“. Kozubík navíc při výslechu ve vyšetřovací vazbě uvedl, že o úmyslu dezertovat se podělil se dvěma dalšími vojáky, což mělo vážné důsledky pro jednoho z nich, Josefa Fojtáška (*1930). Tyto protokoly použil vyšší vojenský prokurátor pro vypracování žaloby a obvinil Ladányiho a Kozubíka z velezrady. V případě Fojtáška omezil obvinění na neoznámení trestního činu (trestní oznámení kvalifikovalo jeho provinění i jako napomáhání k velezradě). Vyšší vojenský soud v Praze při veřejném líčení 18. září 1953 odsoudil Ladányiho na 20 let, Kozubíka na 18 let a Fojtáška na 15 měsíců, podle uvedených trestních činů. V případě obou dezertérů uznal polehčující okolnosti – kromě nízkého věku a zanedbání výchovy především doznání a projevení lítosti – a na jejich základě rozhodl o mimořádném snížení trestu. Také Fojtáškovi bylo podle amnestie z května 1953 namístě 12 měsíců prominuto. V roce 1960 podal bratr Pavla Ladányiho žádost o přešetření případu. Argumentoval tím, že bratrovo přiznání bylo vynucené, především pak to, že uprchlíci si hodlali přechod hranic vynutit „i za cenu vraždy“. Při projednávání před vyšším vojenským soudem Pavel Ladányi uvedl, že při výsleších v Praze „doznával“ pod nátlakem, neboť mu vyšetřovatelé naznačovali, že v opačném případě dostane trest smrti. Nejvyšší soud posoudil žádost o nové šetření jako nedůvodnou.

Prášily. Pomník zaniklým obcím

Sobota, 19 ledna, 2013

Prášily mají od roku 2001 ve středu obce připomínku zmizelých osad a vesnic v okolí, které zanikly během padesátých let. Pomník, obehnaný nízkou stupňovitou kamennou podezdívkou, tvoří hrubě otesaný kámen s mramorovou deskou, po obou stranách doplněný menšími deskami s názvy obcí. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války, nyní připomíná 32 obcí a sídel Prášilska, které byly zničeny Československou lidovou armádou.

Prášily i okolní obce a osady byly v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, oblast byla pro veřejnost uzavřena a dále vysídlována. V Prášilech, kde v roce 1938 žilo přes tisíc převážně dřevařů a drobných řemeslníků, zůstalo jen asi 50 obyvatel, ostatní samoty a osady zanikly úplně. Na konci 70. let byla armádou odstřelena i historická dominanta Prášil, kostel sv. Prokopa.

Po roce 1945 zaniklo v pohraničních oblastech asi tři tisíce obcí v důsledku odsunu německého obyvatelstva, který zásadním způsobem změnil sociální, kulturní i ekonomický charakter českého pohraničí. V tomto kontextu se jeho proměny po roce 1948 mohou jevit jako nevýznamné. Program osidlování Němci opuštěného pohraničí pokračoval i po nástupu komunistického režimu a od počátku 50. let stát řízeně likvidoval opuštěná chátrající stavení. Většina demoličních prací proběhla na přelomu roku 1959 a 1960, kdy bylo armádou a Pohraniční stráží zbouráno asi 35 tisíc budov. V roce 1951 byla v souvislosti s budováním železné opony zřízena v pohraničí dvě pásma – tzv. zakázané, z něhož byli vysídleni všichni obyvatelé (asi 2500 osob), a hraniční, zasahující asi 12–15 km od hranic do vnitrozemí. Z hraničního pásma bylo v 50. letech vysídleno dalších přibližně 1600 „politicky nespolehlivých“ osob. V obou pásmech se Pohraniční stráž stala rozhodující složkou státu s pravomocí prověřovat a kontrolovat civilní obyvatelstvo. Odsun Němců a budování železné opony ztížil již tak nesnadné životní podmínky v pohraničních oblastech. Zánik tradičních sociálních vazeb a způsobu života, nedostatek pracovních příležitostí, špatná dostupnost škol a další faktory zapříčinily další vylidňování. Územní rozsah hraničního pásma se brzy ukázal z ekonomických důvodů neúnosný. Po dílčích úpravách došlo v roce 1964 ke zrušení zakázaného pásma a k zúžení pásma hraničního (do 3 km od státní hranice), přístupného na zvláštní propustky. Nadále však Pohraniční stráž dozorovala tzv. pásma přístupů, která považovala z hlediska střežení hranice za strategická a jež zasahovala za nově vytyčené hraniční pásmo.

Hůrka. Pamětní deska a pomník usmrceným na státní hranici

Čtvrtek, 9 června, 2011

Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Byla odhalena v roce 2004 a připomíná 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu. Vedle kaple se nachází samostatný pomník třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže.

Obec Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel v místní sklářské huti. Její zánik předznamenal odsun německého obyvatelstva a skutečnosti, že se obec v roce 1952 ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou armáda údajně používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska uvádí oběti, které zemřely při pokusu o překročení hranice v letech 1948–1969 v prostoru Šumavy [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru