Prášily mají od roku 2001 ve středu obce připomínku zmizelých osad a vesnic v okolí, které zanikly během padesátých let. Pomník, obehnaný nízkou stupňovitou kamennou podezdívkou, tvoří hrubě otesaný kámen s mramorovou deskou, po obou stranách doplněný menšími deskami s názvy obcí. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války, nyní připomíná 32 obcí a sídel Prášilska, které byly zničeny Československou lidovou armádou.

Prášily i okolní obce a osady byly v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, oblast byla pro veřejnost uzavřena a dále vysídlována. V Prášilech, kde v roce 1938 žilo přes tisíc převážně dřevařů a drobných řemeslníků, zůstalo jen asi 50 obyvatel, ostatní samoty a osady zanikly úplně. Na konci 70. let byla armádou odstřelena i historická dominanta Prášil, kostel sv. Prokopa.

Po roce 1945 zaniklo v pohraničních oblastech asi tři tisíce obcí v důsledku odsunu německého obyvatelstva, který zásadním způsobem změnil sociální, kulturní i ekonomický charakter českého pohraničí. V tomto kontextu se jeho proměny po roce 1948 mohou jevit jako nevýznamné. Program osidlování Němci opuštěného pohraničí pokračoval i po nástupu komunistického režimu a od počátku 50. let stát řízeně likvidoval opuštěná chátrající stavení. Většina demoličních prací proběhla na přelomu roku 1959 a 1960, kdy bylo armádou a Pohraniční stráží zbouráno asi 35 tisíc budov. V roce 1951 byla v souvislosti s budováním železné opony zřízena v pohraničí dvě pásma – tzv. zakázané, z něhož byli vysídleni všichni obyvatelé (asi 2500 osob), a hraniční, zasahující asi 12–15 km od hranic do vnitrozemí. Z hraničního pásma bylo v 50. letech vysídleno dalších přibližně 1600 „politicky nespolehlivých“ osob. V obou pásmech se Pohraniční stráž stala rozhodující složkou státu s pravomocí prověřovat a kontrolovat civilní obyvatelstvo. Odsun Němců a budování železné opony ztížil již tak nesnadné životní podmínky v pohraničních oblastech. Zánik tradičních sociálních vazeb a způsobu života, nedostatek pracovních příležitostí, špatná dostupnost škol a další faktory zapříčinily další vylidňování. Územní rozsah hraničního pásma se brzy ukázal z ekonomických důvodů neúnosný. Po dílčích úpravách došlo v roce 1964 ke zrušení zakázaného pásma a k zúžení pásma hraničního (do 3 km od státní hranice), přístupného na zvláštní propustky. Nadále však Pohraniční stráž dozorovala tzv. pásma přístupů, která považovala z hlediska střežení hranice za strategická a jež zasahovala za nově vytyčené hraniční pásmo.

Dva dřevěné kříže spojené kovovou deskou s nápisem byly odhaleny z iniciativy Roberta Hofrichtera na počátku 90. let.

Po komunistickém převratu se několik členů skautského oddílu v Železném Brodě účastnilo před květnovými volbami letákové akce vyzývající občany k bojkotu jednotné kandidátky Národní fronty, za což byli někteří z nich vyšetřováni. Scházeli se také v bytě Jiřího Haby (1913–1949), kde poslouchali zahraniční rozhlas. V květnu 1949 se Jiří Haba spolu se skautským vedoucím Robertem Hofrichterem (*1928) a jeho zástupcem Tomášem Hübnerem (1930–1949) rozhodli odejít do ilegality, kde chtěli podnikat sabotáže proti novému režimu a zapojit se do ozbrojených akcí v rámci očekávaného nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem. O místě jejich úkrytu u přehrady Souš věděli nejen lidé z Železného Brodu, kteří tvořili zázemí ilegalistů, ale postupně se o něm dověděli i pracovníci místní lesní správy a někteří příslušníci pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti v osadě Jizerka, včetně místního velitele Karla Hladíka (*1913). Ti všichni jejich pobyt tolerovali, či jim přímo pomáhali. Po konci školního roku se skupina rozrostla o další čtyři skauty – Radomila Raju (*1932), Josefa Veselého (*1928), Jiřího Majera (*1931) a Jindřicha Kokošku (*1931) –, kteří se sem uchýlili v obavách před hrozícím postihem. Dříve než se skupina odhodlala k nějakému odbojovému vystoupení (za tím účelem shromažďovala zbraně a výbušniny), byla prozrazena sezonními lesními pracovníky. Krajské velitelství SNB a Státní bezpečnosti v Liberci vyslalo na zneškodnění „teroristické skupiny“ přes dvě desítky příslušníků, kteří ráno 24. července 1949 nic netušící skauty obklíčili a při bezpečnostní akci použili několik tisíc nábojů. Postřelili pět členů skupiny – R. Raju, J. Veselého a J. Kokošku a dva smrtelně – J. Habu, jenž se jediný rozhodl bránit se zbraní v ruce, a T. Hübnera. Přeživší byli vzati do vazby a současně se v Železném Brodě a okolí rozběhlo vyšetřování a zatýkání (celkem bylo zatčeno téměř třicet osob), během něhož byla také vypracována oficiální verze o tom, že Jiří Haba zastřelil Tomáše Hübnera a pak spáchal sebevraždu. Proces před Státním soudem se konal 25.–28. října 1949. Nejvyšší trest podle očekávání stihl skautského vedoucího R. Hofrichtera (20 let, propuštěn 1962), ostatním byly vyměřeny tresty v rozmezí od osmi do dvou let. Až v roce 1952 byl zatčen i strážmistr Hladík, jehož vojenský soud odsoudil 25 let. Těla zastřelených byla 26. července 1949 bez účasti veřejnosti pohřbena na hřbitově v Hejnicích. Po roce 1989 byly jejich ostatky exhumovány a uloženy v rodinných hrobech [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví].