Posts Tagged ‘Liberec’
Středa, 27 listopadu, 2019
Památník vznikl z iniciativy odboru kanceláře architektury města Liberec ve spolupráci s představiteli občanského odporu z podzimu 1989 a byl odhalen v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu 17. listopadu 2019. Tvoří jej citát Václava Havla a dedikace vyryté do schodu vnějšího žulového schodiště budovy radnice, kde se tradičně odehrávají důležité historické události města a regionu. Slavnostnímu odhalení, které provedli náměstek primátora Ivan Langr a studentka libereckého gymnázia Eliška Loumová, předcházel pietní akt u pamětní desky připomínající liberecké oběti intervence v srpnu 1968 [viz Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze].
Demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Tags: Havel Václav, Langr Ivan, Liberec, Loumová Eliška, Praha
Posted in Liberecký, Listopad 1989, Listopad 89 | No Comments »
Pondělí, 24 září, 2018
Rodinná hrobka na Vinohradském hřbitově, kam byly ostatky Václava Havla uloženy během neveřejného obřadu 4. ledna 2012, se stala pamětním místem, kde si veřejnost i zahraniční státní delegace připomínají jeho osobnost.
Václav Havel (5. říjen 1936 – 18. prosinec 2011) se v 60. letech, kdy působil v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi], a v době pražského jara zapojil do společenskopolitických aktivit spisovatelské obce. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Liberci, kde pro krajské studio Československé televize psal politické komentáře [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. V roce 1969 se podílel na formulaci prohlášení Deset bodů a spolu s dalšími intelektuály je podepsal a o tři roky později s dalšími 35 spisovateli podepsal petici za amnestii pro politické vězně. V roce 1975 [viz též Praha 9. Pamětní deska premiéře hry Václava Havla Žebrácká opera] napsal dopis Gustávu Husákovi, jenž se spolu se Zprávou o třetím českém hudebním obrození Ivana Jirouse [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi] ze stejného roku řadí mezi stěžejní texty předznamenávající vznik občanské opozice proti normalizačnímu režimu.
Václav Havel se stal jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77 [viz Praha 6. Pomník Chartě 77] a o rok později spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za protirežimní aktivity byl dvakrát vězněn, poprvé v letech 1979–1983 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka; Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi], podruhé v roce 1989, kdy byl již vnímán jako neoficiální vůdce opozičního hnutí a kdy jeho zatčení vyvolalo silnou vlnu protestů ve světě i v Československu, včetně nominace na Nobelovu cenu míru.
V listopadu 1989 stál v čele Občanského fóra a vedl vyjednávání s představiteli režimu o nenásilném převzetí moci. 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem republiky. Prezidentskou funkci vykonával v letech 1989–1992 a po rozdělení federace znovu v letech 1993–1998 a 1998–2003.
Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 na své chalupě v Hrádečku u Trutnova. 20. a 21. prosince 2011 byla rakev s jeho ostatky vystavena v Pražské křižovatce [viz Praha 1. Připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce], odkud vyšel smuteční průvod doprovázející Václava Havla na Pražský hrad, kde mu byl uspořádán státní pohřeb [viz též Praha 1. Srdce pro Václava Havla; Litomyšl. Srdce pro Václava Havla].
Viz též Chotíkov. Socha Václava Havla; Karlovy Vary. Busta Václava Havla; Letovice. Busta Václava Havla; Litoměřice. Busta Václava Havla; Plzeň. Busta Václava Havla; Praha 1. Busta Václava Havla; Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi II. aj.
Tags: Havel Václav, Hrádeček (Trutnov), Husák Gustáv, Jirous Ivan Martin, Liberec, Praha 10, Praha-Strašnice, Praha-Vinohrady
Posted in 60. léta, Disent a underground, Intelektuálové v opozici, Normalizace, Praha | No Comments »
Úterý, 24 října, 2017
Památník byl odhalen v květnu 2000 u příležitosti pětapadesátého výročí ukončení druhé světové války. Moderní interaktivní památník kontrastující svou technologickou podobou s okolním parkovým prostředím je dílo výtvarníka Jana Stolína a architekta Petra Stolína, oceněné českou obcí architektů. Oživí se vstupem návštěvníka mezi dvě kovové síťované stěny, kdy se objekt osvítí světly a elektronickými nápisy. Ty připomínají nejen místa a data bojových událostí 20. století, ale také místa spojená s utrpením odpůrců komunistického režimu – pracovně-nápravné tábory a věznice, pomocné technické prapory. Také připomíná invazi v srpnu 1968, jež měla v Liberci několik obětí [viz Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze].
Tags: Liberec, Stolín Jan, Stolín Petr
Posted in Liberecký, Symbolická pamětní místa | No Comments »
Pondělí, 10 října, 2016
Od 17. listopadu 2015 připomíná občanský odpor proti komunistickému režimu tramvajová zastávka Rybníček, jež je nově dedikována René Matouškovi a dalším libereckým signatářům Charty 77. Netradiční pamětní místo nesoucí jména 29 chartistů vzniklo z iniciativy Jiřího Matouška a náměstka primátora Liberce Ivana Langra. U příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii jej odhalili primátor města Tibor Batthyány a kardinál Dominik Duka.
René Matoušek (1951–1992) pracoval jako řidič tramvaje v libereckém dopravním podniku. V roce 1983 byl zatčen a Okresním soudem v Liberci odsouzen k osmnácti měsícům za autorství a rozšiřování letáků s politickým obsahem (kvalifikováno jako pobuřování), o rok později ještě k čtyřem měsícům kvůli otevřenému dopisu Ústřední radě odborů odeslanému i do zahraničí (kvalifikováno jako poškozování zájmů republiky v cizině). Trest si odpykával ve věznici Plzeň-Bory, kde v roce 1984 podepsal prohlášení Charty 77. V roce 1989 čelil dalšímu stíhání za šíření petice Několik vět. Po listopadu se stal členem liberecké občanské prověrkové komise prošetřující nezákonnosti ve vězeňském a policejním aparátu. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1992.
Tags: Batthyány Tibor, Čejka František, Cerman Vladimír, Černý Miloslav, Dedecius Karel, Dedecius Miroslav, Doucha Jaroslav, Duka Dominik, Dziaček Michal, Fajmon Jiří, Hübner Pavel, Kasal Jiří, Langr Ivan, Liberec, Malík Vladimír, Marek Vladimír, Matoušek René, Mayer Leoš, Mayerová Michaela, Mudrik Petr, Plzeň-Bory, Pospíšil Miloslav, Poupa Dušan, Poupová Alena, Procházka Tomáš, Šmída Pavel, Srb Václav, Štučka Vladimír, Tomášek Alois, Vaněk Jaroslav, Voborník Roman, Vojtíšek Ivo, Zapadlo Milan, Zolman Zdeněk
Posted in Disent a underground, Liberecký, Normalizace | No Comments »
Pondělí, 10 října, 2016
Pamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988 na domě, v němž byl v květnu 1948 zastřelen. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna.
Augustin Schramm (1907–1948) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce, že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil ve Sdružení českých partyzánů, v partyzánském oddělení ÚV KSČ, resp. v pozdějších odbojových a bezpečnostních referátech ÚV. Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]; tuto domněnku však nelze podložit přesvědčivými dokumenty. Augustin Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Vyšetřování jeho smrti bylo vedeno předpokladem, že souvisí s jeho „partyzánskou agendou“. Do centra pozornosti se tak dostal partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét, zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Tento tip se vyšetřovatelům potvrdil, když byl v Olomouci 2. června 1948 zatčen Miloslav Choc, který se z Řezna vrátil do republiky a týž den se k vraždě Schramma přiznal. Uvedl i druhého aktéra, Slavoje Šádka [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi], i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Na základě současného stavu poznání se historici shodují, že poslední část Chocovy výpovědi se nezakládá na pravdě; někteří ovšem docházejí k závěru, že Choc byl skutečným pachatelem vraždy (ačkoli svou výpověď později odvolal).
Vyšetřování vraždy Augustina Schramma [viz též Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného] i procesy, ke kterým v její souvislosti došlo, byly z velké části zmanipulované a Chocova původní výpověď ji umožnila přímo spojit s emigrací. Celkem bylo v hlavním a čtyřech následných procesech odsouzeno přes 80 osob. Proces s Chocem a dalšími 14 obžalovanými (z toho devět v nepřítomnosti) vedl nově ustavený Státní soud. Hlavní líčení v soudní budově na Pankráci probíhalo od 3. do 25. listopadu 1948. K nejvyššímu trestu bylo kromě Choce a Šádka odsouzeno v nepřítomnosti i šest činitelů tzv. Českého komitétu v exilu. Josef Vávra-Stařík byl na podzim 1949 unesen z Vídně do Československa, dlouhodobě vyšetřován, a ačkoli nikdy podíl na vraždě Schramma nepřiznal, byl 27. srpna 1953 popraven.
Tags: Choc Miloslav, Kodym Ludvík, Liberec, Masaryk Jan, Olomouc, Praha 3, Praha-Pankrác, Praha-Vinohrady, Řezno, Šádek Slavoj, Schramm Augustin, Sovětský svaz, Vávra-Stařík Josef
Posted in Pamětní místa před rokem 1989, Praha, Únor 1948, Zaniklá pamětní místa | No Comments »
Pondělí, 21 října, 2013
Deska s rytým textem je umístěna na podstavci ve vstupní chodbě sokolovny společně s pamětními deskami připomínajícími prvního náčelníka Sokola a oběti druhé světové války z řad místních sokolů. Byla instalována v roce 1993.
Vratislav Janda (1913–1949) byl po absolvování vojenské akademie vyřazen jako poručík a do roku 1939 velel rotě hraničářského praporu v Děčíně. Za okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem ilegální organizace ÚVOD. V říjnu 1942 byl zatčen a do dubna 1945, kdy se mu podařilo uprchnout, vězněn v Německu. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán vysokými československými vyznamenáními. Po osvobození opět nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil u pěšího pluku v Liberci a v Pelhřimově. 16. května 1949 byl zatčen v souvislosti s účastí na přípravě tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 25.–30. července 1949, odsoudil hlavní aktéry tzv. květnového puče – Květoslava Prokeše, Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu – k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu doporučil s ohledem na protinacistickou minulost Vratislava Jandy změnit trest na doživotní, ale ministerstvo spravedlnosti tento návrh zamítlo. Všichni tři byli popraveni 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byl Vratislav Janda plně rehabilitován a o rok později in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.
Tags: Borkovec Jaroslav, Děčín, Janda Vratislav, Liberec, Mnichovo Hradiště, Německo, Pelhřimov, Praha-Pankrác, Prokeš Květoslav
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Středočeský | No Comments »
Středa, 16 října, 2013
Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici.
Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálnědemokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.
Zdeněk Bechyně (1905–1974 ) byl v letech 1945–1948 členem krajského vedení sociální demokracie v Karlových Varech a náhradníkem ústředního výkonného výboru; odpůrce Fierlingerovy prokomunistické politiky. V březnu 1949 byl poprvé zatčen a v září téhož roku propuštěn. Znovu zatčen byl v červnu 1950 a v roce 1951 odsouzen za velezradu ke čtrnácti letům vězení; propuštěn byl až v červnu 1964. V době pražského jara 1968 stál v čele úsilí o obnovu Československé sociální demokracie; koncem dubna 1968 byl zvolen předsedou přípravného výboru strany a od května do července 1968 vedl jeho jménem jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. Po srpnové invazi činnost přípravného výboru ukončil. Na jaře 1969 se v Londýně setkal s vedoucími reprezentanty exilové ČSSD. Do své smrti žil v ústraní v Mariánských Lázních.
František Čoupek (1893–1972) začal po roce 1920 působit v sociálně demokratické straně a jejích odborech, posléze byl zvolen členem krajského stranického vedení v Brně. Za německé okupace byl vězněn. Po válce až do roku 1948 byl předsedou brněnského krajského výkonného výboru a současně členem ústředního výkonného výboru strany; byl odpůrcem Fierlingerovy linie. V době únorové krize 1948 byl zbaven všech funkcí a vyloučen ze strany. V roce 1953 byl zatčen a v procesu s brněnskými sociálními demokraty v dubnu 1955 jako hlava protistátní skupiny odsouzen k 25 letům vězení; propuštěn byl až v prosinci 1963. Na jaře 1968 se zapojil do úsilí o obnovu Čs. sociální demokracie a byl zvolen do pětičlenného přípravného výboru strany. Po srpnové sovětské invazi 1968 odešel do ústraní.
Přemysl Janýr (1926–1998) byl od roku 1945 členem sociální demokracie a 1945–1948 předsedou krajské komise sociálně demokratické mládeže v Českých Budějovicích a členem ústřední komise mládeže ČSSD. V roce 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k deseti rokům vězení, v roce 1955 byl podmíněně propuštěn. V roce 1965 byl rehabilitován a poté působil jako novinář. Na jaře a v létě 1968 patřil k protagonistům úsilí o obnovu sociální demokracie, stal se členem přípravného výboru a účastnil se všech jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. V říjnu 1968 odešel na studijní pobyt do Vídně, kde zůstal v exilu. Pracoval jako funkcionář exilové ČSSD, ve Vídni vydával občasník Korespondence, podporoval československý disent, publikoval v exilovém tisku. Koncem listopadu 1989 se vrátil do vlasti a podílel se na obnovení ČSSD a jejího tisku.
Josef Munzar (1904–1971) byl od roku 1926 členem a funkcionářem sociálně demokratické strany a jejích odborů. Po únorovém převratu 1948 byl zbaven funkcí a propuštěn ze zaměstnání. Na přelomu 40. a 50. let udržoval styky se sociálně demokratickou opozicí proti komunistickému režimu, rozšiřoval protistátní letáky a údajně navázal spojení s exilovou ČSSD. V lednu 1954 byl zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen ve velkém procesu s „pravicovými“ sociálními demokraty k sedmnácti letům vězení; v květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se aktivně podílel na pokusu o obnovení činnosti sociální demokracie a stal se jedním z pěti členů jejího ústředního přípravného výboru.
Zdeněk Peška (1900–1970) působil jako profesor ústavního práva na Právnické fakultě UK v Praze a předseda Sdružení sociálně demokratických právníků. Během druhé světové války byl vězněn. Po únorovém převratu 1948 se podílel na protikomunistické rezistenci. V roce 1949 byl zatčen a následující rok v procesu s Miladou Horákovou odsouzen k 25 letům vězení [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se účastnil diskuzí někdejších funkcionářů sociální demokracie o možnosti obnovy strany, k níž se stavěl dosti skepticky, a stal se členem přípravného výboru Masarykova sdružení demokratického socialismu.
Josef Veverka (1903–1971) byl od roku 1920 členem Československé sociálně demokratické strany dělnické, posléze redaktorem jejího tisku. Během protektorátu byl dvakrát vězněn. Po únoru 1948 byl zbaven všech funkcí, propuštěn z redakce Stráže severu a vyloučen z ČSSD. V září 1949 byl nejprve internován v pracovním táboře, poté zatčen a v červnu 1950 v procesu se sociálními demokraty odsouzen ke dvanácti letům vězení, v listopadu 1954 v novém procesu na doživotí (trest později změněn na dvacet jedna let vězení). Propuštěn byl až v lednu 1964 po intervenci britské Labour Party. V době pražského jara 1968 se stal členem přípravného výboru pro obnovení činnosti ČSSD a předsedou liberecké odbočky sdružení K 231.
Tags: Bechyně Zdeněk, České Budějovice, Čoupek František, Fierlinger Zdeněk, Horáková Milada, Janýr Přemysl, Karlovy Vary, Liberec, Londýn, Mariánské Lázně, Munzar Josef, Paroubek Jiří, Peška Zdeněk, Praha 1, Praha-Nové Město, Veverka Josef, Vídeň
Posted in 1968, Politická opozice, Praha, Pražské jaro, invaze | No Comments »
Úterý, 15 ledna, 2013
Iniciátorem připomínky byl Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek.
Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes třicet osob z Kluk i sousedních obcí Březinka, Březovice, Doubravice, Katusice, Kovanec, Líny, Luka, Malé Všelisy, Olešno, Plužná, Skalsko, Sudoměř, Trnová, Valovice, Vrátno a Ždírec. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů, 18. října 1952, spáchal sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě. Přestože inspekce ministerstva vnitra došla již v roce 1956 v rámci přešetřování případu k závěru, že se od počátku jednalo o vyprovokovanou činnost, nebyl nikdo z uvězněných propuštěn a na tři z nich se nevztahovala ani květnová amnestie roku 1960 (byli propuštěni až v letech 1963–1965). V roce 1968 byly sice zrušeny nezákonné rozsudky, postižení ale nebyli rehabilitováni. Liberecké procesy s „vesnickými boháči“ se řadí mezi velké regionální monstrprocesy, jež provázela adekvátní propaganda v tisku a rozhlasu cílená na zlomení odporu zemědělců v regionu vůči kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].
Tags: Březinka (Mladá Boleslav), Březovice, Čistá u Bělé pod Bezdězem, Doubravice (Mladá Boleslav), Dvořák František, Jech Alois, Katusice, Kavalírová Naděžda, Kluky, Kovanec, Liberec, Líny, Lobeč, Luka (Česká Lípa), Mach Bedřich, Malé Všelisy, Nečada Václav, Nečada Vladimír, Nečadová Josefa, Olešno (Mělník), Pecháček Jan, Plužná (Mladá Boleslav), Resler Josef, Reslerová Anna, Semilský Miroslav, Semilský Václav, Šimek Michal, Skalsko (Mladá Boleslav), Skramuský Václav, Sudoměř (Mladá Boleslav), Trnová (Mladá Boleslav), Valovice (Mladá Boleslav), Vrátno (Mladá Boleslav), Vyštejn Jaroslav, Ždírec (Česká Lípa)
Posted in 50. léta, Kolektivizace, Politické procesy, Středočeský | No Comments »
Pondělí, 18 července, 2011
Pamětní místo iniciované Občanským fórem bylo odhaleno 20. srpna 1991. Autorem bronzové desky se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce je Jiří Sobotka.
V srpnu 1969, ve dnech prvního výročí intervence, demonstrovaly v ulicích Brna, ale také v mnoha dalších českých a moravských městech desetitisíce především mladých lidí. Demonstrace byly nejen výrazem protestu proti okupaci země a trvající přítomnosti sovětských vojsk, ale velmi výrazně také proti politice nového, normalizačního vedení KSČ. To od dubna 1969, poté co Gustáv Husák vystřídal v čele strany Alexandra Dubčeka, stále zjevněji směřovalo k odbourání posledních zbytků reforem a svobod z období pražského jara a k úplné restauraci standardní podoby komunistického režimu. Husákovo vedení se také na potlačení očekávaných demonstrací u příležitosti výročí intervence důsledně připravovalo. Nasazeny byly nejen jednotky policie, ale také Lidových milicí a vyčleněné jednotky armády. Rozkaz byl potlačit nepokoje za každou cenu. Především v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi; Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi], Brně a Liberci nabyly demonstrace velkého rozsahu a intenzity, velmi rezolutní a brutální byla reakce režimu. Při střelbě do demonstrantů bylo pět lidí zabito (z toho dva v Brně [viz též Brno-střed. Pamětní deska Stanislavu Valehrachovi]), desítky zraněny, tisíce zatčeny.
V Brně proběhly intenzivní demonstrace 21. srpna, kdy odpoledne a večer demonstranti na určitou dobu ovládli části centra, stavěli barikády a pokoušeli se klást odpor zasahujícím represivním silám. Znovu se demonstrovalo 22. srpna. Po oba dny se v ulicích ozývala také střelba. I když okolnosti úmrtí a zranění nebyly nikdy řádně vyšetřeny, je zřejmé, že nejčastěji byli původci střelby příslušníci Lidových milicí, kterým byla na rozdíl od vojáků vydána ostrá munice. 21. srpna padly první výstřely před pátou hodinou odpoledne. Na tehdejším náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí) byla asi v šest hodin navečer do hlavy smrtelně zasažena osmnáctiletá Danuše Muzikářová (1951–1969), pánská krejčová z Brna. Její otec Jaroslav Muzikář usiloval po roce 1989 o vyšetření případu a potrestání viníků, což se ovšem již nepodařilo. Také díky jeho úsilí byl případ Danuše Muzikářové medializován a její oběť se stala symbolem represí a násilí nastupujícího normalizačního režimu.
Viz též Brno-střed. Pamětní deska Danuši Muzikářové II; Brno-Žabovřesky. Pamětní deska Danuši Muzikářové.
Tags: Brno-střed, Dubček Alexandr, Husák Gustáv, Liberec, Muzikář Jaroslav, Muzikářová Danuše, Praha, Sobotka Jiří
Posted in 1969, Brno, Pražské jaro, invaze | No Comments »
Středa, 8 června, 2011
Bronzová pamětní deska obětem invaze se stylizovanými tankovými pásy byla odhalena městem Liberec 21. srpna 1990 z iniciativy Miroslava Bernarda, který byl 21. srpna 1968 v Liberci postřelen a jemuž je věnován poslední článek tankového pásu beze jména. Autorem desky je akademický sochař Jiří Gdovín. Dodatečně zde byla instalována doplňující deska připomínající i zraněné.
Devět obětí v Liberci zemřelo 21. srpna ráno, když sovětská kolona projíždějící centrálním libereckým náměstím asi v 8.30 zahájila střelbu a poté když kolem 11. hodiny sovětský tank vybočil ze směru jízdy a narazil do podloubí jednoho z domů na náměstí. Padající zdivo zasypalo několik lidí. Fotografie Václava Toužimského zachycující dramatický okamžik se stala jednou z obrazových ikon historie srpnové intervence.
Tags: Bernard Miroslav, Březina Vincenc, Čížek Miroslav, Dragoun Zdeněk, Fialka Josef, Gdovín Jiří, Kobr Bohumil, Kuliš Jindřich, Liberec, Livečková Eva, Starý Rudolf, Toužimský Václav, Veselý Stanislav
Posted in 1968, Liberecký, Pražské jaro, invaze | No Comments »