Posts Tagged ‘Domažlice’

Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen

Neděle, 27 ledna, 2019

Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce Kámen, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda.

Akce Státní bezpečnosti označovaná jako Kámen spočívala ve zřízení „předsunuté“ státní hranice u západních hranic, za níž byli uprchlíci ve falešných německých celnicích a úřadovnách CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní „vráceni“ do Československa a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim, ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Smyslem této nezákonné metody bylo vyprovokovat k útěku a následně kriminalizovat osoby, na nichž měla StB zájem. Provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.) a nemusely být motivovány jen politicky; nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce Kámen byly falešné hranice zřízeny na několika místech (u Aše, Chebu, na Tachovsku a Domažlicku [viz též Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen]). Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé záležitosti nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Za jednu z vhodných lokalit byla StB vytipována (bývalá) obec Myslív nedaleko současného hraničního přechodu Všeruby–Eschlkam [viz Všeruby. Informační tabule akce Kámen]. Pod velením příslušníků vnitřní Státní bezpečnosti (Evžen Abrahamovič, Emil Orovan, Amon Tomašoff) se na akci Kámen podíleli i členové stanice SNB ve Všerubech. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy titíž lidé, kteří pomáhali uprchlíkům, spolupracovali v jiných případech na jejich zadržení. V tomto nezáviděníhodném postavení se ocitli i zdejší velitel SNB Stanislav Liška a jeho zástupce Václav Šnaidr, kteří s vědomím oblastního velitele SNB v Klatovech Františka Havlíčka pomoc uprchlíkům koordinovali. S. Liška i Fr. Havlíček o akci Kámen pomocí svých kontaktů informovali Západ (varování pak zveřejnilo české vysílání BBC). Zatímco Stanislavu Liškovi se podařilo také uprchnout, František Havlíček a Václav Šnaidr byli zataženi do volavčí sítě StB a v roce 1951, kdy se v souvislosti s budováním železné opony akce Kámen uzavírala, byli zatčeni, odsouzeni a o rok později popraveni [viz Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle].

Současně u Všerub nadále probíhaly ilegální přechody, které s vědomím a pomocí místních příslušníků SNB organizovala převaděčská síť, v níž operoval kdyňský rodák Ota Tulačka (1913–1991) a bývalý příslušník RAF Josef Hýbler (1913–1984) s napojením na tajemníka amerického velvyslanectví Waltera Birgea (1913–2002). Po zatčení J. Hýblera v březnu 1949 v rámci akce Státní bezpečnosti Norbert [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] převáděl O. Tulačka až do srpna, kdy se převaděčská síť rozpadla také díky útěkům příslušníků SNB ve Všerubech, kromě Stanislava Lišky uprchli Václav Strouhal, František Martinů a Bohumil Mikeš. Ota Tulačka, který se také zapojil do zpravodajské organizace spolupracující s americkým velvyslanectvím, byl zatčen na počátku září, tentokrát v rámci akce StB Hansa [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], a odsouzen na doživotí (propuštěn 1964).

Oběti neúspěšných útěků na Západ připomíná nedaleké pamětní místo [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Pondělí, 18 července, 2011

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin.

Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Komemoruje také Samuela Bibzu, jenž spolu s Ladislavem Nosákem (1916–1950) a Viliamem Žingorem (1912–1950) patřil mezi účastníky slovenského povstání v roce 1944, kteří  byli ve vykonstruovaném procesu Státním soudem v říjnu 1950 v Bratislavě odsouzeni pro vlastizradu a vyzvědačství k trestu smrti a zde popraveni 18. prosince 1950. (Důvod, proč se Bibzovy ostatky ocitly v brněnském krematoriu, není zcela jasný.) V olomoucké věznici byl 9. listopadu 1951 popraven Václav Otčenášek, jenž patřil ke skupině pěti mladíků, kteří se rozhodli odejít ze země s cílem vstoupit do západních armád. Ve vlaku do Domažlic byli 20. října 1950 kontrolováni hlídkou Sboru národní bezpečnosti a došlo zde k přestřelce. Skupině se podařilo uprchnout, kromě Otčenáška, který se při výskoku z vlaku zranil a byl následně zadržen. Otčenášek byl souzen spolu s dalšími šesti osobami (obviněnými ze spolčování, ozbrojování, napomáhání ad.) Státním soudem Brno ve veřejném procesu v Hranicích v červenci 1951. Za velezradu a pokus o vraždu (úmysl usmrtit člena pohraniční stráže) byl odsouzen k trestu smrti. Poslední jméno patří kurýru Štěpánu Starému, který byl v Brně v červnu 1949 zastřelen při zatýkání. Konfederace politických vězňů na pomníku neuvádí dvě jména – Ladislava Malého, aktéra babických událostí, a člena Světlany Karla Zámečníka pro jejich domnělou, resp. prokázanou spolupráci se Státní bezpečností (Karel Zámečník je ale připomínán na pomníku v Uherském Hradišti).

Pomník je i připomínkou praxe komunistického režimu z 50. let, kdy ostatky popravených politických vězňů byly pohřbívány tajně a na neoznačených místech [viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů a Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Zájem o místo posledního spočinutí obětí represí 50. let v Brně vyvolal stručný novinový článek z května 1968, v němž se popisuje uložení 24 uren pracovníky brněnského krematoria do společného hrobu v listopadu 1951 a úmysl K 231 tyto ostatky exhumovat. Podle některých dokumentaristů však šlo o krycí legendu, aby urny, stále tajně uchovávané v krematoriu, bylo možné předat rodinám k pohřbení. Od července 1968 do června následujícího roku bylo 17 schránek s ostatky takto vydáno, v urnovém háji byly poté uloženy zbylé nevyzvednuté (Štěpán Starý podle dokumentace krematoria do této skupiny pohřbů nepatří).

 

Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989

Čtvrtek, 9 června, 2011

Památník symbolizující věčný boj dobra se zlem tvoří několik šedých kamenů z místních hraničních lesů, jejichž kompaktnost rozrušuje štíhlý kámen z černého křemene opracovaný do tvaru klínu s pozlaceným hrotem. Do středu památníku orientovaného směrem k nedalekému vysílači Svobodné Evropy na německé straně hranice byla umístěna schránka se seznamy obětí komunistického režimu. Byl odhalen 28. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a jeho autorem je akademický sochař Jiří Šlegl. V roce 2001 byl vysvěcen plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským.

Podle současného stavu poznání bylo v letech 1948–1989 při pokusu o překročení hranice zadrženo přes padesát tisíc osob. Největší vlna uprchlíků prošla přes „zelenou hranici“ v období bezprostředně po únoru 1948. Tvořily ji zejména osoby, jimž v Československu hrozilo zatčení v důsledku předchozí politické činnosti. Za hranice odcházeli exponenti nekomunistických politických stran, osoby veřejné činné, příslušníci nekomunistické inteligence, vojáci západního odboje a další. Odhaduje se, že v letech 1948–1951 uprchlo ze země přes dvacet pět tisíc osob. Po dobudování železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony] se počet úspěšných přechodů radikálně snížil (asi na 200 případů ročně v období 1952–1963). Přibližně od poloviny 60. let došlo k částečnému uvolnění legálních cest na Západ a tím i poklesu počtu pokusů riskovat odchod ze země přes železnou oponu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se opět možnost legálního cestování do zahraničí významně snížila; podle odhadů zůstalo po srpnu 1968 do roku 1971 v zahraničí více než sedmdesát tisíc československých občanů. V 70. a 80. letech se strategie ilegálního vystěhovalectví proměnila a stále více občanů volilo emigraci přes území tzv. socialistických států, kam bylo možné vycestovat legálně a jejichž hranice nebyly tak přísně střeženy. Přesto bylo v průběhu 80. let na československých hranicích zadrženo asi tisíc osob ročně.

Při pokusech o přechod hranic na Západ zahynulo v době trvání komunistického režimu 280 (či 276) občanů (přes 80 bylo jiné než československé státní příslušnosti). Asi polovina z nich byla zastřelena ostrahou státní hranice, téměř sto osob nalezlo smrt v elektrických drátech hraničních zátarasů, další zahynuly při překonávání hraničních vodních toků a necelé dvě desítky lidí zvolily sebevraždu před následky zatčení. Je zdokumentováno jen deset (někdy se uvádí 11) případů, kdy ozbrojení uprchlíci či kurýři zastřelili člena Pohraniční stráže [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

 

Domažlice. Pamětní deska třetímu odboji

Čtvrtek, 9 června, 2011

Černá mramorová pamětní deska se zlatým písmem je umístěna na kamenném podstavci. Byla odhalena 14. listopadu 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Svazu PTP a města Domažlice.

Domažlice. Pamětní deska Václavu Antonymu

Čtvrtek, 9 června, 2011

Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka.

Václav Antony (1904–1972) přišel do Domažlic po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V září 1940 byl ustanoven místním arciděkanem. Pracoval s mládeží jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. 9. března 1949 byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po únoru 1948 převádět ohrožené osoby přes hranice. 8. června 1949 byl odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let a odvezen do výkonu trestu do pracovních táborů na Jáchymovsku. Později byl vězněn v kněžském oddělení na Mírově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna, pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později ve farnosti Veselí nad Lužnicí. Zemřel v Soběslavi na následky infarktu a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru