Posts Tagged ‘Praha-Bohnice’

Prostějov. Pamětní deska Františku Doleželovi

Pátek, 28 června, 2019

Pamětní deska Františku Doleželovi byla odhalena na jeho rodném domě z iniciativy Medardy Pustajové a zastupitelstva města Prostějova 27. června 2019 u příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu. Desku slavnostně odhalil primátor František Jura.

JUDr. František Doležel (1900–1972) patřil k ústředním aktérům vyšetřování tzv. krčmaňské aféry z 9. září 1947, které spojovalo odeslání poštovních zásilek s výbušninou třem nekomunistickým ministrům (Petru Zenklovi, Prokopu Drtinovi a Janu Masarykovi) s obcí Krčmaň a krajským sekretariátem KSČ v Olomouci. Vyšetřování, jehož dílčí výsledky zveřejnil v parlamentu v lednu 1948 ministr spravedlnosti Drtina (1900–1980), razantně změnil únorový převrat. Již 23. února byl v Praze poprvé zatčen ministerský rada Zdeněk Marjanko (1984–1949), který vyšetřování u olomouckého krajského soudu dozoroval (zemřel 11. května 1949 za nevyjasněných okolností ve věznici v Ruzyni), o den později v Olomouci státní zástupce František Doležel a původní klíčový svědek Ladislav Loveček (1897–1983), v březnu okresní národně socialistický tajemník František Kolava (1908–1968) a rovněž Prokop Drtina (vězněn do 1960). Nové vyšetřování pod novým ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou mělo vést k rychlému procesu, v němž by byla KSČ očištěna z původního nařčení a bylo by poukázáno na to, že za „případem Krčmaň“ stáli sami národní socialisté, kteří se tak snažili vyvolat státní převrat. Zatčení byli drženi v různých vězeňských zařízeních včetně psychiatrie v Bohnicích (později dokonce pod smyšlenou identitou), aniž by se vyšetřovatelům dařilo prokázat jejich spojení s atentátem či znalost pachatelů (dodnes neznámých). Až po pěti letech (25. listopadu 1953) byli F. Doležel, L. Loveček a F. Kolava postaveni před soud a odsouzeni v intencích výše uvedené interpretace za přípravu úkladů o republiku k trestu odnětí svobody v rozmezí šesti až sedmi let. Ač lékařská zpráva z jara 1954 popisovala zdravotní stav bývalého státního zástupce jako beznadějný, byl František Doležel z vězení propuštěn až po odpykání celého trestu 24. února 1955. Dožil se soudní rehabilitace v roce 1968, která však byla o čtyři roky později opět zrušena.

Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Úterý, 5 března, 2019

Modře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva. Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka.

René Černý (1914–1950) dosáhl v roce 1938 hodnosti poručíka československé armády. Na podzim 1939 uprchl přes Francii do Velké Británie, kde působil v různých štábních funkcích v čs. samostatné obrněné brigádě. V říjnu 1944 bojoval u Dunkerquu a s třetím tankovým praporem prodělal celé polní tažení. Za statečnost byl vyznamenán mnoha československými i britskými řády a povýšen na štábního kapitána. Po válce působil jako učitel na Vysoké škole válečné, kde se stal jednou z prvních obětí politických čistek bezprostředně po únoru 1948. Další očekávané perzekuci se Černý rozhodl předejít odchodem na Západ, který však byl prozrazen, a celá skupina uprchlíků byla 1. května 1948 na jižních hranicích do Rakouska zatčena. Po vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku byl v prosinci Státním soudem odsouzen na 19 let odnětí svobody za zběhnutí a pokus vojenské zrady. Ve věznici Plzeň-Bory byl major Černý 28. března 1950 opět postaven před soud a odsouzen na doživotí spolu s rovněž již uvězněným generálem Karlem Janouškem [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] za pokus o útěk za hranice, pravděpodobně opravdu připravovaný členem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. René Černý byl ovšem vzápětí účelově vtažen i do vyšetřování tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Ve vykonstruovaném procesu, jenž měl dokázat spolčení dozorců s politickými vězni (ovládnutí věznice v případě státního převratu), byl René Černý jedním z osmi odsouzených prominentních vězňů a jedním ze tří, kteří byli v tzv. borském procesu odsouzeni k trestu smrti. Po roce 1990 byl občansky i vojensky rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam.

Josef Šípek (1906–1960) byl v roce 1959 odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a o rok později zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Patřil k vrstvě drobných živnostníků (podnikal v autodopravě), kteří se po nástupu komunistického režimu snažili čelit znárodňování soukromých živností. Po dlouholeté rezistenci a po odsouzení, kdy byl přechodně umístěn do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, se patrně v hluboké depresi oběsil ve vězeňské cele.