Pamětní deska byla odhalena v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu a sta let česko-britských diplomatických vztahů. Její vznik iniciovalo britské velvyslanectví a 14. listopadu 2019 ji slavnostně odhalili velvyslanec Nicolas Archer a Julius Tomin.

V Keramické ulici č. 3 bydleli do vynuceného odchodu do exilu v roce 1980 chartisté Zdena Tominová a filozof Julius Tomin, který zde vedl jeden z bytových seminářů. V roce 1978 se obrátil na představitele západních univerzit, které zval k návštěvám Československa a účasti na seminářích. Dal tak podnět k systematické organizované podpoře disidentského vzdělávání, institucionalizované založením Vzdělávací nadace Jana Husa (Oxford) a dalších obdobných podpůrných organizací na Západě (Paříž, Baltimore, Toronto ad.). Západní akademici, kteří do Československa osobně přijížděli přednášet (jako první profesorka z Oxfordu, filozofka Kathleen Wilkesová v roce 1979), byli Státní bezpečností systematicky sledováni, perlustrováni a vyhošťováni.

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař Josef Faltus, byla odhalena 25. ledna 2019 z iniciativy zastupitelstva městské části Praha 6 na domě, kde JUDr. Jakub Čermín v letech 1960 až 2009 žil. Desku za přítomnosti zástupců vedení Prahy 6, členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Čermínovy dcery Markéty Čermínové a veřejnosti požehnal Mons. Petr Piťha.

Jakub Čermín (1917–2009) se jako student právnické fakulty zapojil do studentských protestů k výročí vzniku republiky 28. října 1939. S dalšími studenty ze Švehlovy koleje byl 17. listopadu zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se vrátil v lednu 1942. Po válce dostudoval právnickou fakultu a zastával funkci generálního tajemníka Svazu osvobozených politických vězňů, kde spolupracoval s Miladou Horákovou a dalšími politiky národně socialistické strany. V únoru 1948 byl propuštěn ze zaměstnání a 15. března 1952 byl pro údajnou ilegální spolupráci s M. Horákovou zatčen a odsouzen Státním soudem v Praze za velezradu na šest let. Vězněn byl ve Valdicích a v Banské Bystrici. Po propuštění v prosinci 1957 mohl po dobu deseti let pracovat jako pomocný dělník. V roce 1968 byl rehabilitován a pracoval jako ekonom a podnikový právník. V roce 1990 opět vstoupil do Českého svazu protifašistických bojovníků, od roku 1991 byl deset let jeho předsedou. Podílel se na přípravě zákonů týkajících se odškodnění účastníků národního boje za osvobození a na obsahu textu Česko-německé deklarace. Je nositelem řady vyznamenání, v roce 1996 mu prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka.

V rámci přejmenování bubenečského parku Ve Struhách na park Willyho Brandta byla za účasti zástupců města a městské části, členů německého velvyslanectví a Petera Brandta 6. října 2011 odhalena kamenná stéla připomínající tohoto německého politika. Autorem pomníku z vyvřeliny gabro s Brandtovým autografem je kameník a sochař Jiří Kubík. Během slavnosti byla odhalena také nová uliční deska a uliční pamětní deska.

Willy Brandt (1913–1992), 1949–1957 poslanec Spolkového sněmu, 1957–1966 starosta Západního Berlína, 1964–1987 spolkový předseda SPD. Jako ministr zahraničí, jímž se stal v roce 1966, a jako spolkový kancléř (1969–1974) usiloval o zlepšení vztahů SRN se státy východní Evropy, které mělo vést k uvolnění napětí v Evropě a také k novému uspořádání poměrů v rozděleném Berlíně (tzv. Ostpolitik). V jejím rámci byly v roce 1973 navázány diplomatické vztahy mezi Československem a SRN.

U zrestaurovaného pomníku maršála Koněva odhalili 21. srpna 2018 představitelé Prahy 6 – starosta Ondřej Kolář a místostarosta Jan Lacina – nové pamětní desky v češtině, ruštině a angličtině, které připomínají maršálův podíl nejen při osvobozování Československa v roce 1945, ale i při potlačení maďarského povstání v roce 1956, výstavbě Berlínské zdi v roce 1961 a při okupaci Československa v roce 1968.

Pomník sovětského maršála Koněva v nadživotní velikosti byl v Praze-Bubenči odhalen 9. května 1980, umělecky se na něm podíleli akademičtí sochaři Zdeněk Krybus a Vratislav Růžička. Po roce 1989 se opakovaně stal terčem odmítavých reakcí poukazujících na manipulaci s historickou pamětí. Proti textu na nových deskách z roku 2018 se ohradili velvyslanci Ruské federace a některých států bývalého Sovětského svazu. Demontáž pomníku začala 3. dubna 2020 odstraněním sochy, na místě má vzniknout nový památník osvobození Prahy v květnu 1945.

Pamětní desky v české i anglické podobě byly odhaleny 1. července 2011 v ulici Ronalda Reagana, kde se nachází rezidence velvyslance USA. U příležitosti stého výročí narození 40. prezidenta Spojených států amerických je odhalili bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová, tehdejší americký velvyslanec v České republice Norman L. Eisen a starostka Prahy 6 Marie Kousalíková.

Ronald Reagan (1911–2004) je oceňován jako politik, který svými postoji v době studené války urychlil pád komunistických režimů v Evropě [viz též Chyšná. Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi].

Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce. Na pomník z roku 1923 po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase.

Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal  čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Bronzová pamětní deska byla odhalena 2. července 2005 z iniciativy Antonína Bělohoubka. Je umístěna poblíž okna pracovny na fasádě domu, ve kterém Václav Černý prožil většinu svého života.

Václav Černý (1905–1987), český literární vědec, pedagog a veřejný kulturní činitel, byl v 50. letech perzekvován – v roce 1951 musel odejít z Univerzity Karlovy, v září 1952 byl zatčen a obviněn z protistátní činnosti, na jaře 1953 pro nedostatek důkazů osvobozen. Do roku 1968, kdy se přechodně mohl vrátit na pražskou filozofickou fakultu, působil v ČSAV. V období normalizace mohl publikovat pouze v zahraničí. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Je autorem ojedinělých pamětí, které před rokem 1989 vyšly jen v exilu.

Viz též Česká Čermná. Pamětní deska Václavu Černému.

Dvě bronzové pamětní desky umístěné na fasádě někdejšího profesorského domu v Bubenči připomínají v češtině a ruštině nezákonné odvlékání příslušníků porevoluční emigrace ze sovětského Ruska do SSSR.  Byly odhaleny s podporou ministerstva kultury Výborem Oni byli první v květnu 1995, u příležitosti 50. výročí těchto událostí.

Zdejší tzv. profesorský dům patří k připomínkám významné ruské a ukrajinské meziválečné emigrace v Československu. Její představitelé, v mnoha případech již českoslovenští státní příslušníci, byli v roce 1945 zatčeni sovětskými bezpečnostními orgány a odvlečeni do Sovětského svazu. Ze stovek těchto odvlečených emigrantů se po roce 1955 vrátila necelá pětina, většina v sovětském gulagu zemřela, jako např. gen. Vojcechovský [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému, Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení, v němž uznala příslušníky protibolševické emigrace za první oběti komunistických nezákonností v Československu. Perzekuce emigrantů ze sovětského Ruska, jež započala již v roce 1945, pokračovala – jinými prostředky – i po nastolení komunistického režimu v Československu.