Posts Tagged ‘Přerov’

Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska přerovskému rodáku Karlu Janouškovi byla odhalena 30. dubna 1991 z iniciativy města Přerov, Československých bojovníků za svobodu, Sdružení zahraničních letců a Svazu letců.

Generál Karel Janoušek (1893–1971), legionář, nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii za druhé světové války a politický vězeň komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi].

Přerov. Pamětní deska odpůrcům a obětem komunistického režimu

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska odpůrcům a obětem komunistického režimu a druhá deska dedikovaná Tomáši Garriguu Masarykovi byly odhaleny 17. listopadu 2004 z iniciativy města Přerov.

Text na desce odkazuje ke znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, přijatého Parlamentem ČR 9. července 1993.

Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska z černé švédské žuly s gravírovaným portrétem Rudolfa Lukaštíka byla odhalena na budově přerovské sokolovny 25. listopadu 2000 z iniciativy Dagmar Lukaštíkové a místní sokolské obce. Finančně na ni přispěla Severomoravská energetika, a.s., vyrobila ji kamenická firma Jaroslava Pavelky podle jeho návrhu. Slavnostního odhalení se zúčastnila rodina, starosta Přerova Jindřich Valouch, sokolové, projev přednesla bývalá náčelnice sokolské župy Ludmila Chytilová.

Rudolf Lukaštík (1894–1979) se narodil v Beňově [viz Beňov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi]. Jako aktivní člen sokolského hnutí byl v roce 1939 zvolen starostou Sokolské župy Středomoravské. Za války působil v exilové vládě v Londýně jako sekční šéf ministerstva vnitra a jako představitel zahraniční sokolské župy. Inicioval vznik sokolské jednotky u 310. bombardovací perutě RAF a u pozemního vojska v Africe. Po návratu do vlasti v roce 1945 se stal opět voleným starostou sokolské župy na střední Moravě, v této funkci se podílel na organizaci vystoupení členů župy na XI. všesokolském sletu v Praze v červnu 1948. V prosinci 1948 byl okresním akčním výborem Národní fronty zbaven funkce i členství v Sokole. 16. května 1949 byl zatčen Státní bezpečností a převezen do olomoucké vyšetřovací vazby. Ačkoli jej nejdříve okresní soud (listopad 1949) a poté i krajský soud (1950) zprostil obvinění (šlo o neoznámení trestného činu), byl stále držen ve vězení. Krátce po propuštění byl v červenci 1950 trestní komisí Krajského národního výboru v Olomouci přikázán na dva roky do tábora nucených prací v Hodoníně u Kunštátu, odkud byl ze zdravotních důvodů předčasně (v únoru 1951) propuštěn. Znovu zatčen byl v roce 1954, obviněn z průmyslové špionáže a velezrady a souzen v procesu s bývalými brněnskými funkcionáři a členy sociální demokracie. Ústřední postavou procesu konaného 20.–23. července 1955 před krajským soudem měl být pravděpodobně generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer, který ve prospěch R. Lukaštíka svědčil v jeho prvních dvou procesech a který v březnu 1954 zemřel na infarkt. Rudolf Lukaštík, odsouzený na deset let, si trest odpykával ve věznicích Valdice a Leopoldov. Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960. Během pražského jara se podílel na dočasné obnově Sokola v Přerově. Zemřel 21. ledna 1979.

Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Úterý, 19 července, 2011

Z iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995.

Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerquu a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.

Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Čtvrtek, 14 července, 2011

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach.

Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.

Na přelomu let 1948/1949 se na výzvu majora Květoslava Prokeše (po únoru byl propuštěn z armády) zapojil do protikomunistického odboje. Borkovec se stal členem užšího vedení vznikající skupiny a pro plán státního převratu rozpracovával otázku politického převzetí moci a nového politického uspořádání; major Prokeš pro skupinu získával spolupracovníky, v první řadě z armádních kruhů, s nimiž připravoval plán vojenského obsazení strategických objektů, zejména rozhlasu, odkud měla zaznít výzva k připojení se k povstání. Od konce roku 1948 se do činnosti ve skupině zapojili kriminální rada ve výslužbě JUDr. Rudolf Hrbek, štábní kpt. Vratislav Janda z posádky v Pelhřimově [viz Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi], příslušník zahraničního odboje Oldřich Vodička [viz Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii], v Brně působící pplk. Václav Kopečný a další. Postupně se také specifikovaly plány na zahájení akce, jež byla stanovena na 17. května 1949 a počítala s vojenským výsadkem posádky v Pelhřimově pod velením V. Jandy, osvobozením politických vězňů na Pankráci ad.

Účast v takto značně nereálně znějícím plánu historici vysvětlují kombinací několika faktorů: jednotliví zúčastnění se mohli domnívat, že okruh zasvěcenců chráněných konspirací je mnohem větší, mohli uvádět ústřední „štáb“ v omyl, když přeháněli rozsah příprav a zapojení jednotlivých podskupin, a možná také spoléhali na to, že k úspěšnosti akce postačí iniciační moment a lidé se k vyhlášenému povstání přidají spontánně. Činnost ilegalistů se podle všeho prozradila až 14. května, kdy pplk. Václav Kopečný informoval obranné zpravodajství v Brně o tom, že jej kontaktovala neznámá osoba se vzkazem a žádostí o schůzku s další (jednalo se o spojky Květoslava Prokeše). Zda tak učinil vědomě, nebo z obavy, že se jedná o provokaci, není jasné. Do jaké míry byl tzv. květnový puč reálně připravovaným pokusem o zvrácení poúnorového politického vývoje a do jaké míry aktéři svůj podíl v něm „doznávali“ pod tlakem brutálních vyšetřovacích metod, nelze zcela spolehlivě rekonstruovat. Nové poznatky zpochybňují, že by skupina, podle ústředních aktérů nazývaná Prokeš–Borkovec, byla větší měrou agenturně řízena.

15. a zejména 16. května se rozběhlo rozsáhlé zatýkání. Státní prokuratura obžalovala 72 osob, v hlavním procesu konaném již 25.–30. července 1949 padly tři rozsudky trestu smrti – pro mjr. Květoslava Prokeše, JUDr. Jaroslava Borkovce a škpt. Vratislava Jandu, JUDr. Hrbek byl odsouzen na doživotí, Oldřich Vodička zemřel 26. května ve vyšetřovací vazbě. Popravy byly vykonány 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byli oba popravení důstojníci rehabilitováni a o rok později povýšeni in memoriam do hodnosti plukovníka.

 

Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Pondělí, 11 července, 2011

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš.

Generál Karel Janoušek (1893–1971) se narodil v Přerově [viz Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi]. V první světové válce bojoval jako legionář v Rusku, za druhé světové války se jako nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii zasloužil o vznik československých perutí Britského královského letectva a jejich zařazení do bojů a v květnu 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna 1948 byl zatčen při útěku za hranice, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v únoru 1949 odsouzen na 19 let. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byli zatčeni také letci RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi], ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze Dejvicích.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru