Posts Tagged ‘Radkovský František’

Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi

Čtvrtek, 16 října, 2014

Pamětní deska podle návrhu Vladimíra Havlice a busta od akademické sochařky Marie Uchytilové je instalována na domě v Křížkově ulici v Plzni. Bustu sochařka vytvořila ještě jako studentka v roce 1950. Slavnostního odhalení 17. května 1995 se zúčastnili plzeňský biskup František Radkovský, primátor města a další hosté.

Kardinál Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] se narodil v Plzni, kde se po absolvování místního klasického gymnázia (1907) rozhodl pro kněžskou dráhu a studium v Římě. Zde byl v roce 1911 vysvěcen na kněze a rok později získal doktorát teologie.

Ostrov. Památník obětem násilí

Sobota, 19 ledna, 2013

Památník v kapli sv. Floriána byl zpřístupněn v roce 2007, po rozsáhlé rekonstrukci a obnově areálu piaristického kláštera v Ostrově. O jeho zřízení rozhodly rada a zastupitelstvo města, je dedikován českým a německým obyvatelům Ostrovska a všem perzekvovaným z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů v průběhu 20. století. Kapli vysvětil plzeňský biskup František Radkovský a je přístupná jako součást prohlídkové trasy kláštera. Památník připomíná násilné události, které zasáhly region v období od první světové války do pádu komunistického režimu. Schraňuje také Křížovou cestu – drobné sádrové reliéfy Jaroslava Šlezingera.

Poválečné období Ostrovska je spojeno především s odsunem německého obyvatelstva a s rozvojem těžby uranové rudy, jejíž vývoz do Sovětského svazu umožnila mezivládní dohoda z podzimu 1945. V bezprostřední blízkosti „starého“ Ostrova se započalo s výstavbou sídlišť pro pracovníky národního podniku Jáchymovské doly (1946). Po roce 1948 byl „nový“ Ostrov z velké části budován politickými vězni [viz Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům]. Politický vězeň, sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi] se zasloužil o výzdobu místního kulturního domu (sousoší nad štítem).

V letech 1949–1951 vznikly ve Vykmanově (dříve Weidmesgrün, nyní součást Ostrova) dva vězeňské tábory: Vykmanov I (krycí označení C) a Vykmanov II (L) [viz Ostrov-Vykmanov. Pamětní deska na Věži smrti].

V červnu 1949 byla v Ostrově (vzdáleném 6 km od Jáchymova) zřízena správa všech vězeňských pracovních táborů při uranových dolech, včetně oblastí Horního Slavkova a Příbrami. Její vedení sídlilo při ústředních táborech, odkud byli odsouzení po přijímacích procedurách dále transportováni do jednotlivých táborů. V letech 1949–1950 a 1955–1961 se ústřední tábor nacházel v Ostrově-Vykmanově (v mezidobí byl přemístěn přímo do Jáchymova při dolu a táboru Bratrství). Tábory Ostrovska (nápis na desce) jsou tedy míněny všechny pracovní tábory při uranových dolech v Československu.

Plzeň. Památník obětem zla. Meditační zahrada Luboše Hrušky

Úterý, 28 června, 2011

Památník obětem zla, který se nachází na jižním okraji Plzně poblíž řeky Radbuzy, vznikl jako soukromá iniciativa bývalého důstojníka československé armády a politického vězně Luboše Hrušky. Budoval jej už od 60. let, pravého naplnění a veřejného zájmu se místu dostalo až po roce 1989. Na návrh františkána P. Michala Pometla začlenil do parkové úpravy zahrady dvanáct pískovcových zastavení křížové cesty, jež vytesal sochař Roman Podrázský, a instalována zde byla v letech 1987–1991. Posvěcení zahrady proběhlo 18. května 1991 za přítomnosti opata Víta Tajovského. V 90. letech byla prostřednictvím založené nadace vystavěna kaple podle návrhu architektů Jana Soukupa a Jiřího Opla. Vnitřní výzdobu tvoří obrazy sochaře Romana Podrázského. Kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbemu a slavnostně vysvěcena 13. května 1995. V srpnu 2009 byla v zahradě při slavnostní mši celebrované biskupem Františkem Radkovským a synem zakladatele P. Petrem Hruškou umístěna informační tabule připomínající život a dílo Luboše Hrušky. Zahrada je od roku 1995 v majetku plzeňského biskupství.

Luboš Hruška (19272007) byl zatčen v roce 1949 při pokusu o překročení státní hranice a odsouzen k osmnácti letům. Během věznění na Pankráci, Borech, v Opavě, Leopoldově, Ruzyni a v táboře Bytíz se setkal s desítkami vězněných křesťanů a kněží, díky jejichž vlivu přijal katolickou víru a dal se tajně pokřtít. Byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989

Čtvrtek, 9 června, 2011

Památník symbolizující věčný boj dobra se zlem tvoří několik šedých kamenů z místních hraničních lesů, jejichž kompaktnost rozrušuje štíhlý kámen z černého křemene opracovaný do tvaru klínu s pozlaceným hrotem. Do středu památníku orientovaného směrem k nedalekému vysílači Svobodné Evropy na německé straně hranice byla umístěna schránka se seznamy obětí komunistického režimu. Byl odhalen 28. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a jeho autorem je akademický sochař Jiří Šlegl. V roce 2001 byl vysvěcen plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským.

Podle současného stavu poznání bylo v letech 1948–1989 při pokusu o překročení hranice zadrženo přes padesát tisíc osob. Největší vlna uprchlíků prošla přes „zelenou hranici“ v období bezprostředně po únoru 1948. Tvořily ji zejména osoby, jimž v Československu hrozilo zatčení v důsledku předchozí politické činnosti. Za hranice odcházeli exponenti nekomunistických politických stran, osoby veřejné činné, příslušníci nekomunistické inteligence, vojáci západního odboje a další. Odhaduje se, že v letech 1948–1951 uprchlo ze země přes dvacet pět tisíc osob. Po dobudování železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony] se počet úspěšných přechodů radikálně snížil (asi na 200 případů ročně v období 1952–1963). Přibližně od poloviny 60. let došlo k částečnému uvolnění legálních cest na Západ a tím i poklesu počtu pokusů riskovat odchod ze země přes železnou oponu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se opět možnost legálního cestování do zahraničí významně snížila; podle odhadů zůstalo po srpnu 1968 do roku 1971 v zahraničí více než sedmdesát tisíc československých občanů. V 70. a 80. letech se strategie ilegálního vystěhovalectví proměnila a stále více občanů volilo emigraci přes území tzv. socialistických států, kam bylo možné vycestovat legálně a jejichž hranice nebyly tak přísně střeženy. Přesto bylo v průběhu 80. let na československých hranicích zadrženo asi tisíc osob ročně.

Při pokusech o přechod hranic na Západ zahynulo v době trvání komunistického režimu 280 (či 276) občanů (přes 80 bylo jiné než československé státní příslušnosti). Asi polovina z nich byla zastřelena ostrahou státní hranice, téměř sto osob nalezlo smrt v elektrických drátech hraničních zátarasů, další zahynuly při překonávání hraničních vodních toků a necelé dvě desítky lidí zvolily sebevraždu před následky zatčení. Je zdokumentováno jen deset (někdy se uvádí 11) případů, kdy ozbrojení uprchlíci či kurýři zastřelili člena Pohraniční stráže [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

 

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru