Posts Tagged ‘Roudnice nad Labem’

Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi

Úterý, 19 října, 2021

Pamětní desku inicioval místní spolek Nezapomínejme!, finančně ji podpořilo město Roudnice nad Labem. Autorkou je sochařka Paulina Skavová. Byla odhalena 26. srpna 2016, k 120. výročí narození podplukovníka Josefa Mašína, za účasti vicepremiéra Pavla Bělobrádka a předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka. K 30. výročí pádu komunistického režimu v listopadu 2019 připevnil neznámý iniciátor na desku štítek doplňující původní nápis o dedikaci jeho synům Ctiradovi a Josefovi.

Generál in memoriam Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje [viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové a Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Náhled na počínání jeho synů dlouhodobě rozděluje českou společnost: část ozbrojené akce Ctirada Mašína (1930–2011) a Josefa Mašína (*1932) považuje za legitimní a oceněníhodný odpor proti komunistickému režimu, část je odsuzuje – kvůli násilnému charakteru a přímým obětem nebo také z hlediska zmařených osudů lidí, kteří byli následně odsouzeni. Viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji.

Roudnice nad Labem. Pamětní deska Listopadu 1989

Pondělí, 3 prosince, 2018

U příležitosti stého výročí založení republiky byla 17. listopadu 2018 z iniciativy zastupitelstva města odhalena měděná deska upomínající na průběh událostí v listopadu a prosinci 1989 v Roudnici. Odhalení proběhlo za účasti politické reprezentace města, zástupců společenských a kulturních organizací a spolků a veřejnosti.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Úterý, 28 června, 2011

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě.

Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Od tohoto ústředního procesu, ve kterém se údajní „agrofašističtí vůdci“ v důsledku fyzického a psychického týrání „doznávali“ k účasti na mezinárodně řízeném spiknutí, se odvíjely další, prezentované veřejnosti jako jednotlivé „odnože Zelené internacionály“. Jednalo se např. o veřejný proces v Ústí nad Labem konaný 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou a další procesy v Praze či Brně v letech 1952 a 1953. V druhém nejvýznamnějším procesu, který se konal v Brně 2.–4. července 1952, bylo odsouzeno patnáct katolických intelektuálů, z toho třináct představitelů moderní české literatury, např. Jan Zahradníček [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody], Václav Prokůpek (22 let), Zdeněk Kalista a Bedřich Fučík (oba 15 let), Ladislav Jehlička (14 let) či František Křelina (12 let). V rámci rehabilitačních řízení v 60. letech byly většině odsouzených sníženy tresty či byli úplně osvobozeni, plně rehabilitováni byli až po pádu komunistického režimu.

Roudnice nad Labem. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje byla odhalena 8. dubna 2000 společně s deskou připomínající oběti nacismu. Iniciátorem desky z černého mramoru je Konfederace politických vězňů.

Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF.

Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru