Pamětní desku inicioval místní spolek Nezapomínejme!, finančně ji podpořilo město Roudnice nad Labem. Autorkou je sochařka Paulina Skavová. Byla odhalena 26. srpna 2016, k 120. výročí narození podplukovníka Josefa Mašína, za účasti vicepremiéra Pavla Bělobrádka a předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka. K 30. výročí pádu komunistického režimu v listopadu 2019 připevnil neznámý iniciátor na desku štítek doplňující původní nápis o dedikaci jeho synům Ctiradovi a Josefovi.

Generál in memoriam Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje [viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové a Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Náhled na počínání jeho synů dlouhodobě rozděluje českou společnost: část ozbrojené akce Ctirada Mašína (1930–2011) a Josefa Mašína (*1932) považuje za legitimní a oceněníhodný odpor proti komunistickému režimu, část je odsuzuje – kvůli násilnému charakteru a přímým obětem nebo také z hlediska zmařených osudů lidí, kteří byli následně odsouzeni. Viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji.

U příležitosti stého výročí založení republiky byla 17. listopadu 2018 z iniciativy zastupitelstva města odhalena měděná deska upomínající na průběh událostí v listopadu a prosinci 1989 v Roudnici. Odhalení proběhlo za účasti politické reprezentace města, zástupců společenských a kulturních organizací a spolků a veřejnosti.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě.

Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Od tohoto ústředního procesu, ve kterém se údajní „agrofašističtí vůdci“ v důsledku fyzického a psychického týrání „doznávali“ k účasti na mezinárodně řízeném spiknutí, se odvíjely další, prezentované veřejnosti jako jednotlivé „odnože Zelené internacionály“. Jednalo se např. o veřejný proces v Ústí nad Labem konaný 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou a další procesy v Praze či Brně v letech 1952 a 1953. V druhém nejvýznamnějším procesu, který se konal v Brně 2.–4. července 1952, bylo odsouzeno patnáct katolických intelektuálů, z toho třináct představitelů moderní české literatury, např. Jan Zahradníček [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody], Václav Prokůpek (22 let), Zdeněk Kalista a Bedřich Fučík (oba 15 let), Ladislav Jehlička (14 let) či František Křelina (12 let). V rámci rehabilitačních řízení v 60. letech byly většině odsouzených sníženy tresty či byli úplně osvobozeni, plně rehabilitováni byli až po pádu komunistického režimu.

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje byla odhalena 8. dubna 2000 společně s deskou připomínající oběti nacismu. Iniciátorem desky z černého mramoru je Konfederace politických vězňů.

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF.

Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.