Připomínka popravenému Antonínu Plichtovi a jeho synům na rodinném hrobě byla instalována z iniciativy Konfederace politických vězňů v srpnu 2018.

Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Manželka Ludmila (1910–1986) s dcerou Ludmilou (*1933) opustily již před babickými událostmi šebkovický statek a začaly se skrývat. Po odsouzení Antonína Plichty jim byl zabaven veškerý majetek, který byl vložen do zakládaného JZD v Šebkovicích. S doživotním zákazem návratu do obce byly vysídleny do Trnovan a pracovaly na státním statku v Ploskovicích u Litoměřic. V roce 1955 se Ludmila provdala a s manželem i maminkou se o rok později usadili v Klatovech. Po roce 1989 zažádala o rehabilitaci otce a bratrů, v restitucích jí byl rodinný statek vrácen, do Šebkovic se však již nevrátila. Je členkou Konfederace politických vězňů v Klatovech.

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry.

Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry.

Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Deska z černé leštěné žuly s rytým zlaceným nápisem upomínající P. Františka Pařila, popraveného po babických procesech, byla odhalena 18. září 2011 na heřmanovském hřbitově při příležitosti slavnostního uložení urny s jeho ostatky u paty hlavního kříže, které iniciovali jeho příbuzní spolu s P. Tomášem Holcnerem, jenž desku posvětil.

František Pařil (1911–1951) se narodil ve Vidoníně. Od roku 1937, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v několika farnostech (Boskovice, Deblín, Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic); v červenci 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdu [viz Horní Újezd. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Již po zatčení dvou místních farářů – Jana Buly v Rokytnici nad Rokytnou [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] a Václava Drboly v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] – se na F. Pařila obrátil s prosbou o pomoc farník Antonín Mityska, jehož Ladislav Malý stejně jako Antonína Plichtu st. získal pro organizování ilegální skupiny. Skupina se u Pařila na faře skrývala 24.–26. června 1951, nedbajíc jeho varování, že je sledován. Antonín Plichta se zde setkal se svou manželkou a instruoval ji, aby opustila šebkovický statek a i s dětmi se rovněž ukryla. Tři dny po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl František Pařil zatčen, souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž padlo sedm rozsudků smrti, mj. pro faráře Pařila a Drbolu, Antonína Mitysku a Antonína Plichtu st. Těžištěm Pařilova obvinění se stalo údajně připravované (a bezpečností odvrácené) vraždění komunistických funkcionářů v Šebkovicích. Nad oběma duchovními na nátlak režimu a pod dojmem vynucených veřejných přiznání vynesl brněnský biskup Karel Skoupý, v té době již ve faktické internaci, také církevní tresty. František Pařil byl popraven 3. srpna 1951 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Urna s farářovými ostatky byla zaměstnanci brněnského krematoria utajeně předána rodině [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951] a v 70. letech v tichosti uložena P. Josefem Vágnerem do rodinného hrobu sestry P. Pařila na hřbitově v Heřmanově. Soudní i církevní rehabilitace proběhly až v 90. letech.

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let.

Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Ústřední postavou „babického případu“ byl Ladislav Malý (1920–1951), který se na Třebíčsku, kde žili jeho rodiče, objevil na počátku roku 1951. Zde kontaktoval svého bývalého spolužáka, administrátora farnosti Rokytnice nad Rokytnou Jana Bulu (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Představil se jako příslušník zahraniční zpravodajské služby (jímž již v této době nebyl) se (smyšleným) pověřením utvořit síť protikomunistického odboje na jihozápadní Moravě, jehož jednou z ústředních akcí mělo být převedení arcibiskupa Josefa Berana přes hranice. Legenda o vysvobození internované hlavy církve i povědomost duchovních o ukrývání Malého místními lidmi mu otevřela dveře mnoha místních far. K Malému, skrývanému hajnými Františkem Kopuletým (1913–1951) a Antonínem Škrdlou (1917–1951), se připojil místní mladík Drahoslav Němec (1931–1951), s nímž Malý podnikl první ozbrojené akce – přepadení komunistických funkcionářů v Heralticích (23. a 24. dubna), během nichž byl postřelen předseda přípravného výboru pro založení JZD Karel Kovář a Drahoslav Němec. Následovalo velké zatýkání, při němž byli zatčeni Gustav Smetana (1907–1953), Jaroslav Melkus (1901–1953) [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi], páter Bula a další. Po zatčení Němce získal Malý další dva spolupracovníky – Antonína Mitysku (1927–1951) a především v kraji respektovaného účastníka partyzánského odboje a člena Smetanovy skupiny Antonína Plichtu st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových], který se již rovněž skrýval a jejichž vzájemný kontakt zprostředkoval babický farář Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly]. Po dalším přepadení v Cidlině (14. června), jehož se zúčastnili Malý s Mityskou a při němž byl postřelen předseda národního výboru František Píša, byl zatčen i farář Drbola. Ani poté, i když pod tíhou situace, neodmítl pomoc další místní duchovní, farář v Horním Újezdu František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], u něhož se skupina několik dní skrývala a poté provedla ještě dvě akce – zapálení zásob slámy třebíčského JZD uskladněné ve stodole v Mikulovicích (26. června) a zastřelení prasete tajemníka KSČ v Horním Újezdu (29. června), jehož se kromě Malého a Mitysky zúčastnil Plichtův syn Stanislav (Plichtova rodina po setkání Antonína st. s manželkou na faře u P. Pařila opustila statek v Šebkovicích a začala se rovněž skrývat).

2. července 1951 Ladislav Malý s Antonínem Mityskou vstoupili do babické školy, kde probíhala schůze členů místního národního výboru, oba Plichtovi synové (Antonín ml., 1929–1951, a Stanislav, 1931–1953) hlídali před školou. Detailní rekonstrukci události, která se odehrála ve škole, nelze konstatovat se stoprocentní jistotou a není ani jednoznačně doloženo, že by skupina zastřelení funkcionářů plánovala. Mohlo jít, jako v jiných případech, o akci zastrašování, jejímž motivem mělo být i odhalení, kdo udal zatčeného babického faráře, a která se zvrtla v zabíjení. S velkou pravděpodobností byl však vývoj událostí takový, jak byl líčen i u soudu: Ladislav Malý zastřelil z pistole po identifikaci předsedu místní KSČ Tomáše Kuchtíka a na jeho výzvu Antonín Mityska vystřelil dávkou ze samopalu na ostatní funkcionáře; ta usmrtila Bohumíra Netoličku a Josefa Roupce, František Bláha byl postřelen, ale přežil. Aktéři přepadení byli druhý den dopadeni v poli v nedalekých Bolíkovicích, kde během přestřelky zemřeli Ladislav Malý a Antonín Plichta ml. Postřelený a ochrnutý Stanislav Plichta a Antonín Mityska byli zatčeni. K dopadení přispěla výpověď zatčeného Antonína Plichty st., který se přepadení nezúčastnil a který úkryt prozradil s nesprávným předpokladem, že tím uchrání od nejhoršího své dva syny.

Události byly režimem zneužity k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím rolníkům a katolickým duchovním. Procesy byly i v době principiálního uplatňování „třídní justice“ exemplárně tvrdé, včetně zcela účelového spojování terorismu s katolickou církví. Vykonané absolutní tresty, řada dalších mnohaletých trestů, tresty propadnutí majetku i násilné vystěhování rodin popravených a odsouzených do jiných okresů republiky v rámci vědomého rozvratu vazeb mezi místními sedláky představovaly celkovou odvetu režimu za násilí spáchané na představitelích kolektivizace vesnice.

Viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Třebíč. Památník obětem komunismu.