Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach.

Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.

Na přelomu let 1948/1949 se na výzvu majora Květoslava Prokeše (po únoru byl propuštěn z armády) zapojil do protikomunistického odboje. Borkovec se stal členem užšího vedení vznikající skupiny a pro plán státního převratu rozpracovával otázku politického převzetí moci a nového politického uspořádání; major Prokeš pro skupinu získával spolupracovníky, v první řadě z armádních kruhů, s nimiž připravoval plán vojenského obsazení strategických objektů, zejména rozhlasu, odkud měla zaznít výzva k připojení se k povstání. Od konce roku 1948 se do činnosti ve skupině zapojili kriminální rada ve výslužbě JUDr. Rudolf Hrbek, štábní kpt. Vratislav Janda z posádky v Pelhřimově [viz Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi], příslušník zahraničního odboje Oldřich Vodička [viz Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii], v Brně působící pplk. Václav Kopečný a další. Postupně se také specifikovaly plány na zahájení akce, jež byla stanovena na 17. května 1949 a počítala s vojenským výsadkem posádky v Pelhřimově pod velením V. Jandy, osvobozením politických vězňů na Pankráci ad.

Účast v takto značně nereálně znějícím plánu historici vysvětlují kombinací několika faktorů: jednotliví zúčastnění se mohli domnívat, že okruh zasvěcenců chráněných konspirací je mnohem větší, mohli uvádět ústřední „štáb“ v omyl, když přeháněli rozsah příprav a zapojení jednotlivých podskupin, a možná také spoléhali na to, že k úspěšnosti akce postačí iniciační moment a lidé se k vyhlášenému povstání přidají spontánně. Činnost ilegalistů se podle všeho prozradila až 14. května, kdy pplk. Václav Kopečný informoval obranné zpravodajství v Brně o tom, že jej kontaktovala neznámá osoba se vzkazem a žádostí o schůzku s další (jednalo se o spojky Květoslava Prokeše). Zda tak učinil vědomě, nebo z obavy, že se jedná o provokaci, není jasné. Do jaké míry byl tzv. květnový puč reálně připravovaným pokusem o zvrácení poúnorového politického vývoje a do jaké míry aktéři svůj podíl v něm „doznávali“ pod tlakem brutálních vyšetřovacích metod, nelze zcela spolehlivě rekonstruovat. Nové poznatky zpochybňují, že by skupina, podle ústředních aktérů nazývaná Prokeš–Borkovec, byla větší měrou agenturně řízena.

15. a zejména 16. května se rozběhlo rozsáhlé zatýkání. Státní prokuratura obžalovala 72 osob, v hlavním procesu konaném již 25.–30. července 1949 padly tři rozsudky trestu smrti – pro mjr. Květoslava Prokeše, JUDr. Jaroslava Borkovce a škpt. Vratislava Jandu, JUDr. Hrbek byl odsouzen na doživotí, Oldřich Vodička zemřel 26. května ve vyšetřovací vazbě. Popravy byly vykonány 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byli oba popravení důstojníci rehabilitováni a o rok později povýšeni in memoriam do hodnosti plukovníka.

Bronzová pamětní deska Pavlu Wonkovi byla odhalena z iniciativy Vladimíra Dernera, tehdejšího náměstka hejtmana Královéhradeckého kraje (KDU-ČSL) 14. listopadu 2003. Jejím autorem je sochař Jiří Škopek. Odhalení byl přítomen Jiří Wonka.

Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, který zemřel ve vězení v době komunistického režimu. Od mládí se zajímal o právo, kterému se po opakovaných neúspěšných pokusech o přijetí na právnickou fakultu věnoval jako laik. V roce 1986 se rozhodl k dosud bezprecedentnímu občanskému aktu – kandidovat do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Ve svém volebním programu, který spolu s bratrem Jiřím (*1950) rozšiřoval, kritizoval současný stav společnosti i porušování právních norem. Přestože nezávislou kandidaturu zaručovala ústava, byli oba bratři v květnu 1986 zatčeni, drženi téměř rok ve vazbě v Hradci Králové a v dubnu 1987 v neveřejném procesu odsouzeni za pobuřování – Pavel k odnětí svobody na 21 měsíců a ke třem letům následného ochranného dohledu, Jiří ke 12 měsícům. Pavel Wonka rozsudek jako protizákonný nerespektoval, na protest proti brutálnímu zacházení držel ve vězení protestní hladovky a odmítl ve výkonu trestu pracovat; v důsledku toho byl znovu obžalován (maření výkonu úředního rozhodnutí). Wonkův případ vzbudil velkou pozornost a vlnu solidárních protestních akcí mezi disidenty, jeho kriminalizaci sledoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných i širší československá a mezinárodní veřejnost prostřednictvím zahraničních médií. V únoru 1988 byl ze zdravotních důvodů z vězení propuštěn, avšak po dvou měsících opět zatčen a 20. dubna odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí (odmítání ochranného dohledu) k dalšímu trestu odnětí svobody na pět měsíců. Vážně nemocný Wonka se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Hradci Králové, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Pohřeb ve Vrchlabí [viz Vrchlabí. Hrob Pavla Wonky] 6. května za četné účasti nejen místních občanů, mluvčích a členů Charty 77, VONS, Jazzové sekce a dalších opozičních skupin, ale i zástupců několika zahraničních velvyslanectví se stal tichou protirežimní demonstrací. Po roce 1989 byl Pavel Wonka plně rehabilitován. Konstatování, že v případech kriminalizace Pavla Wonky došlo k porušení zákonnosti státními orgány i jednotlivci, nenásledovalo žádné konkrétní obvinění. V roce 2014 vzbudil emocionálně vypjatou debatu dokument Pavel Wonka se zavazuje scenáristky a režisérky Libuše Rudinské tematizující Wonkovu spolupráci se Státní bezpečností.

Viz též Žďár nad Sázavou. Pamětní deska Pavlu Wonkovi.