Posts Tagged ‘Svoboda Ludvík’

Ořechov. Pomník Jaroslavu Němcovi

Čtvrtek, 4 července, 2019

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu.

Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Čtvrtek, 10 října, 2013

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně.

V roce 1985 byl rodný dům armádního generála Ludvíka Svobody (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).

Kroměříž. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Úterý, 1 října, 2013

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena v roce 1976 na domě, kde generál se svou rodinou bydlel během svého působení u kroměřížské posádky.

Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] působil jako důstojník československé armády v Kroměříži v letech 1922 a 1923, poté opět od roku 1934 do 15. března 1939. S plukem Jana Žižky z Trocnova se v hodnosti podplukovníka zúčastnil květnové i zářijové mobilizace roku 1938.

Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi

Úterý, 1 října, 2013

Pomník Ludvíku Svobodovi byl odhalen 16. března 2013 na návsi v rodné obci. Tvoří jej pamětní deska z leštěné černé žuly s rytým portrétem a textem zasazená v žulovém bloku. Jeho autorem je kamenosochař Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou a vznikl z iniciativy Společnosti Ludvíka Svobody, obce Hroznatín a Klubu českého pohraničí, sponzorsky se podílel Kraj Vysočina. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci rodiny, Generálního štábu Armády České republiky, Kraje Vysočina, Českého svazu bojovníků za svobodu i představitelé politických stran. Nový pomník doplňuje připomínku významného rodáka z roku 1980, kdy na jeho rodném domě byla odhalena pamětní deska [viz Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi].

Ludvík Svoboda (1895–1979) vstoupil do československých legií a účastnil se bitev u Zborova (1917) a Bachmače (1918) i bojů na sibiřské magistrále. Po vzniku protektorátu ilegálně odešel do Polska a odtud se skupinou československých důstojníků a vojáků do Sovětského svazu. Zde se stal velitelem budované zahraniční armády, jež se od března 1943 zapojila do bojů na frontě (popsaných ve Svobodových pamětech Z Buzuluku do Prahy, 1960). Bezprostředně po válce byl jmenován armádním generálem a do dubna 1950 zastával post ministra národní obrany ve všech poválečných vládách. Na počátku 50. let Svobodovu kariéru přechodně negativně ovlivnily čistky v KSČ, kam vstoupil v roce 1948: v září 1951 byl odvolán z funkcí, v listopadu 1952 nakrátko zatčen a vyšetřován, začátkem roku 1953 odešel do řádného důchodu. Do veřejného života se vrátil s podporou Nikity Chruščova. V letech 1954–1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění, místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. V letech 1955–1958 působil ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda, poté ve Vojenském historickém ústavu v Praze. 30. března 1968 byl Ludvík Svoboda zvolen prezidentem a jako nejvyšší představitel státu se stal aktérem pražského jara i následné politiky normalizace. I přes vážné zdravotní obtíže byl 22. března 1973 opět zvolen do prezidentské funkce, kterou vykonával do 28. května 1975. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979.

Viz též Kroměříž. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi.

Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci

Úterý, 12 července, 2011

Z dlažby chodníku vystupují dvě nízké kruhové mohyly propojené bronzovým křížem – pomník má současně symbolizovat lidskou postavu jako pochodeň. Poloha kříže naznačuje směr, kterým zapálený Jan Palach běžel. Pomník, jehož autory jsou výtvarnice Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý, byl odhalen 16. ledna 2000 starostou Prahy 1 Janem Bürgermeistrem, zástupci Společnosti Jana Palacha ve Všetatech a společnosti Thimm se sídlem ve Všetatech, která uhradila část nákladů na jeho výrobu.

Jan Palach (1948–1969) [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] odjel 16. ledna ze Všetat do Prahy. Na koleji napsal dopisy určené dvěma představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, na hlavní poště hodil dopisy do schránky (čtvrtý si ponechal v aktovce), v Opletalově ulici u čerpací stanice koupil několik litrů benzinu. Na rampě Národního muzea se polil a zapálil. Hořící běžel směrem k nárožnímu domu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice, kde upadl a několik lidí se jej pokusilo uhasit kabáty. Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici, kde 19. ledna 1969 zemřel [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Dopis nalezený v aktovce byl 17. ledna zveřejněn: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování ,Zpráv’. Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1.“

Vzhledem k tomu, že se Jan Palach označil za „pochodeň č. 1“ – ačkoli jeho sebeupálení bylo individuálním činem –, nastalo rozsáhlé pátrání po případných dalších studentech, kteří by jej chtěli následovat. 20. ledna vystoupil prezident Ludvík Svoboda v televizi s projevem, ve kterém zrazoval od následování činu Jana Palacha, jejž označil za projev osobní statečnosti. Emotivní výzvu k Palachovým následovníkům uveřejnil básník Jaroslav Seifert („Nechcete-li, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se.“). Přesto v tu dobu už se pod sochou sv. Václava mezi studenty držícími tryznu za Jana Palacha spojenou s protestní hladovkou za splnění jeho požadavků nacházel Jan Zajíc, student střední školy, který se rozhodl být pochodní č. 2. Jan Zajíc (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] přijel 25. února, měsíc po pohřbu Jana Palacha do Prahy ze Šumperka v doprovodu tří spolužáků. Těm odevzdal dopisy a provolání veřejnosti a rozloučil se s nimi. Opatřil si kyselinu, benzinový čistič a pastu na leštění parket, kterou si potřel tělo. V průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí vypil kyselinu, polil se čisticím prostředkem a zapálil se. Z průjezdu se mu nepodařilo vyběhnout – údajně v důsledku zásahu příslušníka Sboru národní bezpečnosti, jehož identitu se nepodařilo určit. Zemřel namístě.

Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Čtvrtek, 9 června, 2011

Pamětní deska československým důstojníkům byla odhalena u příležitosti 50. výročí poprav tří československých důstojníků plzeňské posádky 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení se zúčastnil generál Antonín Husník a další hosté.

Na konci roku 1950 bylo zatčeno několik důstojníků plzeňské posádky, kteří patřili ke společnosti scházející se v poválečném období u faráře Václava Vinše v Kralovicích. Po jeho odchodu do exilu v roce 1949 byla skupina infiltrována agentem Státní bezpečnosti vystupujícím jako farářův kontakt a pracovník americké zpravodajské služby, s nímž někteří členové začali spolupracovat. Jelikož mezi zatčenými byli i aktivně sloužící příslušníci armády, byla do vyšetřování zapojena i Hlavní informační správa ministerstva obrany (bývalé obranné zpravodajství), která případ do té doby regionálního charakteru začala konstruovat jako součást celostátního spiknutí, do něhož měli být zapojeni i vysocí armádní funkcionáři (penzionovaný generál Bohumil Boček [viz Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek] či odvolaný ministr obrany generál Ludvík Svoboda [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi]). Po zatčení Bedřicha Reicina nebyla „akce Irena“ realizována, vyšetřování bylo v létě 1951 vráceno StB v Plzni a příprava nové verze žaloby pokračovala až do března 1952. První proces, v němž bylo kromě již propuštěných armádních důstojníků – plukovníka Ladislava Svobody (1893–1952) a kapitána Václava Ženíška (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] – souzeno dalších dvanáct osob, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Obžalovaní sice částečně odvolávali svá předchozí násilím vynucená doznání, přesto byla většina odsouzena za velezradu a vyzvědačství, plk. Svoboda a kpt. Ženíšek k trestu smrti. V druhém procesu konaném 23. června 1952, do jehož čela byl postaven štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] jako hlavní spolupracovník kpt. Ženíška, byli souzeni důstojníci činní ve vojenské službě: mjr. Tomáš Sedláček (1918–2012) [viz Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi], pplk. Josef Černohorský, mjr. Bohuslav Tyr a škpt. Jaromír Nový. První dva jmenovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům v rozmezí 15 až 23 let. Nejvyšší soud v září vyhověl odvolání státního prokurátora požadujícího pro škpt. Josefa Kučeru absolutní trest a vynesl nový rozsudek. Popravy byly vykonány ve věznici Praze-Pankráci.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru