Deska z patinované mosazi na opěrné zdi pod kostelem Povýšení svatého Kříže byla zřízena městem Veselí nad Lužnicí po schválení radou města a z iniciativy občanů, kteří se zde sešli v roce 2014 u příležitosti 25. výročí demokratické revoluce. Deska, symbolicky umístěná tam, kde se scházeli místní aktivisté a zakladatelé Občanského fóra, byla odhalena 17. listopadu 2015.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pamětní desku JUDr. Aloisi Líbalovi, jež je umístěna na budově základní umělecké školy, věnoval v roce 2002 syn Roman Líbal.

Represe proti členům ilegální organizace Světlana podnítily velkou vlnu solidarity. Za hmotnou podporu, ukrývání či další pomoc bylo v politických procesech na počátku 50. let odsouzeno mnoho desítek občanů. JUDr. Alois Líbal (1897–1977) pracoval ve Valašských Kloboukách jako advokát, po únoru 1948 mu byla další advokátská praxe zakázána výnosem akčního výboru. V době nacistické okupace pomáhal při převádění osob do zahraničí a finančně podporoval rodinné příslušníky zatčených členů protinacistického odboje, obdobné vlastenecké postoje zastával i v případě pomoci členům protikomunistického odboje. Na popud Rudolfa Lenharda ukrýval ve svém domě Antonína Janošíka [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], koncipoval také text letáku vyzývající občany k odporu proti politickým usnesením místních komunistických funkcionářů. A. Líbal byl zatčen a odsouzen v procesu se členy Světlany v dubnu roku 1950 ve Zlíně [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] k trestu odnětí svobody na 20 let a k peněžní pokutě 50 tisíc korun. Trest odpykával např. v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako topič. Zemřel 10. listopadu 1977 a je pochován na hřbitově ve Veselí nad Lužnicí.

Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka.

Václav Antony (1904–1972) přišel do Domažlic po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V září 1940 byl ustanoven místním arciděkanem. Pracoval s mládeží jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. 9. března 1949 byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po únoru 1948 převádět ohrožené osoby přes hranice. 8. června 1949 byl odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let a odvezen do výkonu trestu do pracovních táborů na Jáchymovsku. Později byl vězněn v kněžském oddělení na Mírově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna, pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později ve farnosti Veselí nad Lužnicí. Zemřel v Soběslavi na následky infarktu a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.

Pamětní deska z tmavého granitu s portrétem Františka Zajíčka byla odhalena 26. února 2006 z iniciativy města Ústí nad Labem a Českých drah. Západní nádraží bylo jeho posledním pracovištěm před zatčením.

Ústecký rodák František Zajíček (1896–1954) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistického odboje a zformoval skupinu železničních zaměstnanců. Stejně jako za války, kdy v partyzánském oddílu pomocí náloží trhavin poškozovali německé železniční vojenské transporty, se cílem odbojové skupiny staly sabotážní akce na železnici. Skupina se také podílela na shromažďování informací pro exil a na organizaci útěků do zahraničí. 28. května 1949, v době konání 9. sjezdu KSČ, Fr. Zajíček společně se dvěma členy demonstračně poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí. Byl zatčen v březnu 1953 a po nalezení úkrytů zbraní a trhavin a odhalení pachatelů destrukce na dráze v roce 1949 postaven do čela veřejného soudního procesu, který se konal v kulturním sále chemických závodů 29. a 30. dubna 1954. Krajský soud v něm vinil 11člennou skupinu z plánování bombového útoku na budovu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem a ozbrojeného útoku na předsedu vlády Antonína Zápotockého. František Zajíček byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, další členové skupiny na doživotí (František Klepal, Václav Prejza), na 25 let (Václav Lukavský) a k dalším dlouholetým trestům. V následných procesech pak byli odsouzeni i někteří rodinní příslušníci a přátelé odsouzených. V roce 1990 byli všichni Krajským soudem v Ústí nad Labem rehabilitováni. František Zajíček, popravený 7. července 1954 v Praze na Pankráci, byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města.