Posts Tagged ‘Vranovice’

Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce

Pátek, 15 března, 2013

Deska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova.

Obdobně jako v Božicích [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] se ve Vranovicích zformovala skupina protirežimně naladěných občanů, napojených na rozsáhlou síť organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]; zdejší buňka měla nést jméno Světlana-Ludmila.

Jako první byl 6. července 1949 zatčen Karel Pezlar (1922–1997), který pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Brně (od roku 1949 Elektrotechnické závody Julia Fučíka). Zde se zapojil do činnosti protirežimní skupiny provádějící letákové akce, později propojené se skupinou Světlana-Jarmila. Karel Pezlar byl Státním soudem odsouzen v procesu, který se konal v Brně 6.–9. března 1950, za velezradu a vyzvědačství (vyzrazení informací o Škodových závodech) na dvacet let, v rámci odvolacího řízení mu byl trest snížen na 18 let. Rodák z Vranovic nepatřil přímo do místní buňky Světlany, jeho zatčení souviselo s činností v Brně a v poslední fázi v ilegalitě se členy Světlany-Jarmily na Vyškovsku.

Ústředními aktéry vranovické Světlany-Ludmily byli živnostník František Šopf (1896–1978), farář Alois Vrána (1902–1963) a Josef Urban (*1929), který pracoval jako zámečník ve Zbrojovce Brno a který do skupiny přivedl další místní mladíky, jimž se později podařilo utéct za hranice (Vladimír a František Effenbergerovi, Josef Klapal). Fr. Šopf spolu s P. Vránou, který do vranovické fary přišel v roce 1938, působili v odboji za protektorátu (z té doby zůstala na faře nefunkční vysílačka, která pak v odsouzení Aloise Vrány sloužila jako důležitý důkaz). Skupina byla napojena na převaděčské sítě do Rakouska. Fr. Šopf u sebe ukrýval osoby převáděné za hranice a také kurýry a převaděče, mj. Jána Reháka (*1926), jehož prostřednictvím odcházely do zahraničí informace o brněnské zbrojovce získané J. Urbanem. Členové skupiny se podíleli také na letákových akcích a shromažďovali zbraně pro očekávaný zvrat politických poměrů. Byli zatčeni 9. února 1950 a po více než roční vyšetřovací vazbě souzeni (spolu s dalšími) v Brně ve veřejném procesu Státního soudu 15.–18. května 1951. Za spolčení s úmyslem rozvrátit lidově demokratické zřízení byli odsouzeni Ján Rehák na 25 let, František Šopf na 20 let, Josef Urban na 19 let, Alois Vrána na 13 let.

 

Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava, postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. května 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč.

Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].

Odbojová skupina Světlana vznikla na základech druhého odboje zformovaného v partyzánské brigádě Jana Žižky (Josef Vávra-Stařík), skupině Olga (Antonín Slabík) a skupině Ploština (Rudolf Lenhard). Po vzoru partyzánské činnosti byla vojensky organizována. Její vedení i většinu členů představovali pováleční komunisté, kteří na základě partyzánského statusu získali vlivná místa v politických strukturách i v poválečném hospodářství (Sdružení českých partyzánů, Partkol, správa znárodněných podniků). S politickým vývojem po únoru 1948 však nesouhlasili. Činnost partyzánského odboje představovala pro komunistický režim velké bezpečnostní i politické riziko, neboť mezi obyvateli na moravsko-slovenském pomezí se nacházelo velké množství zbraní a mezi bývalými partyzány byly známy i některé problematické aspekty partyzánské činnosti z konce války. Státní bezpečnosti, která proti Světlaně sestavila stejnojmennou operativní skupinu, se podařilo ilegální organizaci infiltrovat, rozkrýt a pomocí agentů-provokatérů později i usměrňovat její činnost. Ačkoli byla Světlana vojensky organizována, její ideový program byl nenásilný, zaměřoval se na zveřejňování a odhalování nedemokratických postupů nového režimu. Letákovými kampaněmi oslovovala různé cílové skupiny (Všem členům SNB a policejním orgánům, Všem příslušníkům armády, Všem místním národním výborům a ONV, Všem odbojářům, Zaměstnancům průmyslu znárodněného, Lide československý, Občané – Moravané). K ozbrojenému vystoupení na podporu restaurace demokratických poměrů mělo dojít v momentu krize režimu; představa, že k takovému zvratu dojde brzy, byla sdílena naprostou většinou odbojových skupin.

Podnět k založení Světlany a její program koncipoval v emigraci Josef Vávra-Stařík (1902–1953) [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], který navázal a udržoval kontakt – korespondenčně i pomocí kurýrů – s bývalými spolubojovníky. Postupně se vytvořilo několik center Světlany: v Komořanech u Vyškova kolem Antonína Slabíka (1914–1981), který byl „výkonným“ velitelem organizace (Světlana-Jarmila), ve Zlíně kolem Vávrových spolupracovníků ve výrobním družstvu Partkol (kolektiv partyzánů) a ve Valašských Kloboukách kolem Rudolfa Lenharda, jenž byl funkcionářem Sdružení českých partyzánů Ploština (Světlana-Makyta). Přes Lenharda byla založena odnož Světlany v Božicích u Znojma kolem tamního hostinského Antonína Daňka (1922–1949) [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] a na Šumpersku kolem Aloise Šimary (Lidečko 1921–1951), označovanou jako Světlana-Jeseník. Také Slabík do ilegální struktury zapojoval další osoby a skupiny, mj. bratry Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku, brněnskou skupinu ve Škodových závodech Brno a zprostředkovaně také skupinu ve Vranovicích, označovanou jako Světlana-Ludmila [viz Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce]. Státní bezpečnost měla o existenci Světlany povědomí již na konci roku 1948. Do rozsáhlé zatýkací akce, jíž bylo pověřeno krajské velitelství v Uherském Hradišti a která se uskutečnila 11. března 1949 na několika místech působení Světlany současně, se činnost Světlany de facto soustředila především na vlastní organizování, včetně pomoci osobám, které byly kvůli zapojení do organizace již pronásledovány, či shromažďování zbraní. Ačkoli zatýkací akce neproběhla příliš úspěšně, členům Světlany, kterým se povedlo se zatčení vyhnout, nezbývalo v zásadě nic jiného než se pokusit přejít hranice (velitel Světlany Antonín Slabík údajně takový povel vydal a sám jej také úspěšně naplnil). Většina členů Světlany však byla při útěcích, které Státní bezpečnost pomocí podvržených zpráv a agentů-provokatérů sama zrežírovala, zatčena, mj. také Rudolf Lenhard, Jaromír Vrba (1920–1950), Alois Šimara ad. V letech 1950 a 1951 byli členové Světlany, ale i desítky osob, které s organizací neměly nic společného, odsouzeni v mnoha procesech [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru