Posts Tagged ‘Zátopek Emil’

Šumperk. Pamětní deska Věře Čáslavské

Středa, 27 listopadu, 2019

Z iniciativy města Šumperk byla v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu odhalena pamětní deska Věře Čáslavské připomínající její postoje během pražského jara. Skleněnou desku upevněnou na ocelových trnech, kterou podle návrhu Bohuslava Vondrušky vytvořili Luboš a Tomáš Jandovi, odhalili 15. listopadu 2019 starosta města Tomáš Spurný (Pro Šumperk) a spoluiniciátoři Libor Dvořáček a Zdeněk Zerzáň. Byla instalována na budově sportovní haly nesoucí jméno nejúspěšnější české gymnastky, která zde trénovala na olympijské hry v Mexiku.

V roce 1968 Věra Čáslavská (1942–2016) pracovala v dokumentačním středisku Československé tělovýchovy, studovala Fakultu tělesné výchovy a sportu a připravovala se na olympiádu v Mexiku. Jako vrcholová sportovkyně a olympijská vítězka z Tokia (1964) se v rámci reprezentačních povinností zúčastňovala mnoha besed po celé republice, které měly propagovat přednosti socialistické tělovýchovy. V červnu podepsala manifest Dva tisíce slov, který publikovaly Literární listy se jmény prvních sedmi desítek signatářů, převážně veřejných osob (ze sportovců jej podepsali také Jiří Raška a manželé Zátopkovi). Text Ludvíka Vaculíka záhy po zveřejnění ostře kritizovalo vedení Sovětského svazu a mírnějším způsobem také předsednictvo Ústředního výboru KSČ, společnost mu naopak vyjadřovala podporu. Po obsazení Šumperku polskými jednotkami 21. srpna Věru Čáslavskou ukryl až do návratu vrcholných politiků z Moskvy na základě výzev Československého rozhlasu signatářům Jiří Zerzáň. Na olympijských hrách v Mexiku, po nichž ukončila aktivní sportovní kariéru, Čáslavská při ceremoniálech udílení medailí za kladinu a prostná při hymně SSSR sklonila a odvrátila hlavu od sovětské vlajky, na protest proti okupaci a „sportovní diplomacii“ (hodnocení v obou disciplínách mezi ní a sovětskými gymnastkami provázela kontroverzní rozhodnutí rozhodčích). Jako jediná ze jmenovaných sportovců (a dalších signatářů) neodvolala svůj podpis pod Dvěma tisíci slovy a normalizační režim ji vyloučil z veřejného života. Do něho se vrátila během listopadové revoluce, když 24. listopadu 1989 oslovila demonstranty z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. V letech 1990–1992 pracovala jako poradkyně prezidenta Václava Havla pro sociální politiku.

 

Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým

Úterý, 19 února, 2019

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní základní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela.

Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.

Praha 1. Pomník Janu Palachovi

Neděle, 29 října, 2017

Pomník Dům matky a Dům syna, dedikovaný Janu Palachovi a jeho matce Libuši Palachové, je dílem Johna Hejduka, amerického architekta s českými kořeny. Odhalení pomníku 16. ledna 2016 na Alšově nábřeží proběhlo za účasti velvyslance Spojených států v ČR Andrewa Shapira, kardinála Dominika Duky, pražské primátorky a dalších hostů. Modernistický pomník tvoří dvě kovové věže se symbolickými plameny. Autor jej věnoval Československu již v roce 1991 (a do roku 2000 byl v podobě dřevěných replik umístěn na Pražském hradě). Současný pomník byl zhotoven podle původního prototypu a doplněn pamětní deskou s básní Davida Shapira The Funeral of Jan Palach, jež vznikla bezprostředně po událostech v Praze v lednu 1969 a byla Johnu Hejdukovi inspirací. Tmavší věž ze speciálně upraveného železného plechu představuje matku, syna-světlonoše pak věž z broušeného nerezového plechu. Instalaci realizovala Galerie hlavního města Prahy.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Krátce po jeho smrti vyšel z konzervativních kruhů KSČ manipulativní výklad o „zneužitém studentovi“, jenž se stal obětí provokace. S účelovou konstrukcí o tzv. studeném ohni veřejně vystoupil člen ÚV KSČ Vilém Nový. Spisovatelé a publicisté Vladimír Škutina, Pavel Kohout a Luděk Pachman, studentský vůdce Lubomír Holeček a sportovec Emil Zátopek, kteří byli Novým nařčeni, že se podíleli na nezdařeném pokusu o spektakulární čin (Palach se měl domnívat, že jej použitá látka nepopálí), podali na autora výroku žalobu. Připojila se k nim i matka Jana Palacha (1913–1980) zastupovaná advokátkou Dagmar Burešovou. Soud však žalobu v roce 1970 odmítl (Emil Zátopek v jeho průběhu svůj původní postoj odvolal).

 

 

Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi

Neděle, 4 října, 2015

Autorem pamětního místa je sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří jej bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy spolu s pamětní deskou slavnostně odhalil starosta města Jan Hradil 26. září 2012.

Jan Haluza (1914–2011) se narodil ve Šternově (dnes Újezd u Brna), za války pracoval v baťovské exportní společnosti a v Atletickém klubu Baťa Zlín trénoval učně Baťovy školy práce, včetně Emila Zátopka. Po válce se podílel na obnově katolické tělocvičné organizace Orel a vstoupil do Československé strany lidové a stal se i členem jejího ústředního výboru. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportáž letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování ilegální organizace, která měla plánovat násilný zvrat režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář ČSL z Uherského Hradiště Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti, kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl v roce 1954 propuštěn. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví a trvale se se svou ženou Věrou usadil v Pozlovicích [viz Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým]. V roce 1968 se Jan Haluza jako předseda zlínské pobočky K 231 aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů a činný byl také v Konfederaci politických vězňů po roce 1989.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru