Připomínku inicioval Klub přátel hornických tradic Kladno a byla odhalena 3. září 2010 v bráně zámku ve Smečně za účasti starostky města Pavly Štrobachové v rámci setkání k výročí Lánské akce. Jedná se o zarámovanou kresbu s ručně psaným nápisem, jejímž autorem je Antonín Dvořák. Vznikla v reakci na zde dříve odhalenou pamětní desku příslušníkům 57. pomocného technického praporu, s níž polemicky komunikuje.

Lánská akce byla celostátní náborovou kampaní do hornického povolání, kterou v letním prezidentském sídle vyhlásil v červenci 1949 prezident Klement Gottwald a o rok později zde prezentoval její první výsledky. K práci v důlním průmyslu trpícímu nedostatkem pracovních sil se přihlásilo přes 10 tisíc nových učňů. Propagandistickému úspěchu se podřizovaly praktické roviny akce, zejména reálné možnosti jejího sociálního zabezpečení. To se záhy negativně – ale již bez referování v médiích – odrazilo na značném počtu mladých lidí, kteří hornická učiliště opustili nevyučení (více než pět tisíc v letech 1949 až 1951). Ve smečenském zámku žili horničtí učni od září 1950 do prosince 1952, po nich zde bydleli branci a záložníci 57. pomocného technického praporu, kteří jako „politicky nespolehliví“ pracovali v kladenských dolech v rámci výkonu vojenské služby [viz Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu].

Zasazení Lípy demokracie v Libosadu pod Valdštejnskou lodžií k 30. výročí pádu komunistického režimu 17. listopadu 2019 iniciovala nezisková organizace Valdštejnské imaginárium ve spolupráci s osadou Sedličky.

Po roce 1989 se do posloupnosti významných státních politických událostí, které jsou připomínány vysazováním stromů svobody, zařadil také 17. listopad jako symbolické datum spojené s pádem komunistického režimu v Československu. Tradice sázení stromů svobody se odvozuje od připomínání revoluce 1789 ve Francii a přijal ji za své také československý stát v roce 1918. Viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody a Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody.

Pamětní desku inicioval místní spolek Nezapomínejme!, finančně ji podpořilo město Roudnice nad Labem. Autorkou je sochařka Paulina Skavová. Byla odhalena 26. srpna 2016, k 120. výročí narození podplukovníka Josefa Mašína, za účasti vicepremiéra Pavla Bělobrádka a předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka. K 30. výročí pádu komunistického režimu v listopadu 2019 připevnil neznámý iniciátor na desku štítek doplňující původní nápis o dedikaci jeho synům Ctiradovi a Josefovi.

Generál in memoriam Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje [viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové a Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Náhled na počínání jeho synů dlouhodobě rozděluje českou společnost: část ozbrojené akce Ctirada Mašína (1930–2011) a Josefa Mašína (*1932) považuje za legitimní a oceněníhodný odpor proti komunistickému režimu, část je odsuzuje – kvůli násilnému charakteru a přímým obětem nebo také z hlediska zmařených osudů lidí, kteří byli následně odsouzeni. Viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji.

Pamětní deska byla odhalena 11. září 2017 na budově obecního úřadu v Lošanech z iniciativy Společnosti Václava Morávka. Ta se spolu s dalšími dárci zasloužila o vyrobení repliky původní desky, odhalené v roce 1947 a odstraněné a zničené v roce 1956. Podle dochované dokumentace (a s novým nápisem) ji vytvořil kolínský akademický sochař Jaroslav Hylas a odhalili starosta obce Miroslav Jelínek a předseda společnosti Pavel Pobříslo.

Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím. V 50. letech pak byl odkaz Josefa Mašína dále zproblematizován osudy jeho rodiny: ozbrojenými akcemi synů Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) a jejich následným úspěšným odchodem na Západ, odsouzením manželky Zdeny Mašínové (1907–1956, zemřela ve vězení) a švagra Ctibora Nováka (1902–1955, popraven).

V rodném statku Josefa Mašína v Lošanech, který byl po značných průtazích vrácen dceři Zdeně (*1933), vzniká pod její patronací Památník tří odbojů.

Viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi.

K 30. výročí pádu komunistického režimu spojeného také s postupnou demontáží železné opony bylo 22. listopadu 2019 na mikulovské stezce svobody [viz Mikulov. Stezka svobody] odhaleno dílo sochařky Zuzany Bartošové. Tvoří ho dva třímetrové kmeny s do sebe zapadajícími profily, umístěné proti sobě po stranách bývalé signální cesty. Symbolizují vzájemnou blízkost a současně nemožnost spojení. Slavnostní odhalení organizovalo občanské sdružení Paměť a zúčastnily se ho delegace z Jihomoravského kraje a spolkové země Dolní Rakousko.

Pamětní deska u vstupu do gymnázia byla odhalena 8. října 2018 v rámci studentského projektu připraveného pod vedením profesorek Aleny Ziny Janáčkové a Květy Bretšnajdrové ke stoletému výročí vzniku Československa. Je věnována zdejšímu absolventu Janu Bulovi a dalším učitelům a studentům školy perzekvovaným nedemokratickými režimy 20. století.

Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Pamětní desku u příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu na budově obecního úřadu odhalili starosta Luděk Pěnkava a Michaela Rösslerová, předsedkyně Spolku přátel památek obce Strupčice. Jejím autorem je arch. Martin Rössler, realizovalo ji Kamenictví Jaroslav Antoš. Hodiny na pamětní desce ukazující čas za pět minut dvanáct i nápis odkazují na skutečnost, že existenci Strupčic v 80. letech ohrožovala postupující důlní činnost. Od roku 1987 byly připravovány konkrétní kroky v souvislosti s plánovanou likvidací obce a přesídlení jejích obyvatel, podle územního plánu schváleného v roce 1989 se obec měla „přestěhovat“ do nové výstavby v nedalekých Sušanech.

Pamětní deska, jejímž autorem je Josef Svoboda z ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy zastupitelstva druhého plzeňského obvodu Slovany 25. března 2017 u příležitosti stého výročí narození Ladislava Stehlíka.

Ladislav Světlík (1917–2008) po vyučení pracoval ve Škodových závodech a v Plzni také získal základní letecký výcvik. V roce 1937 absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a působil na leteckých základnách na Slovensku. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde se od prosince 1939 do června 1940 účastnil bojů v řadách francouzského letectva. V řadách Britského královského letectva pak bojoval od září 1940 do konce války. V Československu v roce 1946 přešel do civilu a začal létat jako pilot Československých aerolinií. 24. března 1950 pilotoval Ladislav Světlík letadlo na lince z Ostravy do Prahy [viz též Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi] a přistál na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Jednalo se o část úspěšného plánu několika bývalých příslušníků RAF, kteří se i s rodinnými příslušníky rozhodli odejít znovu do exilu. Letadlo na lince z Bratislavy řídil Oldřich Doležal (1912–1983) [viz Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi], letadlo z Brna Vít Angetter (1921–2009). Ladislav Světlík poté až do roku 1966 znovu působil v RAF. V 70. letech se odstěhoval na Nový Zéland.

Pamětní deska na budově školy, kterou Viktor Popelka navštěvoval, byla odhalena z iniciativy Marie Dočkalové a obce Laškov 8. května 2015 u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války. Desku odhalil Victor Marshall, syn Viktora Popelky, a starosta obce Ladislav Jedlička, žehnání provedl P. Janusz Lomzik.

Viktor Popelka (1918–1971) byl jako amatérský letec v roce 1938 odveden do československého letectva. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde také působil u letectva, a po pádu Francie byl evakuován do Británie. V řadách Britského královského letectva bojoval od roku 1940 až do konce války. V Československu po demobilizaci na jaře 1946 nastoupil k Československým aeroliniím. Po komunistickém převratu se spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF zúčastnil koordinovaného únosu tří civilních letadel na vnitrostátních linkách, která 24. března 1950 startovala z Bratislavy, Brna a Ostravy a přistála na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Viktor Popelka s manželkou cestovali letadlem z Ostravy, které pilotoval Ladislav Světlík [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi], během letu ozbrojení piloti pacifikovali zbytek posádky. V. Popelka pak v letech 1952 až 1957 znovu sloužil v britském letectvu.

Viz též Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi.

Mramorovou pamětní desku umístěnou na kamenném opracovaném bloku zasazeném do trávy inicioval generální ředitel společnosti Lighthouse Vltava Waterfront Towers Tamir Winterstein. Slavnostního aktu odhalení v červnu 2005 se zúčastnili izraelský velvyslanec Artur Avnon, pražský primátor Pavel Bém a další hosté.

Ladislav Winterstein (1913–2000) se narodil v Bánovcích nad Bebravou, v prvních letech druhé světové války pracoval v Ústředně židů, v jejímž širším vedení a současně v tzv. stínové vládě (Nebenregierung) ilegálně pomáhající zmírnit dopady protižidovských opatření Slovenského štátu působil jeho bratr Vojtech Winterstein (1903–1970). S jeho pomocí získal falešné doklady a skrýval se, Vojtech přežil deportace do Terezína a Osvětimi. Oba bratři jako sionisté pokračovali po válce v pomoci přeživším slovenským Židům s majetkovými restitucemi a s vystěhováním do Palestiny, resp. po vzniku židovského státu do Izraele – Vojtech jako předseda Sdružení fašistickým režimem rasově pronásledovaných, Ladislav jako právník ministerstva (povereníctva) vnitra, kde vedl agendu restitucí, resp. vyřizování státního občanství. Zatímco Vojtech po únorovém převratu emigroval, Ladislav Winterstein byl v říjnu 1951 zatčen a vyšetřován hlavní správou Státní bezpečnosti v souvislosti s kampaněmi proti sionismu a tzv. slovenskému buržoaznímu nacionalismu. V únoru 1954 byl bratislavským krajským soudem osvobozen, nejvyšší soud jej v odvolacím řízení na základě překvalifikování trestného činu odsoudil na 30 měsíců; do vězení vzhledem k délce vazby a amnestii již nemusel nastoupit. V roce 1964 byl L. Winterstein rehabilitován, o dva roky později s rodinou emigroval přes Jugoslávii do Izraele. Zde působil ve Sdružení Židů pocházejících z Československa a po pádu komunistického režimu a obnovení diplomatických vztahů s Izraelem se stal honorárním konzulem ČSFR a posléze ČR v Haifě.